Aleš Opata: Nikdo se nenarodí jako generál

Známe se už dlouho, dlouho si tykáme, ale nikdy jsem se tě nezeptal na jednu věc: Proč ses vlastně stal vojákem?

Upřímně řečeno nevím. Neměl jsem v patnácti osmnácti úplně jasnou představu o tom, co chci dělat, a armáda byla dobrodružství, sport. Ale že bych od dětství chtěl být vojákem, to určitě ne.

Měl jsi v rodině nějaké vojáky?

Jako ve většině českých rodin. Můj děda bojoval za první světové války, mimo jiné na Piavě: před koncem války dezertoval a odsoudili ho k trestu smrti. Naštěstí vznikla republika, což ho zachránilo. Když jsem byl děcko, tak mi o válce vyprávěl. Strýc byl za druhé světové války totálně nasazený a táta byl voják. Nebyl jsem ale veden k tomu, že mám být vojákem, naopak babička i máma – učitelka – mě vedly ke klasickému vzdělání.

Vždy mě fascinovalo, že i když máš generálské hvězdy, nejšťastněji vypadáš při debatě u cigarety se „stříbrnými“, jak se říká poddůstojníkům a praporčíkům. To u vysokých důstojníků není moc obvyklý jev.

Je to atmosférou a systémem, který vládne u výsadkářů. Nikdo se nenarodí v hodnosti generála. V době, kdy se začala profesionalizovat armáda, jsem byl nadporučík, kapitán. Procházel jsem standardním kariérním systémem a u výsadkového praporu, který patřil k prvním profesionálním jednotkám v armádě, je styk s vojáky bezprostřední. Výsadkáři cvičí, bojují spolu. Padák nedělá rozdíl, jestli jsi desátník, nebo generál. Jeden na druhém je zcela závislý, tým je pevnější než jinde a vztahy neformálnější. Na druhou stranu tam samozřejmě funguje velmi silný řád, kázeň a respekt – ovšem i respekt k vojákům na základních funkcích, k těm bojovníkům, je zásadní, bez něj to nejde.

Neformální debaty jsou pro mě taky zpětná vazba. Vždy si říkám, že dokud jsou schopni a ochotni si se mnou sednout a dát si pivo, tak je to dobrý. Až to přestanou dělat, bude to signál, že dělám něco špatně. Tohle je důležité i pro generální štáb, pro velení armády. Velice rychle si totiž nahoře můžeme myslet, že jsme neomylní, že děláme všechno správně, ale ti bojovníci pod námi jsou tu od toho, aby nám připomínali, že ne vždy všechno děláme správně.

Jsme teď v kryptě kostela v pražské Resslově ulici, kde zemřeli českoslovenští parašutisté, kteří zabili Reinharda Heydricha – pro výsadkáře je to posvátné místo…

… určitě.

Můžeš o té velké operaci výsadkářů, k nimž také patříš, říct víc?