Petr Pavel a jeho nové sídlo: Unikátní pohled do zákulisí Pražského hradu

Herbert Slavík

9. března 2023

Reportér 01/2023 · Číslo 101

8 minut

Byl vybudován pro potřeby rozsáhlých uměleckých sbírek Rudolfa II. Sál byl naposledy upravován před neuskutečněnou korunovací císaře Františka Josefa I. v letech 1867–1868. Probíhaly zde také volby prezidenta v dobách, kdy byl volen na společném zasedání obou komor parlamentu.
foto Herbert Slavík

21 Fotogalerie k článku

Domov českých knížat a králů, dominanta města, souvislý hradní komplex, který svojí rozlohou nemá ve světě obdoby. Pražský hrad je místo výjimečné bohatou historií, opředené řadou legend a tajemství. Od vzniku Československa v roce 1918 v něm sídlí prezidenti, jde o symbol české státnosti a architektonický klenot, jenž je však z velké části po většinu roku pro veřejnost nepřístupný. Měl jsem možnost nahlédnout do zákulisí hradu, fotografovat jeho interiéry – a představovat si při tom dějinné události, které se zde odehrávaly.

Pražský hrad byl v mém dětství cílem svátečních procházek, při nichž jsme s rodiči stoupali Nerudovou ulicí a vzhlíželi ke svatovítským věžím. Téměř obřadně jsme vcházeli bránou na první nádvoří pod monumentálními sochami zápasících Titánů, pokračovali do katedrály, nahlédli do Zlaté uličky a pomalu sešli po Starých zámeckých schodech.

Veřejnosti nepřístupné interiéry prezidentské části Pražského hradu jsem znal pouze z fotografických publikací. Možná to bylo právě listování těmito knihami, co ve mně probudilo touhu být fotografem. Chtěl jsem se podívat do míst běžně nepřístupných a vidět události, které se za zdmi paláců odehrávají…

Do prezidentských prostor Pražského hradu jsem se dostal až v prosinci 1989, při volbě a inauguraci Václava Havla československým prezidentem. Tehdy poprvé jsem se ocitl ve Vladislavském sále, mistrovském díle stavitele Benedikta Rieda. Havlovi v patách jsem prošel téměř všemi reprezentačními prostorami, v nichž nový prezident přijímal gratulace stovek lidí. Bylo nezapomenutelné podívat se do těch míst, navíc v ovzduší euforie z konce režimu.

Od té doby jsem se na Pražském hradě pohyboval při mnoha příležitostech. Opravdu jsem ho poznal ale až později, při práci na knihách o pražských palácích. Byl to zvláštní pocit, procházet prázdné reprezentační prostory, které jsem do té doby navštívil, jen když se tam konaly akce řízené přísným minutovníkem protokolu, v jehož rámci nezbýval čas zastavit se a rozhlédnout kolem.