Od Adolfa k Mercedes Krasomile

Dětský koutek, druhé desetiletí jedenadvacátého století. Adámek mlátí Maxíka, Oliverek se přetahuje o auto s Matýskem a Samuelem, což zblízka pozoruje Emička, Amálka a Sofinka. A brzy se k nim přidá první Šalamoun, Spartakus, Selenie, Shanell, Něla, Džeyms, Cléa, Arizona, Kate Peppa, Jaxson Xander a třeba Křišťan Xaver, což jsou všechno jména z loňského seznamu téměř dvou tisíc poprvé použitých jmen.

Špičky žebříčků nejpopulárnějších jmen se na první pohled moc nezměnily. Jan, Jakub – u dívek obdobným způsobem vládnou Terezky a Elišky. Jenže ve skutečnosti probíhá velká změna. Jména českých dětí se stávají unikátnější a různorodější.

Připomíná to trochu tsunami na hlubokém volném moři, která je – ještě předtím, než dorazí na pobřeží – vidět jen málo, ale přece se valí. Část generace nových jmen zatím nemluví, nepíše a skoro nikdo z nich není na Facebooku (aspoň ne oficiálně kvůli minimálnímu limitu třinácti let). Až vlna nových jmen dorazí do škol v plném počtu, bude zřejmé, jak pestrobarevná je tato generace proti všem předchozím.

Téměř celé dvacáté století jste se mohli jako jazykovědec zkoumající vlastní jména osob spolehnout na dvě věci. Bez ohledu na to, kolik se narodilo dětí, ať to bylo téměř dvě stě tisíc (začátek padesátých a celá sedmdesátá léta), nebo jen devadesát tisíc v devadesátých letech – rodičům stačilo na jejich pojmenování ročně 1 700 až 2 000 jmen. Z toho bylo každý rok dvě stě až tři sta jmen dosud nepoužitých, jak vyplývá z údajů v registru obyvatel za posledních sto dvacet let.

Posledních deset let je to jiné. Ročně se počet použitých jmen drží mezi 5 000 až 6 000 jmen, z čehož zhruba třetina jsou dříve nevídaná jména. Loňský seznam jedinečných začíná podle abecedy Aaronem Chibuikem a končí Zvezdou.