Analýza

Koalice fungují

21 / 01 / 2018

První kolo prezidentské volby přineslo několik poznatků. Jedním z nich je, že koalice voličů a taktická volba může fungovat. Poučí se politické strany, které mají podobné cíle, ale nejsou schopny spolupracovat?

První kolo prezidentské volby přineslo několik poznatků. Jedním z nich je, že koalice voličů a taktická volba může fungovat. Poučí se politické strany, které mají podobné cíle, ale nejsou schopny spolupracovat?

Lze vůbec porazit Miloše Zemana? Nelze – domnívala se podle průzkumů před prvním kolem prezidentských voleb většina lidí. 59 procent občanů si myslelo, že prezident Zeman svůj post obhájí, Jiřímu Drahošovi připisovalo šanci na vítězství 13 procent, což přitom neodpovídalo preferencím. Závěr je tedy zřejmý: pro Zemanovy protivníky hlasovala v prvním kole řada lidí, aniž by věřila v možnost úspěchu.

Taková je jedna ze společenských diagnóz, které volby – tak jako každé celostátní hlasování – přinesly. Jaké další diagnózy to jsou?

 

Nevoliči jako riziko. Každá země má jinou hladinu obvyklé volební účasti v takzvaných volbách prvního řádu, mezi něž se počítají ty parlamentní, případně prezidentské. V Česku se v posledních dvaceti letech účast ustálila lehce nad hladinou tří pětin oprávněných voličů; nepatrně nižší byla jen při parlamentních volbách po pádu Nečasovy vlády a ve druhém kole prezidentské volby roku 2013.

Podíváme-li se na tato fakta sociologickou optikou, zjistíme, že téměř dvě pětiny dospělé populace, přibližně 3,2 milionu občanů, prakticky nikdy nevolí. Průzkumy ukazují, že jsou to převážně lidé s nižším vzděláním, často s nižšími příjmy. Patří mezi ně mnoho seniorů, výjimkou ale nejsou ani mladí. Jsou velmi nespokojení s vývojem společnosti po listopadu 1989 a nevěří, že by na něm mohli něco změnit. Představují velký rezervoár „remcalů“, kteří by při nějaké vážné společenské krizi mohli přistoupit na krajní, nedemokratická řešení.

Porucha systému a nespokojenost. Liberální demokracie stojí na mnoha pilířích, jedním z nejvýznamnějších je střídání u moci, které zajišťuje kontrolu vládnutí. Aby k takovému střídání mohlo docházet, musí být konkurující si subjekty podobně silné, aby byly přinejmenším možné různé výsledky voleb. V českých podmínkách bývala vyrovnanost ODS a ČSSD jako tradičních konkurentů naprosto zřejmá, i když realita opoziční smlouvy ji změnila z přednosti na problém. Přesto byly až do roku 2013 všechny důležité volby poměrně vyrovnané. Kdykoli šlo o výběr mezi více konkurenty, náskok vítěze se pohyboval v řádu několika procentních bodů. To se změnilo loni. Babišovo ANO porazilo druhou ODS s náskokem více než 18 procentních bodů, Miloš Zeman získal v prvním kole letošní prezidentské volby o 12 procentních bodů víc než Jiří Drahoš.

Musíme se ptát, co tak velkou změnu způsobilo a zda jde o náhodu, nebo o signál větších společenských změn. Já osobně na náhodu nevěřím. Změny ve voličském chování vycházejí z hluboké nespokojenosti české veřejnosti s politickou reprezentací jako takovou. Ta v důsledcích vedla k rozpadu systému politických stran, který se u nás zformoval v první polovině devadesátých let, a k výraznému nárůstu vlivu vůdčích osobností – politických lídrů.

Tyto dvě tendence, které pozorujeme v téměř celém západním světě, zásadním způsobem ovlivnily letošní volbu prezidenta republiky. Tradiční systém politických stran utrpěl těžké rány už v dobách vlády Mirka Topolánka, symbolického výprasku se dočkal v prezidentské volbě roku 2013 a de facto se nevzpamatoval dodnes. Mnohé strany byly v době, kdy bylo třeba vybrat a představit prezidentské kandidáty, zahlceny starostmi o to, jak nepropadnout v parlamentních volbách. Šest kandidátů na prezidenta vysloveně zdůrazňovalo, že nejsou straničtí.

 

ANO není Zeman. Úřadující prezident zjevně spoléhal na podporu ANO, KSČM a SPD – a volební výsledky prvního kola naznačují, že voliči Miloše Zemana se skutečně do značné míry rekrutují z táborů příznivců těchto tří uskupení. Tam, kde byly tyto tři subjekty v parlamentních volbách slabší, byl slabší i výsledek Miloše Zemana. Přesto nelze říci, že by jeho podpora měla zcela stranicky vyhraněnou strukturu. Jednak pro Zemanovo setrvání na Hradě byli voliči jiných stran a hnutí – a to především ČSSD, naopak část příznivců ANO, KSČM a SPD preferovala jiné prezidentské kandidáty. Trojice stran získala v parlamentních volbách 2017 dohromady těsně přes 48 procent hlasů, tedy přibližně o 10 procentních bodů více než o tři měsíce později Miloš Zeman. A z různých signálů je patrné, že asi pětina voličů ANO nenásledovala volební preferenci svého lídra. 

Pražsko proti zbytku. Hlavní dělicí linie politických postojů nevedla v prvním kole mezi městem a venkovem, ale mezi Prahou (včetně jejího blízkého okolí) a zbytkem republiky. Mladší, vzdělanější, ale především prosperující „Pražsko“ nechalo už v prvním kole vyhrát se zhruba desetiprocentním náskokem Jiřího Drahoše, zatímco ve všech ostatních okresech, a také ve všech krajských městech, měl převahu Miloš Zeman. I proto bylo nakonec možná důležité, co se na začátku zdálo nepodstatné: start Drahošovy kampaně v Jablunkově (kde také s přehledem vyhrál). 

5a60d1e19c4013e4d225684c MEDIA_ITEM image

Taktické spojenectví má smysl. Zemanův výsledek v prvním kole byl stále úctyhodný, hlas mu dalo asi o 700 tisíc občanů víc než ve stejném kole roku 2013. Trochu stranou pozornosti ovšem zůstalo, že Jiřího Drahoše volilo v prvním kole o 100 tisíc občanů víc než Zemana v roce 2013. Podle předvolebních průzkumů to u velké části z nich byla volba taktická – netoužili po Drahošovi, ale rozhodně nechtěli Zemana. Za pozornost stojí fakt, že zatímco v roce 2013 se Zemanův protivník pro druhé kolo „vynořil“ teprve v posledních dvou týdnech před termínem voleb, Jiří Drahoš měl víceméně setrvalou podporu už několik posledních měsíců. Změny na poslední chvíli se tentokrát týkaly spíše přelivu podpory od Michala Horáčka k Pavlu Fischerovi a Marku Hilšerovi a postup do druhého kola neovlivnily.

Letošní prezidentská volba tedy signalizuje, že ta část veřejnosti, která není politicky úplně pasivní, se postupně učí využívat takových nástrojů, jakými je taktická volba. Není to úplná novinka, i v parlamentních volbách 2017 někteří hlasovali pro TOP 09, STAN nebo pro Piráty především proto, aby „rozmělnili“ počet mandátů ANO v Poslanecké sněmovně. Tentokrát ale šlo patrně o daleko masovější jev. V této souvislosti tak má otázka, kterou jsem tento text začínal –

totiž zda lze porazit dominantního politického vůdce či sílu –, obecný rozměr: spojování v zájmu společného politického cíle může přinejmenším do určité míry fungovat. Jde o situaci velmi poučnou právě pro politické strany, jejichž vzájemná animozita nebo možná jen nedůvěra je v mnoha případech daleko větší než nesnášenlivost jejich voličstva.

Vezme si momentálně rozdrobená stranická scéna z prezidentské volby poučení? Otázka, zda to jde, se totiž vztahuje i na možnost porážky Andreje Babiše jinou cestou, než je trestní stíhání.•

Galerie (2) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat