Když se dcera začne zahalovat

Francie teď intenzivně řeší, co s navrátilci ze Sýrie a Iráku, kteří se angažovali v řadách Islámského státu. Podle vás na ně není země dostatečně připravená. Proč?

Vždyť ani nezvládáme radikalizovanou mládež, která žije na předměstích. Nevíme si rady s tím, jak udržet děti z problémových zón v systému vzdělávání nebo s pouliční kriminalitou. Tak jak můžeme zvládnout teroristy z IS? Někteří jsou v domácím vězení, většina čeká na soudní proces za mřížemi. Ale represe nepomáhá, to už bylo mnohokrát prokázáno. Dokážete si představit, co bude, až ty mladé lidi, kteří zažili zvěrstva, zabíjení a popravy, z vězení pustí? Budou mít v sobě spoustu nenávisti a budou ji chtít ventilovat.

Co tedy s nimi?

Je potřeba to řešit případ od případu, nejsou všichni stejní, někteří třeba pro Islámský stát pracovali jako kuchaři. S některými z nich jsem mluvila, když jsem ve vězeních sbírala data o radikalizaci. Ale teroristé, kteří jsou nasáklí touto ideologií, ať raději zůstanou v Sýrii; představují vysoké bezpečnostní riziko, s nímž ani péče nejlepších psychologů nic neudělá.

Také se řeší, co s dětmi džihádistů–navrátilců. Některé se narodily na Blízkém východě, jiné tam odvezli rodiče z Francie. Co se s nimi tady teď děje, když jsou rodiče ve vězení?

Ti nejmenší jsou umisťováni do opatrovnických rodin, ale jsou s tím problémy, protože zažili spoustu těžkých traumat, jsou nezvladatelní a pěstouni na ně nestačí. Pak putují do dětských domovů. Ale ani tam nejsou ty výsledky lepší. Vezměte si bratry Kouachiovy (zodpovědné za krvavý útok na redakci Charlie Hebdo – pozn. red.), ti také strávili dětství v dětském domově.

Teroristům byste návrat zakázala, ale co tedy s jejich dětmi, když, jak říkáte, dobré řešení momentálně neexistuje?

Děti jsou děti, ty musíme přijmout, riziku navzdory. Právě proto teď spouštíme program, který má mimo jiné podpořit začleňování zradikalizovaných dětí nebo dětí zradikalizovaných rodičů do jejich širší, nezradikalizované rodiny. Je potřeba, aby v ní našly „důvěrníka“, který jim pomůže najít místo ve společnosti, proti níž byly indoktrinovány. Může to být babička, sestřenice nebo strýc, oči otevřené musejí mít ale i kamarádi a spolužáci. Všímat si, když se najednou bratranec a sestřenice přestanou zdravit „po francouzsku“ polibkem na tvář, když začnou odmítat chodit na party. A ptát se proč. Chceme rodině vrátit odpovědnost, kterou za ni kdysi za pomoci státu převzaly domnělé místní autority, takzvaní „velcí bratři“.

V Česku pojem „velcí bratři“ neznáme. Mohla byste ho vysvětlit?

Je to někdo jako „kápo“, kdo se mezi mládeží ve vyloučených lokalitách těší důvěře a respektu. Od nepokojů na předměstích v devadesátých letech jsou oficiální součástí levicové komunální politiky. Měli být prostředníky mezi státem a obyvateli v místě, měli pomoci zjednat klid a mírnit revoltující mládež. Často to ale byli gauneři, kteří sami nastavovali pravidla ulice a kontrolovali kluky, jestli chodí do mešity, a dívky, jestli jsou řádně zahalené. Přesto se po nepokojích v roce 2005 radnice rozhodly, že těmto „velkým bratrům“ dají výměnou za zklidnění situace veřejné posty (do té doby pracovali jako dobrovolníci), a udělaly z nich lokální mediátory, vychovatele a referenty, přestože neměli požadovanou kvalifikaci. Postupně se zpolitizovali, chtěli na kandidátky a radnice s nimi začaly vyjednávat. To je jeden ze zásadních momentů, kdy stát ustoupil ze svých principů – a výsledkem jsou čtvrti, kde nevládne republika, ale náboženství.

Co tím přesně myslíte?