Budím se na půl cesty mezi Prahou a Vídní. Ačkoli se přímotop v pokojíku snažil, udělit mu lze jen cenu útěchy. Před chvílí se rozednilo, sedm hodin ráno. Vykouknu z okna, náměstí je přenádherné – a prázdné. Před každý vchod vyšoupnutá popelnice, tucet zaparkovaných aut, tamhle holub. No jo, předjaří v Telči, i když vida; naproti v podloubí se přece jen cosi děje. Pan Motyčka skládá deset metráků uhlí do svého sklepa.
Domov českých knížat a králů, dominanta města, souvislý hradní komplex, který svojí rozlohou nemá ve světě obdoby. Pražský hrad je místo výjimečné bohatou historií, opředené řadou legend a tajemství. Od vzniku Československa v roce 1918 v něm sídlí prezidenti, jde o symbol české státnosti a architektonický klenot, jenž je však z velké části po většinu roku pro veřejnost nepřístupný. Měl jsem možnost nahlédnout do zákulisí hradu, fotografovat jeho interiéry – a představovat si při tom dějinné události, které se zde odehrávaly.
Ve Vuhledaru, městě v první linii rusko-ukrajinské války, živořily tuto zimu ve sklepích rozbitých paneláků stále stovky obyvatel. Ač mohli, odmítali své město opustit – na rozdíl od drtivé většiny předválečné, patnáctitisícové populace města na Donbasu. Koncem ledna na Vuhledar útočila ruská armáda posílená o mobilizované vojáky. 24. února 2023 to bude rok od chvíle, kdy Rusko na Putinův rozkaz napadlo Ukrajinu…
Do začátku ostrovního derby mezi Anglií a Walesem zbývají čtyři hodiny, ale tady už se hraje, respektive zpívá a pije. Zahrádka podniku Wigan Pier ve čtvrti Costa Adeje je zaplavená červenými dresy, okolojedoucí auta troubí na pozdrav. Odhadem čtyři tisíce Velšanů se rozhodly fandit svému národnímu týmu nikoli v Kataru, ale na Kanárském ostrově Tenerife, který leží téměř na stejné rovnoběžce, ovšem o několik tisíc kilometrů jinde. Měli k tomu své důvody.
Plíží se po strmých štítech hor. Osamělé, tajemné stvoření. Spíš jen stín. Místní ho prý zahlédli. Možná ani to ne. Ale určitě zaslechli. Muži v turbanech a nabíraných kalhotách přepásaných květovanými šátky mluví o zvláštním vrčení, nelidském řevu. Někteří se dušují, že viděli jeho stopy. Podle skeptiků už žije jen ve starých básních. Básníci se zmiňují aspoň o pláštích se zvláštním vzorem, který předkové nosívali, když se ukrývali v jeskyních. Tygrovaných pláštích z kůže perského leoparda.
Přestože diktátor Fidel Castro už je po smrti a jeho bratr a nástupce Raúl v důchodu, kubánští komunisté stále vládnou pevnou rukou. Navzdory povrchním pocitům mnoha západních turistů žije většina Kubánců v bídě, nespokojená a unavená. Může ale kubánské bezčasí trvat věky? Copak není žádná naděje, že i tento režim jednou padne?
Ty odlehlé kouty Sibiře využíval Vladimir Putin léta k budování svého obrazu drsného chlapíka. Dnes se mu ruská periferie Tuva hodí coby zdroj lidské potravy pro ukrajinská děla. A ruské cestovní kanceláře se sem na aureolu ruského diktátora snaží nalákat turisty. „Nejdřív jsem myslel, že jsou to geologové, pak jsem ale nevěřil vlastním očím. Mezi nimi Putin. Putin!“ vzpomíná pastevec Dukar-ool Maskyr-ool.
České léto? Voda a řádně natočené pivo. Nemáme sice moře, ale už před mnoha desítkami let jsme si postavili sladkovodní náhradu na řekách a jezerech, v rybnících i v bazénech. Po celé republice najdeme sto a více let staré plovárny a koupaliště. Některé fungují bez přestávky, jiné jsou po citlivé rekonstrukci.
Přesně před 150 lety dorazil legendární český cestovatel Emil Holub poprvé do Afriky. Co tam v druhé polovině devatenáctého století na svých expedicích zažíval? A jak vypadají ona divoká místa dnes? Fotograf Stanislav Krupař se vydal po stopách významného Čecha do Zambie, Zimbabwe a Botswany.
„Tělo ti říká, že každou chvíli umřeš,“ říká mi Petr, zkušený highliner neboli – starším a nepřesným termínem řečeno – provazochodec. Mezi věžemi hradu Kašperk mezitím kráčí po méně než tři centimetry širokém popruhu další borec, Hugo. Vtipkuje s poněkud vyděšeným publikem a následně se vrhá střemhlav dolů. Chvíli plachtí, než ho zachytí jisticí lano. Hned ho střídá Aneta, která provádí gymnastiku na tenoučkém popruhu v třicetimetrové výšce.
Jestli se chystáte na dovolenou do Španělska, možná zahlédnete některou z mnoha zdejších slavností. Španělé slaví často a rádi. Po dvouleté covidové pauze si průvody, poutě a procesí užívají o to víc. Jednou z nejstarších slavností je uctívání sošky Panny Marie, která má svou svatyni v andaluské přírodní rezervaci na kopci Cerro del Cabezo.
„Asi jsme trochu divní. Ale to je v pořádku, nám je to jedno,“ směje se pětaosmdesátiletý John Davis, který chodí plavat do chladného Sanfranciského zálivu, ať prší, nebo fouká vítr. V místním klubu Delfín je několik set plavců otužilců, mezi nimi i senioři. Proč to dělají? „Plavu za každého počasí, ani déšť mi nevadí. Je velmi příjemné a krásné vidět kapky deště, když máte oči na úrovni vody,“ říká devětasedmdesátiletá King Sip.
Je mnoho důvodů, proč navštívit našeho jižního souseda – jedním z nich je však bezpochyby i setkání se zvířaty. V Rakousku můžete navštívit zoologickou zahradu nebo třeba pozorovat zvířata v jednom ze šesti tamních národních parků. Kočičí kavárna, velbloudi a tygři, makakové: to vše a spoustu dalších zážitků se zvířaty se nabízí při cestě do Rakouska.
Pro příběh Marie Tomanové existuje termín „americký sen“ – sice klišé, ale sedí. Ještě před deseti lety Marie dělala au pair, dnes fotí světové celebrity na titulní stránky. Pro magazín Reportér vybrala portréty současných mladých Newyorčanů: „V něčem jsou pořád ještě naivní, zranitelní, ale zároveň velmi otevření a přímočaří.“
Připomíná to trochu ragby na koních, místo šišatého míče se ale používá mrtvý kozel nebo tele. A když se při hře vydá chumel hřebců vaším směrem, jde z toho Evropanovi mráz po zádech. Kyrgyzská národní hra se obvykle pořádá jako oslava, soutěžící můžou vyhrát třeba ojeté auto, tunu rýže, velblouda, ovce a kozy. Zprávy o konání prastaré hry se někdy šíří zcela moderně – videoklipem na TikToku, WhatsAppu nebo Instagramu.
„Neřekl bych, že se rád fotil, byl opravdu spíš introvert. Ale všude na něj čekaly davy a on měl jako divadelník velký cit pro show,“ říká Karel Cudlín, který byl v letech 1995 až 2003 jedním z pětice fotografů, jež si Kancelář prezidenta republiky najímala na dokumentování výkonu funkce hlavy státu. Václav Havel zemřel 18. prosince před deseti lety.
„Život = přesný součet náhod“ bylo heslo slavného cestovatele Miroslava Zikmunda. Muž, jenž vytvořil s Jiřím Hanzelkou legendární dvojici světoběžníků, zemřel ve věku 102 let. Za svůj život projel svět křížem krážem a dokázal o tom velmi poutavě vyprávět. Odemykáme text, který vyšel u příležitosti stých narozenin Miroslava Zikmunda.
Když jsme se po jeho návratu potkali a David Těšínský pravil, že abstinuje (už dva týdny), došlo mi, že tenhle poslední výlet musel být šílenější, než jsem očekával. V létě mi přes půl zeměkoule poslal pár zoufalých zpráv, ale to už je klasika: Davidovu práci v Reportérovi konsternovaně sledujeme mimo jiné z toho důvodu, že je extremista, napůl cvok a napůl hrdina. „No jo,“ chrlí na mě novinky, „ale tentokrát jsem například fotil mrtvolu.“
Jsou to úžasné hory, ale jsou tak vysoké, že v nich i solidně vytrénovaní lidé z nížin trpí výškovou nemocí, jako by měli permanentní kocovinu. Tak popisuje skialpinistickou expedici na Pamír v centrální Asii devětadvacetiletý fotoreportér a sportovec. Dalšímu členu výpravy, držiteli olympijských medailí v biatlonu, se dokonce udělalo tak zle, že ho musel ze čtyř a půl tisíce metrů svézt kůň. Z pokusu o lyžařský výstup a sjezd z velehory Pik Lenina sešlo.
ZE ZÁŘIJOVÉHO VYDÁNÍ. Myslel jsem, že půjdu trochu delší procházkou na pivo, ale toho piva už se nejspíš nedožiju. Co má tohle znamenat? Srpen – a sněhová vánice. Fuj, zapadl jsem po pás do trhliny. Kde je ta šílená chata? A co je za blázna ten Kalič; do čeho se to uvrtal?! „Tome,“ říkám lapaje po dechu fotografovi, „nech mě tady sedět, fakt si musím odpočinout.“ Tomáš Binter mě zmrznout nenechá: „Neblázni, za deset minut bude tma. Ledovec jsme přešli, zbývá nám pět minut nahoru po šutrech, to dáš. A nahoře bude teplo; tam si odpočineš.“
Daria Klimentová dokázala déle než dvacet let tančit ty nejobtížnější baletní role. Do zákulisí za ní přišla princezna Diana i Pierce Brosnan, její nejoblíbenější James Bond.
Letos je to třicet let, co se rozpadl Sovětský svaz. Pro mnohé měla tato událost příchuť apokalypsy, jiní se vrhli do hledání nových cest. Na Sibiři se jeden dopravní policista prohlásil za Syna Božího a odvedl své ovečky do hlubokých sibiřských lesů budovat nový svět. Po letech se radikalismus vytratil, z vissarionovců se stala spořádaná komunita skvělých řemeslníků. I prezidenta Putina podporovali. Nebylo jim to však nic platné.
Fotograf Ivo Dvořák žije v Brně. Když se ve čtvrtek prohnalo jihomoravskými obcemi tornádo, fotografoval pro klienta v Břeclavi. „Večer jsem viděl v televizi první záběry. V šest ráno jsem tam vyrazil,“ vzpomíná. V půl osmé odstavil auto na okraji Lužice, později se vydal i do Mikulčic a Moravské Nové Vsi. V zasažené oblasti strávil dvanáct hodin a nachodil třicet kilometrů.
Díla Petra Stanického se nedají přehlédnout. Vytváří objekty ze skla a oceli, na pomezí architektury a designu. Je jediným Čechem, který letos vystavuje svá díla na London Design Biennale.
Malá, na první pohled nazlobená, ale ve skutečnosti srdečná myš se spolu s hodným a málo sebevědomým lišákem dostanou do nebe. O tom vypráví celovečerní snímek režisérů Denisy Grimmové a Jana Bubeníčka. Světovou premiéru už měl na festivalu animovaných filmů ve francouzském Annecy, v českých kinech bude na podzim.
„Záleželo, kterýho vola jsi potkal,“ vzpomíná autor fotografií dokumentujících odchod sovětských vojáků z Československa před třiceti lety. Velitelství okupačních jednotek, oficiálně nazývaných Skupina středních vojsk, sídlilo ve středočeských Milovicích, kde svého času žilo až sto tisíc občanů SSSR. Karel Cudlín sem jezdil od dubna do července 1991, kdy „všechno už bylo hodně v rozvalu“, jak sám říká.
Už první kniha Lucie Faulerové Lapači prachu vzbudila značný ohlas a čekalo se na další. Ta přišla loni, jmenuje se Smrtholka, byla nominována na cenu Magnesia Litera a v květnu získala Cenu Evropské unie za literaturu.
Na jedné straně rybníka Polovce, kousek od dálnice D1, je hladká a upravená hráz. Že u ní vládne člověk, je poznat podle vyjetých kolejí od auta. Protější hráz je ale jiná. Rozrýpaná a protkaná chodbami. Do vody vedou cestičky, které vypadají jako skluzavky. Některé stromy jsou okousané, jiné pokácené, břeh je podemletý, takže se celá řada bříz sklání nad hladinu. Zem je protkaná potůčky a ukončená „průplavem“. Vlastně už to není hráz, ale poloostrov. Vyjímá se tu neobvyklá stavba – hrad z bahna a větviček. Tady vládne bobr evropský.
Osm Českých lvů za nejlepší kameru a zhruba desítka dalších cen k tomu. Vladimír Smutný patří už čtyři desetiletí mezi špičku českých kameramanů. Jak to dělá?
„Než abych v únoru riskoval návštěvy ilegálních pražských barů,“ říká fotograf David Těšínský, „vypravil jsem se do země, kde se v barech vysedávat může.“ Odletěl do západoafrické Ghany, kde sice pivo objevil hned, ale zajímavé fotografické téma hledal celý první týden. A potom se odhodlal vstoupit do nitra skládky.
Sledujete seriál Kukačky? Ta přidrzlá holka v pruhovaném triku, která je tak trochu do větru, to je Denisa Barešová.
Odcházení, Příběhy obyčejného šílenství, Protektor, Iluzionista, Snowpiercer, Underworld, Unlocked. Tyto filmy mají společné jedno jméno: filmového architekta Ondřeje Nekvasila.
V lesích Constantina Kinského v okolí Žďáru nad Sázavou pomáhají dřevo svážet koně. Přibližují klády na místa, kde už je můžou převzít traktory: jde o tradiční metodu, která je šetrnější k přírodě. „Koně v lese už jsou vzácnost, u státních lesů je přestali používat,“ říká majitel zvířat Karel Teplý.
Jeho fotografie z největšího pražského sídliště Jižní Město představují jeden z vrcholů tuzemské dokumentární tvorby. „Myslel jsem si, že skoro bořím režim. A dneska si lidi dávaj knihu mých fotek k Vánocům pod stromeček, protože jsou z nich naměkko,“ říká Jaromír Čejka a dodává: „Moje doktorka mi nedávno říkala – Ježišmarja, teprve teď vidím, jaký krásný věci jsme tam prožili!“
Každý šperk, který Janja Prokić vytvoří, má za sebou vlastní příběh. Inspiruje se přírodou, zvířaty, šamanskými rituály i svými sny. Janja je přední českou šperkařkou, ale jako by o tom ani nevěděla. Ke své práci je kritická a jakýkoliv úspěch ji vlastně vždy překvapí.
Až se budou v polovině března vyhlašovat ceny Grammy, bude český hudebník Ondřej Pivec zřejmě dost napnutý. Nominováno je totiž album amerického jazzmana Gregoryho Portera, na kterém ho Pivec provází na elektromechanické Hammondovy varhany. Druhou nominaci má za píseň skupiny The Baylor Project, kterou produkoval.
Lvi, tygři, pumy. Na první pohled vypadají krásně. Ale starat se o ně je náročné. „Pane, chov šelem není žádný koníček,“ říká Ivan Ringel, legenda „šelmařů“, jak si chovatelé říkají. Zprávy o incidentech, které končí v lepším případě zraněním, se objevují s železnou pravidelností. Od února budou šelmaři čelit přísnějším pravidlům, která se dostala do novely zákona na ochranu zvířat proti týraní.
Národní poklad, nebo vodní prase? Žádná jiná ryba nemá mezi Čechy tak rozporuplnou pověst. Někdo si bez ní neumí představit Štědrý večer. Jiným smrdí bahnem a může za špinavé rybníky. Další vidí hlavně utrpení při výlovech a v kádích. Našli jsme restauratéra a rybníkáře, kteří českému kaprovi chtějí vylepšit pověst. A udělat z něj lahůdku, nad kterou by už nebylo tak snadné se ofrňovat.
