Bylo nebylo

Naštěstí stvořil Pánbůh krom flóry a fauny i fotografy. Jsou tu proto, aby nedali zmizet tomu, co nové časy odsoudily k nevidění. Na těch třech fotkách je člověk mého jména, když mu právě bylo devadesát. A on si na tu slávu natáhl tričko se státními znaky obou dvou národů, které si kdysi říkaly Československo.

Kdyby bylo vypsáno referendum, určitě byl proti rozvodu, ale dnes musí říct, že co se stalo, stalo se dobře. Praotec Slováků z vlastního pověření Mečiar byl totiž tenkrát schopen vyvolat incident, který by oběma národům mohl přivodit balkánské prokletí nekonečné nenávisti a neustále podřezávaných krků

Takhle Slováci ztratili pocit, že je Češi okrádají, a prošli tvrdou školu samostatnosti, v níž se blýskli eurem. A přijet dnes do Bratislavy je pro Čecha příjemnou procházkou v nepředstírané přízni, jaké se těší i Slovák v Praze. Národy v podobném objetí, které se stává až svěrací kazajkou, jako příkladně belgičtí Vlámové a Valoni, nám mohou opravdu jen závidět.

Takže se ten člověk mého jména těší, že si to památeční tričko slavnostně navlékne zas, až začne znovu chodit po Sázavě a po celém světě širém bez masky, jak mu jeho vlastní zobák narost…

Ten člověk si největší strach prožil ve čtrnácti; od Heydrichiády až do konce války denně očekával, že úděsné Gestapo přece jen odhalí tajemství jeho rodičů, kteří pomáhali kaplanu Vladimíru Petřekovi zásobovat naše vojáky z Anglie v kryptě jeho kostela. Od té doby si říká „optimistický fatalista“ – udělá vše, aby odvrátil hrozící neštěstí, a když to nejde, věří, že o něm brzy napíše.

Na to se těší i dnes. A živě si představuje, jak se ženou Jelenou otevře sekt, až se ten kurvovýr vrátí do Číny, odkud přišel, aby tam i pošel, a Čína už nám bude jen bratrsky prodávat ochranné prostředky.