Dobré i zlé u Strnadů

S Ivanou a Václavem Strnadovými jsem se setkala naprostou náhodou — v prosinci roku 1980 si přišli na matriku zadat termín svatby. Já tam zrovna hledala mladé páry, které chystají svatbu a byly by ochotné nechat nás šest let filmově zaznamenávat svůj život. Velký experiment, sázka na nejistotu…

Každé naše setkání bylo od té doby dobrodružstvím. Nikdy nás s kamerou nevyhodili, vždycky byli upřímní. Ivana i Václav jsou maximalisté, kteří pořád něco dělají a postupem času se jim narodilo pět dětí. Oba vystudovali architekturu a už před revolucí byli ohromně kreativní. V devadesátých letech začali podnikat — vyrábět a prodávat nábytek, díky čemuž jsme zaznamenali i těžké začátky podnikání v Čechách. Aktivita Ivany a Václava byla nekonečná, chvílemi téměř sebevražedná. Jako by si sami stále a opakovaně ordinovali hodně složitý život. To časem jejich děti začaly kritizovat a vůbec své rodiče nešetřily. Vždycky jsem obdivovala otevřenost, se kterou se naší kameře celá rodina svěřovala.

Při našem prvním setkání na matrice jsem Ivaně a Václavovi říkala: Rádi bychom zaznamenali vše dobré, ale i zlé, co vás v životě potká. U Strnadů to vyšlo s nečekanou intenzitou, nad kterou jsem občas sama žasla. Nikdy jim nepřestanu být vděčná za to, že svou otevřeností umožnili vznik pravdivého filmu o radostech, strastech i krizích manželství. O pětatřiceti letech dramatického života. •