S úsměvem nad propastí

Skály a stromy; slunce, ticho a mírný vánek. A dívka sedící na textilním popruhu širokém dva a půl centimetru, který je upevněn mezi skalami desítky metrů nad zemí.

Anna Kuchařová patří mezi ty nejlepší ve sportu nazývaném slacklining, respektive v extrémnější odnoži highlining – a právě se koncentruje. Poté, co vstane, bude kráčet po lajně, jak se onomu popruhu v tomto sportu říká, a bude se muset soustředit opravdu na každý krok.

Jakmile chytí rytmus, hlava se vyprázdní a nic jiného než lajna už neexistuje. Tyhle okamžiky přirovnává Anna k meditaci; zvláště si vybavuje jednu situaci. „Bylo to reálnější než cokoli, co jsem dosud zažila. Uvědomila jsem si, že je tu všechno propojené se vším, že je člověk se vším okolo provázaný. Ve chvíli, kdy jsem vydechovala, jako by se svět nadechoval,“ vypráví. Shodou okolností ten moment natočili její kamarádi. V tom nejsilnějším okamžiku nahlas nevědomky křičela.

Udržet ego

Anna Kuchařová si vztah k prostředí, v němž se slackline provozuje, budovala od dětství. „Hned za domem byl les, kde jsem trávila skoro všechen volný čas,“ vzpomíná na rodné Úvaly u Prahy. I když nepatřila mezi děti, které by čas trávily před počítačem, zpočátku to nevypadalo, že bude vynikat fyzickou obratností. Skupinové sporty, kde se cokoli házelo či chytalo, jí nešly. Při hodinách tělocviku patřila k těm, které si do družstev vybírali mezi posledními. „Věci se změnily poté, co jsem začala cvičit jógu. Hodně mě ovlivnilo i to, že jsem od patnácti začala lézt. Od doby, co chodím po lajnách, mám lepší koordinaci a lépe ovládám své tělo. A také lépe házím a chytám,“ říká.

Poprvé na lajnu stoupla někdy v roce 2008. Podle svých slov byla tak nešikovná, že ji jako jediná po celém dni nepřešla. Dospěla k názoru, že v těle nemá balanc a celé je to hloupost.