15. října 2023
Reportér 10/2023 · Číslo 110
Parťačka podvraťačka: Po revoluci se stala místostarostkou i proto, že vozila bratra do hospody
Zvětšitfoto archiv
„Založení vlastní rodiny není nutně cílem lidského bytí. Občas člověk najde rodinu ve svém okolí a ta nejtěsnější pouta nemusí být pokrevní.“ Těmito slovy charakterizuje medailon ve sbírce Paměti národa Janu Müllerovou – odvážnou ženu z Vysočiny, kterou vliv rodičů, upálení Jana Palacha, křesťanské prostředí a skauting přivedly do okruhu disentu a undergroundu. Místostarostkou se po revoluci stala i díky tomu, že vozila svého invalidního bratra každý den do hospody.
Když se Jana Müllerová v červnu 1949 narodila, bylo její mamince čtyřicet tři let. Byla tak nejmladší ze tří sourozenců – jeden bratr byl starší o šestnáct a druhý o devět let. Otec, absolvent průmyslovky v Chrudimi, provozoval v Polné na Vysočině vlastní výrobu nábytku. Po komunistickém převratu byl podnik znárodněn a rodinu začala navštěvovat Státní bezpečnost. Hledala záminku k zatčení živnostníka…
„Zůstala jsem sama doma nemocná, to už jsem chodila do první třídy. Tatínek byl dole v dílně, maminka mu pomáhala a já uslyšela na schodech dupání. Vyšla jsem se podívat, bosá a v noční košili, a uviděla čtyři muže – dva v uniformách a dva v civilu,“ vyprávěla před časem žákům základní školy ve Štokách – městysi mezi Jihlavou a Havlíčkovým Brodem.
Na nahrávce, kterou s ní školáci pořídili, dále zní: „Když mě uviděli, ptali se, kde jsou rodiče. Odpověděla jsem, že dole v práci a že mi zakázali pouštět do bytu cizí lidi. Přikázali, abych zavřela psa, a postupovali chodbou. Zopakovala jsem jim, že nemůžou jít dovnitř, dokud nepřijdou rodiče. Vtom mě jeden pleskl, a jak jsem byla bosky, padla jsem na mandl a rozbila si pusu do krve.“
Druhý den šla opět do školy. Učitelka popisovala život za války a zmínila i praktiky gestapa včetně domovních prohlídek. „Tak jsem se přihlásila a řekla: ‚Paní učitelko, u nás byli včera!‘“ Vyděšená učitelka situaci zamluvila, o přestávce odvedla Janu domů a doporučila mamince, aby dceru nechala několik dní doma – než na zážitek s estébáky zapomene.
Prohlídky ovšem neustávaly. „Jednou jsem našla maminku v kuchyni, jak pláče nad rozbitou sklenicí medu. Když jsem se také rozplakala, utěšovala mě: ‚Neboj, na perníčky nám zbylo.‘ Až později mi došlo, že ten med vzal zasvé při další razii StB. Jindy našli na půdě dvacet kilo hřebíků a stejné množství klihu a prohlásili to za utajené zásoby.“
V roce 1968 Jana odmaturovala na zdravotní škole a nastoupila do havlíčkobrodské nemocnice. V lednu 1969 ji zasáhla smrt Jana Palacha – byl jen o necelý rok starší než ona. Vyrazila s kamarádkou do Prahy položit narcisky na místo jeho upálení u Národního muzea. Odtud dívky pokračovaly do středočeských Všetat, aby vyjádřily soustrast matce.
O tři měsíce později se v Jihlavě upálil devětatřicetiletý otec od rodiny Evžen Plocek – rovněž na protest proti nastupující normalizaci. Tuto tragédii se podařilo režimu víceméně ututlat, ovšem jihlavského pohřbu se zúčastnilo pět tisíc lidí včetně Jany.
V té době ji hodně ovlivňovalo křesťanské prostředí v Polné, kde sloužili mladí faráři. Jeden z nich působil jako skautský vedoucí a přivedl Janu do svého oddílu. Vyráželi často do hor a při jedné z cest do Krkonoš uvázli ve Vrchlabí kvůli poruše auta. Pomoc hledali i v místní nemocnici… „Vrátný někam zavolal a přišel vousatý muž, který se pustil do opravy. Hrál si s motorem asi tři hodiny, přitom si hezky povídal s dětmi. O pár dní později za námi přijel, učil děti krkonošskému nářečí, šel s námi na Žalý. Když přišla řeč na politiku, mrknul na mě a povídá: ‚Koukám, že vy budete taková parťačka podvraťačka.‘ Na to sousloví nezapomenu. Zůstali jsme v kontaktu, později jsem poznala i jeho rodinu. Jmenoval se Pavel Wonka,“ zavzpomínala Jana.
Když se k ní dostala Charta 77, rozhodla se svůj podpis nepřipojit. „Nelíbila se mi některá jména na seznamu signatářů, byla tam spousta bývalých komunistů,“ poznamenává. Dokument nicméně opsala a kopie rozdávala v nemocnici mezi lékaře.
Opisovala a dále šířila rovněž křesťanské texty, které do kostela čas od času přicházely z Říma. Když nestíhala, pomáhal jí tatínek. Znala se také s bratry Reynkovými, kteří byli v kontaktu s rodinou Florianových ze Staré Říše; vnučka Josefa Floriana Juliana se provdala za Ivana Martina Jirouse. Tenhle propletenec ji vtahoval přímo do centra dění v disentu a undergroundu.
Bojovali za naši svobodu, dnes patří mezi nejzranitelnější z nás. Hrdinství a odvahu těch, kdo se postavili za hodnoty svobody a demokracie, připomene v listopadu již podeváté nezisková organizace Post Bellum. U příležitosti Dne válečných veteránů pořádá veřejnou sbírku na přímou pomoc hrdinům a na zachování jejich příběhů. Květy vlčího máku bude možné zakoupit po celý měsíc v mnoha obchodech, informačních centrech, kavárnách nebo knihovnách. Od 7. do 11. listopadu také v ulicích měst u dobrovolníků s kasičkami. Jak žijí naši hrdinové, záleží i na nás. Podrobnosti: denveteranu.cz.
V dubnu 1988 zemřel po jednom z výslechů politický vězeň Pavel Wonka. Jana si na pohřbu nahrála smuteční proslovy Hany Jüptnerové, Stanislava Devátého a Václava Malého. Část přepsala doma a část v nemocnici při noční službě.
„Jeden kopírák zapomněla na sesterně a ráno ho našla doktorka, která to okamžitě nahlásila. Když estébáci přišli za primářem, zastal se mě, že odvádím skvělou práci a moje soukromí ho nezajímá.“ Předvolání k výslechu jí nepřišlo.
V té době se již několik let starala o těžce nemocné rodiče, po jejich smrti měla v péči rozvedeného bratra, kterému amputovali obě nohy. Dbala na to, aby ani po upoutání na vozík neztrácel chuť do života, a brávala ho každý den do místní hospody mezi kamarády. „Říkávali mi: ‚Vy jste jediná ženská, která chlapa do hospody nejen nutí, ale i sama vozí.‘“
Po revoluci se začala angažovat v místní buňce Občanské demokratické aliance. Do komunálních voleb v roce 1994 šla ze symbolické pozice na chvostu kandidátní listiny, ale kroužkování ji vyneslo na radnici. Čtyři roky vedla sociální odbor a současně byla místostarostkou.
Podobně jako rodiče a staršího bratra provázela těžkých životním obdobím i mladšího z bratrů a jeho manželku, kteří vážně onemocněli. Odstěhovala se za nimi do Plas na Plzeňsku a strávila tam s přestávkami šest a půl roku. Dnes je jí sedmdesát čtyři let a žije opět v Polné.
Příběh Jany Müllerové zpracovali Peter Rafaj, Jan Ohnsorg, Ariel Balkov, Matěj Holý a Marek Svěrák ze ZŠ Štoky pod vedením Romana Vařejčky.
MONETA byla antickou bohyní paměti. Ztratí-li národ paměť, ztratí identitu. Proto MONETA podporuje Paměť národa.
Podpořte Reportér sdílením článku
Rád jezdí sbírat příběhy tam, kam ostatní novináři nezabloudí.
