Baví mě to opravdu hodně, říká Jakub Polanka o profesi módního návrháře. Jeho jméno znají v Paříži i v Miláně a v Česku každý, kdo se o módu aspoň trochu zajímá.
Pomalu se stmívá; mrholí a v náledí se odrážejí oranžová světla pouličních lamp. Je zima, něco po páté a v ulici panuje ospalá nálada. Najednou však u sousedů klapnou vrátka, kocour zaječí a v panice seskočí ze zídky. Vesnicí se začne rozléhat chrastění řetězů a na chodníku se objeví stíny hned několika bytostí. Je pátého prosince a do ulic právě vyšel Mikuláš. Není sám.
Eliška Křenková se před kamerou objevila poprvé v roce 2005. V nekonečném seriálu Ulice. V roce 2019 získala za svůj výkon ve filmu Všechno bude Českého lva pro nejlepší herečku ve vedlejší roli. Objevila se i v seriálech Pustina či Vyprávěj.
Před třiceti lety, v noci z 9. na 10. listopadu 1989, padla Berlínská zeď. Symbol železné opony, který přes 28 roků rozděloval německé hlavní město. Jan Šibík byl tehdy začínající fotograf, jak sám říká, nezkušený, ale aktivní. V Berlíně byl už 10. listopadu. Dostal se na Západ a přemýšlel, že teď už se něco musí stát i v Československu.
Štír smrtonoš, Odranec pravý, Taipan, Pralesnička, Takifugu... Podívejte se na deset nejjedovatějších zvířat na světě. A přečtěte si, jak si můžete zachránit život v případě napadení.
Skuteční fotožurnalisté by měli jásat, že je digitální revoluce zbavuje povinnosti svět jen popisovat. Už není třeba, aby byli rychle například u nějaké katastrofy, takový snímek může udělat náhodný svědek s mobilem v kapse. Shodli se na tom účastníci konference o roli profesionální novinářské fotografie a porotci letošní soutěže Czech Press Photo, s nimiž hovořila fotografka Liba Taylor.
Nedělila jen město. Dělila celou zemi, vlastně i celý svět. Byla symbolem studené války a příšernou noční můrou pro ty, kdo s ní museli žít. Berlínská zeď. Osmadvacet let stála, třicet let je po ní: padla 9. listopadu 1989. Tomki Němec, český fotograf, který později strávil několik let dokumentováním prezidentství Václava Havla, ji fotil před pádem, během něj i po něm. Pro Reportér vzpomíná na štěkot psů, blikající zářivky i kladívka v rukou amerických turistů.
Požáry, které zachvátily tropické lesy v Amazonii, měly brutální dopad i na místní obyvatele. Ohně – obvykle zakládané velkými farmáři za účelem rozšíření zemědělské půdy – ničí svět domorodých indiánů. „Neznají lék lesa,“ řekl fotoreportérům jeden z nich. „Když onemocní dítě, vím, kterou rostlinu použít, abych ho uzdravil. Je to naše živá lékárna. Pokud spálíme les, zničíme taky moudrost, kterou nám předali naši předkové.“
Fotoreportér Stanislav Krupař už léta dokumentuje obnovu šamanistických tradic na jižní Sibiři. Zaznamenává tak nejen směs prastarého náboženství, magie, mysticismu a rituálů, ale vlastně také snahu malých sibiřských národů znovu nalézt a uchovat si svou identitu v měnícím se světě. V době, v níž se jejich ovčí pastviny před očima mění v povrchové doly, kdy se z jurt utíká do paneláků a bubny se vytrácejí a nahrazují je čínské smartphony.
Přes pět set Čechů a Slováků zahynulo za druhé světové války ve službách britského Královského letectva. Jejich odkaz tehdy zvěčnil Ladislav Sitenský – sté výročí fotografova narození připadlo na srpen, v listopadu uplyne od úmrtí slavného tvůrce deset let. A navíc je tomu osmdesát roků, kdy Sitenský těsně před začátkem války odešel do exilu.
Vřava kolem sochy sovětského vojevůdce Koněva, která stojí od roku 1980 v Praze 6, není zdaleka první ani poslední bitvou o pomník. Málo známý je například osud zahalené, odvezené a zase vrácené jezdecké sochy císaře Františka I. na Smetanově nábřeží v Praze.
Jedním z témat letošních prázdnin bylo zrušení památkové ochrany nad Hadími lázněmi v Teplicích. Zde se můžete podívat, jak vypadalo průčelí jejich hlavní budovy před zhruba sto padesáti lety.
„Milí krajané, přišli jsme za vámi, abychom vám sdělili, že dnes se vaše vycestování...“ Zbytek věty se rozplynul ve výbuchu nadšení. Lidé slzeli a objímali se jak šílení, mnozí z nich budou později vyprávět, že se tu podruhé narodili. Hans-Dietrich Genscher, západoněmecký ministr zahraničí a autor té nedokončené věty, zas bude vzpomínat, že se musel chytit zábradlí, přemohla ho srdeční arytmie. Praha, Malá Strana, září 1989.
Šest tisíc lidí protestovalo začátkem léta v severozápadním Německu proti těžbě uhlí a jeho spalování. Terčem čtvrtého ročníku akce Ende Gelände byly povrchový důl a tepelná elektrárna společnosti RWE, provoz obou zařízení musel být na několik desítek hodin z bezpečnostních důvodů přerušen. Proč způsobuje uhlí tolik povyku a jak to s uhelným průmyslem vypadá v Česku?
NEČEKANÁ NABÍDKA: „Ty máš rád sport, viď? Tak s námi pojeď do Švédska na jeden turnaj – dvanáct nejlepších borců světa tam bude, z toho dva Češi, a skvělá atmosféra, nejspíš drama. Navíc letos začátkem listopadu se koná mistrovství světa poprvé u nás, v Praze, tehdy už o tom budou mluvit všichni, tak co ty na to, zafandíš?“ ROZPAČITÁ ODPOVĚĎ: „Rád, ale oč vlastně jde? Cože? Neděláte si srandu?“
Mariánský sloup v Praze v těchto dnech opět budí vášně. Jak vlastně vypadal a kde přesně stál? Snímek z ptačí perspektivy ukazuje, že Staroměstské náměstí v té době mělo poněkud jiné dispozice než dnes. Debata už nicméně nabrala obrátky a radikalizuje se. Jak z této šlamastyky ven?
Podniky s erotickou podívanou a možností objednat si sexuální služby jsou součástí nočního života v mnoha městech, stejně jako potemnělé herny s blikajícími oky automatů. Jen málokde je však svět go-go tanečnic, prostitutek, gamblerů a pasáků tak drsný jako v největším kamerunském městě Douala. A o to obtížnější je do něj proniknout s fotoaparátem.
Nečekaně zábavné fotografování. Tak by se dalo shrnout setkání s malířem Hynkem Martincem. Zpočátku až nesmělý muž se velmi rychle změnil v gejzír nápadů, co všechno by se ještě dalo před objektivem provést. Ale vlastně není divu. Hynek Martinec má na bláznivé nápady patent. A je schopen je navíc stvořit s dokonalou technikou i vtipem.
Z výšky od Národního divadla fotograf zvěčnil Malou Stranu a Hradčany, v popředí jako dominanta skví se řetězový most císaře Františka I. Impozantní snímek Jindřicha Eckerta lze datovat mezi lety 1891, kdy na Petříně vyrostla rozhledna, a rokem 1898, kdy se most rozebíral.
Jarní prezidentské volby na Ukrajině nebyly jediným momentem, kdy se rozhoduje, jak bude tato země v budoucnosti vypadat; zda se vymaní ze starých sovětských kolejí a zda se jí podaří dostat z divokých kapitalistických nepořádků. Jde také o čistou přírodu. A i tahle válka už má své padlé.
Snad nejvíce mediální pozornosti získala Anna Marešová díky své diplomové práci. Nestává se totiž často, aby někdo zakončil studia návrhem sady erotických pomůcek pro ženy.
Sedí u stolku, popíjí minerální vodu... Fotoamatér František Beneš zvěčnil svou snoubenku během pobytu v Poděbradech v lázeňském parku. Nebyl to ale banální portrét, jakých vyfotografoval desítky.
Ta kombinace není úplně obvyklá, sochařství a snowboardcross. U Jakuba Flejšara se tyto činnosti potkávají. Je tvůrcem uznávaných plastik a objektů a také spolutvůrcem úspěchů olympijské medailistky Evy Samkové.
Mladá česká tanečnice Jája Vaňková vystupuje po boku světových hudebních hvězd. Patří mezi absolutní světovou špičku v moderních stylech krump a animation.
Je po půlnoci a mnozí hosté mysliveckého plesu v malé vesnici na jihu Čech odložili kravaty; uvolnili si knoflíčky u krku a rozepnuli manžety svých – ještě před pár hodinami perfektně nažehlených – košil. I saka pánů a lodičky některých dam už leží v koutě. Zábrany se vytrácejí – a tempo zábavy se zvyšuje.
Jak vybrat osm nejpovedenějších filmových plakátů v dějinách kinematografie? Hlavním kritériem bylo, aby ve své době byly něčím výjimečné a průkopnické a posunuly tak branži zase o kus dál. Co myslíte, vybrali jsme správně?
Ponoření do vody může mít rituální charakter, ale má i mnohé ryze praktické důvody. Podívejme se na koupel dítěte, probíhající „kdysi dávno“ – v dobách, kdy se voda ohřívala spalováním uhlí v kuchyňských kamnech a byla velkou událostí. A zkusme si domyslet, co asi může znamenat výraz v dívčině tváři.
„Život = přesný součet náhod“ je heslo slavného cestovatele Miroslava Zikmunda. Muž, jenž vytvořil s Jiřím Hanzelkou legendární dvojici světoběžníků, se narodil 14. února 1919. Tedy před sto lety či, chcete-li, zhruba před 876 000 hodinami. Za tu dobu projel Miroslav Zikmund svět křížem krážem. A na výpravy – jak si můžeme připomenout u příležitosti jeho stých narozenin – se vydával v dobách, kdy cestování nebylo ani náhodou tak masovou záležitostí jako dnes.
Celou zemi přikryl sníh a například Krkonoše hlásí největší vrstvu za celou dobu měření. V Labském dole naměřili výšku 280 centimetrů, dosavadní rekord z roku 2005 tak byl překonán o 60 centimetrů. Že tím sněhová nadílka zdaleka nemusí končit, připomíná snímek z konce dubna 1903.
Sedmdesátileté dámy po tenise, vandráci všeho druhu, studenti a studentky, Kladeňáci čekající na vlak, dělníci i vzdělanci, samotáři, kteří si hledí hlavně své sklenice, místní nádražáci, umělci hledající inspiraci... Na plakátu nad stolem štamgastů kope do balonu sparťanská ikona Tomáš Rosický, nad pípou visí slávistická vlajka. Těžko byste hledali nálevnu s tak širokým srdcem a tak nízkými cenami, jako nabízí nádražka v pražských Dejvicích. Teď její atmosféře hrozí zánik.
Momentka, kterou pořídil neznámý fotograf v Českomoravských strojírnách, vyvolává mnoho asociací. Pro autora seriálu Tajemství historické fotografie přináší i jednu velmi osobní vzpomínku.
U mnohých fotografií není zřejmé, proč vlastně vznikla, a to zejména v případech, kdy její autor již nežije. Co tedy můžeme říci o muži, který tiskl spoušť při vzniku tohoto snímku? A o čem vypovídá portrét neoděné dámy s korunkou na hlavě a křížkem na hrudi, ženy poněkud podivně stočené a upírající zrak do zrcadla?
Závěrečné dny roku se odehrávají ve znamení společenských setkání. Bilancujeme při nich, ale především utužujeme vztahy a navazujeme nové – jak pracovní, tak kupříkladu milenecké. Podívejme se na 110 let starý snímek plzeňské stolní společnosti, která si dala název Mha a jejíž elitní část si říkala Jitřenka. Proč?
Šindánd, západní Afghánistán, 22. října. Při útoku zahynul psovod – dvaačtyřicetiletý rotný Tomáš Procházka; letos už šlo o čtvrtého muže, jehož česká armáda na zahraničních misích ztratila. Jak prožívali smrt Tomáše další vojáci přímo na místě, zachytil jeden z nich na fotografiích a v krátkém textu. Podmínkou zveřejnění bylo, že neuvedeme jeho jméno.
