Jak jsme byli idealisté

Bylo to zřejmě největší shromáždění vojáků na pražském Vítkově po roce 1990. Letos v pátek 3. září se jich tam sešlo na osm set. V první řadě byli kaplani a vojáci, kteří drželi portréty padlých. Příslušníci armády, nejenom ti v aktivní službě, ale i v záloze, reprezentovali jednotlivé skupiny, jež v Afghánistánu působily.

Šlo o působivý ceremoniál – o uctění padlých a tečku za působením českých vojáků v Afghánistánu, který se stal po útocích z 11. září 2001 prvním dějištěm „globální války proti teroru“, jak se tehdy říkalo. Právě tento fakt se musí připomínat. Krvavá událost, při níž v USA před dvaceti lety zemřelo na tři tisíce lidí, většinou civilistů, se samozřejmě neztratila v propadlišti dějin, avšak z kolektivní paměti pomalu mizí právě onen kontext začátku války v Afghánistánu. Totiž to, že útoky z 11. září zorganizovali teroristé z al-Káidy, která měla základny právě v Tálibánem ovládaném Afghánistánu.

Spousta lidí, zvláště příslušníci celé nové generace, kteří za tu dobu vyrostli, už nezná atmosféru podzimu 2001, tehdejší pocit, že je prostě potřeba něco dělat a že začíná dlouhá válka 21. století. Mnohé země, včetně České republiky, se tehdy chtěly spolu se Spojenými státy zúčastnit tažení proti společnému nepříteli. Každá z členských zemí NATO, jež poprvé v historii aktivovalo článek 5 Washingtonské smlouvy o společné obraně proti napadení, chtěla nějak pomoci.

USA se rozhodly pro akci vedenou především CIA, speciálními silami a letectvem. Brutální nadvláda Tálibánu se rozložila během několika týdnů. V prosinci 2001 se zrodila mezinárodní operace ISAF, do země začaly proudit vládní i nevládní organizace a vojáci, převládly idealismus a naděje. Poté přišlo rozhodnutí o invazi do Iráku a pro Spojené státy i většinu světa zmizel Afghánistán z radaru. Země se v obecném povědomí zařadila do kategorie „v zásadě bezpečná“, operaci převzalo NATO, tekly do ní humanitární i rozvojové peníze a předpokládalo se, že změna bude patrná během několika málo let.

Invaze do Afghánistánu byla skutečně přímým důsledkem teroristických útoků a obecné shody, že je nutné s teroristy bojovat kdekoli na planetě. Ovšem to, co následovalo, tedy pokus o takzvané „nation building“, budování státu, zapletení se do občanské války a vyhlašování konce operace, po níž následovala nová operace, bylo důsledkem nejasností kolem cíle akce. Má jít o zničení základen nepřátel, pragmatickou geopolitiku a vytvoření si strategické výhody, nebo o poslání a idealistické představy o závazku, který máme vůči Afgháncům, aby žili lepší životy?