První fázi koronaviru zvládlo Německo relativně úspěšně; kancléřka Angela Merkelová však varovala, že ještě není vyhráno – a za pravdu jí koncem června dávala lokální ohniska nákazy. Popularita její stranické aliance CDU/CSU vystřelila nahoru, obliba populistické AfD se propadla: otázkou ovšem je, na jak dlouho. Pandemie také ukázala, že německý federální systém vlády, kdy spolkové země drží významnou část pravomocí, může být těžkopádný.
Brno dnes připomíná Prahu. Vznikl tam totiž systém podobný tomu, jaký kdysi fungoval v hlavním městě za kmotra Romana Janouška. V Brně však nejde o problém ODS, ale tamní pobočky Babišovy strany ANO. Dokumenty policie a státního zastupitelství naznačují, že tvůrcem brněnského systému byl první místopředseda ANO Jaroslav Faltýnek. A na počátku odhalení brněnské chobotnice stálo vyšetřování úniků policejních informací, jež pak ukázalo na zmanipulované zakázky a pletichy na antimonopolním úřadu.
Více než dva měsíce trvající nouzový stav, gigantický hospodářský výpadek a tisíce nakažených. Především pro mladší generaci představovala epidemie první osobní zkušenost s událostí, která vejde do historie a může změnit naše každodenní zvyklosti – možná navždy. A zdaleka nejde jen o digitální revoluci.
Ta procházka měří šest kilometrů a zvládneme ji za dvě hodiny. Začneme u Hradu na levém břehu vltavském, který obsadili katoličtí křižáci, a skončíme na vrchu Vítkově, kde je překvapivě porazí Jan Žižka s několika desítkami husitů. Vrátili jsme se přesně o šest set let zpátky, je červenec roku 1420, v Praze to vře. Tak pojďme.
Říkají si buscadoras, hledačky, a svůj život zasvětily pátrání po lidských ostatcích. Obvykle jde o matky, sestry či manželky lidí, kteří zmizeli pod rukama mexických drogových kartelů. S krumpáči a lopatami hledají tajné hroby a doufají, že jednoho dne dosáhnou klidu pro sebe i své pohřešované. Spolupracovník Reportéru se s dvěma z nich sešel v hlavním městě Ciudad de México.
Nikdo je nezval, na hranicích je nikdo nekontroloval a dnes u nás žijí a množí se. Patří mezi ně nová krásná miss našeho ptactva vlha pestrá – dále třeba šakal obecný, netopýr jižní, kudlanka nábožná a mnoho jiných. A k tomu ti, o kterých zatím ani nevíme. Seznamte se s našimi novými sousedy z živočišné říše, kteří přišli z jihu do Česka za stoupajícími teplotami.
Odstraňování soch a názvů spojených s otrokářstvím začalo ve Spojených státech už před lety, v souvislosti s červnovými protesty proti rasismu po zabití neozbrojeného černocha bělošským policistou však nabralo na síle. V jižanském New Orleansu usilují aktivisté třeba o to, aby se ulice přestala jmenovat po muži, jenž otrokářství označoval za dobro. Bude to stát moc peněz – říkají jedni. Nemám s tím problém – říkají jiní.
Mladí lidé mohou pohroužením do monitorů přicházet o tu nejcennější věc, a sice možnost zažívat pocity štěstí. Nabízíme čtenářům on-line verze Reportéra článek polské novinářky, který vyšel v časopisu Pismo.
Všímáte si, jak u dálnic a silnic rostou velké komerční komplexy? Brzy může být mnohem těžší je stavět. Nejvyšší správní soud totiž vydal přelomové rozhodnutí v případě zóny Čestlice-jih u Prahy. Plány velkých komerčních staveb by měly, což se dosud moc nedělo, brát ohled i na názor sousedních obcí, na jejichž území se nestaví. A takové komplexy nutně nepředstavují vyšší veřejný zájem, kvůli němuž lze zabírat kvalitní zemědělskou půdu.
Hodláte kvůli koronaviru cestovat o prázdninách po České republice? Zde je deset tipů od Lukáše Hejlíka, autora uznávané Gastromapy, který už několik let zpracovává přehled restaurací, hostinců, kaváren či cukráren v celé zemi. I jeho nápady psané pro Reportér vycházejí ze zkušeností výletů za jídlem a pitím, současně jsou provázané s širšími cestovatelskými vzpomínkami.
Do Českého Krumlova jezdívám každý rok, a i když jsem zpočátku váhal, jestli to není vykřičený skanzen, dnes vím jistě, že jde o skvělé místo pro život. A úplně nejlepší je Krumlov opravdu právě teď. Ve všední dny se kolébají středověkými uličkami kachny pátrající po turistech, kteří by jim hodili palačinku. V pátek odpoledne pár stovek turistů dorazí – českých. A nadšených. Město věří, že krizi zvládne i díky nim.
Čtyřicet let socialistické péče mnoho památek nepřežilo. Většina beznadějně chátrala, některé před cílenou likvidací zachránil rok 1989. Jak jsme se s komunistickým dědictvím v této oblasti dokázali za třicet let vypořádat? Třicet příběhů obnovy památek za posledních třicet let popisuje kniha Dědictví pout zbavené vydaná Národním památkovým ústavem. Knížku lze chápat i jako neobvyklý zdroj tipů, na která místa Česka se vydat.
Jaké jsou dějiny drog v českých zemích dvacátého století? Pervitin není vůbec místním vynálezem: před válkou ho užívaly německé hospodyňky a v komunistickém Československu ho vzkřísila až parta nadšenců. A do konce šedesátých let byl u nás typickým uživatelem drog člověk střední či starší generace, který si vypěstoval závislost na volně dostupných lécích. To mimo jiné říká v rozhovoru pro Reportér historik Jan Kolář, který se dějinám drog věnuje: napsal o nich knihu s názvem O problému, který měl nebýt.
V době pandemie koronaviru posílil maďarský premiér Viktor Orbán svou moc: vládl pomocí dekretů, zesílil tlak na opoziční starosty a utáhl šrouby už tak živořícím nezávislým médiím. A policie vyšetřovala autora facebookového postu začínajícího slovy „Našemu drahému diktátorovi“.
Rozhovory s lidmi, kteří mají co říci. Spustili jsme nový web Reportér Premium. Každý všední den ráno přineseme nový rozhovor. První dva týdny provozu budou k dispozici všechny texty odemčené a zdarma.
Heslo „Společně to zvládneme” se stalo v době epidemie českou mantrou. Lidé zasedli k šicím strojům a začali šít roušky. Hromadně také vařili pro dobrovolníky, kteří vyráběli na 3D tiskárnách ochranné štíty. Tleskalo se lékařům, sestřičkám, záchranářům i policistům. Zato na vojáky se trochu zapomnělo. Přinášíme soubor fotografií Jarmily Štukové, která snímky pořídila v průběhu dubna a doprovodila je následujícím textem.
Situaci na Novému Zélandu, kde se podařilo nemoc COVID-19 téměř vymýtit, přibližuje český cestovatel a filmový dokumentarista Jakub Freiwald. O důvodech, proč se z Brazílie stává dramaticky rychle nové ohnisko koronavirové pandemie, vypráví slovenský manažer Juraj Vajda.
Zase už se vrátil do roku 1942. Sedíme v polském vlaku, pomalu pijeme lahváče, já jsem pro tuhle chvíli Žid, on se vžil do role přátelského esesáka – jen když ho naštvu banální otázkou, pohrozí vpíchnutím fenolu do srdce. Jsme už pomuchlaní, zarůstáme, závislácky vyfukujeme páru z elektrocigaret, normální cestující se nacpali do druhé půlky vagonu, ale nikdo si netroufne protestovat. V prvním díle reportáže Oldřich Kaiser pravil: „Osvětim byla hrozná, ale Treblinka horší; tam si jedeš pro smrt, jen to ještě nevíš...“ Toto je díl druhý.
Proč premiér Babiš působil za krize kolem koronaviru chaoticky? Nesnáší porážky a nerad přizná chybu – jenže v realitě krize mu občas nezbylo nic jiného než otočit. Babiš též důvěřuje mediálním poradcům a názor upravuje s ohledem na své voliče. Na premiérovi se projevuje i stres a jeho věk, chce rozhodovat o detailech a má tolik informací, že se v nich sám nevyzná. V analytickém, osobně laděném článku postaveném na zákulisních zdrojích o tom píše novinář, jenž ho léta sleduje.
Z historického centra Prahy zmizel s vyhlášením nouzového stavu téměř veškerý život a zůstalo to tak po celý duben. Zatímco v přilehlých pražských čtvrtích se postupně začalo otevírat jedno okénko za druhým, v okolí Karlova mostu či Staroměstského náměstí to bez turistů vypadalo dál jako v říši duchů. Může epidemie proměnit skladbu obchodů a služeb, složení stálých obyvatel a vůbec změnit atmosféru této části města?
V Talmudu se píše, že až lisováním se z olivy dostane to nejlepší. A já to můžu po své pěší cestě z Prahy na Sněžku jen potvrdit. Nejdřív mě vnitřně lisovalo, že mi coby stand-up komičce virus zrušil spoustu vystoupení. Lisovala mě ta bezmoc, že mám sedět doma a jen nečinně přihlížet. Cestou mě lisoval pohled na vyprázdněné Česko a můj malíček byl téměř slisován. Nakonec jsem si ale místo vystoupení aspoň vystoupala na Sněžku. A bylo to boží. Nejlepší.
„Vrátil jsem se zvalchován, ale vyztužen,“ psal po propuštění z komunistického vězení jeden z vrcholných představitelů české katolické poezie Jan Zahradníček básníkovi Jaroslavu Seifertovi. Života mimo věznici si však Zahradníček dlouho neužil – zemřel jen pár měsíců po velké amnestii, od níž v květnu uplynulo šedesát let a v jejímž rámci režim propustil tisíce politických vězňů. Tak v reálu vypadalo ohlášené vítězství socialismu.
Co byste dali za vynález, který by zrecykloval část vašeho domácího odpadu a ještě by z něj vyrobil kvalitní hnojivo? Že jste o něm neslyšeli? Popsal jej už Charles Darwin v roce 1881 – k jeho sestrojení vám v úsporné verzi stačí jen několik starých kbelíků a materiál, který pořídíte za lahev vína nebo dobrou čokoládu. Tím zásadním pro vynález jsou žížaly.
Region sužovaný konflikty, autoritářskými mocnostmi i náboženským fundamentalismem čelí dnes novému problému – šíření nového koronaviru. Odborníci se obávají, že na Blízkém východě jsou sta tisíce nenahlášených nakažených, zatímco oficiální čísla rychle rostou. Zároveň se očekává, že nemoc brzy pronikne do chudých a ztrápených regionů. Jak vlastně pandemie ovlivňuje jednotlivé státy a regiony a jaká opatření lidé přijímají?
Vzkaz v hlasové schránce: „Reportére, já jenom, jestli už máš sbaleno do koncentráku a jestli je ti jasný, že návrat nežádoucí. Ona to sranda nebude – aby sis nemyslel, že pak sepíšeš nějaký vtipný historky. My prostě jen tak pojedeme; jen tak. Vždyť tys tam ještě nebyl, a přitom právě tohle je jediná hmatatelná pravda, jinak ničemu nevěřím. Víš? Víš hovno. Mlčíš. Tak mlč. Mlčení je dobrý, u každýho rozhovoru se musí mlčet. Čau na nádraží.“
I takové jsou dějiny střední Evropy. Adolf Schwarzenberg byl příslušníkem české zemské šlechty a mluvil stejně dobře německy jako česky. Po druhé světové válce, která skončila před pětasedmdesáti lety, přišel speciálním zákonem o majetek. Pomáhal československé exilové vládě, ale udělali z něj germanizátora, upíra a vykořisťovatele. „Nestěžuji si, jen upozorňuji, neprosím o milost,“ psal prezidentu Benešovi.
Pohádkový příběh, jenž by se mohl jmenovat Jak český Honza léčil svět, dál pokračuje. Stopu, kterou mezi pražskými Dejvicemi a kalifornským Silicon Valley prošlapal Antonín Holý, nyní mílovými kroky prodlužuje chomutovský rodák Tomáš Cihlář. Vede tým, jenž na přelomu března a dubna dokončoval závěrečnou fázi klinických testů pro látku účinnou proti novému koronaviru SARS-CoV-2. Jak se dostal na tak klíčové místo? A jak by měl lék fungovat?
Chcete se dozvědět více o amerických prezidentech, politice a společnosti, ale bez vzrušených debat a urážek? Možná překvapivou možností je sledovat kultovní animovaný seriál Simpsonovi. Ten se totiž za třiatřicet let své existence politice rozhodně nevyhýbal. Dělá si legraci z mnoha prezidentů, ukazuje pravou tvář Ameriky – a tak trochu předpověděl nástup Donalda Trumpa.
V nejobéznější zemi Latinské Ameriky přiměly varovné černé osmiúhelníky na obalu potravin lidi nakupovat zdravěji. Chilský model – výstražný symbol pro sladké pokrmy a také ty s velkým množstvím soli a nasycených tuků – postupně zavádějí i některé další státy.
Když je českému národu nejhůř, nevyjedou z hory Blaničtí rytíři. Obvykle zavlají státní vlajky. Jsou červenobílomodré. A provázejí nás ve chvílích štěstí i zmaru, naděje i zoufalství. Při vítězstvích i prohrách. Naše vlajka slaví sté narozeniny.
Bez orchestru, bez diváků, v potemnělém sále Dvořákovy síně pražského Rudolfina. A s rouškou. Česká filharmonie dnes večer odehraje koncert, jaký historie nepamatuje. Vyvrcholí přednesem symfonie Vltava od Bedřicha Smetany v podání harfistky Jany Bouškové. Jeho výtěžek poputuje českým nemocnicím.
Jana Najbrtová pomáhá starším lidem dlouhodobě, nyní se snaží spolupracovat s nově vznikajícími organizacemi. Jednou z nich je SousedskaPomoc.cz, možností pomáhat je však mnohem více. Několik tipů, jakou pomoc lze využívat i nabídnout, najdete na konci článku.
Evropa se opevnila proti viru, který nezná hranic. Jen Britové si zprvu mysleli, že nad neviditelným protivníkem vyzrají po svém. Minulý týden ale otočili. Nyní doufají, že Boris Johnson nezavelel k obratu příliš pozdě.
Jaké to je, uvíznout jako vozíčkář s ochrnutou míchou na Floridě v době virové pandemie, přibližuje pro čtenáře magazínu Reportér ředitel Centra Paraple David Lukeš.
Proč mají někteří lidé nakažení koronavirem SARS-CoV-19 jen mírné projevy nemoci? Jde i o to, jak velkou nálož viru dostanou. „Závažnost onemocnění závisí mimo jiné na množství viru, které se dostalo do organismu,“ píší dva profesoři, čeští lékaři, kteří se zabývají infekčními chorobami, v rozsáhlém manuálu pro veřejnost. Také proto, že větší dávku můžete dostat na místě, kde se shromáždí více lidí, jsou nynější opatření státu na místě. Podle autorů textu, nazvaného „Doporučení lidem při současné epidemii koronaviru v ČR“, není na místě panikařit. Velká část populace tuto infekci nakonec prodělá, ale naprostá většina se uzdraví bez jakýchkoli následků.
Když padlo vládní rozhodnutí o zákazu cestování kvůli koronaviru, většina z nás si položila stejnou otázku: na poslední chvíli se rychle vrátit domů, nebo zůstat? Situace na ostrovech je totiž poněkud odlišná od kontinentální Evropy... Co se honí hlavou českým studentům v Británii a jak prožívají tyto dny, přibližuje posluchačka žurnalistiky a mezinárodních vztahů z University of Derby.
Měření teploty a dezinfekce na každém rohu, jednosměrky ve dveřích, obava z výtahů, zákaz mluvení, karanténa sledovaná přes mobil i závratné pokuty. Český sinolog přibližuje, co ho čekalo při zahájení semestru na univerzitě v ostrovním státě Tchaj-wan. A zdůrazňuje, že zdejší lidé nejsou jiní než Evropané, takže jejich postup proti viru lze přenést i sem.
Zemi, v níž rozhodují islámští duchovní, těžce zasáhla nákaza koronavirem SARS-CoV-2. Nemoc obnažila, v jaké situaci se Írán nachází. Část společnosti nedůvěřuje svým vládcům, kteří se mimo jiné opírají o Revoluční gardy s ohromnou ekonomickou mocí. V ulicích se vyprávěl černý vtip – pokud onemocníte a chcete se obětovat pro Írán, běžte do režimních kanceláří a polibte tam všechny na tvář. Tak viděl situaci přímo na místě novinář píšící pro magazín Reportér.
