Sonda

Chartisté dnes: po čtyřiceti letech

11 / 12 / 2016

Jsou mezi nimi příznivci i odpůrci Donalda Trumpa, zastánci i odmítači Miloše Zemana. Někteří jsou v současnosti spokojení, jiní naopak vyděšení… Iniciativa Charta 77, kritizující porušování lidských práv v komunistickém Československu, vznikala přesně před čtyřiceti lety – v prosinci roku 1976. Oslovili jsme některé z prvních signatářů a zajímalo nás, co si myslí o dnešku. Vzájemně se stále respektují, ale názory mají často velmi odlišné.

Jsou mezi nimi příznivci i odpůrci Donalda Trumpa, zastánci i odmítači Miloše Zemana. Někteří jsou v současnosti spokojení, jiní naopak vyděšení… Iniciativa Charta 77, kritizující porušování lidských práv v komunistickém Československu, vznikala přesně před čtyřiceti lety – v prosinci roku 1976. Oslovili jsme některé z prvních signatářů a zajímalo nás, co si myslí o dnešku. Vzájemně se stále respektují, ale názory mají často velmi odlišné.

Básník a výtvarný umělec Eugen Brikcius vzpomíná ve svém vídeňském bytě na dobu před čtyřiceti lety, kdy v předvečer Štědrého dne podepsal Chartu 77. 

„Začalo to,“ zdůrazňuje, „už v únoru roku 1976, kdy se v Bojanovicích konala opožděná oslava svatby Ivana Jirouse řečeného Magor a jeho Juliany. Přijela tam policie, všechny perlustrovala, a po několika týdnech to začalo. Zatýkání, soudy, kriminály... Filozof Jiří Němec, kterému se říkalo Starej, vysvětlil Václavu Havlovi, co to je underground, Havel se šel v listopadu podívat na soud, a lidi, které tam viděl, označil za předobraz vzniku Charty... Mně ji dal podepsat v předvečer Štědrého dne zmíněný Jiří Němec – když vysvětloval, o co jde, všechno odpovídalo mým názorům, takže jsem bral podpis jako samozřejmost; byl to dárek, který jsem si dal pod stromeček. Ke zveřejnění Charty došlo šestého ledna a o pár dnů později mě už vezli k výslechu...“

U listopadového soudu Havel sledoval i Vratislava Brabence, saxofonistu skupiny Plastic People. Ten se tehdy dostal z vězení na svobodu, kde si před podpisem Charty pobyl přesně měsíc. Dnes o tom vypráví nad panákem rumu ve své oblíbené vršovické kavárně: „Havel řekl, tohle bys měl podepsat, tak jsem to přečetl a říkal si, že to není žádná bomba, spíš normální povídání, ale podepsal jsem, k ránu přijel domů, probudil svou milou a povídám: Marie, já podškrtl nějakej dopis vládě, parlamentu, nebo komu, byly tam normální věci, ale myslím, že z toho bude průser... A byl.“ 

Podobně hovoří rabín Karol Sidon, který tehdy prodával noviny a cigarety v kiosku PNS na zastávce v pražské Jindřišské ulici. Jednoho prosincového dne se v okénku objevila tvář režiséra Evalda Schorma. „Bude hůř, Karolku, řekl mi Evald s povzbudivým úsměvem a šel dál.“

V Mladé Boleslavi podepsal dnes už jednadevadesátiletý Alfréd Kocáb, který vzpomíná takto: „V Boleslavi jsem tehdy bydlel a pracoval – oficiálně v čistírně vody a načerno jako farář. Když za mnou přijel přítel a evangelický kolega Miloš Rajchrt s Chartou, neváhal jsem, vždyť my tehdy podepisovali petice často; netušili jsme, že tahle bude výjimečná. Přečetl jsem si text a se souhlasem manželky podepsal.“

I za někdejší televizní hlasatelkou, tou dobou lepičkou igelitových sáčků Kamilou Moučkovou, přišla po Štědrém dnu návštěva: „Byl to Jirka Dienstbier s mým zetěm Jirkou Frodlem, jestli prý podepíšu. Já řekla, že asi jo, jen se zeptám svého partnera Jiřího Zahajského, protože ten už kvůli mně nemohl filmovat, hrál jenom divadlo, ale Jirka řekl, vždyť stejně podepíšeš, tak proč se mě ptáš, a já podepsala, načež nastal tanec mezi vejci – estébáci už nestáli před domem, ale přímo přede dveřmi, a začaly výslechy...“

Tehdejšímu dělníkovi na stavbách mostů Jaroslavu Baštovi přinesl Chartu o Vánocích Petr Uhl: „On říkal, že to bude velký průšvih. Ale že to bude mít takový ohlas, to jsem nečekal...“

Scenáristka Jelena Mašínová spolu se svým mužem Pavlem Kohoutem pozvali na Silvestra do hradčanského bytu Václava a Olgu Havlovy, Martu Kubišovou a pár dalších signatářů: „Vesele jsme tančili s vědomím, že nás čeká těžká doba, ale mír v duši.“

Tehdejší čistič oken, v lepších časech novinář Luboš Dobrovský, měl pocit, že už konečně musí něco udělat pro sebe. „Přišla Charta a já udělal alespoň to, že jsem se spojil svým podpisem s lidmi, kterých jsem si vážil...“

Zajímavou historku má jeho kolega novinář (tehdy topič) Jan Petránek: „Roku 1976 zemřeli Čou En-laj a Mao,“ začíná zdánlivě zeširoka, „a bylo jasné, že s nimi končí celá epocha. Napsal jsem samizdatově analýzu: Čeká Čínu obrat – jakým směrem?“ Potom se Petránek dostává k Chartě 77: „Před Vánocemi se chystala v kruhu spolehlivých přátel. Když nevyšla, jak bylo původně zamýšleno, hned na Nový rok, zatelefonoval mi kamarád František Pavlíček do kotelny, kde jsem už pět let dělal topiče, a ptal se, co je nového. Měl zřejmě napíchnutý telefon. Když jsem mu řekl, aby odpoledne přišel před vrátnici, že mu dám zajímavé čtení, byli jsme tam oba zadrženi nesmyslně velkým přepadovým komandem devíti estébáků. V Bartolomějské pak zjistili, že jsem v obálce předával Pavlíčkovi svou analýzu vývoje v Číně a to pro ně bylo zklamání. Čekali, že dostanou do ruky text Charty, v tu chvíli ještě nezveřejněné. Zuřili. Mě za dva dny pustili, když jsem jejich výslech neustále sváděl k poučování o zahraniční politice. František se s nimi začal hádat o domácí scéně – a tak si ho tam nechali déle...“

Zakázaný dramatik Milan Uhde se dočkal domovní prohlídky 12. ledna v noci.

Tehdejší podnikový právník Petr Pithart (který bude už za pár dnů ze svého místa propuštěn) má dvě silné vzpomínky. 

„Tou nejsilnější v dobrém slova smyslu byla euforie z rychlého navazování známostí s tolika skvělými lidmi, o kterých člověk do té doby jen slyšel – náhle jsme tvořili přátelský kroužek! Byli jsme k sobě jakoby přituleni v obraně před nepřátelským světem moci – po čase jsem se ovšem z toho ‚tulení‘ začal trochu ošívat.“ 

A nejsilnější vzpomínka ve špatném slova smyslu? „Každý den v novinách další a další seznamy těch, co podepsali antichartu, mezi nimi také nemálo známých či obdivovaných. I pár přátel... Fuj s těmi vzpomínkami!“

Na závěr se ještě jednou vraťme do kavárny za Vratislavem Brabencem, pije druhého panáka. 

A co bylo dál, Vráťo? „Tou dobou jsem dělal zahradníka na zámku Veltrusy, sedmého ledna po ránu tam seděl s budoucí manželkou u okna, kouřili jsme cigára a najednou vidíme, jak v zasněžené krajině bloudí auťák, šestsettrojka. Řekl jsem jen: ‚To není dobrý – kolik máme cigaret?‘ Odvezli mě na Ruzyni k výslechu, z Veltrus mě pak propustili, pásl jsem krávy, i odtamtud mě po měsíci vyhodili, nakonec jsem skončil s píchačkami v Armabetonu, a po pár letech jsem musel odejít do Kanady. Ale nelituju se – byla kolem toho spousta srandy...“

 

Další články ze seriálu o Chartě 77:

Chartisté dnes: po čtyřiceti letech

Chartista Rejchrt: Únava ze svobody

Chartistka Moučková: Co se stalo Zemanovi?

Chartista Pithart: Bojím se nacionalismu

​​​​​​​Chartista Kocáb: Babiš vzbuzuje strach

​​​​​​​Chartista Petránek: Na Trumpa jsem si vsadil

​​​​​​​Chartista Brabenec: Mladým lidem radím odejít

​​​​​​​Chartista Sidon: Naše euforie byla chybná

​​​​​​​Chartista Uhde: Coby politik jsem zklamal

​​​​​​​Chartista Bašta: Vydali jsme se do záhuby

​​​​​​​Chartistka Mašínová: Demokracie se umí zahubit přes noc

​​​​​​​Chartista Dobrovský: Zeman nás prodává, Babiš privatizuje

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal