Tisíce kostí v poušti. Forenzní antropolog určuje, komu patří ostatky u americko-mexické hranice

Pach mrtvol je tu všudypřítomný. Bruce Anderson už ho ale nevnímá. Pro sedmašedesátiletého forenzního antropologa je po letech práce v oboru jen „šumem na pozadí“, jenž nikterak nenarušuje jeho pozornost. Ta se teď soustředí na stehenní kost neznámé osoby, kterou bere do ruky z pojízdného pitevního stolu. 

V malé a stísněně působící místnosti bez oken je takový stůl s kostmi ještě jeden, další stojí kvůli nedostatku prostoru způli v chodbě, přes niž je otevřenými dveřmi vidět část těla v protější pitevně. Další kosti zatím čekají zabalené v krabicích na černých pultech, stejně jako váha, kleště nebo elektrická pilka.

„Byl to muž. Dokážeme slušně odhadnout jeho věk a díky tomu, že máme dlouhé kosti, zhruba známe i jeho výšku,“ říká Anderson o tom, co mu letmý pohled na pár kostí rozložených na bíle potaženém stole prozradí. Vedle lebky, pánve či pár obratlů je na něm také igelitový pytel s několika špinavými kusy oblečení, které se u ostatků vedených pod číslem 22-4660 našly loni v prosinci v poušti na americko-mexické hranici. 

„V takovém pytli nám to přijde. Dostaneme ještě informaci, kde se ostatky objevily, a zbytek je na nás,“ líčí vysoký, opálený muž v bílém plášti s logem úřadu soudního lékaře v arizonském Tucsonu.

Svou práci forenzní antropolog charakterizuje jako snahu složit ze střípků informací puzzle a vyřešit tak hádanku, kterou je jméno zemřelého – nejčastěji někoho, kdo přišel o život při pokusu dostat se nelegálně do Spojených států. Za 23 let, co ve městě vzdáleném hodinu cesty autem od mexických hranic pracuje, podobných hádanek vyřešil stovky. Věří, že i téhle přijde do pár měsíců na kloub.

Když ne, skončí kosti mrtvého v kartonové krabici v návěsu nákladního auta za budovou soudního lékaře. Za poslední léta se tam nashromáždilo už na čtyři stovky takových krabic.

Uváznout v poušti

Přes více než 3 100 kilometrů dlouhou hranici mezi Mexikem a USA se každý den pokusí dostat několik tisíc migrantů. Z Mexika, Hondurasu, Guatemaly, Salvadoru a dalších zemí utíkají před násilím, politickou nestabilitou, chudobou. Nejméně několik stovek z nich ale každoročně najde jen smrt. Hranici mezi oběma státy, které mají dohromady přes 460 milionů obyvatel, označuje Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) za „nejsmrtelnější pozemní migrační trasu na světě“. Jen za loňský rok zde bylo zdokumentováno 686 úmrtí, jejich skutečný počet je ale podle IOM nejspíše výrazně vyšší. Politolog a odborník na migraci z Kalifornské univerzity Brad Jones odhaduje, že jich za poslední dvě desítky let budou i desetitisíce.

I když se většina migrantů do země svých snů pokouší dostat přes běžné hraniční přechody, řada jich v naději na větší šanci na úspěch volí i výrazně složitější cestu – přes Sonorskou poušť v Arizoně. „Snaží se najít místa, kde jsou ve zdi na hranicích mezery, a těch je stále mnoho. Jenže jsou hlavně v těch nejopuštěnějších oblastech pouště,“ vysvětluje Jones.