„Život = přesný součet náhod“ bylo heslo slavného cestovatele Miroslava Zikmunda. Muž, jenž vytvořil s Jiřím Hanzelkou legendární dvojici světoběžníků, zemřel ve věku 102 let. Za svůj život projel svět křížem krážem a dokázal o tom velmi poutavě vyprávět. Odemykáme text, který vyšel u příležitosti stých narozenin Miroslava Zikmunda.
Když jsme se po jeho návratu potkali a David Těšínský pravil, že abstinuje (už dva týdny), došlo mi, že tenhle poslední výlet musel být šílenější, než jsem očekával. V létě mi přes půl zeměkoule poslal pár zoufalých zpráv, ale to už je klasika: Davidovu práci v Reportérovi konsternovaně sledujeme mimo jiné z toho důvodu, že je extremista, napůl cvok a napůl hrdina. „No jo,“ chrlí na mě novinky, „ale tentokrát jsem například fotil mrtvolu.“
Jsou to úžasné hory, ale jsou tak vysoké, že v nich i solidně vytrénovaní lidé z nížin trpí výškovou nemocí, jako by měli permanentní kocovinu. Tak popisuje skialpinistickou expedici na Pamír v centrální Asii devětadvacetiletý fotoreportér a sportovec. Dalšímu členu výpravy, držiteli olympijských medailí v biatlonu, se dokonce udělalo tak zle, že ho musel ze čtyř a půl tisíce metrů svézt kůň. Z pokusu o lyžařský výstup a sjezd z velehory Pik Lenina sešlo.
Myslel jsem, že půjdu trochu delší procházkou na pivo, ale toho piva už se nejspíš nedožiju. Co má tohle znamenat? Srpen – a sněhová vánice. Fuj, zapadl jsem po pás do trhliny. Kde je ta šílená chata? A co je za blázna ten Kalič; do čeho se to uvrtal?! „Tome,“ říkám lapaje po dechu fotografovi, „nech mě tady sedět, fakt si musím odpočinout.“ Tomáš Binter mě zmrznout nenechá: „Neblázni, za deset minut bude tma. Ledovec jsme přešli, zbývá nám pět minut nahoru po šutrech, to dáš. A nahoře bude teplo; tam si odpočineš.“
Daria Klimentová dokázala déle než dvacet let tančit ty nejobtížnější baletní role. Do zákulisí za ní přišla princezna Diana i Pierce Brosnan, její nejoblíbenější James Bond.
Letos je to třicet let, co se rozpadl Sovětský svaz. Pro mnohé měla tato událost příchuť apokalypsy, jiní se vrhli do hledání nových cest. Na Sibiři se jeden dopravní policista prohlásil za Syna Božího a odvedl své ovečky do hlubokých sibiřských lesů budovat nový svět. Po letech se radikalismus vytratil, z vissarionovců se stala spořádaná komunita skvělých řemeslníků. I prezidenta Putina podporovali. Nebylo jim to však nic platné.
Fotograf Ivo Dvořák žije v Brně. Když se ve čtvrtek prohnalo jihomoravskými obcemi tornádo, fotografoval pro klienta v Břeclavi. „Večer jsem viděl v televizi první záběry. V šest ráno jsem tam vyrazil,“ vzpomíná. V půl osmé odstavil auto na okraji Lužice, později se vydal i do Mikulčic a Moravské Nové Vsi. V zasažené oblasti strávil dvanáct hodin a nachodil třicet kilometrů.
Díla Petra Stanického se nedají přehlédnout. Vytváří objekty ze skla a oceli, na pomezí architektury a designu. Je jediným Čechem, který letos vystavuje svá díla na London Design Biennale.
Malá, na první pohled nazlobená, ale ve skutečnosti srdečná myš se spolu s hodným a málo sebevědomým lišákem dostanou do nebe. O tom vypráví celovečerní snímek režisérů Denisy Grimmové a Jana Bubeníčka. Světovou premiéru už měl na festivalu animovaných filmů ve francouzském Annecy, v českých kinech bude na podzim.
„Záleželo, kterýho vola jsi potkal,“ vzpomíná autor fotografií dokumentujících odchod sovětských vojáků z Československa před třiceti lety. Velitelství okupačních jednotek, oficiálně nazývaných Skupina středních vojsk, sídlilo ve středočeských Milovicích, kde svého času žilo až sto tisíc občanů SSSR. Karel Cudlín sem jezdil od dubna do července 1991, kdy „všechno už bylo hodně v rozvalu“, jak sám říká.
Už první kniha Lucie Faulerové Lapači prachu vzbudila značný ohlas a čekalo se na další. Ta přišla loni, jmenuje se Smrtholka, byla nominována na cenu Magnesia Litera a v květnu získala Cenu Evropské unie za literaturu.
Osm Českých lvů za nejlepší kameru a zhruba desítka dalších cen k tomu. Vladimír Smutný patří už čtyři desetiletí mezi špičku českých kameramanů. Jak to dělá?
Na jedné straně rybníka Polovce, kousek od dálnice D1, je hladká a upravená hráz. Že u ní vládne člověk, je poznat podle vyjetých kolejí od auta. Protější hráz je ale jiná. Rozrýpaná a protkaná chodbami. Do vody vedou cestičky, které vypadají jako skluzavky. Některé stromy jsou okousané, jiné pokácené, břeh je podemletý, takže se celá řada bříz sklání nad hladinu. Zem je protkaná potůčky a ukončená „průplavem“. Vlastně už to není hráz, ale poloostrov. Vyjímá se tu neobvyklá stavba – hrad z bahna a větviček. Tady vládne bobr evropský.
„Než abych v únoru riskoval návštěvy ilegálních pražských barů,“ říká fotograf David Těšínský, „vypravil jsem se do země, kde se v barech vysedávat může.“ Odletěl do západoafrické Ghany, kde sice pivo objevil hned, ale zajímavé fotografické téma hledal celý první týden. A potom se odhodlal vstoupit do nitra skládky.
Sledujete seriál Kukačky? Ta přidrzlá holka v pruhovaném triku, která je tak trochu do větru, to je Denisa Barešová.
Odcházení, Příběhy obyčejného šílenství, Protektor, Iluzionista, Snowpiercer, Underworld, Unlocked. Tyto filmy mají společné jedno jméno: filmového architekta Ondřeje Nekvasila.
V lesích Constantina Kinského v okolí Žďáru nad Sázavou pomáhají dřevo svážet koně. Přibližují klády na místa, kde už je můžou převzít traktory: jde o tradiční metodu, která je šetrnější k přírodě. „Koně v lese už jsou vzácnost, u státních lesů je přestali používat,“ říká majitel zvířat Karel Teplý.
Jeho fotografie z největšího pražského sídliště Jižní Město představují jeden z vrcholů tuzemské dokumentární tvorby. „Myslel jsem si, že skoro bořím režim. A dneska si lidi dávaj knihu mých fotek k Vánocům pod stromeček, protože jsou z nich naměkko,“ říká Jaromír Čejka a dodává: „Moje doktorka mi nedávno říkala – Ježišmarja, teprve teď vidím, jaký krásný věci jsme tam prožili!“
Každý šperk, který Janja Prokić vytvoří, má za sebou vlastní příběh. Inspiruje se přírodou, zvířaty, šamanskými rituály i svými sny. Janja je přední českou šperkařkou, ale jako by o tom ani nevěděla. Ke své práci je kritická a jakýkoliv úspěch ji vlastně vždy překvapí.
Až se budou v polovině března vyhlašovat ceny Grammy, bude český hudebník Ondřej Pivec zřejmě dost napnutý. Nominováno je totiž album amerického jazzmana Gregoryho Portera, na kterém ho Pivec provází na elektromechanické Hammondovy varhany. Druhou nominaci má za píseň skupiny The Baylor Project, kterou produkoval.
Lvi, tygři, pumy. Na první pohled vypadají krásně. Ale starat se o ně je náročné. „Pane, chov šelem není žádný koníček,“ říká Ivan Ringel, legenda „šelmařů“, jak si chovatelé říkají. Zprávy o incidentech, které končí v lepším případě zraněním, se objevují s železnou pravidelností. Od února budou šelmaři čelit přísnějším pravidlům, která se dostala do novely zákona na ochranu zvířat proti týraní.
Národní poklad, nebo vodní prase? Žádná jiná ryba nemá mezi Čechy tak rozporuplnou pověst. Někdo si bez ní neumí představit Štědrý večer. Jiným smrdí bahnem a může za špinavé rybníky. Další vidí hlavně utrpení při výlovech a v kádích. Našli jsme restauratéra a rybníkáře, kteří českému kaprovi chtějí vylepšit pověst. A udělat z něj lahůdku, nad kterou by už nebylo tak snadné se ofrňovat.
Natalie Dufková je výraznou mladou návrhářkou. Za sebou má půlroční stáž v Tokiu u japonské značky MATOHU, účast na Shanghai Fashion Week SS2020, Fashion Clash v Maastrichtu a pravidelně své práce představuje na Bunka Fashion Graduate University v Tokiu.
Původně byla kvůli virové epidemii v plánu jen automobilová jízda. Navzdory tomu, a i přes zákaz primátora, vyrazily tisíce lidí na Pochod nezávislosti pěšky. Shromáždění ke 102. výročí samostatnosti Polska pořádala krajní pravice. Nabízíme fotoreportáž přímo z místa.
Jak si dnes připomínat bitvu na Bílé hoře – tu čtyři sta let starou potyčku s dalekosáhlými důsledky nejen pro náš národ, ale pro celý středoevropský prostor? Jako národní trauma srovnatelné jen s podzimem 1938 a srpnem 1968? Vzpomínáním na kleštěmi vytržený jazyk Jana Jesenia, jednoho z popravených českých pánů? Nebo snad vztyčováním mariánských sloupů? Sto kilometrů od Prahy žije chlápek, který si na teoretizování nepotrpí – a přece je pro něj Bílá hora a třicetiletá válka každodenní současnost. Puškař Miloš Skrbek.
Pamatujete si, čím jste chtěli být, když vám bylo deset dvanáct let? Jiří Rožeň v té době zpíval ve sboru a jako klavírista vystoupil s orchestrem. Tehdy začal pokukovat po práci dirigenta. Líbilo se mu, že má možnost skladby studovat, připravovat a dávat do nich také trochu sebe sama. Dnes už mu dvanáct není, ale třicet také ještě ne a ve světě hudby patří k výrazným tvářím.
Téměř tisícovka lidí od Asie přes Afriku a Evropu až po Ameriku se před pětatřiceti lety, v říjnu 1985, zapojila do pozoruhodného projektu. Roztroušeni po celé planetě zmáčkli v téže chvíli spoušť fotoaparátu – a kdo ho neměl, onu chvíli jen nakreslil. Projekt zorganizoval japonský fotograf a novinář Eiji Tajima; jistou, ne nepodstatnou roli v něm sehráli i Češi.
Ten, co zešílel a odjel malovat do Amazonie. Tak by mohlo znít indiánské jméno malíře Otty Plachta. Po revoluci potkal na vernisáži svých obrazů v americkém Miami peruánského šamana a výtvarníka Pabla Amaringa a odjel za ním do džungle. I díky šamanským rituálům se propojil s přírodou natolik, že s ní svázal tvorbu i život. Od té doby je rozkročený mezi Českem a Peru.
Z ŘÍJNOVÉHO VYDÁNÍ. „Amor mio, ty mě tu opravdu necháš samotnou? Proč mi odjíždíš? Lásko, já si pro Tebe k Fidelovi přijedu, jen co budu mít pozvánku. Pak si zajdu na ambasádu do Prahy pro razítko a už poletím, zlato, za Tebou!“ V listopadu uplyne třicet let od chvíle, kdy se všichni Kubánci pracující v Československu museli na příkaz Fidela Castra vrátit domů. Byl mezi nimi i José Ramon López, který tu nechal svou českou dívku. Odjezd Kubánců dokumentoval fotograf ze severních Čech.
Cítí se plná síly, energie. Snad za to může jarní karanténa způsobená covidem. „Odpočala jsem si,“ říká Kristýna Němečková, sólistka baletu Národního divadla a držitelka Ceny Thálie z roku 2015. Teď je zpátky na scéně. Tam, kde je jí nejlépe.
Svět se na jaře uzavřel a já se po třiceti letech ocitl zase v pasti. Nemožnost uspokojit svou touhu po dálkách a objevování jsem tišil sklenicemi vína a vodky. Pak jsem ale ve vlastní zemi nalezl svět, který nepodlehl pandemickému šílenství. Během léta jsem utíkal na Moravu a fotografoval na tucet hodů, a dokonce jednu jízdu králů. Byly to dny plné pestrých barev, výtečných chutí, krásných dívek, divokých tanců, milostných písní i přisprostlých odrhovaček – a hlavně radosti. Virům navzdory.
Od konce druhé světové války nás dělí pětasedmdesát let – zdá se to dlouhá doba, letos navíc kvůli koronavirové pandemii nezbylo na vzpomínání na největší konflikt v lidských dějinách moc času. Jenomže se říká, že válka doopravdy končí až s pohřbením posledního padlého vojáka. A těch nepohřbených země stále ukrývá miliony. Tisíce mužů a žen v Rusku po nich pátrají, aby jim vrátili jména i rodiny. Pomáhají nám nezapomenout. Daří se jim to?
Kdybychom se v únoru zeptali režiséra Jana Hřebejka, co plánuje na začátek léta, uslyšíme jasnou odpověď: „Budu uprostřed natáčení televizní minisérie Pozadí událostí, a když to vyjde, odskočím si na karlovarský festival.“ Ze všeho sešlo, přibylo volného času, a tak se na Hřebejkův hausbót, kotvící při smíchovském břehu vltavském, vydal fotograf Herbert Slavík.
Vladimír Maršík má na sobě modré triko a v ruce štětec namočený v modré barvě. Martin Pesler si dnes nese bílou. „Záleží na dohodě, ale vždycky máme jeden bílou a druhej barevnou. Jde to pak rychleji,“ vysvětlují. O turistické trasy na Havlíčkobrodsku pečují od devadesátých let. Občas pomůžou i v jiných krajích a někdy také v zahraničí – značili například v rumunském Banátu.
Nejistot, které k pěstování zeleniny odjakživa patří, není zrovna málo. Ať už je to počasí, nejrůznější hmyz a choroby, nesnadný odbyt... Letos na začátku jara se přidala další obava: kdo sklidí úrodu? Cizinci, bez kterých se zemědělství v posledních letech neobejde, přišli o možnost překračovat hranice. Jak si s tím poradila rodina Litochlebových v polabských Konětopech, dokumentoval fotograf Karel Cudlín.
Jak lidé svou činností mění českou krajinu? Ukazují to letecké snímky České republiky, které delší dobu pořizoval novinář a fotograf – a zásadně mu v tom pomáhal pilot, který má za sebou dálkové lety nad několika kontinenty.
Byl jednou čas, kdy roušky nosili pouze muslimky a čínští mimové hrající ženy. A byla jednou země s dvěma národy, nesoucí tři čtvrti století společné jméno. Zemi rozdělili kohouti, aby mohli zobat na více dvorcích. A masky si nasadili všici bez rozdílu, když je chtěl slupnout korunovaný výr z Číny.
Je 21. století – a v jižní Indii se stále konají obřady, při nichž lidé věří, že do člověka mohou vstoupit božstva z posvátných hájů. A vesničané jim vzdávají úctu, přestože se v kostýmech skrývají herci z kasty nedotknutelných, jimž by za jiných okolností nepodali ruku a jejich samotný stín by je mohl pošpinit.
