Rembrandtova kyčel pokrytá holicí pěnou

foto Herbert Slavík

Nečekaně zábavné fotografování. Tak by se dalo shrnout setkání s malířem Hynkem Martincem. Zpočátku až nesmělý muž se velmi rychle změnil v gejzír nápadů, co všechno by se ještě dalo před objektivem provést. Ale vlastně není divu. Hynek Martinec má na bláznivé nápady patent. A je schopen je navíc stvořit s dokonalou technikou i vtipem.

Některé jeho obrazy jsou zvláštní. Některé se k tomu i zvláštně jmenují. Levitující vysušená rybí hlava má název Picasso viděl Zvětšeninu. Koňská hlava s částečně obnaženou lebkou se jmenuje Bičování barokního koně. Najdete ale i Rembrandtovu kyčel, Labyrint čokolády a čaj… Částečně shořelé svíčce bez knotu dal název Světlo je na dalším obraze. A skutečně, o pět let později, na obraze s názvem Čekám na tebe, světlo najdete. Jen ten knot hoří mimo svíčku…

Vše ale nekončí se zvláštními náměty a názvy. Hynek Martinec totiž není obyčejný malíř.

Tak třeba: technika jeho malby je dokonale barokní, ale na jeho obrazech se velmi často objevuje holicí pěna. Cituje díla barokních mistrů, ale vypůjčený motiv deformuje často až surreálně. Kentaur žije ve virtuálním světě 3D brýlí, starý muž má přimalovaný dámský klobouk, na lidské stehenní kosti (vtírá se myšlenka, nepatřila Rembrandtovi?) jsou nasazené Apple Watch. Mimochodem, ten posledně zmíněný obraz se jmenuje Vrtule.

Zájem o baroko je pro Hynka Martince přirozený. Narodil se totiž v Broumově a barokní architekturu a malbu vnímal celé dětství. Pro svou práci si proto neváhal „vypůjčit“ i postavu význačného barokního architekta Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Stvořil příběh o jeho pokusu postavit v první polovině 18. století na Islandu barokní katedrálu a vyzdobit ji obrazy. Historka je fiktivní, podle ní Dientzenhofer nakonec katedrálu nepostavil, ovšem Martincova cesta na Island se uskutečnila v roce 2016. Vzniklo z ní přibližně třicet obrazů (jeden je zachycen na pozadí fotografie vlevo) a kreseb.

Hynek Martinec žije a tvoří v Londýně. Do ciziny odjel hned po absolvování pražské AVU v roce 2004. Nejprve žil v Paříži, po dvou letech dospěl k závěru, že pravé umělecké centrum musí být jinde. Namaloval zde sice hyperrealistický portrét své přítelkyně Zuzany, ovšem vyhrál s ním prestižní cenu pro mladé umělce udělovanou Národní portrétní galerií v Londýně. Proto se přestěhoval. A v Londýně našel pravý „ráj umělcův“.

Podpořte Reportér sdílením článku