Šindánd, západní Afghánistán, 22. října. Při útoku zahynul psovod – dvaačtyřicetiletý rotný Tomáš Procházka; letos už šlo o čtvrtého muže, jehož česká armáda na zahraničních misích ztratila. Jak prožívali smrt Tomáše další vojáci přímo na místě, zachytil jeden z nich na fotografiích a v krátkém textu. Podmínkou zveřejnění bylo, že neuvedeme jeho jméno.
Světelná show na Maltě: U nás je tradice silvestrovských petard a novoročních ohňostrojů. Na středomořské Maltě bývají ohňostroje spojené s letními náboženskými slavnostmi. Tak jako ve městě Mosta, odkud je náš příběh klubu vášnivých milovníků petard a ohňostrojů.
Dětský pokoj není jen obyčejná místnost. Je to malé království, kde se hraje, kreslí a čte, ale kde se také spřádají sny. Podívejme se na jedno takové hájemství uprostřed Prahy z doby před osmdesáti lety. Dívkou na snímku je pravděpodobně dcera amerického konzula.
Při letošních stoletých oslavách republiky mělo Národní muzeum vskutku výjimečné postavení. Mívalo je i v minulosti, třeba při pohřbech českých velikánů. Ukazuje to i snímek z rozloučení s Františkem Ladislavem Riegrem z roku 1903.
Osmero mužů stojí u kádě a obří váhy, devátého vidíme v popředí vpravo. Jeho postoj, oblečení i umístění v kompozici naznačuje, že on je tady šéf. Hledí kamsi do dáli, zřejmě na svůj rybník. Co dalšího lze vyčíst ze snímku starého 112 let, jehož autorkou je žena?
O jednom globálním fenoménu.
Julie Petanová je první Češkou, která studuje na prestižní Royal Ballet School v Londýně. Po padesáti letech tak na této škole navazuje na dnes světově proslulého tanečního choreografa Jiřího Kyliána.
Blíží se zima, topná sezóna se rozjíždí naplno. Čím se topilo dřív? Jak se vyrábělo dřevěné uhlí? Funkční milíř viděla většina z nás jen v pohádce Pyšná princezna, případně v muzeu nebo ve skanzenu. A zde máme jeden opravdový milíř i s dvojicí uhlířů na historické fotografii.
Neobyčejný snímek se podařilo pořídit 28. října 1918 v Kolíně fotografu Františku Krátkému, nebo možná jeho tehdy sedmnáctiletému synovi. Autor tedy není zcela jistý, ale rozhodně vznikla pouliční fotografie, před jejíž atmosférou by mohli smeknout i editoři dnešních módních žurnálů.
Dav hledí vzhůru. Někteří vzhlížejí až v nábožně, mnozí mají klobouky a čepice v ruce. Možná polovinu tvoří lidé v uniformách. V popředí jsou rozvinuté dvě české vlajky, modrý klín na nich ještě chybí. Uprostřed rozeznáváme muže držícího vlajku americkou. Jaký byl důvod srocení?
Díváme se na průčelí zdobné dřevěné budovy, na němž se skví česko-německý nápis Elektrická dráha / Electrische bahn. Zřejmá je také cedule s jízdními tarify. Když tento unikátní snímek zvětšíme, získáme povědomí jak o době jeho vzniku, tak o místě, kde se stavba nacházela.
V tom dobrodružství jsou tři kluci a jejich sobí stádo, stromy divoké tajgy ruské Sibiře, pláně surové tundry, raněný medvěd, otrávené jezero i čínští těžaři. A také signál mobilního telefonu, který se nechá chytit tak obtížně jako ostražitý vlk.
Chcete mít špičkový koncert doma v obýváku? Obraťte se na sdružení Vážný zájem, za nímž stojí český violoncellista Tomáš Jamník. Muž, který si dal za cíl hledat pro vážnou hudbu nové posluchače, sám v rámci projektu vystupuje na střeše paláce Lucerna, odkud jsou i tyto fotografie.
„Musely přijít tragické zvraty, abych pochopil, co je ve fotografii opravdové, věčné a cenné,“ sdělil mi svého času Jan Lukas. Coby fotograf se Lukas řadí k nejlepším průvodcům naší minulostí. Jeho série snímků začíná tragédií roku 1938; od demobilizace československé armády spěje přes válečnou okupaci až k roku 1948, tedy k nastolení komunistické diktatury.
Historických snímků, na nichž pózující pánové hrdě popíjejí pivo, se dochovalo mnoho. Ovšem popíjení z lahví na nich spatříme vzácně. Pojďme proto fotografii mládenců na výletě, která vznikla před sto dvaceti lety, prozkoumat podrobněji.
Základní kámen pomníku byl položen u příležitosti stoletého výročí od narození Františka Palackého. Autor fotografie a první český filmař Jan Kříženecký se narodil před 150 lety a před 120 lety vytvořil svůj první hraný film. Dost už ale čísel a pojďme prozkoumat na svou dobu neobyčejně moderní snímek.
Nejprve jsem se jich trochu bál, přece jen jsem se k nim dostal v době útoků islamistických radikálů. Moje obavy však nebyly namístě. Přívržence súfismu jsem fotografoval na Balkáně — v Kosovu, v Bosně a Makedonii. Súfismus je mystický směr islámu spojený se zvláštními rituály. A třeba pro Islámský stát jsou odpadlíky od víry, které je správné zabíjet.
Pánové z plaveckého a veslařského klubu si chladí nohy ve vodách řeky Radbuzy ve stínu pod plachtou. Nechybí zdůraznění národní příslušnosti, totiž vlaječky ve slovanských červenobílých barvách. Co dalšího lze ze 111 let starého snímku vyčíst?
Jak a proč vznikl požár Národního divadla v pátek 12. srpna 1881 se již asi nepodaří zjistit. Můžeme však zrekonstruovat, jak vznikl snímek Františka Fridricha, který přesvědčivě ukazuje rozsah ničivého ohně. A vypovídá rovněž o způsobech, jak fotografové zasahovali do reality v dobách před photoshopem.
Vodní laguna, horská dráha, taneční parkety, hipodrom… To všechno bylo za první republiky k mání v pražských Vršovicích. Některé atrakce neměly v celé zemi obdobu, v letních dnech sem přicházely davy. Není divu, že toto zábavní a sportovní eldorádo dostalo název Eden.
Fotografie, ze které dýchá pohoda teplého letního dne, vznikla Praze na Strahově v červenci 1932. Pro Sokol byl tento rok obzvlášť významný, neboť na něj připadalo 70. výročí jeho založení a současně 100. výročí narození Miroslava Tyrše – klíčové osobnosti této tělovýchovné organizace.
Mezi mnoha výročími letošního osmičkového roku by nemělo zapadnout 110 let od zahájení provozování veřejné autobusové dopravy. Snímek neznámého autora připomíná pražskou autobusovou linku na trase Hradčany – Křižovnické náměstí.
Když vzplál třiadvacátého června chvíli před soumrakem na osadním fleku oheň, okem zamlženým do něj hleděly stovky trampů: „Osada stará neumře s náma,“ začali zpívat, a ano, osada Ztracená naděje neboli Ztracenka zatím neumřela. Dnes je ale jiná než dřív, no jen se nadechněte – necítíte vůni trávy?Fotoreportáž z nejstarší trampské osady
Proč se bratři Brunerové-Dvořákové vydali do kopců s tak obřím přístrojem, přibližuje další díl seriálu Tajemství historické fotografie.
Nejprve v několika číslech: raperovi a bubeníkovi známému pod jménem Marpo bylo letos devatenáctého května třiatřicet let, tři měsíce a tři týdny. Ve 21:37 dojatě zíral z pódia do davu pod sebou a říkal si, že to snad ani není pravda: „Ještě před pěti lety na nás chodilo třicet lidí, dnes jich tady máme dvanáct tisíc. A za rok,“ slíbil si, „za rok jich bude v Letňanech ještě víc.“ Ano, Marpo a jeho kapela TroubleGang si začali troufat na haly a středně velké stadiony.
Mezinárodní den dětí připomínáme snímkem starým sto třicet let. Naznačuje, že práce dětí v průmyslu byla považována za samozřejmou. Více než polovinu zaměstnanců libeňské továrničky tvoří nezletilci.
Na kolorovaném snímku anglické provenience vidíme dívku, která sahá do truhly. Po čemsi pátrá a laškovně se usmívá, nejde o nějaké upachtěné hledání – štrachání jí zjevně dělá radost. Její počínání sleduje muž v brnění. Co má takový výjev znamenat?
Ženy a dívky na jedné straně místnosti, muži na druhé. Zvláštní napětí tvořené směsicí ostýchavosti a dychtivosti… Maďarskému fotografovi Peteru Kornissovi učarovala v roce 1967 tančírna v Transylvánii, od té doby se tématu východoevropského venkova věnoval půl století. Jeho výstava na Staroměstské radnici v Praze nese název Touha po věčnosti.
Hra světel a stínů, běžící fotograf v legrační pozici, neznámý muž a neznámý park. Co lze vyčíst ze snímku slavných bratří Brunerů-Dvořákových, který vznikl před více než 110 lety?
Nikdo se tu nenarodí, jen výjimečně tady někdo umře. A když už, pohřben musí být jinde. Málokdo zde vydrží víc než dva tři roky, třetina obyvatel se každý rok obmění. „Zažila jsem tu nejkrásnější oslavu svých narozenin, bylo to něco nezapomenutelného,“ říká polská fotografka Dominika Gesicka. Své sérii z norského souostroví Špicberky dala název Toto není skutečný život.
Letos v dubnu uplynulo 200 let od založení Národního muzea. Připomeňme si toto výročí fotografií prezidenta Masaryka při jeho příjezdu do Prahy v prosinci 1918. Za povšimnutí stojí, že jde o jeden z prvních případů manipulace s dokumentární fotografií.
Polský fotograf Tomek Deko jezdil dlouho po střední a východní Evropě, než objevil svůj ráj – chudý zemědělský kraj Maramureš, nejsevernější části rumunských Karpat. Přes deset let se tam vrací, aby dokumentoval místní život, dokonce se kvůli tomu naučil rumunsky.
Burleskní tanečnice. Svět erotiky, vějířů, rukaviček, podvazků, odhalené kůže, peří a třpytek, ale také nadsázky a humoru. Některé mají možná do královen krásy daleko, ale na jevišti je to viditelně moc baví (a taky při tom vydají hodně energie). „My burlesky nesvlékáme jen svršky, my odhalujeme i svoji duši,“ prohlašuje jedna z tanečnic a organizátorka festivalu, který se konal v březnu v Praze.
Snímek dokumentuje využití zvířete k lidské kratochvíli a jednu z mnoha tehdejších podob psí práce. Pro ochránce zvířat a obzvláště milovníky psů to může být doklad zneužívání zvířete člověkem.
Již jen poslední dva nosorožci severní bílí žijí dnes na Zemi, v obou případech jde o samice. Poslední samec jménem Sudán včera v Keni podstoupil eutanázii, již dříve vědci odebrali vzorky jeho spermatu. Peníze na výzkum umělé reprodukce se shromažďují i na sociálních sítích. Sudán strávil většinu života ve Dvoře Králové.
V místě, kde stojí dělo, se kdysi ohlašovalo v Praze poledne. Jenomže s určením okamžiku, kdy Slunce prochází místním poledníkem, je to o něco komplikovanější. Určení místa je naštěstí jednodušší...
Bylo to jako ve filmu Truman Show, ten rozdíl mezi realitou a obrazem. Tak přibližuje autor fotografií dojem, který na něj udělala zimní olympiáda v Pchjongčchangu. Má tím na mysli přizpůsobení sportovního dění potřebám televizních přenosů. „Můžeme se dožít her, které se budou celé konat v obřím zastřešeném studiu,“ říká.
U příležitosti inaugurace českého prezidenta jsme vypátrali, jak vypadaly služební uniformy mužů střežících Pražský hrad na přelomu 19. a 20. století.
