Zcela ojedinělou částku v historii české filantropie, 200 milionů korun, se rozhodli vložit manželé Hana a Dalimil Dvořákovi do jimi založené Nadace Experientia. Ta se tím zařadí mezi elitní desítku nejvýznamnějších soukromých nadací v Česku a stane se vůbec největší nadací, která podporuje výhradně vědu.
Když do hloubky zkoumáte ten příběh, snadno vás napadne oblíbený termín Andreje Babiše – Palermo. Zatímco premiér jím vykresluje nečisté rejdy z dob před jeho vstupem do politiky, onen příběh se odehrál v čase, kdy již v politice působil. A jde v něm o evropskou dotaci pro firmu z holdingu Agrofert, jejž Babiš vybudoval. Proces udělování stomilionové dotace na výrobu toastů byl netransparentní, na ministerstvu se zvláštně měnili hodnotitelé, žádost o peníze hovoří o unikátním vědeckém výzkumu, který vypadá podezřele. A tak dále.
Československo, 1983. Sametová revoluce v nedohlednu, komunistický režim v klidu pronásleduje disidenty a posiluje věčnost vztahů se Sovětským svazem. Do čehož, na podzim, přijíždí do Prahy nový americký velvyslanec. Jmenuje se William Luers, má za sebou důležité věci a nepochybně by si zasloužil víc než post v malé a nedůležité zemi. Ale on je spokojený. Ještě než za oceánem nasedne do letadla, už ví, že se chce v Praze seznámit s Havlem.
Byla to předposlední olympijská disciplína, které se nesměly účastnit ženy*. Přítrž tomu byla učiněna v roce 2014, od té doby zažívají ženské skoky na lyžích vzestup. V závodech, na které se sjíždí skokanská elita, se začaly objevovat i dvě Češky. Jedna z nich, sedmnáctiletá Štěpánka Ptáčková, nyní získala bronzovou medaili na Světové olympiádě mládeže. U této příležitosti odemykáme reportáž z lednového Reportéra.
Je krásná, éterická, přemýšlivá, přecitlivělá... zvláštní. Žila a pracovala v Paříži; tehdy jsem slovenskou modelku Simonu Mikulovou požádal, ať si vede po celý rok 2019 deník. Ona pak skutečně posílala upřímnou zpověď – jednou z Japonska, jindy z pouště, příště z Bardejova.
Václav Havel kráčí uličkou Kongresu Spojených států. Zákonodárci se naklánějí, každý si chce sáhnout, každý chce tomu malému, lehce nahrbenému muži podat ruku. Za chvíli se Havel, ještě nedávno politický vězeň, postaví k řečnickému pultu a coby nový československý prezident přednese historický projev. Česky. Do angličtiny bude překládat mluvčí Michael Žantovský, toho času téměř hluchý.
Byly to tradiční, a přece úplně jiné Vánoce. Miloslav Výborný během nich vyčerpal poslední dva dny dovolené v životě, po šesti letech skončil na Nejvyšším správním soudu a odešel do důchodu. Pro syna Marka šlo o první a nečekaně i poslední Vánoce v čele lidové strany, jež si teď na lednovém sjezdu vybere jeho nástupce.
„My plastičtí chirurgové životy nezachraňujeme,“ říká profesorka Markéta Dušková, hned ale dodává, že obor zlepšuje pacientům kvalitu života, k němuž patří zdraví i vzhled. „To je přitom faktor, který hraje zásadní roli v kontaktu a komunikaci s okolím. V extrémních případech lidí znetvořených vrozenými defekty, úrazy nebo nádory je plastická chirurgie zachraňuje před tím, čemu se říká sociální smrt.“
O to město se zajímal málokdo; pak se kvůli vraždě spáchané migrantem a následným demonstracím dostalo do světových médií. Po pár týdnech se o něj zase svět přestal zajímat. Chemnitz neboli Saská Kamenice je zvláštní směsí nového i starého. V něčem stále připomíná své jméno z dob komunismu: Karl-Marx-Stadt. Část místních jej nyní chce změnit k lepšímu. Chemnitz dokonce kandiduje na Evropské město kultury 2025.
V čem se liší běžné australské požáry od těch současných, přibližuje pro webové stránky magazínu Reportér česká tlumočnice a překladatelka, která žije se svým manželem – biologem a odborníkem na nakládání s krajinou a ekosystémy – u Perthu v Západní Austrálii.
V prosincovém Reportéru najdete příběh Jindřicha Trpišovského, velmi úspěšného trenéra fotbalistů pražské Slavie. Nyní vám nabízíme části rozhovoru, který se do tištěného magazínu nevešly – mimo jiné proto, že jsou určeny spíše zasvěcenějším fanouškům.
Jedním z hlavních důvodů velkého volebního vítězství britských konzervativců byl slabý a extremistický vůdce labouristů Jeremy Corbyn. Mohl by premiér Boris Johnson, jenž má nyní ve své straně velkou autoritu, začít po brexitu budovat těsnější vztahy Británie s Evropskou unií? Mohl – píše britský novinář v komentáři pro web magazínu Reportér.
Pět let uběhlo od genocidy jezídů ze strany Islámského státu. Irácký Kurdistán (KRG) však dál zůstává domovem tisícovek jezídských uprchlíků. Žijí už celé roky ve stanech, chatrčích, rozestavěných činžácích či pronajatých domech. Nemají se kam vrátit, nebo se návratu bojí. Na rozdíl od Sýrie sice už Irák není válečnou zónou, do klidné oblasti má ale daleko.
Za nejasných okolností zmizela v době války z budovy dnešní Státní opery v Praze. Přesto tuto oponu diváci opět uvidí. Umělecký šéf výroby Národního divadla Martin Černý ji podle historických pramenů namaloval znovu – strávil tím dlouhé týdny, soboty i neděle. Veřejnost ji poprvé může spatřit v neděli 5. ledna při otevření rekonstruované Státní opery. Odemykáme článek z prosincového Reportéra.
Ještě před měsícem jsem pod severním pólem na Špicberkách, kde poslední dva roky žiju, zaháněl od okna ledního medvěda. Teď ale vystupuju z letadla v uruguayském Montevideu a mou příští destinací má být Antarktický poloostrov. Ano – vyrazil jsem z Arktidy na Antarktidu, o mnoho tisíc kilometrů jižněji. Na obou místech za polárními kruhy pracuji.
Výhled je neúprosný. I kdyby českou ekonomiku nečekala žádná recese, již za deset let se veřejné finance při dnešním nastavení přehoupnou do trvalých ztrát a za padesát let by bylo zadlužení vyšší než v současném Řecku. Základním důvodem je stárnutí populace. Před projídáním budoucnosti varuje i Nejvyšší kontrolní úřad. Babišova vláda však v zásadě tento problém neřeší a hrne ho před sebou, píše se v analytickém textu.
Sedmdesátník, pro něhož smrt manželky a vlastní rakovina znamenaly začátek herecké dráhy. Žena, která na prahu osmdesátky navštěvuje osamělé vrstevníky a doučuje školáky češtinu. Sportovec, jenž se po čtyřiceti letech v cizině vrátil domů, aby se mohl setkávat s kamarády. Muzikantka, která si k šedesátinám nadělila tetování a těší se na koncert kapely Nazareth. Jistě ne všichni senioři se v Česku mají dobře – ale zde jsou příběhy těch, kteří mají pro co žít.
Nicolae Ceaușescu stojí na balkoně a divoce mává rukama. Snaží se utišit dav, který na náměstí pod ním skanduje „Temešvár! Temešvár!“. Je 21. prosince 1989, za čtyři dny bude rumunský diktátor mrtvý. Komunismus v jeho zemi padne, tak jako už předtím padl jinde v Evropě včetně Československa. Jako jediná z východoevropských revolucí roku 1989 se ta rumunská zapíše do dějin jako krvavá. Někde dole pod balkonem, uprostřed hučícího davu, je i český fotograf Jan Šibík.
Dějinám Československa se věnuje už přes dvacet let. Zastává názor, že Češi nebyli v historii jen oběťmi, ale i pachateli. Sametovou revoluci vidí Mary Heimannová jako velký milník, který umožnil život bez strachu z tajné policie. Podle historičky jsou tu ale jiné hrozby, před kterými se musíme mít na pozoru.
V péči o děti jsme vždycky patřili k světové špičce. A platí to i v případě zachraňování těch nejmenších, nezralých novorozenců, kteří váží jako tři tabulky čokolády, a přesto dnes mají šanci na solidní život. Kam až se posunou hranice medicíny? A vystřídá jednou inkubátory umělá děloha?
Co když je vlastně Miloš Zeman duší provokující umělec? Na tuto otázku narazil Jaroslav Kmenta, když při přípravě knihy o prezidentovi rekonstruoval události kolem vyvěšení červených trenek na Pražském hradě. Ačkoli Zeman akci „diverzně-umělecké“ skupiny Ztohoven odsuzoval, sám potvrzuje, že provokuje rád. Příběh trenek má i smutný aspekt: jeden z těch, kdo tehdy na Hrad v roce 2015 vylezli, už je po smrti.
Příběh o tom, jak malý les zničila kůrovcová kalamita a co s tím.
Turecká ofenziva proti Kurdům mění rozložení sil v oblasti Blízkého východu. Spojenci se ke Kurdům nezachovali fér. Válka však nebývá fér. V cynické hře o moc se všichni snaží urvat, co se dá, dokud to jde a dokud neplatí žádná pravidla.
Z LISTOPADOVÉHO VYDÁNÍ. Mají pravdu ti, kdo o demonstraci ze 17. listopadu 1989 říkají, že to „nebyla žádná krvavá řež“? Magazín Reportér hovořil s lidmi, jimž tehdy policisté komunistického režimu přivodili těžká zranění. Chrlení krve, zvracení, zranění hlavy, tříštivé zlomeniny. Třináctiletý kluk utrpěl otřes mozku. Třiaosmdesátiletý penzista dostal po hlavě a ztratil sluch. „Zezadu přišla pecka do hlavy, až mi to vyplo obraz,“ vzpomíná jeden. Zraněno bylo minimálně 568 lidí.
Z LISTOPADOVÉHO VYDÁNÍ. Jak nepropadnout chmurám, že získání svobody po listopadu 1989 přichází v posledních letech nazmar? Jedním z receptů je návštěva měst, vesnic a čtvrtí, v nichž se za uplynulých třicet let odehrála viditelná proměna k lepšímu. Kdo za tímto vývojem stojí, jak probíhal a kde na něj radnice vzaly peníze? Vzali jsme to od hranic s Německem až ke Slovensku. Začínáme ve městě obklopeném doly, elektrárnami a vojenským cvičištěm – v osmnáctitisícové Kadani.
Můj přítel Josef tuhle podotkl, že jsme skoro dvacet let nikam nevyjeli, a přitom by nám čtyři společné dny na cestě tak prospěly!, s čímž jsem souhlasil a zeptal se ho, kde nejblíž je takhle uprostřed podzimu teplo na koupání. Josef pravil, že třeba v Dubaji. Tam jsem nikdy nebyl, pročež si dáme sraz na letišti a o šest hodin později přistaneme ve Spojených arabských emirátech. Teoreticky by mohla začít zábava.
Ještě před deseti lety bylo Maďarsko na žebříčku svobody médií, který rok co rok zveřejňuje organizace Reportéři bez hranic, pětadvacáté. Pro postkomunistickou zemi slušný výsledek. Letos je osmasedmdesáté, za státy jako Niger, Bhútán nebo Sierra Leone. Může za to premiér Viktor Orbán. Právě on, respektive jeho lidé dnes ovládají drtivou většinu maďarských sdělovacích prostředků. Jak se to stalo?
Před třiceti lety, v listopadu a prosinci 1989, se stal balkon budovy Melantrichu uprostřed Václavského náměstí jedním ze symbolů pádu komunistického režimu. K demonstrantům odtud mluvil Václav Havel, který byl ještě pár měsíců předtím ve vězení, Marta Kubišová po téměř dvacetileté pauze veřejně zazpívala Modlitbu pro Martu, vystoupilo mnoho dalších lidí. Tři dekády poté jsme žijící osobnosti, které tehdy v Melantrichu byly, pozvali na balkon znovu.
Report: V listopadu uplyne třicet let od pádu socialistického režimu. Stejných třicet let se řeší osud pozemků na okraji Prahy u dálnice D1. Jde o jedny z největších a zároveň nejlukrativnějších pozemků v Česku, které zůstaly u dálnice nezastavěné. Na kusu pole se tady ukazují české dějiny v kostce, zejména historie posledních třiceti let, ale jednotlivé postavy a děje mají přesah i do hlubokého socialismu.
Kurdové tvoří více než třicetimilionový národ bez vlastní země, roztroušený nejen po oblasti Blízkého východu. A v každém z obývaných států je realita kurdského národa trochu jiná. V Iráku se – ve srovnání s Tureckem či Sýrií – podařilo Kurdům vybojovat určitou míru respektu. Hemn Hamed je irácký Kurd a jako výtvarník se snaží zachytit poválečný rozvrat své domoviny.
Stačilo málo, aby se člověk v dobách komunismu dostal do vězení. Úřady v sedmdesátých a osmdesátých letech trestaly lidi za karikatury prezidenta a šéfa komunistické strany nebo za to, že pustili desku zpěváka, který emigroval. V době blížícího se třicátého výročí od pádu komunistického režimu není od věci si to připomenout.
Nic jiného v tom úžasném stroji lidského těla nepřipomíná perpetuum mobile tak jako srdce. Ostatní orgány si někdy odpočinou, i dýchat můžeme na pár minut přestat, ale srdce se nám rozběhne už před narozením, a pokud se zastaví na více než několik vteřin, umřeme. Přibližně deseti procentům populace přitom srdce tluče jinak, než by mělo – tito lidé trpí srdeční arytmií.
Na obyčejném dvorku v pražských Vršovicích, v zanedbaném vnitrobloku na okraji Karlových Varů i ve vyfešákovaném nádvoří v centru Prahy se děje malý zázrak. Lidé, kteří tady bydlí, si uvědomili, jak příjemné chvíle mohou trávit přímo pod okny svých bytů, a rozhodli se pro to se svými sousedy něco udělat. Pojďme je navštívit.
Dnes už je to slavný příběh se šťastným koncem: východní Němci se v létě a na podzim 1989 snaží z NDR prchnout přes západoněmeckou ambasádu v Praze. Týdny čekají, co s nimi bude, až jim nakonec ministr zahraničí Genscher přijíždí říct, že cesta na Západ je volná. Ivana Vlnasová je přímou účastnicí tehdejších událostí, na ambasádě pracovala jako tlumočnice.
Na Island jezdí cizinci hlavně kvůli přírodním úkazům spojeným s vulkanickou činností a vodou – vodopádům, termálním pramenům, gejzírům a sopkám. Mnohem víc mě ale zaujal drsný život tamních farmářů. Vrcholem jejich pracovní sezóny bývá jezdecká výprava za ovcemi do vnitrozemí ostrova. Měla jsem tu čest, že mě potomci Vikingů vzali s sebou.
Od mládí věděl, že musí pryč. Zkoušel požádat o vystěhování, odmítli ho. Zkoušel utéct, zatkli ho, bili a ponižovali. Dostal se na dno. A pak, na jaře 1989 v televizi zahlédl, jak si jeho krajané snaží svobodu vyvzdorovat na velmi neobvyklém místě. Christian Bürger je jedním z východních Němců, kteří se před třiceti lety dostali z NDR přes západoněmeckou ambasádu v Praze. Toto je jeho unikátní svědectví.
Někde vede prostředkem silnice, jinde domem či zahradou. Že jste ji překročili, si ani nevšimnete: hranice mezi britským Severním Irskem a Irskou republikou. Po dekádách krvavého konfliktu dnes vládne mezi severoirskými katolíky a protestanty mír (byť křehký) a propustná hranice je jeho pílířem. Co se však stane, odejde-li Británie z EU bez dohody? Hrozí návrat tvrdé hranice. A možná i násilí.
Najdou své jméno na černé listině. Ztráta zaměstnání je v tu chvíli ten menší problém: hrozí totiž i zatčení, mučení, věznění. Sbalí se, jedou na letiště. Tam zjistí, že už jim režim stačil anulovat cestovní pas. Zbývá tedy nelegální útěk přes moře, na pašerácké lodi. V Německu, kam často míří, je pak čeká nový život, i v tom jsou však pronásledováni stíny minulosti. Vzdělaní Turci – vědci, profesoři, novináři či lékaři –, kteří se znelíbili prezidentu Erdoganovi.
