Děti jdou na náves, kreslí kytky, místním krmí zvířata. Jak farář obnovil vesnickou malotřídku

Jak vzpomínáte na svou vlastní školní docházku?

Různě. Vystřídal jsem totiž tři základní školy, přičemž ve dvou jsem byl vždy jen rok. Jednou vzpomínkou je šikana od spolužáka, se kterým jsem seděl. Pozitivní je obraz z další školy – paní učitelka s širokým srdcem, u níž se děti cítí bezpečně a přijatě. Třetí obraz je výběrová škola, kde jsem byl od třetí třídy a hodně se toho naučil. Byla zaměřená na jazyky.

Co z toho byste přenesl do Sudic?

Tak šikanu určitě ne, to je jasné. S výběrovostí jsme velmi opatrní, výuka jazyků je mi však blízká. Ovšem nejdůležitější v naší škole je právě blízký vztah, bezpečí v dobré komunitě.

Proč vlastně v dnešní době budovat něco tak nákladného, jako je malotřídka v obci s necelými pěti stovkami obyvatel?

Myslím, že to má smysl. V okolních městech jsou obrovské školy, které jsou přeplněné dětmi. Naše rodičovská zkušenost byla, že je těžké s těmi institučními kolosy pohnout, změnit přístup pedagogů nebo atmosféru ve třídách. Mají velkou setrvačnost.

Takže jste to chtěli dělat jinak…

Malé školy představují ostrůvky jinakosti. Takové malé laboratoře, které zpětně ovlivňují velké školy. To vidím i zde. Zřízení naší školy v Sudicích otevřelo otázku školství v regionu i mezi místními politiky.

Tento formát škol je ve vašem regionu obvyklý?

Malotřídky jsou na jižní Moravě docela početné, jsou i v okolních obcích. Vzdělávání ve věkově smíšených skupinách má i kladné pedagogické ohlasy. Děti spolu méně soupeří, méně tragicky vnímají neúspěchy, mají větší odvahu zkoušet nové věci.