Nová vláda v čele s premiérem Petrem Fialou zatím maže lidem med kolem pusy, ale časem bude muset předložit skutečný stav věcí a sáhnout k nepopulárním krokům, říká sociolog Daniel Prokop z PAQ Research. „Kabinet nemá šanci udržet nízké daně a zároveň štědré sociální výdaje,“ soudí. Co čeká Česko v roce 2022? Jaké budou největší výzvy pro společnost a vládu?
Nevyřešená vražda policisty v roce 1974, snaha o útěk na Západ v 60. letech, demonstrativní pokusy o sebevraždu, výtržnictví, alkohol, psychiatrie – a patrně začátek korumpování policistů. Magazín Reportér přináší málo známé či zcela neznámé kapitoly z mládí vládce českého podsvětí první půle devadesátých let Antonína Běly. Jde o první část seriálu Odložené případy, v nichž se mapuje zrod některých novodobých českých zločinů.
Dříve jiskřily činorodostí, dnes apaticky přežívají. Z kolektivu je jímá úzkost, ztratily motivaci, únik hledají v digitálním světě. Až třetina českých dětí se potýká s následky dlouhé covidové izolace, které vedou i k sebepoškozování a pokusům o sebevraždu. Rodiče je často nenaučili, jak jinak ventilovat své psychické strádání. Co s tím, aby se nezbláznily ani ony, ani jejich rodiče?
K následujícímu textu autora inspirovala nová píseň Xaviera Baumaxy: „Půjdu do Globusu,“ zpívá písničkář v refrénu, „tam je svět ještě v pořádku...“ Kolega Tomáš Poláček se zamýšlí nad tím, proč tolik na první pohled úspěšných (nejen) čtyřicátníků rezignovaně hledá svá klidná místa, která jsou „ještě v pořádku“, a nabízí tak vlastní odpověď na otázku: Co je problémem naší doby a společnosti? „Příliš mnoho Čechů středního věku zastává neadekvátně radikální, agresivní, až nenávistné pozice, což vytváří toxickou atmosféru.“
Poznali jsme se před patnácti lety, když kreslil karikatury pro MF Dnes. Vysoký, klidný, laskavý chlap – tehdy čtyřicátník. Netušil jsem, že kdysi výborně hrával basketbal. A už vůbec jsem nevěděl, že je písničkářem: „Taky jsem jím nebyl,“ směje se Mirek Kemel. „Muziku jsem začal pořádně dělat až před padesátkou...“ Teď mu pomalu táhne na šedesát a vydává své zatím nejkrásnější album Vlčí stopy.
Petra je normální máma, Marek je normální táta a Max je normální zdravé dítě. Ještě před šesti lety by tento příběh nemohl vzniknout, protože Max by na světě nebyl. Nedostal by šanci. Jeho máma byla jednou z prvních, které v České republice podstoupily transplantaci dělohy, a vůbec první, která v srpnu roku 2019 porodila. Tady je příběh zázraku zrození.
Nabízíme vám vánoční výběr článků, které letos vyšly v magazínu Reportér. Odemykáme materiál Jaroslava Kmenty o zákulisí krize kolem zdraví prezidenta Zemana, unikátní reportáž o pozadí neúspěchu volební kampaně Pirátů nebo rozhovory Tomáše Poláčka s Martou Kubišovou a Jaroslavem Rudišem. V přehledu najdete také povídku spisovatele Františka Kotlety, rozsáhlý příběh náhradních matek v Česku – a spoustu další článků.
Očkování funguje, ale o tečku za koronavirem nejde. Slibovat to v reklamní kampani byla chyba. České úřady navíc touto kampaní mířily do značné míry mimo. Část lidí, která se do konce listopadu neočkovala, by se podle průzkumů spíše nechala přesvědčit věcnými argumenty směřujícími k finančním, provozním i rodinným aspektům.
Jen aby bylo hned na úvod jasno, „huba prořízlá“ není titulek, který by vznikl svévolně v redakci Reportéra. „Huba prořízlá“ je sousloví, kterým se charakterizuje sama Dagmar Pecková. Dokonce i silnější výrazy používá, nicméně pro účely tohoto textu postačí ta „huba“. Naše nejlepší a suverénně nejenergičtější mezzosopranistka posledních dekád letos oslavila šedesátiny a k tomu i čtyřicet let na jevišti. Jaké ale byly její úplné začátky?
S kapelou nedávno vyhrál Českého slavíka, nová deska hned ovládla hitparády, dařilo se mu v televizní show StarDance, ale devětadvacetiletý Mirai Navrátil o sobě pořád pochybuje. Ve velmi osobním rozhovoru vypráví o tom, čím voněl byt jeho japonské babičky, o problémech s covidem, kvůli kterým nakonec taneční soutěž musel opustit, i o tom, jak hluboké dopisy mu píše táta.
Několik intenzivních let s Karlem Gottem strávil hudební publicista Pavel Klusák. Na základě osobních setkání, ale hlavně rozhovorů s pamětníky a studia dobových materiálů poskládal knižní příběh, v němž proniká za gottovskou mytologii a zaplňuje například bílá místa v událostech kolem angažmá v Las Vegas, „cvičné emigrace“ nebo Anticharty. Celý rozhovor ve formě podcastu si poslechněte buď přímo zde, nebo ve vašich aplikacích pod heslem Host Reportéra.
Ten den si pamatuju přesně. Vykračovala jsem si se čtyřletou dcerou ze školky a ona povídá: „Mami, dneska jsem parasaurolophus.“ V tu chvíli mě zavalily pocity pýchy. Ne že bych tušila, co je parasaurolophus, ale moje dcera to zjevně ví, takže je fakt chytrá! Dneska už vím, že příhodnější reakce by byla začít mlátit hlavou do zídky, kterou jsme právě míjely.
Kdyby se Petr Fiala vpředvečer voleb zasnil nad nejlepším možným výsledkem, stejně by nejspíš nikdy nepomyslel na takovou kombinaci, jaká se mu nakonec sešla. Data z unikátního povolebního výzkumu agentury STEM/MARK ukazují, že mu k tomu pomohli jak jeho dnešní spojenci, tak i Andrej Babiš.
Z LISTOPADOVÉHO VYDÁNÍ. Říká se jim Pumpař a Vlekař. Dva nejbližší spolupracovníci prezidenta: někdejší obchodník s pohonnými hmotami, nyní neoficiální poradce hlavy státu Martin Nejedlý a majitel skiareálu, toho času ředitel prezidentské kanceláře Vratislav Mynář. Zdravotní obtíže Miloše Zemana jejich vliv ohrozily, každý však zareagoval jinak. A zejména „Vlekař“ Mynář rozjel velkou manipulativní hru s prezidentovým zdravím a vlastním vlivem.
Částky, které zdravotní pojišťovny z veřejných peněz i soukromé subjekty ze svého zaplatily za testování na covid, už dosáhly desítek miliard korun. Lockdown byl nesrovnatelně dražší, jeho jediný den stál zhruba dvě miliardy, přesto je třeba zkoumat, zda se peníze na testování utrácely smysluplně. Například největší pojišťovna v zemi nechce zveřejnit, komu platí kolik za testy. Ví se nicméně, že vydělával třeba provozovatel občerstvení i lékař funkcionář.
Nikdy se děti nezajímaly o mou práci tolik jako dnes: „Cože,“ jásaly, „ty letíš za Bárou Votíkovou?!“ Tak vida – já se chystal za fotbalovou gólmankou, která v létě přestoupila do světoznámého Paris Saint-Germain, ale nedošlo mi, že tím pádem potkám taky jednu z nejúspěšnějších influencerek na českém internetu. Pozvala nás s fotografem domů, vyrazili jsme k Eiffelovce, naživo viděli Neymara s Messim a pětadvacetiletá Bára vyprávěla, dokud nebyla „très, très fatiguée“.
Když vyslovíme příjmení Matuška, na první dobrou se lidem vybaví Waldemar, a hned vzápětí pivo. Jen znalci výtvarného umění si vzpomenou i na Jakuba Matušku, který se od dob graffiťáckého mládí podepisuje jako Masker – a Jakub je přitom malíř, na jehož (poměrně drahé) obrazy zájemci občas čekají v pořadnících.
Naposledy jsme se sešli dávno, to bylo herečce Simoně Stašové padesát. Něco se změnilo: „Tehdy mi vlastně tajně lichotilo, že se o mě novináři zajímají. To je dávno pryč a já mám z rozhovorů strach. Respektive bojím se sama sebe, toho, co řeknu...“ Proto je dnešní povídání křehké, ale nakonec mám pocit, že Simona Stašová řekla víc, než plánovala, a to nejen slovy. Občas jako by mluvila i v mezerách mezi řádky.
Sraz ve tři v jeho oblíbené hospodě Vegtral, má ji hned pod bytem na pražské Letné. Ve tři nula pět mu volám; nezapomněl? Ztěžka dýchá, není mu dobře: „Ale vydržte, já se tam za pět minut dobelhám.“ Ve svých čtyřiasedmdesáti letech píše Vladimír Mišík další obdivuhodnou kapitolu české muziky. Ukončil koncertní kariéru, je nemocný, a přesto vydává druhou fantastickou desku v řadě.
Z ŘÍJNOVÉHO VYDÁNÍ. Nejsledovanějším volebním regionem se stal Ústecký kraj, kde se odehrál souboj mezi dosavadním premiérem a jeho možným nástupcem Ivanem Bartošem. Navštívili jsme na přelomu září a října dvě místa, kde hnutí ANO dostává nadprůměrný počet hlasů, abychom zjistili, čím si Andrej Babiš zdejší obyvatele získal. Mezi převažující motivace patří pocit, že se za jeho vlády zlepšovala životní úroveň – a že jim lidsky rozumí.
Z ŘÍJNOVÉHO VYDÁNÍ. Jsou za námi skoro tři hodiny povídání. Lépe řečeno jsou za ním, za Jardou Rudišem – hovoří nadšeně, vášnivě, někdy se dostává na hranu šílenství: „Potřebuju se napít vody,“ zachroptí, tak se zvedám, že zajdu do kuchyně, ale Jarda dál mluví o bitvách a o vlacích a já fascinovaně poslouchám, takže vodu nedostane. V českém překladu mu právě vychází možná životní román: Winterbergova poslední cesta.
Co si lze mimo jiné odnést z říjnových sněmovních voleb, které – navzdory mnoha předpovědím – skončily porážkou Andreje Babiše? Že naše schopnosti odhalovat nevyhnutelnost společenských procesů opravdu nejsou dokonalé.
Andrej Babiš před volbami ohlašoval, že v opoziční lavici ve sněmovně sedět nebude. Pak změnil názor. Také vždycky tvrdil, že se rozhodně nehodlá ucházet o funkci prezidenta. To zatím oficiálně nezměnil. Ale pořád je to Andrej Babiš, člověk, který vždy udělá, co pro sebe považuje za nejvýhodnější.
Z ŘÍJNOVÉHO VYDÁNÍ. Vyhrát volby a získat alespoň pětadvacet procent hlasů. Takové cíle měla koalice Pirátů a Starostů na začátku pětiměsíčního boje o voliče. Pak šlo i o to – řečeno slovy jednoho z Pirátů – „přežít zbytek kampaně“. Nakonec to bylo jediné, co se podařilo splnit. Piráti přežili, i když jen taktak. Jak to? Po odpovědi můžete pátrat s námi při pohledu za kulisy volební kampaně.
Koalice Spolu, ještě před několika měsíci mnohými odepisovaná a v průzkumech se krčící až na třetím místě, získala nejvíce hlasů ve volbách a porazila ANO Andreje Babiše. Je to zásluha všech tří lídrů Spolu, velký díl pak sehrál její kandidát na premiéra a dlouho podceňovaný předseda ODS Petr Fiala.
Babiš prohrál volby. Tečka. Kdyby to nebyl právě Babiš, mohli bychom brát za hotové, že v politice končí. Několikrát před volbami jasně vyhlásil, že než aby byl v opozici, raději odejde. Jenže je to Andrej Babiš, takže je dobré brát jeho výroky s rezervou. Například poslanecká imunita se může vždycky hodit.
Česko bude mít velice pravděpodobně nového premiéra: Petra Fialu, svým způsobem outsidera, kterému dlouho nikdo nevěřil. V sobotní podvečer slavil s pravostředovou koalicí Spolu nečekaný celkový triumf ve sněmovních volbách. Odpovídala tomu atmosféra ve volebním štábu v pražském hotelu Majestic Plaza...
Zůstává v anonymitě, říká si jen Midnight Code a naprogramoval mobilní aplikaci Bez Holdingu, která umí v obchodech rozpoznávat podle čárových kódů potraviny pocházející z holdingu premiéra Andreje Babiše a ministra zemědělství Tomana. Po necelém roce má dvacet tisíc aktivních uživatelů.
„Kolik že mu je let?“ Tak zněla několika hlasy zároveň vyřčená otázka vteřinu poté, co Janek Ledecký opustil po (hodinu a půl trvajícím) rozhovoru redakci. „Cože, příští rok šedesát? Tak to je neuvěřitelné...“
ZE ZÁŘIJOVÉHO VYDÁNÍ. Strana ANO, založená Andrejem Babišem, vždy hlásala hesla jako „Lepší Česko. Bez politiků řízených mafiány“ či „Postavit se korupci a neblábolit“. Brněnská korupční kauza Stoka, kterou řeší soud, přitom ukazuje, že ANO tam provozovalo systém: buď zaplatíš, nebo nedostaneš zakázku. „Mám vás začít popravovat nebo co?“ zlobil se podle policie nyní souzený expolitik ANO Jiří Švachula. Přesto Jaroslav Faltýnek, za jehož působení brněnská chobotnice v ANO vznikla, znovu kandiduje. A Babišovi to zjevně nevadí.
Do redakce přišel s novou deskou jménem Dýchej, která ho stála hodně nervů, ještě víc práce a pár slz – bylo toho tolik, že v létě dokonce zkolaboval. Skvělý frýdeckomístecký bubeník Matěj Drabina vypráví v hodinovém podcastu o vztahu a spolupráci s Davidem Stypkou, se kterým hrál posledních deset let ve skupině Bandjeez.
Z hlediska západní žurnalistiky to byl unikátní počin. Tým německého časopisu Zeit strávil loni na podzim několik dní na území ovládaném Tálibánem. Magazín Reportér získal exkluzivní práva na otištění reportáže v českém překladu – text sice popisuje situaci minulého roku, ale částečně odhaluje, proč se hnutí islamistických radikálů opět dostalo k moci: stará vláda byla do značné míry zkorumpovaná a nepopulární. Tálibán také přinejmenším předstíral, že se oproti devadesátým letům změnil.
ZE SRPNOVÉHO VYDÁNÍ. Oliver a Richard jsou bratři, biologičtí sourozenci. Jeden oslaví čtvrté narozeniny v říjnu, druhý hned v lednu. Počítáte správně, věkový rozdíl mezi nimi je přesně dva a půl měsíce. Přesto mají stejné rodiče včetně genů z matčiny i otcovy strany. Mladší Richard byl překvapením nejen pro lékaře. A staršího Olivera porodila náhradní matka.
Sochař Kurt Gebauer se v obdivuhodné tělesné i duševní kondici dožívá osmdesátky. Těší se na (přinejmenším) dalších dvacet let a jako obvykle střídá dvě polohy: většinou je usměvavým milovníkem života, ale občas si vzpomene na nějakého blbce, obvykle úředníka byrokratického typu, a na moment se rozčílí. Přivítal nás na zahradě domu v pražské Dělostřelecké ulici, která sousedí se zahradou rodiny Havlových. Na zdi mezi oběma pozemky sedí jeden z Gebauerových slavných trpaslíků: jmenuje se Myslitel.
Říká, že je hrozně zvědavá, a proto se ráda vyptává. A to nejen v rámci diskusních pořadů v České televizi, ale i v soukromí. „Myslím, že tím občas můžu už lézt blízkým trochu na nervy,“ říká novinářka Světlana Witowská, která má za sebou stovky rozhovorů s hlavními tvářemi české politické scény. Co všechno při nich zažila, jak reaguje na nepřiměřený nátlak a proč nemá vlastní účet na sociálních sítích?
Loni na jaře dojednali s českým státem miliardový obchod, ministerstvo zdravotnictví však odmítlo za roušky a respirátory zaplatit. Z vidiny pohádkového obchodu se stala noční můra – firma Recea Prague je v úpadku a lidé kolem ní si jdou vzájemně po krku. V příběhu se objevuje i člověk známý z jízdenkového procesu, vydavatel toxických dluhopisů, dokonce i expolitik ANO zastupovaný kanceláří dvorního advokáta Jaroslava Faltýnka. Jde zjevně o jeden z důsledků toho, že stát neměl na začátku loňského roku dost roušek a respirátorů.
Je Přísaha Roberta Šlachty předem vytvořeným spojencem Babišova ANO? Některé věci to poměrně přesvědčivě naznačují. Jisté ovšem je, že v Přísaze se objevuje množství bývalých policistů, kteří mají někdejšího policejního šéfa Šlachtu rádi. Současně se najdou expolicisté, kteří si o něm nemyslí nic dobrého a bourají jeho pečlivě budovanou image neohroženého poldy. A ukazují, že Šlachta i Přísaha ve skutečnosti nejsou ničím extra čestným.
Přestože v Evropské unii je nyní vakcín proti covidu-19 dost, pomalý rozjezd očkování na začátku roku byl „malou tragédií“ – říká poslanec Evropského parlamentu Stanislav Polčák. Evropská komise, která vakcíny centrálně nakupovala, pak ale podle něj udělala všechno, aby se situace zlepšila. Snad to povede i k tomu, že EU bude v příštích krizích postupovat pružněji. Europoslanec nicméně říká, že změna těžkopádného mechanismu rozhodování v rámci Unie není na stole.
