Její úsměv

Otevřel okno a hned měl dobrou náladu. Na dvoře venčila sousedka. Bylo skvělé žádného psa nemít. Žena je v Chorvatsku s kurzem jógy a čtyři dny tam ještě bude.

V klidu posnídal. S Annou Klír má sraz ve dvě. Kavárnu vybrala herečka, bydlela poblíž. Hlavně že se sejdou, že nechce otázky poslat. To by nebylo ono. Navíc by se s ní neseznámil. Hvězdička překypovala ochotou, tak třeba to tím rozhovorem neskončí. Na takovou svěžest je po pětačtyřicítce každá jóga krátká. Ale fajn, že se Táňa snaží.

Annu Václav viděl i v divadle, byla šikovná. A líbil se mu její úsměv, připomínal ten Lízin. Jinak si naplánoval jedinou věc, dopolední schůzku s panem Vidímem. Restaurátor navrhl, ať se u něj před dokončením zakázky staví. Vyberou společně barvu, vhodnou pro vnitřek skříňky. Rád souhlasil, profesionální přístup dokázal ocenit. Nemohl se dočkat, až ji zavěsí na zeď a servis z foukaného skla nalezne důstojné umístění. Art deco, čistá elegance. Moc ho nepoužívali, to se teď změní. Až se budou šálky vznášet nad stolem, až je nebude muset lovit ze zadních pozic na nejvyšších policích, sáhne po nich častěji. Při určitých příležitostech. Ne nutně slavnostních, ty nebývají zvlášť příjemné. Spíš při těch nevšedních. Slavnostní chvíle jsou z podstaty věci plánované, zatímco nevšední mohou nastat nečekaně. Prakticky kdykoli. V tom je jejich síla.

Nevšední byla i samotná skříňka. Třicátá léta. Moderna, už ale téměř stoletá. Vznikla jako předmět užitný, reklamní vitrínka určená k vystavení zboží, konkrétně čaje značky Mandarin Tea. Zřejmě ji tehdy dodali spolu s produktem, který měl být propagován. Prosklená, jednoduchý dřevěný rám, třicet na padesát, uvnitř dvě poličky. Nic neobvyklého, takové bývaly všude. Ale v tom to právě bylo. Podobné, zdánlivě obyčejné věci nikdo neschovával. Zmizely spolu s malými krámky, s přísnými kníry legračních obchodníků, s jejich uctivými prodavači a se zákazníky, které šidili jen přiměřeně a s nefalšovanou radostí, protože je znali jménem. Přežila pouhou náhodou. Navzdory své nenápadnosti vynikala půvabem, za nějž mimo jiné vděčila malbě na předním skle. Znázorňovala spokojenou konzumentku onoho čaje. Dívce svírající šálek dvěma prstíky spadala přes oko uvolněná lokna. Její úsměv dával tušit, že popíjet Mandarin Tea je zážitek. Byl mnohoznačný a trochu záhadný. Kvůli němu jí začal říkat Líza a oddávat se představám, jaké účinky ten nápoj vlastně má.

Nebyl skutečný sběratel, natož odborník, jen poučený amatér se slušnou teoretickou výbavou. Rád starožitnictví procházel, rozmlouval s majiteli, konzultoval s nimi své znalosti a těšil se z jejich uznání. Nechtěl investovat ani hromadit věci. Byl takříkajíc fajnšmekr. Řídil se výhradně vlastním vkusem, preferoval první republiku. Zasvěcené rozhovory živily v prodavačích naději na dobrý obchod. Nakupoval však jen výjimečně. Vitrínku ve starožitnictví nekoupil. Našel ji u zedníka, kterého se snažil získat pro práci na chalupě. Skrýval vzrušení, muž o ni ale zájem nejevil, souhlasil se třemi stovkami. Nesmlouval, jen se divil. Měl ho za blázna. V tom byli zajedno, myslel si o něm totéž. Se vší pokorou ovšem. I v Praze znal dost lidí, kteří netuší, že by cokoli bez označení severský design mohlo mít nějakou cenu. V bance jim to neřeknou a koníčky žádné nemají. Všichni jenom jezdí na kole.