Od konce druhé světové války nás dělí pětasedmdesát let – zdá se to dlouhá doba, letos navíc kvůli koronavirové pandemii nezbylo na vzpomínání na největší konflikt v lidských dějinách moc času. Jenomže se říká, že válka doopravdy končí až s pohřbením posledního padlého vojáka. A těch nepohřbených země stále ukrývá miliony. Tisíce mužů a žen v Rusku po nich pátrají, aby jim vrátili jména i rodiny. Pomáhají nám nezapomenout. Daří se jim to?
Kdybychom se v únoru zeptali režiséra Jana Hřebejka, co plánuje na začátek léta, uslyšíme jasnou odpověď: „Budu uprostřed natáčení televizní minisérie Pozadí událostí, a když to vyjde, odskočím si na karlovarský festival.“ Ze všeho sešlo, přibylo volného času, a tak se na Hřebejkův hausbót, kotvící při smíchovském břehu vltavském, vydal fotograf Herbert Slavík.
Vladimír Maršík má na sobě modré triko a v ruce štětec namočený v modré barvě. Martin Pesler si dnes nese bílou. „Záleží na dohodě, ale vždycky máme jeden bílou a druhej barevnou. Jde to pak rychleji,“ vysvětlují. O turistické trasy na Havlíčkobrodsku pečují od devadesátých let. Občas pomůžou i v jiných krajích a někdy také v zahraničí – značili například v rumunském Banátu.
Nejistot, které k pěstování zeleniny odjakživa patří, není zrovna málo. Ať už je to počasí, nejrůznější hmyz a choroby, nesnadný odbyt... Letos na začátku jara se přidala další obava: kdo sklidí úrodu? Cizinci, bez kterých se zemědělství v posledních letech neobejde, přišli o možnost překračovat hranice. Jak si s tím poradila rodina Litochlebových v polabských Konětopech, dokumentoval fotograf Karel Cudlín.
Jak lidé svou činností mění českou krajinu? Ukazují to letecké snímky České republiky, které delší dobu pořizoval novinář a fotograf – a zásadně mu v tom pomáhal pilot, který má za sebou dálkové lety nad několika kontinenty.
Byl jednou čas, kdy roušky nosili pouze muslimky a čínští mimové hrající ženy. A byla jednou země s dvěma národy, nesoucí tři čtvrti století společné jméno. Zemi rozdělili kohouti, aby mohli zobat na více dvorcích. A masky si nasadili všici bez rozdílu, když je chtěl slupnout korunovaný výr z Číny.
Je 21. století – a v jižní Indii se stále konají obřady, při nichž lidé věří, že do člověka mohou vstoupit božstva z posvátných hájů. A vesničané jim vzdávají úctu, přestože se v kostýmech skrývají herci z kasty nedotknutelných, jimž by za jiných okolností nepodali ruku a jejich samotný stín by je mohl pošpinit.
Před námi je neobvyklý příběh: jeden z aktuálně nejúspěšnějších českých fotografů se ještě před třinácti lety o výtvarné umění nezajímal, nic o něm nevěděl, foťák nevlastnil a bylo mu to jedno. Pak mu život změnila osobní tragédie. Našel svůj umělecký styl i zajímavý obchodní model, prosadil se v zahraničí. Doma uvede první skutečně velikou výstavu v březnu.
Lenka Dusilová, šestinásobná držitelka hudebních cen Anděl, v těchto týdnech nahrává své páté album: sama říká, že je „velice osobní“. Lenka Dusilová patří už od devadesátých let mezi přední postavy české hudební scény, která se pohybuje mezi různými žánry.
Koně sem přivedli první dřevorubci – pomáhali jim s kácením lužních lesů: nakonec i jméno Kladruby pochází od těch, co „rubali klády“. Lidé dostali kvalitní dřevo, koně krásné pastviny. A patří jim dodnes. Jedete-li po ránu kolem Kladrubského hřebčína, může se vám stát, že budete muset dát majestátním zvířatům přednost na silnici.
Jedna z největších českých filmových hvězd šedesátých let Jana Brejchová slaví osmdesátku. Hrála hlavní role v desítkách filmů, patřila mimo jiné k tvářím populárního televizního seriálu Arabela, věnovala se i divadlu. Přinášíme unikátní archivní snímky z dob jejího mládí.
Baví mě to opravdu hodně, říká Jakub Polanka o profesi módního návrháře. Jeho jméno znají v Paříži i v Miláně a v Česku každý, kdo se o módu aspoň trochu zajímá.
Pomalu se stmívá; mrholí a v náledí se odrážejí oranžová světla pouličních lamp. Je zima, něco po páté a v ulici panuje ospalá nálada. Najednou však u sousedů klapnou vrátka, kocour zaječí a v panice seskočí ze zídky. Vesnicí se začne rozléhat chrastění řetězů a na chodníku se objeví stíny hned několika bytostí. Je pátého prosince a do ulic právě vyšel Mikuláš. Není sám.
Eliška Křenková se před kamerou objevila poprvé v roce 2005. V nekonečném seriálu Ulice. V roce 2019 získala za svůj výkon ve filmu Všechno bude Českého lva pro nejlepší herečku ve vedlejší roli. Objevila se i v seriálech Pustina či Vyprávěj.
Vzpomínka fotografa Herberta Slavíka na založení Občanského fóra.
Před třiceti lety, v noci z 9. na 10. listopadu 1989, padla Berlínská zeď. Symbol železné opony, který přes 28 roků rozděloval německé hlavní město. Jan Šibík byl tehdy začínající fotograf, jak sám říká, nezkušený, ale aktivní. V Berlíně byl už 10. listopadu. Dostal se na Západ a přemýšlel, že teď už se něco musí stát i v Československu.
Štír smrtonoš, Odranec pravý, Taipan, Pralesnička, Takifugu... Podívejte se na deset nejjedovatějších zvířat na světě. A přečtěte si, jak si můžete zachránit život v případě napadení.
Skuteční fotožurnalisté by měli jásat, že je digitální revoluce zbavuje povinnosti svět jen popisovat. Už není třeba, aby byli rychle například u nějaké katastrofy, takový snímek může udělat náhodný svědek s mobilem v kapse. Shodli se na tom účastníci konference o roli profesionální novinářské fotografie a porotci letošní soutěže Czech Press Photo, s nimiž hovořila fotografka Liba Taylor.
Nedělila jen město. Dělila celou zemi, vlastně i celý svět. Byla symbolem studené války a příšernou noční můrou pro ty, kdo s ní museli žít. Berlínská zeď. Osmadvacet let stála, třicet let je po ní: padla 9. listopadu 1989. Tomki Němec, český fotograf, který později strávil několik let dokumentováním prezidentství Václava Havla, ji fotil před pádem, během něj i po něm. Pro Reportér vzpomíná na štěkot psů, blikající zářivky i kladívka v rukou amerických turistů.
Požáry, které zachvátily tropické lesy v Amazonii, měly brutální dopad i na místní obyvatele. Ohně – obvykle zakládané velkými farmáři za účelem rozšíření zemědělské půdy – ničí svět domorodých indiánů. „Neznají lék lesa,“ řekl fotoreportérům jeden z nich. „Když onemocní dítě, vím, kterou rostlinu použít, abych ho uzdravil. Je to naše živá lékárna. Pokud spálíme les, zničíme taky moudrost, kterou nám předali naši předkové.“
Fotoreportér Stanislav Krupař už léta dokumentuje obnovu šamanistických tradic na jižní Sibiři. Zaznamenává tak nejen směs prastarého náboženství, magie, mysticismu a rituálů, ale vlastně také snahu malých sibiřských národů znovu nalézt a uchovat si svou identitu v měnícím se světě. V době, v níž se jejich ovčí pastviny před očima mění v povrchové doly, kdy se z jurt utíká do paneláků a bubny se vytrácejí a nahrazují je čínské smartphony.
Přes pět set Čechů a Slováků zahynulo za druhé světové války ve službách britského Královského letectva. Jejich odkaz tehdy zvěčnil Ladislav Sitenský – sté výročí fotografova narození připadlo na srpen, v listopadu uplyne od úmrtí slavného tvůrce deset let. A navíc je tomu osmdesát roků, kdy Sitenský těsně před začátkem války odešel do exilu.
Vřava kolem sochy sovětského vojevůdce Koněva, která stojí od roku 1980 v Praze 6, není zdaleka první ani poslední bitvou o pomník. Málo známý je například osud zahalené, odvezené a zase vrácené jezdecké sochy císaře Františka I. na Smetanově nábřeží v Praze.
Jedním z témat letošních prázdnin bylo zrušení památkové ochrany nad Hadími lázněmi v Teplicích. Zde se můžete podívat, jak vypadalo průčelí jejich hlavní budovy před zhruba sto padesáti lety.
„Milí krajané, přišli jsme za vámi, abychom vám sdělili, že dnes se vaše vycestování...“ Zbytek věty se rozplynul ve výbuchu nadšení. Lidé slzeli a objímali se jak šílení, mnozí z nich budou později vyprávět, že se tu podruhé narodili. Hans-Dietrich Genscher, západoněmecký ministr zahraničí a autor té nedokončené věty, zas bude vzpomínat, že se musel chytit zábradlí, přemohla ho srdeční arytmie. Praha, Malá Strana, září 1989.
Šest tisíc lidí protestovalo začátkem léta v severozápadním Německu proti těžbě uhlí a jeho spalování. Terčem čtvrtého ročníku akce Ende Gelände byly povrchový důl a tepelná elektrárna společnosti RWE, provoz obou zařízení musel být na několik desítek hodin z bezpečnostních důvodů přerušen. Proč způsobuje uhlí tolik povyku a jak to s uhelným průmyslem vypadá v Česku?
Než se v roce 1994 Jiří Bartoška s Evou Zaoralovou ujali vedení, nacházel se karlovarský filmový festival na kapačkách, ve stavu klinické smrti. O rok později už do Varů dorazily světové hvězdy Gina Lollobrigida a Mia Farrow. Pod Bartoškovým vedením festival už 25 let vzkvétá – a jeho prezidentovi tak ke dvěma vlastním dětem přibylo ještě třetí, které o sobě pravidelně dává vědět vždy na přelomu června a července.
NEČEKANÁ NABÍDKA: „Ty máš rád sport, viď? Tak s námi pojeď do Švédska na jeden turnaj – dvanáct nejlepších borců světa tam bude, z toho dva Češi, a skvělá atmosféra, nejspíš drama. Navíc letos začátkem listopadu se koná mistrovství světa poprvé u nás, v Praze, tehdy už o tom budou mluvit všichni, tak co ty na to, zafandíš?“ ROZPAČITÁ ODPOVĚĎ: „Rád, ale oč vlastně jde? Cože? Neděláte si srandu?“
Mariánský sloup v Praze v těchto dnech opět budí vášně. Jak vlastně vypadal a kde přesně stál? Snímek z ptačí perspektivy ukazuje, že Staroměstské náměstí v té době mělo poněkud jiné dispozice než dnes. Debata už nicméně nabrala obrátky a radikalizuje se. Jak z této šlamastyky ven?
Podniky s erotickou podívanou a možností objednat si sexuální služby jsou součástí nočního života v mnoha městech, stejně jako potemnělé herny s blikajícími oky automatů. Jen málokde je však svět go-go tanečnic, prostitutek, gamblerů a pasáků tak drsný jako v největším kamerunském městě Douala. A o to obtížnější je do něj proniknout s fotoaparátem.
Nečekaně zábavné fotografování. Tak by se dalo shrnout setkání s malířem Hynkem Martincem. Zpočátku až nesmělý muž se velmi rychle změnil v gejzír nápadů, co všechno by se ještě dalo před objektivem provést. Ale vlastně není divu. Hynek Martinec má na bláznivé nápady patent. A je schopen je navíc stvořit s dokonalou technikou i vtipem.
Z výšky od Národního divadla fotograf zvěčnil Malou Stranu a Hradčany, v popředí jako dominanta skví se řetězový most císaře Františka I. Impozantní snímek Jindřicha Eckerta lze datovat mezi lety 1891, kdy na Petříně vyrostla rozhledna, a rokem 1898, kdy se most rozebíral.
Jarní prezidentské volby na Ukrajině nebyly jediným momentem, kdy se rozhoduje, jak bude tato země v budoucnosti vypadat; zda se vymaní ze starých sovětských kolejí a zda se jí podaří dostat z divokých kapitalistických nepořádků. Jde také o čistou přírodu. A i tahle válka už má své padlé.
Snad nejvíce mediální pozornosti získala Anna Marešová díky své diplomové práci. Nestává se totiž často, aby někdo zakončil studia návrhem sady erotických pomůcek pro ženy.
Sedí u stolku, popíjí minerální vodu... Fotoamatér František Beneš zvěčnil svou snoubenku během pobytu v Poděbradech v lázeňském parku. Nebyl to ale banální portrét, jakých vyfotografoval desítky.
Ta kombinace není úplně obvyklá, sochařství a snowboardcross. U Jakuba Flejšara se tyto činnosti potkávají. Je tvůrcem uznávaných plastik a objektů a také spolutvůrcem úspěchů olympijské medailistky Evy Samkové.
Mladá česká tanečnice Jája Vaňková vystupuje po boku světových hudebních hvězd. Patří mezi absolutní světovou špičku v moderních stylech krump a animation.
