Rozhovor

Velký návrat kardinála Berana

18 / 04 / 2018

Když v květnu 1969 zemřel, nechala si vláda od rozvědky vypracovat analýzu, jak by vypadala tichá pieta a uložení rakve v Praze, jak si přál. A přišlo důrazné varování, že by to vyvolalo větší občanské nepokoje než pohřeb Jana Palacha. Čím dalším je kardinál Josef Beran pozoruhodný pro dnešek, přibližuje Stanislava Vodičková z Ústavu pro studium totalitních režimů.

Když v květnu 1969 zemřel, nechala si vláda od rozvědky vypracovat analýzu, jak by vypadala tichá pieta a uložení rakve v Praze, jak si přál. A přišlo důrazné varování, že by to vyvolalo větší občanské nepokoje než pohřeb Jana Palacha. Čím dalším je kardinál Josef Beran pozoruhodný pro dnešek, přibližuje Stanislava Vodičková z Ústavu pro studium totalitních režimů.

Jste autorkou životopisu kardinála Berana. Jak jste se k této postavě dostala?

Studovala jsem novinařinu a dostala za úkol vypracovat seminární práci o arcibiskupu pražském Josefu kardinálu Beranovi. Bylo patnáct let po revoluci, tak jsem si myslela, že už nic nového nemůžu objevit, že je všechno už dávno zpracované a nečeká mě žádné dobrodružství. Načež jsem zjistila, že tohle téma není zpracované vůbec.

 

Jak jste si to vysvětlovala?

Řekla jsem si, že to asi čekalo na mě. A jsem za to nesmírně vděčná, protože jsem zažila nádherná setkání. Čtyři roky jsem objížděla archivy doma i v zahraničí a stihla ještě vyzpovídat pamětníky, kteří dnes už jsou taky po smrti. Seznámila jsem se s biskupem Jaroslavem Škarvadou, který byl v exilu sekretářem kardinála Berana, s řádovými sestrami, které mu byly nablízku v dobách jeho komunistické internace. A mluvila jsem také s člověkem z druhé strany – velitelem stráží StB.

 

Co jste se dozvěděla?

Vycházela jsem hlavně z různých archivních pramenů a novinových článků, ale tahle autentická svědectví mi pomohla ty informace propojit a pochopit je. Nahlédnout do atmosféry doby. Nejvíc nových podrobností jsem pak získala díky řeholnici, která o kardinála pečovala při internaci v Myštěvsi. Právě o letech, které prožil v internaci, se vlastně nic nevědělo, protože StB veškeré zprávy a hlášení skartovala.

 

Kolik těch internací bylo?

Začalo to arcibiskupským palácem v červnu 1949. Následovaly internace v Roželově, Růžodolu, Myštěvsi, Paběnicích, Mukařově, Radvanově… Dohromady šestnáct let. V Růžodolu u Liberce zašli komunisté nejdál ve snaze kardinála Berana kompromitovat: začali mu přidávat do jídla afrodiziaka v domnění, že jim podlehne a přistihnou ho s jednou z řeholnic. Léky dávkovali podle oka, bez lékařského dohledu. Když na ně nadřízení z Prahy tlačili a požadovali konečně výsledky, tak mu to sypali nejen do čajů, ale i do polévky. Za rok a půl téhle mimořádně odporné „Akce Josef“ se jim nepodařilo získat nic. Museli uznat, že selhali.

5ad72ec09c40c8d49000149a MEDIA_ITEM image
Stanislava Vodičková z Ústavu pro studium totalitních režimů.

Říkala jste, že se vám podařilo vyzpovídat i někoho od Státní bezpečnosti…

Jednoho, který velel strážím a měl na starost vyrobit právě tenhle kompromitující materiál. Zeptala jsem se ho, jestli se jim povedlo něco natočit nebo aspoň nafotit. A on mi povídá: „No, nepovedlo, on se pořád jenom modlil.“ Když jsem s tímhle člověkem mluvila poprvé, byl docela hovorný a sdílný. Ale když jsem mu zavolala podruhé, mluvit se mnou už nechtěl, asi se mu to v hlavě rozleželo, začal mě zastrašovat a vyhrožoval mi.

 

Jak tu kompromitaci chtěli provést, jakou měli techniku?

To je docela podrobně zdokumentované. Liberecká StB měla strach z šéfů v Praze, tak si ponechala kopie zpráv. Díky tomu se dochovaly archiválie včetně popisu rozmístění odposlechů, špehýrek ve zdech a podobně. „Akce Josef“ obnášela zostřený režim, prošpikovali tam úplně všechno. Řeholnice mi třeba vyprávěly, jak jim jednou zůstal v ruce kus madla u schodiště a pod ním bylo jedno „ucho“. Nebo zakopla o nerovnost na koberci, a tam našla další „štěnice“, stejně tak v kapli nebo v koupelně. V některých místnostech měli falešná zrcadla a vyrobili dokonce žebřík s plošinou, aby mohli natáčet kardinála z balkonu. Potřebovali nutně cokoliv, z čeho by se dala udělat aspoň fotomontáž.

 

Jak to tam instalovali, aby si toho kardinál a sestry nevšimli?

Pod nějakou záminkou je vždycky naložili do aut a vozili je třeba hodinu po lese. Oni leželi na sedadle přikrytí dekou, aby je nikdo náhodou neviděl. Mezitím to v pokojích namontovali, zasádrovali, ale nedošlo jim, že když sádra uschne, udělá se taková ta prohlubeň. Když se kardinál vrátil a zjistil, kde a co přibylo, postavil před to místo skříň, takže tajní si pak ve zprávách stěžovali: „Neustále šoupe nábytkem.“ Zní to všechno až komicky, ale představte si to: jednou za den mohl vyjít na dvorek dvanáct metrů čtverečních a tam chodit hodinu dokola, to byl jediný pobyt venku. Jinak nic, žádné soukromí, nepřetržité špehování. Nevěděl, kdy to skončí, jestli ho postaví před soud nebo třeba zavraždí a rodině řeknou, že zemřel přirozenou smrtí.

 

Celá akce na očernění tedy skončila fiaskem?

Totálním. Řeholnice třeba zjistily, že když si kardinál zapne holicí strojek do zásuvky, ruší jim odposlech. Stráže v takových chvílích tak strašně nadávaly, že to bylo slyšet až u sester v pokoji. A pak přišel největší trapas. Kardinál jednou takhle seděl, naproti němu řádová sestra, mladá filozofka, které taky dávali afrodiziaka. On byl zády k oknu, díval se na ni, ona koukala někam do rohu místnosti. Za černými závěsy mezitím lezl po žebříku strážce, celý v černém, připravený zapnout kameru. A kardinál najednou vstal, otočil se, beze slova přistoupil k oknu a roztáhl závěsy. Estébák se lekl a málem spadnul ze žebříku. Do toho tam vpadl správce a křičel, ať jde Beran okamžitě od toho okna. Úplná parodie.

 

Jak kardinál rozpoznal tu pravou chvíli?  

Přesně na to jsem se ptala sestry Zdislavy. „Jééé, to jsme se tenkrát s dominikánkami nasmály,“ říkala mi. Mladá filozofka, která seděla proti kardinálovi, si ten den půjčila od své spolusestry takové ty brýle s obrovskými skly, říkalo se jim jogurtovky. Sice přes ně neviděla, ale kardinál v jejich odraze viděl, co se za ním děje.

 

Co to bylo za domy, kde byl internovaný?

Většinou docela pěkné, zabavené majitelům, někde na konci vesnice. Jenomže kolem byla dřevěná třímetrová ohrada, okna zatřená bílou barvou, jen vyklápěčkami na větrání bylo vidět kousek nebe. A samozřejmě stráže se psy.

 

Co se týče církve, byl kardinál Beran největší ryba. Jak se to projevovalo?

Pamětníci říkají, že internace byla horší než kriminál. Za mřížemi je aspoň nějaký řád, tady závisíte na libovůli správce. Balíčky s jídlem, které dostávali internovaní od svých blízkých, nechávali hlídači schválně shnít nebo to rozkradli, voda bývala v domech jen užitková a pitnou vodu každou chvíli „zapomněli“ přivézt. Kamna čadila, ale netopila. A do toho vás pořád někdo šikanuje a odposlouchává. Vydržet něco takového šestnáct let a nezbláznit se, to je nadlidský úkol. Kardinál Beran i proto každý den vstával ve čtyři hodiny, v pět už byl na kolenou a modlil se – za svou církev, lid a vlast. To samé před spaním.

 

Žádný jiný duchovní mu nebyl nablízku?

Občas s ním sdíleli internaci brněnský biskup Karel Skoupý nebo českobudějovický Josef Hlouch. Pak na měsíc přivezli z vězení spišského biskupa Jána Vojtaššáka, díky němuž se kardinál Beran dozvěděl, jak dopadly procesy v padesátých letech. Internace totiž zahrnovala i naprostou informační izolaci. A jeho rodina zase dlouho nic nevěděla o něm – ani to, jestli je vůbec naživu. Pak Beranova sestra napsala Gottwaldovi dopis... Viděla jsem hodně žádostí o milost, ale tomuhle se žádná z nich nepodobala. „Slovutný pane prezidente,“ začínalo se obvykle. Ona nic takového: „Dobrý den. Pane prezidente, kde je můj bratr arcibiskup pražský? Již několik let o něm nemám žádné zprávy.“ A opravdu to s někým hnulo, protože mu pak povolili jednou za půl roku napsat dopis rodině. Dopis sice procházel cenzurou, takže tam zbylo nakonec jen „Jsem zdráv… nic nepotřebuji… nic mi neposílejte.“ Aspoň ale věděli, že žije.

 

Říkali mu vrabčáček

V roce 1963 dostal kardinál Beran milost. Co to obnášelo?

Říká se, že dostal milost, ale vlastně to bylo pokračování internace. Jediná novinka byla, že mohl v doprovodu StB navštívit hroby svých rodičů v Plzni a zúčastnit se jako obyčejný farník nedělní mše. Jinak nic. Nemohl se ujmout biskupského úřadu a měl dál přikázané místo pobytu. Nejdřív byl v Mukařově, ale když se to rozneslo, začali tam za ním jezdit davy lidí z celé republiky. Tak ho šoupli do Radvanova, kam jezdil jeden autobus denně, ale i tam si jeho věrní našli cestu. Strážci jim tam dělali naschvály, kontrolovali jim občanky, zastrašovali je.

 

Poslední čtyři roky svého života strávil Josef Beran v římském exilu. A říká se, že když umíral, spěchal k jeho lůžku papež Pavel VI. přes celé město.

Bylo mezi nimi silné pouto, papež ho zval často k sobě na obědy, což rozhodně nebývá pravidlem. Na jeho pohřbu pak provedl osobně výkrop rakve, to se v historii stalo jen několika nejvýznamnějším králům a kardinálům, čili věc opravdu nevídaná. Viděl zkrátka v kardinálu Beranovi stoprocentního Kristova učedníka – nevím, jak to říct jinak. Velkou roli v tom sehrál rovněž jeho projev O svobodě a svědomí v rámci Druhého vatikánského koncilu (Beran v něm odmítl jakýkoliv nátlak, ať hmotný nebo duševní, který by nutil člověka jednat proti jeho svědomí – pozn. red.). Ten ho opravdu proslavil a dodnes velmi rezonuje například v Německu – hlavně v protestantských kruzích.

 

V poslední vůli projevil kardinál přání být pohřben ve své vlasti. Proč se to tehdy nepodařilo?

Když zemřel, nechala si vláda od rozvědky vypracovat analýzu, jak by takový tichý pohřeb vypadal. A přišlo varování, že by to vyvolalo větší občanské nepokoje než pohřeb Jana Palacha. Československá strana pak hrála mrtvého brouka a nereagovala na výzvy papeže, aby svého kardinála nechala pohřbít ve svatovítské katedrále. Nečinnost naší vlády tedy přiměla papeže k rozhodnutí poskytnout mu azyl v kryptě mezi papeži v podzemí baziliky svatého Petra. To bylo ohromné, bezprecedentní gesto. Ale nebyl to jen papež, kdo si ho oblíbil, zbožňovali ho i novináři, kteří mu říkali „vrabčáček“ – na znamení jeho činorodosti a neokázalého života. Byl opravdu neskonale pracovitý a skromný.

5ad6f33b9c40c8d48ffd7e72 MEDIA_ITEM image

Říká se, že jeho exil byl vynucený. Jak k tomu došlo?
Komunisté ho poslali do vyhnanství, protože byl pro ně nebezpečný. Než odjel do Říma pro kardinálské insignie, řekli mu, že když tam zůstane, režim umožní, aby byl kolaborující kapitulní vikář Antonín Stehlík vystřídán řádným biskupem Františkem Tomáškem. Kardinál Beran tedy musel zvažovat svoje dobro a dobro církve. Pamětníci jednání vzpomínají, že když se tato nabídka ocitla na stole, atmosféra zhoustla, že se dala krájet. Beran byl připraven na různé varianty, počítal s ústrky a šikanou v nějaké další internaci, ale rozhodně nechtěl dožít ve vyhnanství. Nakonec v zájmu církve přijal i tuto oběť, byť nikdy nepřestal doufat, že se do své vlasti vrátí.

 

Když se stal v červnu 1948 prezidentem Klement Gottwald, odsloužil mu kardinál Beran ve svatovítské katedrále Te Deum…

Odsloužil, protože ho o to požádal. Podívejte, před válkou tady bylo maximálně dvacet tisíc komunistů a téměř osmdesát procent katolíků. A po válce tu byl najednou milion komunistů. Takže je jasné, že někdo musel být zároveň komunista i katolík. Komunisté se tehdy snažili získat věřící na svoji stranu, Gottwald chtěl ukázal, že je prezidentem všech. Kdekdo se dnes ptá, jestli se při této bohoslužbě kardinál Beran vymezoval vůči komunistům, nebo jim šel na ruku. Ani jedno. Viděl milion duší a jejich spása byla tím jediným, co ho zajímalo.

 

Dodejme, že o rok později vtrhla StB s Lidovými milicemi do chrámu přímo během mše a poté režim kardinála Berana internoval v jeho paláci… Nyní se mluví o jeho blahořečení. Jste pro?

Jsem, naše církev i naše společnost potřebuje takové vzory. Na Slovensku mají už několik blahořečených z období komunismu, my z novodobých dějin nemáme nikoho – a to se oba totalitní režimy činily. Musíme tyto příběhy vyprávět, ať se konečně zbavíme legendy, že církev vždycky kolaborovala – jak za nacistů, tak za komunistů. Tenhle obraz vytvářel minulý režim a církev se bohužel neumí pohybovat ve veřejném a mediálním prostoru a přesvědčivě to vyvracet.

 

Jak bude procedura svatořečení probíhat dál?

Když se otevřely archivy ministerstva vnitra, zjistilo se, že kromě té provokace v Liberci bylo takřka všechno ke kardinálu Beranovi skartováno. Postupně se však objevovaly další informace, například z jednání mezi komunistickým státem a Vatikánem. Nyní v květnu se uzavře česká část procesu a poputuje do Říma, kde se toho ujme postulátor kauzy. Musí v nepřístupných vatikánských archívech různé věci dohledat, ověřit, potvrdit či vyvrátit, zkrátka prověřit je a spolu s relací předat komisi, která se tím bude zabývat. To by mělo být do roka hotové, dál v tuhle chvíli nevidím.

 

Může se stát, že to všechno bude Vatikánu málo a bude se čekat na nějaký „zázrak“?

Kardinál Beran nezemřel mučednickou smrtí, takže se na zázrak čekat bude – nějak se zapomnělo, že zemřel v nuceném exilu. Ale slyšela jsem, že snad papež František může v některých případech udělat výjimku. Tak uvidíme.

 

Asi to tedy dopadne dobře.

To bych si moc přála. Kardinál Beran byl opravdu výjimečnou osobností s přesahem do dnešních dnů: důsledný ve svém jednání, hluboce ukotvený ve víře. Držel se morálních principů a byl připravený pro svůj postoj přinášet oběti. Právě proto si s ním komunisté nevěděli rady. Nebyl žádný politik a stratég. Byl přesvědčený, že Boží zákon nelze ředit, upravovat a ohýbat podle našich momentálních potřeb. Věrný, statečný, čestný a nezištný člověk, kterému záleželo víc na druhých než na sobě. Uměl lidi smiřovat a sjednotit v těžké době. A nyní se vrací.

 

 

Josef Beran
29. prosince 1888, Plzeň – 17. května 1969,  Řím
 
Vyrůstal v učitelské rodině. Vystudoval plzeňské gymnázium, poté strávil pět let studiem v České koleji v Římě (dnešní Nepomucenum). V roce 1911 byl vysvěcen na kněze. Působil mimo jiné jako učitel a ředitel na ženském učitelském ústavu sv. Anny v Praze, v roce 1932 se stal profesorem teologie. V roce 1942 byl zatčen a vězněn v koncentračních táborech Terezín a Dachau. V listopadu 1946 byl jmenován arcibiskupem pražským, v červnu 1949 byl komunistickým režimem internován a v různých internačních zařízeních strávil následujících šestnáct let. V roce 1965 odešel do nuceného exilu v Římě, kde o čtyři roky později zemřel a byl pohřben v kryptě vatikánského chrámu sv. Petra.
 
Nyní probíhá proces jeho svatořečení a v těchto dnech vrcholí převoz jeho ostatků do Prahy.
 
Vládní speciál přiletí z Říma v pátek 20. dubna, v sobotu vyjde procesí ze Strahovské baziliky přes Pohořelec na Hradčanské náměstí. Rakev s ostatky poveze pohřební vůz tažený šestispřežím starokladrubských vraníků, v 10:30 bude na krátký čas umístěna na katafalk pod obloukem mezi prvním a druhým nádvořím Arbiskupského paláce. Poté ji bohoslovci vnesou do katedrály sv. Víta, kde Josef Beran sloužil 19. června 1949 poslední mši před svým zatčením. Po skončení liturgie budou ostatky přeneseny do kaple svaté Anežky České. Zde bude rakev vystavena pro veřejnost do pondělí 23. dubna, v 18:00 bude uložena v nově zřízeném sarkofágu.
 
Při této příležitosti vychází reedice knihy Uzavírám vás do svého srdce: Životopis Josefa kardinála Berana od Stanislavy Vodičkové, kterou v roce 2009 vydal Ústav pro studium totalitních režimů.
Galerie (5) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat