Válka, která není

Za tři roky tomu bude třicet let, kdy se objevila jedna ze zásadních knih o charakteru konfliktů budoucnosti. Transformace války izraelského stratéga Martina van Crevelda vyšla krátce po válce v Perském zálivu – válce, která měla být začátkem nového řádu, celosvětové spolupráce a globální harmonie.

Tato kniha nebyla v Pentagonu vůbec oblíbená a vlastně ji mnozí vojáci nemají příliš rádi dodnes. Válka v Perském zálivu totiž měla být potvrzením toho, co nás v budoucnu čeká: přijde-li konflikt, pak státu proti státu, konvenční armády proti konvenční armádě. A to bylo v rozporu s tím, co van Creveld tvrdil. Nenapsal sice, že veškerý arzenál za miliardy dolarů se má hodit do koše, zásadně však napadl představu o budoucích válkách jako konvenčních, na které se dá připravovat. Přišel s tím, že převládající válka bude asymetrická, ne nepodobná té, která je známá ze středověku. A nebude to žádná „pokroková válka“.

„… vize války vedené na dálku, počítačové, hi-tech, tak oblíbené vojensko-průmyslovým komplexem, nikdy nenastane. Ozbrojený konflikt bude veden lidmi na zemi, ne roboty ve vesmíru. Bude mít víc společného se střetnutími primitivních kmenů než s rozsáhlým konvenčním konfliktem,“ napsal van Creveld: „Bude to válka odposlouchávacích zařízení a bomb v autech, mužů zabíjejících se zblízka a žen využívajících výhod svého oděvu k přenášení bomb a drog, kterými je budou platit. Bude dlouhá, krvavá a strašná.“

Tento citát vcelku jasně dokládá, proč není Martin van Creveld v některých kruzích příliš oblíben, a zároveň je důkazem jeho vizionářství. Nabourává ještě jednu zažitou představu – totiž že ozbrojená střetnutí končí „bezpodmínečnou kapitulací“ a že jde o hru s nulovým součtem. Jak nádherně dokládá William Martel v knize Vítězství ve válce, vítězství jako bezpodmínečná kapitulace poraženého není z hlediska lidské historie obvyklý výsledek.

Jak toto souvisí s Afghánistánem a českou účastí v tamní občanské válce? Zcela. Martin van Creveld (a nejenom on) přesně ukazuje, proč konvenční myšlení a představy o vedení masových válek jsou zcela chybné, pokud jsou aplikovány na země typu Afghánistán. Tamní konflikt přesně kopíruje teorii i praxi asymetrických válek výborně popsaných řadou autorů za posledních více než sto let: nelze jej vyhrát vojenskou silou, protože je politický, a nelze v něm být úspěšný, bez podpory místních obyvatel. Vojenské síly, především ty zahraniční, mohou sloužit pouze k vytváření tlaku na jednotlivé aktéry, aby byli ochotni jednat, všechny povstalce nezlikvidují. Nejsou schopny je – i přes veškerou hi-tech výzbroj – přimět k bezpodmínečné kapitulaci.