Reportáž

Zvládne Německo uprchlickou vlnu?

11 / 10 / 2015

Slova chvály i kritiky se snesla na Německo, když uvolnilo pravidla pro přijímání uprchlíků z válkou zmítané Sýrie. Do země přišly tisíce migrantů a objevily se zprávy, že úřady nápor nezvládají a utečenci se perou mezi sebou. Jak vypadá situace přímo na místě?

Slova chvály i kritiky se snesla na Německo, když uvolnilo pravidla pro přijímání uprchlíků z válkou zmítané Sýrie. Do země přišly tisíce migrantů a objevily se zprávy, že úřady nápor nezvládají a utečenci se perou mezi sebou. Jak vypadá situace přímo na místě?

Slova chvály i kritiky se snesla na Německo, když uvolnilo pravidla pro přijímání uprchlíků z válkou zmítané Sýrie. Do země přišly tisíce migrantů a objevily se zprávy, že úřady nápor nezvládají a utečenci se perou mezi sebou. Jak vypadá situace přímo na místě?

Nad hlavním nádražím Frankfurtu nad Mohanem visí těžké dešťové mraky. Je druhá půle září a na čtyřiadvacátém nástupišti profukuje kolem stánků s humanitární pomocí chladný vítr. Mladý Afghánec Abdul Džalil Chalili si i přes zimu vytahuje svetr a ukazuje několik dlouhých jizev na břiše. „Když se mi stalo tohle, máma mi řekla, že musím okamžitě pryč!“ vysvětluje dobrou angličtinou, kterou – jak brzy zjistím – získal v Británii.

Do Německa přišel teprve před dvěma dny balkánskou cestou přes Turecko, Maďarsko a Rakousko – stejně jako většina uprchlíků, kteří sem dnes přicházejí. Abdul však tuhle cestu nepodnikl poprvé, absolvoval ji už jednou před lety, když mu – jak vypráví – Taliban zabil otce v jeho rodném městečku Baghran, v provincii Hilmand v jihozápadní části země.

„Zůstal jsem dlouho v Íránu, pak jsem šel do Turecka, Řecka a přes Belgii jsem se dostal až do Londýna,“ vypráví, jak občas pracoval jako poslíček, někdy umýval nádobí. Vždy dělal to, co se našlo. Nakonec se dostal až do Skotska. „Nemohli mě tenkrát deportovat, protože mi ještě nebylo osmnáct,“ popisuje, jak se postupně dostal do Edinburghu. „Někdy jsem pracoval, někdy jsem se jen tak flákal. Potom jsem se ale hrozně zamiloval do jedné Pákistánky. Pořád jsem za ní chodil, i její rodina mě měla ráda. Řekli jsme si, že se vezmeme, a chvíli nato jsme se v mešitě vzali. Hned poté mě ale deportovali zpět do Afghánistánu, protože už mi bylo osmnáct.“

Po návratu se ho snažil naverbovat Taliban, ale Abdul odmítl. „Taliban mi zabil otce. Řekl jsem, že je nesnáším, nemám rád zbraně a nikoho nechci zabíjet. Když se to opakovalo několikrát, pobodali mě a utekli. Sousedé mě našli a zachránili, ale máma mi řekla, že musím odjet,“ vypráví, jak přišel ke svým jizvám. „Alláh nám řekl dvě věci – nikdy mě nežádej o peníze a nikdy mě nežádej o smrt. To jsou dvě věci, které ti dám, když to bude má vůle,“ vysvětluje svůj odpor k sebevražedným atentátníkům Talibanu.

Po roce od návratu domů se Abdul dostal na svou druhou cestu do Evropy. „Německo jsem si nevybral, prostě tudy vedla moje cesta,“ říká, jak spolu s ním přijelo vlakem z Mnichova asi sto dalších lidí – Arabů, Afričanů, Somálců. „Lidi jsou tu hodní, zavedli nás do velké basketbalové haly, kde jsme dostali jídlo, oblečení a mohli jsme se vyspat. Hned jsem ale šel hledat telefon. Potřeboval jsem zavolat své ženě. Miluji ji a musíme vymyslet, co budeme dělat dál,“ vypráví zapáleně. Je mu prý jedno, jestli za ní pojede zpět do Skotska, nebo ona za ním do Německa. Hlavní je, aby byli co nejdřív spolu.

Abdul popisuje Afghánistán jako krásnou zemi, která se zničehonic objevila na špatném místě. „Napiš na YouTube slovo Afghánistán. Uvidíš zemi, na kterou se všichni sesypali a vylámali jí zuby. Před padesáti lety k nám jezdili lidé na dovolenou, teď všichni utíkají. Proč pořád lezete do Afghánistánu? Už ho nechte být!“ žádá a vypočítává, kdo všechno už byl v jeho zemi, aby ji zlomil. Rusové, Američané, Britové, Němci, mudžahedíni. V seznamu jmenuje i Dány, kteří měli vojenský kontingent v provincii Hilmand, kde leží jeho město.

„Dříve byl Afghánistán jako květina, ale ta květina uschla. Teď je Afghánistán jako fotbalový míč – já přijdu a kopnu, ty přijdeš a kopneš, pak kopne zase někdo další. Jediné, co potřebujeme, je mír,“ zakončuje a zve nás na čaj. Pomáhá ho rozdávat dobrovolníkům, kteří na nádraží připravují pomoc pro přijíždějící uprchlíky.

 

Přijít pěšky, pozvat rodinu

O den dříve a necelých pět set kilometrů východněji mluví nedaleko drážďanského nádraží starší muž do megafonu. Hovoří o nutnosti okamžitě neprostupně uzavřít německé hranice a deportovat ekonomické migranty zpět do zemí, odkud přišli. Od několika desítek shromážděných sympatizantů extremistické Národnědemokratické strany Německa (NDP) se občas ozve potlesk. Dvě velká policejní auta podobná kombajnům přetínají ulici v půlce a malý průchod mezi nimi kontrolují těžkooděnci. Procházet můžou jen policisté a novináři.

Na druhé straně ulice začíná velká louka, na níž před pár týdny vystavěl Německý červený kříž provizorní stanový tábor. Desítky podobných vyrostly v minulých měsících po celém Německu. Bydlí v nich běženci, kteří se nevešli do přeplněných přijímacích zařízení. Ze zesilovačů doznívá písnička Antifašista, reagující na probíhající shromáždění krajně pravicové NPD na druhé straně policejního zátarasu. Demonstrace pro a proti uprchlíkům jsou v posledních měsících v Drážďanech na denním pořádku.

„Děkujeme, že nás přijímáte! Slibujeme vám za to, že se budeme snažit a budeme tvrdě pracovat na tom, abychom vám tuhle velkorysost oplatili a mohli tu spolu naplňovat naše společné sny o životě v míru,“ říká do mikrofonu jeden ze syrských uprchlíků, který žije ve zdejším táboře. Z několikasethlavého shromáždění, které v reakci na blízkou demonstraci NPD přišlo vyjádřit solidaritu s uprchlíky, se ozve potlesk a výkřiky: „Vítejte!“

Dvaatřicetiletý Abdurazzak sleduje scénu zpovzdáli. Do Německa přišel, jak vypráví, ze Sýrie začátkem září z rozbombardovaného Aleppa. Než se rozhodl odejít hledat útočiště do Evropy, pracoval jako počítačový inženýr na volné noze. Ukazuje v mobilu snímky své rodiny.

„Žena zůstala i s mou rodinou v Aleppu, bál jsem se je vzít s sebou. Nevěděli jsme, nakolik je cesta do Evropy nebezpečná a náročná. Dům máme dva kilometry od fronty, z okna vidíte, jak vzlétají a dopadají rakety. Aleppo je snad nejnebezpečnější město na světě. Bojím se o rodinu, snažím se jim každý den volat. Chci pro ně co nejrychleji zařídit azyl a dovézt je sem.“ Dodává, že největší problém je pro něj teď nedostatek informací. O tom, kdy mu budou uděleny dokumenty, jak je možné zařídit azyl pro rodinu a co dělat, aby mohl začít studovat či pracovat.

„Přišel jsem, protože nevěřím, že by mělo smysl s někým na sebe střílet. Ve válce jsou zapletené snad všechny světové mocnosti, každá na jiné straně. Tím, že půjdeme bojovat, se nic nevyřeší… Naše země je krásná a má velkou historii, ale bojím se, že brzy přestane existovat. Ale skoro všichni, s kým se budete bavit, by se chtěli po válce vrátit a postavit ji třeba celou znovu,“ tvrdí.

Aby došel Abdurazzak do Německa, musel urazit téměř čtyři tisíce kilometrů. Přes Sýrii, Turecko, Srbsko a Maďarsko do rakouského Salcburku a dále do Mnichova mu to trvalo necelý měsíc. V Mnichově jej posadili na jeden z vlaků, kterými jsou nyní žadatelé o azyl každodenně rozesíláni po celém Německu. Ten jej dovezl do Drážďan.

Jednotlivé spolkové země mají přiděleny kvóty založené na počtu jejich obyvatel a daňových příjmech (s kvótami, které Německo prosazovalo na evropské úrovni, má tedy své dlouholeté zkušenosti). Nejvíce uprchlíků putuje do sedmnáctimilionového západoněmeckého Severního Porýní-Vestfálska, kam by jich jen za letošek mělo přijet přes 160 tisíc – 21 procent z 800 tisíc lidí, kteří mají podle odhadů německé vlády během letoška do Německa dorazit.

Proud lidí se nesnížil ani po zavedení kontrol na hranicích v půli září. „Na hranici člověka zastavíme, je prověřena jeho totožnost, odebrány otisky prstů a provedena registrace. Pak může jít zase dál. Rozhodně se nedá říct, že jsou hranice pro uprchlíky uzavřené, počet lidí přicházejících do Německa se naopak od zavedení opatření každým dnem zvyšuje,“ popisuje v telefonickém rozhovoru Fabian Hüppe, mluvčí Spolkové policie v Bavorsku.

 

Strach z radikálů

Samozřejmě i u německé veřejnosti existují obavy z velkého množství lidí, které přichází z oblastí, o nichž se mluví v souvislosti s terorismem.

Mezi uprchlíky můžou být hrdlořezové z Islámského státu, lze slyšet od části Němců. Hodnověrných zdrojů, které by to potvrzovaly, bylo přinejmenším do konce září málo. Na začátku roku hrozbu zmiňovali egyptští představitelé, americký zpravodajský server BuzzFeed zveřejnil výroky údajného operativce Islámského státu, že se bojovníci skrývají mezi uprchlíky. Ačkoli toto riziko nelze vyloučit, oba zdroje, jak upozorňují bezpečnostní experti, můžou přehánět. Islámský stát se snaží systematicky vzbuzovat děs a Egypt se pokoušel získat souhlas s mezinárodní intervencí v Libyi, kde IS také operuje.

Němečtí policisté však přiznávají, že nalézt bojovníka Islámského státu vydávajícího se za uprchlíka při běžné policejní kontrole příliš nelze. „Pokud někdo působí podezřele, tak jsou použity různé databáze, jestli nejde o hledanou osobu. Při hraniční kontrole nezjistíte, jestli jde o někoho nebezpečného, člověk to nemá napsané na čele. Možná kdyby u sebe měl zbraně, případně kdyby byl v databázích monitorujících členy teroristických organizací, jako je Islámský stát,“ vysvětluje policista Hüppe a říká, že k další kontrole dochází ještě během azylové procedury. Ani v té fázi však není policie schopná zjistit o moc víc.

Hlavní tíhu odpovědnosti za odhalování potenciálně nebezpečných osob tak nese německý Spolkový úřad pro ochranu ústavy spolu se Spolkovou zpravodajskou službou. Ty mají pro své úkoly k dispozici přes devět tisíc zaměstnanců a celkový rozpočet dosahující téměř 850 milionů eur – ekvivalent jedné třetiny rozpočtu celého českého ministerstva vnitra. „Doposud nemáme žádné spolehlivé důkazy, že by džihádistická uskupení využívala proudy uprchlíků k vlastní infiltraci na území Německa, po jednotlivcích ani po skupinách. Stále znovu se ale k této otázce objevují podněty. Bezpečnostní služby je ve spolupráci s policií v každém jednotlivém případě neprodleně a bez dalších odkladů vyšetřují,“ odpovídá e-mailem Hans-Gregor Maaßen, ředitel Spolkového úřadu pro ochranu ústavy, tedy německé kontrarozvědky.

Ta již nějakou dobu monitoruje odjezd islamistických radikálů narozených nebo žijících v Německu do oblastí, kde vládne Islámský stát. Podle informací úřadu odjelo ve směru Sýrie nebo Iráku k polovině letošního září 740 islamistů. „Podle našich zjištění se zhruba jedna třetina z nich od té doby vrátila zpět do Německa a dalších 120 v těchto zemích zemřelo. Máme poznatky, že něco málo přes sedmdesát německých islamistů před návratem získalo bojové zkušenosti,“ říká v telefonickém rozhovoru mluvčí úřadu na ochranu ústavy Stefan Mayer.

Větší hrozbu pro bezpečnost však zatím bezpečnostní služba vidí v nárůstu počtu příznivců ultrakonzervativního salafistického hnutí uvnitř islámu. Tito radikálové, kteří se narodili nebo dlouho žijí v Německu, se snaží – údajně nikoli bez úspěchů – získat na svou stranu lehce ovlivnitelné mladé uprchlíky, kteří do Německa přicházejí bez dospělého doprovodu. „Počet salafistů nám dělá velké starosti. Jejich agitátoři nejsou nově příchozí, jde o lidi, kteří v Německu dlouhodobě žijí. Chodí do uprchlických táborů a pod pláštěm humanitární pomoci cíleně zneužívají situaci uprchlíků pro své účely. Úřad tyto aktivity velmi přesně monitoruje, neboť v tomto spatřujeme podstatný potenciál k radikalizaci,“ vysvětluje do telefonu Mayer. Počet přívrženců salafistů v zemi vzrostl za poslední měsíce o čtyři sta – celkově je jich stále 7 900, což je jen zlomek obvykle udávaného čísla více než 4 milionů muslimů žijících v Německu.

 

Začlenění a odpor

Snažení místních radikálů naznačuje, že minimálně zatím je větším rizikem než příchod utajených bojovníků to, že se nově příchozí nepodaří úspěšně začlenit do německé společnosti. Pokud se muslimští uprchlíci nebudou cítit dostatečně integrováni a budou nespokojení, mohou hledat vlastní identitu v nějakém extremistickém hnutí. Právě proto se o integraci v současnosti mluví ve Spolkové republice hodně. Obavy, že se nemusí povést, přiživují zprávy o bitkách mezi jednotlivými skupinami uprchlíků ve střediscích, například v Hamburku nebo středoněmeckém Kasselu.

„Ubytovaní často nemají prakticky žádný osobní prostor a v důsledku frustrace tak občas dochází i k násilí. Přicházející lidé jsou traumatizovaní tím, co si prožili ve svých zemích a následně na cestě do Evropy. V uprchlických táborech pak úplně schází psychologická podpora, aby se mohli se svou situací vyrovnat,“ říká Maximilian Pichl, mluvčí největší německé organizace Pro Asyl zabývající se uprchlíky. „V současné situaci máme po celém Německu problémy s integračními kapacitami. Vede to k nebezpečí, že lidé nebudou znát svá práva, nebudou vědět, co můžou dělat a co ne,“ říká Hen­riette Hanigová z drážďanské organizace Ausländerrat, která od začátku devadesátých let radí cizincům přicházejícím do Saska. Její organizace se snaží zvýšit svou činnost, aby bylo možné pomoci všem lidem, kteří si přicházejí pro radu. „Jinak se může stát, že člověk přijde jednou, nedočká se pomoci a znovu už bude hledat pomoc na nesprávných místech.“

Henriette srovnává situaci v někdejším východním Německu s Českou republikou. V obou zemích podle ní nejsou zvyklí na cizince, a tak se jich bojí. Výhodu východních oblastí Německa vidí v tom, že tamní spolkové země musely brát od devadesátých let uprchlíky na základě zmíněných vnitřních kvót. Sasko tak dostává pět procent ze všech nově příchozích, to prý způsobilo, že se mnozí místní lidé s cizinci seznámili a strach postupně začal opadávat. Přesto se lidé obávají, že už země v přijímání dosáhla svých limitů. Podle Henrie­tte Hanigové je však možné přijmout další, pokud politici budou tento krok obhajovat a vysvětlovat a pokud bude systém organizačně fungovat.

Východoněmecké Sasko je přitom známo například vzrušenými demonstracemi před domem pro uprchlíky v Heidenau. A především – v této spolkové zemi vzniklo největší německé hnutí odmítající současnou politiku vstřícného přístupu vůči uprchlíkům, tedy organizace Patriotičtí Evropané proti islamizaci Západu, zkráceně PEGIDA. Příznivci hnutí se už rok scházejí v několikatisícových počtech každé pondělí v centru města, aby vyjádřili nespokojenost s přístupem spolkové vlády. „Současná situace je neudržitelná. Zavření německých hranic (v půli září, pozn. red.) byl správný krok, jen měl být proveden už před několika lety. Udělit azyl těm, kteří jej vážně potřebují, je správné, ale takových k nám přichází minimum. Většina jsou ekonomičtí migranti, kteří chtějí zneužívat sociální stát,“ vyjadřuje své obavy na pondělní demonstraci Pegidy šedovlasý Filipp, zatímco všude kolem zní hlasité skandování hesla „Zrádci lidu!“, které míří na adresu německých vládních politických stran. Náměstí před barokním kostelem Frauenkirche plní velké německé a ruské vlajky a lidé se začínají šikovat do několikasetmetrového průvodu centrem saské metropole. Starší muž, který sem přijel z necelých sto kilometrů vzdáleného Chemnitzu, říká, že je třeba se inspirovat politikou Miloše Zemana a Viktora Orbána. Ti by si své země prý islamizovat nenechali.

Přestože se Sasko objevuje v mezinárodních médiích především v souvislosti s Pegidou, jako v celém Německu i zde funguje hustá síť neziskových organizací a dobrovolníků pomáhajících příchozím. Na některých muzeích visí velké bannery s nápisy „Uprchlíci vítejte!“, mnohá divadla pro ně pořádají společenské akce a například drážďanská technická univerzita ubytovala množství uprchlíků ve své sportovní hale. „Myslím, že dobrovolníků pomáhajících uprchlíkům tu rozhodně není méně než lidí na srazu Pegidy. Problém je v tom, že média jdou po nebezpečných a hlasitých tématech. Když se objeví stará paní, která chce vzít uprchlíky k sobě anebo jim finančně pomoct, nikdy to v médiích nebude,“ říká Henriette Hanigová. O Pegidě, jak vypráví, ostatně věděl i jeden Syřan, který jí vysvětloval, proč chce z Drážďan pokračovat dále na Západ. Právě strachem z tohoto sdružení vysvětloval odhodlání jet pryč.

„Podobně jako Česká republika je i Sasko především tranzitní zemí,“ říká Henriette. Východoněmecké země podle ní nemají mezi uprchlíky dobrou pověst. Západní Německo se podle ní liší tím, že je v něm zaběhnutý mnohem lepší systém integrující cizince. Především tam ale nevzniká takový odpor, protože lidé se na uprchlíky dívají méně jako na něco cizího a potenciálně nebezpečného.

 

Pragmatismus

Část Německa se nyní domnívá, že uprchlíci mohou pomoci s pracovním trhem. Doba všeobecného přesvědčení, že uprchlíci berou práci, pomalu končí. „Vláda si před pár lety spočítala, že se rodí málo dětí, populace ubývá a kvalifikované pracovní síly je velký nedostatek,“ říká Henriette Hanigová.

Otázkou nicméně je, zda zde mohou pomoci nikoli pozvaní pracovníci oborů, v nichž panuje nedostatek, ale běženci utíkající před válkou; navíc lidé, kteří téměř jistě nemluví německy.

„Když přišla poslední velká uprchlická vlna z Balkánu v devadesátých letech, nezapadalo to do integračního plánu – lidí přišlo sice hodně a měli často plno dětí, ale většinou byli nevzdělaní a bez velkých pracovních zkušeností. Teď přicházejí lidé ze střední třídy, většina z nich je vzdělaná a chce co nejdřív pokračovat v práci, kterou museli kvůli situaci ve svých zemích opustit,“ tvrdí Henriette. Když podle ní integrace proběhne správně, budou děti těchto lidí za pár let vydělávat na penze stárnoucí populace.

Článek v podobném duchu vyšel nedávno v německém týdeníku Der Spiegel. Podle něj bylo mezi 220 tisíci syrskými uprchlíky, kteří v Německu požádali o azyl v první polovině letošního roku, 25 procent lidí, kteří v minulosti studovali na vysoké škole (z ostatních zemí je to jen 13 procent). Dalších bezmála 50 procent studovalo střední školu a jen tři procenta příchozích byla bez vzdělání (oproti 8 procentům z jiných zemí). Mnohé studie tvrdí, že z ekonomického hlediska představují migranti pro průmyslové země přínos. Příchozí totiž na daních zaplatili v průměru více, než kolik získají na dávkách a jiných benefitech.

Rozhodnutí kancléřky Angely Merkelové udělovat azyl uprchlíkům ze Sýrie a nevracet je do toho státu EU, odkud přišli, může mít i další pragmatické důvody.  „Dublinské dohody (zakotvující, že žadatel o azyl má být vrácen do bezpečné země EU, odkud přišel – pozn. red.) nefungují už od jejich zavedení. Částečné odstoupení od nich se nedá vnímat jako nějaký humanitární krok. Migrační úřad prostě začal kolabovat, nezvládal už posílat zpět takové množství lidí. Vzali tedy nejpočetnější skupinu příchozích, kterou jsou Syřané. Pro ty zavedli výjimku a teď je čas zvládat všechny ostatní,“ říká Maximilian Pichl, mluvčí organizace Pro Asyl.

Spolková vláda ostatně na konci září připravila změnu azylového zákona: podle něj se mimo jiné Albánie, Kosovo a Černá Hora považují za bezpečné země a žadatelé o azyl z těchto zemí budou vraceni.

 

Klepání na dveře

Mluvčí organizace Pro Asyl říká, že země byla ve skutečnosti dlouho vůči běžencům nepřátelská.  „Dříve se Německo kompromitovalo nacionalistickými skandály. Pravicoví extremisté z podzemních národních socialistů deset let beztrestně zabíjeli cizince a policie to zametala pod koberec.“ A situaci, kdy do země přicházely tisíce uprchlíků v jeden den, se podle něj dalo zabránit. Vláda by se však na ni musela připravovat už od roku 2011, kdy začala válka v Sýrii a zhroutily se hranice v některých zemích severní Afriky.

„Kdyby se v reakci na mezinárodní situaci začaly připravovat ubytovací kapacity a najímat a školit úředníci, dnešní krize nemusela existovat. S prací se však začalo pozdě… V důsledku toho vznikají problémy, které dnes vidíme,“ vysvětluje Maximilian Pichl.

Problémy myslí nápor, kdy mají místní úřady a jednotlivé spolkové země organizační potíže s příchodem běženců; přesto se domnívá, že země s pomocí společnosti nakonec situaci zvládne.

Mluvčí organizace pomáhající uprchlíkům kritizuje i systém unijních kvót přerozdělující uprchlíky, který česká vláda odmítla a byla přehlasována. Organizace Pro Asyl proti tomu navrhuje systém „Free choice“, tedy svobodné volby: uprchlík si sám zvolí, do jaké země půjde – tak pak dostane v rámci Evropské unie podporu s finančním, technickým a úředním zázemím integrace. „Když deportujete uprchlíka z Německa do Maďarska, tak je za tři dny zpátky,“ říká Maximilian Pichl. A uznává, že zvyknout si na imigraci je dlouhodobý proces a nelze čekat, že se s ním východoevropské země vypořádají rychle.

Henritte Hanigová z drážďanského Auslanderratu připravuje v kanceláři papíry na pohovor s mladým Senegalcem. Ten je ještě stále v azylovém řízení, ale už uplynuly tři měsíce od jeho registrace v Německu, a tak může začít pracovat. Na střechu opravené nádražní budovy za oknem prosvítá mezi mraky několik slunečních paprsků a po kolejích přijíždí moderní vlak. „Jestli na světě nechceme uprchlíky, je třeba bojovat proti příčině, která je vyhání z jejich zemí. Bude to znít jako klišé, ale dokud mohou lidé vydělávat na prodeji zbraní a na čemkoli, co je spojené s válkou, tak mír nebude. Vyděláváme na tom, že se podílíme na vzniku válek v různých částech světa. A teď začínají přicházet lidé, klepou na naše dveře a povídají: Tak jsme tady a chtěli bychom s vámi sdílet vaše bezpečí.“•

57c464879c405f6ad1cc2afa MEDIA_ITEM image

 

Galerie (7) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat