Čtyřicet let socialistické péče mnoho památek nepřežilo. Většina beznadějně chátrala, některé před cílenou likvidací zachránil rok 1989. Jak jsme se s komunistickým dědictvím v této oblasti dokázali za třicet let vypořádat? Třicet příběhů obnovy památek za posledních třicet let popisuje kniha Dědictví pout zbavené vydaná Národním památkovým ústavem. Knížku lze chápat i jako neobvyklý zdroj tipů, na která místa Česka se vydat.
Jaké jsou dějiny drog v českých zemích dvacátého století? Pervitin není vůbec místním vynálezem: před válkou ho užívaly německé hospodyňky a v komunistickém Československu ho vzkřísila až parta nadšenců. A do konce šedesátých let byl u nás typickým uživatelem drog člověk střední či starší generace, který si vypěstoval závislost na volně dostupných lécích. To mimo jiné říká v rozhovoru pro Reportér historik Jan Kolář, který se dějinám drog věnuje: napsal o nich knihu s názvem O problému, který měl nebýt.
V době pandemie koronaviru posílil maďarský premiér Viktor Orbán svou moc: vládl pomocí dekretů, zesílil tlak na opoziční starosty a utáhl šrouby už tak živořícím nezávislým médiím. A policie vyšetřovala autora facebookového postu začínajícího slovy „Našemu drahému diktátorovi“.
Rozhovory s lidmi, kteří mají co říci. Spustili jsme nový web Reportér Premium. Každý všední den ráno přineseme nový rozhovor. První dva týdny provozu budou k dispozici všechny texty odemčené a zdarma.
Heslo „Společně to zvládneme” se stalo v době epidemie českou mantrou. Lidé zasedli k šicím strojům a začali šít roušky. Hromadně také vařili pro dobrovolníky, kteří vyráběli na 3D tiskárnách ochranné štíty. Tleskalo se lékařům, sestřičkám, záchranářům i policistům. Zato na vojáky se trochu zapomnělo. Přinášíme soubor fotografií Jarmily Štukové, která snímky pořídila v průběhu dubna a doprovodila je následujícím textem.
Situaci na Novému Zélandu, kde se podařilo nemoc COVID-19 téměř vymýtit, přibližuje český cestovatel a filmový dokumentarista Jakub Freiwald. O důvodech, proč se z Brazílie stává dramaticky rychle nové ohnisko koronavirové pandemie, vypráví slovenský manažer Juraj Vajda.
Z KVĚTNOVÉHO VYDÁNÍ. Zase už se vrátil do roku 1942. Sedíme v polském vlaku, pomalu pijeme lahváče, já jsem pro tuhle chvíli Žid, on se vžil do role přátelského esesáka – jen když ho naštvu banální otázkou, pohrozí vpíchnutím fenolu do srdce. Jsme už pomuchlaní, zarůstáme, závislácky vyfukujeme páru z elektrocigaret, normální cestující se nacpali do druhé půlky vagonu, ale nikdo si netroufne protestovat. V prvním díle reportáže Oldřich Kaiser pravil: „Osvětim byla hrozná, ale Treblinka horší; tam si jedeš pro smrt, jen to ještě nevíš...“ Toto je díl druhý.
Z historického centra Prahy zmizel s vyhlášením nouzového stavu téměř veškerý život a zůstalo to tak po celý duben. Zatímco v přilehlých pražských čtvrtích se postupně začalo otevírat jedno okénko za druhým, v okolí Karlova mostu či Staroměstského náměstí to bez turistů vypadalo dál jako v říši duchů. Může epidemie proměnit skladbu obchodů a služeb, složení stálých obyvatel a vůbec změnit atmosféru této části města?
V Talmudu se píše, že až lisováním se z olivy dostane to nejlepší. A já to můžu po své pěší cestě z Prahy na Sněžku jen potvrdit. Nejdřív mě vnitřně lisovalo, že mi coby stand-up komičce virus zrušil spoustu vystoupení. Lisovala mě ta bezmoc, že mám sedět doma a jen nečinně přihlížet. Cestou mě lisoval pohled na vyprázdněné Česko a můj malíček byl téměř slisován. Nakonec jsem si ale místo vystoupení aspoň vystoupala na Sněžku. A bylo to boží. Nejlepší.
Z KVĚTNOVÉHO VYDÁNÍ. Proč premiér Babiš působí za krize kolem koronaviru chaoticky? Nesnáší porážky a nerad přizná chybu – jenže v realitě krize mu občas nezbývá nic jiného než otočit. Babiš též důvěřuje mediálním poradcům a názor upravuje s ohledem na své voliče. Na premiérovi se projevuje i stres a jeho věk, chce rozhodovat o detailech a má tolik informací, že se v nich sám nevyzná. V analytickém, osobně laděném článku postaveném na zákulisních zdrojích o tom píše novinář, jenž ho léta sleduje.
„Vrátil jsem se zvalchován, ale vyztužen,“ psal po propuštění z komunistického vězení jeden z vrcholných představitelů české katolické poezie Jan Zahradníček básníkovi Jaroslavu Seifertovi. Života mimo věznici si však Zahradníček dlouho neužil – zemřel jen pár měsíců po velké amnestii, od níž v květnu uplynulo šedesát let a v jejímž rámci režim propustil tisíce politických vězňů. Tak v reálu vypadalo ohlášené vítězství socialismu.
Co byste dali za vynález, který by zrecykloval část vašeho domácího odpadu a ještě by z něj vyrobil kvalitní hnojivo? Že jste o něm neslyšeli? Popsal jej už Charles Darwin v roce 1881 – k jeho sestrojení vám v úsporné verzi stačí jen několik starých kbelíků a materiál, který pořídíte za lahev vína nebo dobrou čokoládu. Tím zásadním pro vynález jsou žížaly.
Region sužovaný konflikty, autoritářskými mocnostmi i náboženským fundamentalismem čelí dnes novému problému – šíření nového koronaviru. Odborníci se obávají, že na Blízkém východě jsou sta tisíce nenahlášených nakažených, zatímco oficiální čísla rychle rostou. Zároveň se očekává, že nemoc brzy pronikne do chudých a ztrápených regionů. Jak vlastně pandemie ovlivňuje jednotlivé státy a regiony a jaká opatření lidé přijímají?
Z DUBNOVÉHO VYDÁNÍ. Vzkaz v hlasové schránce: „Reportére, já jenom, jestli už máš sbaleno do koncentráku a jestli je ti jasný, že návrat nežádoucí. Ona to sranda nebude – aby sis nemyslel, že pak sepíšeš nějaký vtipný historky. My prostě jen tak pojedeme; jen tak. Vždyť tys tam ještě nebyl, a přitom právě tohle je jediná hmatatelná pravda, jinak ničemu nevěřím. Víš? Víš hovno. Mlčíš. Tak mlč. Mlčení je dobrý, u každýho rozhovoru se musí mlčet. Čau na nádraží.“
I takové jsou dějiny střední Evropy. Adolf Schwarzenberg byl příslušníkem české zemské šlechty a mluvil stejně dobře německy jako česky. Po druhé světové válce, která skončila před pětasedmdesáti lety, přišel speciálním zákonem o majetek. Pomáhal československé exilové vládě, ale udělali z něj germanizátora, upíra a vykořisťovatele. „Nestěžuji si, jen upozorňuji, neprosím o milost,“ psal prezidentu Benešovi.
Pohádkový příběh, jenž by se mohl jmenovat Jak český Honza léčil svět, dál pokračuje. Stopu, kterou mezi pražskými Dejvicemi a kalifornským Silicon Valley prošlapal Antonín Holý, nyní mílovými kroky prodlužuje chomutovský rodák Tomáš Cihlář. Vede tým, jenž na přelomu března a dubna dokončoval závěrečnou fázi klinických testů pro látku účinnou proti novému koronaviru SARS-CoV-2. Jak se dostal na tak klíčové místo? A jak by měl lék fungovat?
V nejobéznější zemi Latinské Ameriky přiměly varovné černé osmiúhelníky na obalu potravin lidi nakupovat zdravěji. Chilský model – výstražný symbol pro sladké pokrmy a také ty s velkým množstvím soli a nasycených tuků – postupně zavádějí i některé další státy.
Když je českému národu nejhůř, nevyjedou z hory Blaničtí rytíři. Obvykle zavlají státní vlajky. Jsou červenobílomodré. A provázejí nás ve chvílích štěstí i zmaru, naděje i zoufalství. Při vítězstvích i prohrách. Naše vlajka slaví sté narozeniny.
Bez orchestru, bez diváků, v potemnělém sále Dvořákovy síně pražského Rudolfina. A s rouškou. Česká filharmonie dnes večer odehraje koncert, jaký historie nepamatuje. Vyvrcholí přednesem symfonie Vltava od Bedřicha Smetany v podání harfistky Jany Bouškové. Jeho výtěžek poputuje českým nemocnicím.
Jana Najbrtová pomáhá starším lidem dlouhodobě, nyní se snaží spolupracovat s nově vznikajícími organizacemi. Jednou z nich je SousedskaPomoc.cz, možností pomáhat je však mnohem více. Několik tipů, jakou pomoc lze využívat i nabídnout, najdete na konci článku.
Evropa se opevnila proti viru, který nezná hranic. Jen Britové si zprvu mysleli, že nad neviditelným protivníkem vyzrají po svém. Minulý týden ale otočili. Nyní doufají, že Boris Johnson nezavelel k obratu příliš pozdě.
Jaké to je, uvíznout jako vozíčkář s ochrnutou míchou na Floridě v době virové pandemie, přibližuje pro čtenáře magazínu Reportér ředitel Centra Paraple David Lukeš.
Proč mají někteří lidé nakažení koronavirem SARS-CoV-19 jen mírné projevy nemoci? Jde i o to, jak velkou nálož viru dostanou. „Závažnost onemocnění závisí mimo jiné na množství viru, které se dostalo do organismu,“ píší dva profesoři, čeští lékaři, kteří se zabývají infekčními chorobami, v rozsáhlém manuálu pro veřejnost. Také proto, že větší dávku můžete dostat na místě, kde se shromáždí více lidí, jsou nynější opatření státu na místě. Podle autorů textu, nazvaného „Doporučení lidem při současné epidemii koronaviru v ČR“, není na místě panikařit. Velká část populace tuto infekci nakonec prodělá, ale naprostá většina se uzdraví bez jakýchkoli následků.
Když padlo vládní rozhodnutí o zákazu cestování kvůli koronaviru, většina z nás si položila stejnou otázku: na poslední chvíli se rychle vrátit domů, nebo zůstat? Situace na ostrovech je totiž poněkud odlišná od kontinentální Evropy... Co se honí hlavou českým studentům v Británii a jak prožívají tyto dny, přibližuje posluchačka žurnalistiky a mezinárodních vztahů z University of Derby.
Měření teploty a dezinfekce na každém rohu, jednosměrky ve dveřích, obava z výtahů, zákaz mluvení, karanténa sledovaná přes mobil i závratné pokuty. Český sinolog přibližuje, co ho čekalo při zahájení semestru na univerzitě v ostrovním státě Tchaj-wan. A zdůrazňuje, že zdejší lidé nejsou jiní než Evropané, takže jejich postup proti viru lze přenést i sem.
Zemi, v níž rozhodují islámští duchovní, těžce zasáhla nákaza koronavirem SARS-CoV-2. Nemoc obnažila, v jaké situaci se Írán nachází. Část společnosti nedůvěřuje svým vládcům, kteří se mimo jiné opírají o Revoluční gardy s ohromnou ekonomickou mocí. V ulicích se vyprávěl černý vtip – pokud onemocníte a chcete se obětovat pro Írán, běžte do režimních kanceláří a polibte tam všechny na tvář. Tak viděl situaci přímo na místě novinář píšící pro magazín Reportér.
Rok velkých změn zakončila část rodiny Chvojkových hladověním pod odborným dohledem, nyní doma v Žebráku připravují druhý ročník benefičního plesu (článek vznikal na konci února). „Letos už nepůjde o pomoc pro nás, chceme zkusit vytáhnout z bryndy zase někoho jiného,“ říká Jana, která se těší z řidičáku, nové práce a dalších novinek. Na seznamu přání, jež si v prosinci 2018 sepsala pod názvem „Odrazit se od dna“, zbývá odškrtnout poslední: stěhování.
Vládnoucí konzervativně národní strana Jarosława Kaczyńského se v Polsku těší popularitě značné části voličů – odsuzuje LGBT pochody, provádí štědrou sociální politiku a od některých svých plánů ustoupila. Co se ale stane, pokud přijde třeba ekonomická krize? Na výsluní by se taky mohla dostat krajní pravice, v jejímž světle se i Kaczyński jeví jako liberál.
Tato reportáž vlastně vznikala dvacet sedm roků. V první půli devadesátých let jsem psal o zbraních, které měly z Česka oficiálně odejít do Panamy, ale v rozporu s mezinárodním embargem směřovaly do válčící Bosny. Tehdy české úřady tvrdily, že obchod zarazily. Jenže se přihlásil někdo, kdo dobře znal obchodníka Jana Chvojku, o jehož roli se tehdy nemluvilo. Zbraně se do bývalé Jugoslávie skutečně dostávaly. A dost možná nejen tam.
Hlavní kaplan české armády vybojuje ve vlastním obranném pásmu míč. Pološílený reprezentační trenér vběhne zpoza lajny tři kroky do hřiště, což se samozřejmě nesmí, a z hlasivek vyškrábne zbyteček řevu: „Nabíhá ti Metoděj!“ Kaplan tedy přihrává dopředu dominikánovi, který zblízka přestřelí soupeřovu bránu, a jiný řeholník, kapucín, na tribuně zvolá: „Nevadí, hoši, příště to vyjde!“
Je to naprosto ojedinělý závod s desetiletou tradicí. Necelá šedesátka odvážlivců vklouzne do náruče mrazivého Bajkalu a vydává se po něm na 205 kilometrů dlouhou trasu. Někdo má brusle, někdo kolo, a někteří – letos poprvé – i ledoběžky. Tedy stroje, o kterých jste pravděpodobně dodneška neslyšeli.
„Sbal se, a co nejrychleji odtamtud odleť! Libovolným letadlem!“ Povel šéfredaktora zněl jasně. Věděl totiž, co já na teheránské ulici netušil. Turecko kvůli šíření koronaviru uzamklo pozemní hranici s Íránem a zrušilo lety na své území. Tedy i ten můj. Záhy zavřel přechody další soused, totiž Irák. Írán se propadal do izolace. Operace Útěk začala.
Slovenský investor Pavol Krúpa čelí u amerického soudu žalobě od bývalého českého uhlobarona Zdeňka Bakaly. Svou důvěryhodnost dokládá vyznamenáním od Miloše Zemana, který mu jej udělil právě za boj proti Bakalovi.
Budeme platit obrovské peníze? Jeden z největších mezinárodních sporů vedených proti České republice míří po pěti letech do finální fáze. Podnikatel Sebastian Pawlowski požaduje v arbitráži po Česku pět miliard korun kvůli údajně zmařenému developerskému projektu na okraji Prahy. Koncem ledna proběhly v Paříži výslechy klíčových svědků, finální verdikt by mohl padnout do roka.
Z ÚNOROVÉHO VYDÁNÍ. V Česku žije přes dvacet tisíc muslimů, mezi nimi se podle odhadů zpravodajských služeb pohybuje pár desítek takzvaných salafistů, zastánců netolerantní a puritánské ideologie spojené s islámem. A i když ani většina salafistů nepatří mezi násilníky, v Praze stanul před soudem Sámer Shehadeh obžalovaný z podpory terorismu. Jde o první případ radikalizovaného potomka arabské rodiny, jenž vyrůstal v Česku. Podíváte-li se na příběh a souvislosti střízlivě a do detailů, jde o výjimečný případ?
O české muslimské komunitě a také o salafismu – který je přísným a netolerantním, nikoli však nutně násilným hnutím uvnitř islámu – hovoří arabista Bronislav Ostřanský.
Staronový rakouský kancléř Sebastian Kurz se pustil do odvážného a historicky nevyzkoušeného podniku. Jeho konzervativní lidovci vytvořili v lednu koaliční vládu s levicovými Zelenými. Experti říkají, že takové uspořádání je vratké, většina veřejnosti však koalici podporuje. Vládní vyhlídky posiluje i fakt, že na obzoru není alternativa: předchozí partner lidovců, pravicově-populističtí Svobodní, se zmítá v těžké krizi.
Vyvázání prince Harryho a jeho manželky Meghan z královských povinností má vážnější souvislosti, než by se mohlo zdát. Meghan, která je světově populární na internetových sociálních sítích, se chová jako globální celebrita bez vazby na zvyky a tradice britské monarchie. A to by mohlo britský systém ohrozit – píše česká novinářka žijící v Anglii, autorka knihy o britské královské rodině.
