Příběh

Dvě dekády v kapele Wohnout, pět minut do startu

10 / 04 / 2016

„Na tajném místě u Vyžlovskýho rybníka jsme kdysi s bráchou snili o tom, že budeme mít kapelu a podepisovat se holkám na prsa,“ píše pro magazín Reportér kytarista a zpěvák Honza Homola. Jeho skupina Wohnout právě slaví dvacet let své existence.

„Na tajném místě u Vyžlovskýho rybníka jsme kdysi s bráchou snili o tom, že budeme mít kapelu a podepisovat se holkám na prsa,“ píše pro magazín Reportér kytarista a zpěvák Honza Homola. Jeho skupina Wohnout právě slaví dvacet let své existence.

„Na tajném místě u Vyžlovskýho rybníka jsme kdysi s bráchou snili o tom, že budeme mít kapelu a podepisovat se holkám na prsa,“ píše pro magazín Reportér kytarista a zpěvák Honza Homola. Jeho skupina Wohnout právě slaví dvacet let své existence.

Ten moment se opakuje už dvacet let – a dvacet let si na něj nedokážu zvyknout.

Dříve jsem si pomáhal cigárem, ale dneska už jen nervózně žmoulám zpocený trsátko a zatahuju břicho, abych se ujistil, že si ještě nemusím zajít na záchod.

Dívám se na hodinky, i když přesně vím, kolik je.

Ze sálu slyším lidi skandovat to slovo. Slovo, který se jednou vyslovilo a od tý doby se za námi táhne jako odér. Některý zásadní věci, který člověku přepíšou život, se odehrajou bleskově a znenadání. A to byl právě onen moment, kdy kdosi na pražskejch Vinohradech zvolal: „Wohnout!”

I teď se těch pár písmen vznáší nad hřmícím davem a já mám trému. Ano. Za dvacet let jsem se nezbavil pocitu zodpovědnosti za noty, kterými tak lehkovážně plníme lidem hlavy.

Je pět minut do startu a my tu stojíme za oponou sami se Zemánkem, kterýho jsme kdysi s bráchou donutili učit se na basu, protože jsme sháněli basáka. Dívám se, jak si kouše nehet, co mu překáží v hraní, a pak ho plivne kamsi do kouta. I on je nervózní. Jenže když si potáhne z piva, zatváří se tak nějak znovuzrozeně, že mu trému nevěřím.

 

Slastnej pocit

Poprvý jsem Zemánka poznal, když ho přeřadili k nám do pátý třídy základní školy na Čapajevově náměstí. Měl v očích jiskru grázla, ale taky člověka, kterej tě nepodrazí. Odhad mě nezklamal, a tak kromě jedný bonboniéry, kterou tak sobecky sežral, mi nikdy nic ošklivýho neprovedl. Ty bonbony byly dárek od jeho mámy naší mámě jako revanš za to, že k nám Zemánek jezdil často na chatu. Jenže ten všivák dárek vůbec nedoručil a zašil se s ním někde ve sklepě, kde ho na etapy sežral. K tomu se přiznal až po letech u piva, ale já mu už dávno odpustil… Teď tu nervózně přešlapuje vedle mě a jsou čtyři minuty do startu.

Když jdete hrát koncert a jste nastoupený za oponou, nikdy moc nevidíte do lidí. Kdybyste totiž nahlídli do sálu, mohli by fanoušci zmerčit váš ánfas, a tím by byl narušenej moment překvapení, kdy kapela vtrhne na stejdž a všichni zajásaj. Musím říct, že tenhle pocit je slastnej. Slastná odměna za všecku tu úmornou dřinu, kterou doma podnikáte se svým nástrojem na klíně.

No a teď jsou tři minuty do startu a přichází Fenek, bubeník a de facto kolega z práce. My vůbec někdy v žertu mluvíme o naší kapele jako o firmě, a tak když se někdy sekneme v hospodě, doma se hájíme tím, že to byla pracovní porada právě s klukama z práce.

Fenek je nejzodpovědnější z nás a myslím, že on trému nemá. Je doopravdickej profík, kterej by pravděpodobně hrál skutečnou muziku, kdyby nedopatřením neskončil u Wohnoutů.

Naše hudba je opravdu taková nemuzika – nikam nepatří, nikam se nedá zařadit a kolikrát zní spíš jako láteření rozštěkanejch psů nad rozlitou kostí. Tímhle faktem jsme se ocitli bokem od oficiálního hudebního světa a hrabeme si, tak říkajíc, vlastní píseček. Rádia nás nehrajou, do televize nepatříme, hudební soutěže míjíme. Ani jedna z těchhle věcí nás však netrápí, protože hlavní důvod našeho počínání je prostě zábava.

Jsou dvě minuty do startu a jako poslední za oponu přijde brácha Matěj. Náš technik, kterýmu říkáme dívčím jménem Irena, mu věší kytaru na krk a v sále to vře ještě víc, protože bude půl desátá, na kterou jsme avizovali začátek koncertu.

 

Už za minutu

Matěj je frontman a tvář naší kapely.

Má v sobě přirozený vůdcovský charizma už odmalička, neboť si pamatuju, že byl dycky kápo dětský party, ať už u nás na chatě na Vyžlovce, nebo v Praze na Vinohradech. Když vznikl první Vohnout (tenkrát s jednoduchým „V“), já byl ještě na základce a on už zjevem dráždil středoškolský učitele. Taky napsal o naší kapele knihu Sladkých dvacet, kterou jsme právě vydali. Musel to udělat právě on, neboť podědil po rodičích nejen literární talent.

Je minuta do startu.

U Vyžlovskýho rybníka bylo kdysi tajný místo, kde jsme s bráchou do kalný vody nahazovali pytlačku s návnadou z rozmočenýho chleba a do papírků motali letošní úrodu. Pak naše zrudlý oči sledovaly, jak komáři dělají na hladině kruhy, a snili jsme o tom, že budeme mít prima kapelu, která bude vydávat desky, jezdit po koncertech, a pak se budeme holkám podepisovat na prsa. Všecko se nám splnilo, až na ta prsa, neboť když už si přijde nějaká slečna pro podpis na intimní místo, poodhalí stydlivě jen malej kousek, kde není nic vidět.

Je třicet vteřin do koncertu, technik dal baterkou signál zvukaři a osvětlovači, v sále zhaslo světlo. Díváme se s klukama na sebe a víme, že nás čekají dvě hodiny intenzivního zážitku. Jaký dnes uděláme chyby, jakej bude zvuk, jaký budou lidi?

A taky jak dlouho nám naše parta vydrží? Buď nás to přestane bavit, nebo to přestane bavit fanoušky.

Nebo můžou v Číně vyvinout jiný Wohnouty, který budou levnější a pořadatelé budou chtít je. Nevíme.

Teď už ale není čas na úvahy.

Chopíme se nástrojů jako hodnejch zbraní a jdeme rozdávat radost.

Právě totiž začal koncert. •

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat