Případ kolem náměstka pražského primátora Petra Hlubučka a někdejšího Krejčířova spolupracovníka Michala Redla odhalil fatální selhání politiků, ale i mezery policejní práce. Ministr ani náměstek primátora nesmějí mít blízké styky s profláknutým mužem na pomezí byznysu a zločinu. Vyšetřovatelé by neměli místo důkazů předkládat chytlavé historky pro veřejnost.
Ve čtvrtek 24. června 2021 večer se několika obcemi na Hodonínsku prohnalo tornádo. Poničilo stovky budov, šest lidí připravilo o život a tisícům dalších změnilo život. „O změně osudu často rozhodují úplné maličkosti, třeba nenatrhaný rybíz,“ říká režisérka Jana Počtová, která natočila dokument Tornádo – rok poté. V podcastu Host Reportéra mluví i o tom, že před kamerou viděla slzy častěji u mužů než u žen.
Poutníka a spisovatele Ladislava Ziburu charakterizuje laskavost a také snaha vzít si z každého zážitku morální ponaučení a předávat jej dál. „Nakazil jsem se od našich,“ říká, „což jsou učitelé. Bojuju s tím, ale vždycky zvítězí pocit, že bez morálního ponaučení je příběh zbytečnej.“ Navzdory zmíněným charakteristikám bývá s čerstvým třicátníkem Láďou zábava zaručena. Přesvědčte se v rozhovorovém speciálu magazínu Reportér. Rozhovor si můžete poslechnout i jako podcast.
Punku zdar, pozdravil Jan Haubert a pak se začal ve vzpomínkách vracet do léta roku 1982, kdy se svými čtyřmi spolužáky založil Visací zámek. Dodnes hrají ve stejném složení, zůstávají věrní punku. Koncem června oslaví kapelní čtyřicetiny velkým koncertem hned u strahovských kolejí, kde tenkrát bydleli, a rozhodně tím nic nekončí: Tak ještě jednou punku zdar!
Možná je to záležitost pro psychologa. Nynější marketingové heslo ANO „Za Babiše bylo líp“ může být totiž ve skutečnosti projevem hlubin nitra Andreje Babiše. Nostalgií po době, kdy jím založený Agrofert šlapal, on byl u moci a nic moc mu nehrozilo. Nyní se však potýká s řadou problémů. Soud, hrozba ztráty dotací – a také válka na Ukrajině. Nejziskovější část byznysu Agrofertu totiž stojí a padá na dostupném a levném plynu z Ruska. Tento strategický aspekt a slabé místo podnikání expremiéra vyšly plně najevo až s ruskou invazí na Ukrajinu.
Navzdory válce na Ukrajině a inflaci se Češi vracejí zpět k létání. V tomto ohledu kopírují evropský trend: statistiky naznačovaly, že se na starém kontinentu v květnu létalo nejvíce na světě. Očekává se i rušné léto, sen vyrazit k moři po dvou prázdninách s lockdowny si chce splnit spousta lidí. Jednou z mála společností, jež jdou opačným směrem, je český národní dopravce ČSA, který na jaře zrušil většinu letů. Minimálně na určitou dobu ho tak z hlediska českého leteckého provozu nahradil Ryanair.
Divoké strže, čarokrásné lesy, skály vysoko nad řekou – pro Křivoklátsko jsou typické scenerie jako z obrazů romantických malířů. Nyní chce vláda z tradičního loveckého revíru kousek od Prahy udělat pátý národní park v Česku. A zároveň první, který není v pohraničí, ale v srdci země. Jenomže se proti tomu postavilo přes třicet okolních obcí. „Jediné, co nám tady zůstalo, je klid. A vy nám ho chcete vzít!“ zaznělo na bouřlivé besedě v Broumech.
S Hankou Holišovou jsme se někdy před devíti lety seznámili za zvláštních okolností – pomáhali jsme partě šílenců jedoucích na koloběžkách Tour de France. Tehdy jsem ji vnímal jako výjimečně slušnou, skromnou holku a skvělou herečku, která je bohužel slavná jenom v Brně a pak taky mezi fandy muzikálu, za kterýžto žánr tou dobou získala Thálii. Dnes je Hanka pořád slušná a skromná, ale díky dvěma vítězstvím v televizní pěvecké soutěži mnohem slavnější – a právě se chystá na roli Marty Kubišové.
Babišovo hnutí ANO rádo šermuje protikorupčními hesly. Kauza Stoka, za kterou nyní soud potrestal někdejšího vlivného brněnského politika Jiřího Švachulu, přitom ukazuje, že ANO ve městě provozovalo systém: buď zaplatíš, nebo nedostaneš zakázku. Jeho patron Jaroslav Faltýnek je dál poslancem. A Andreji Babišovi to zjevně nijak nevadí. Otevíráme text Jaroslava Kmenty za zářijového Reportéra, kde podrobně popsal, jak brněnská chobotnice fungovala.
„Už od střední školy jsme s parťákem vytvářeli startupy na míru,“ vypráví další host podcastu Jiří Diblík: „Zjistili jsme, že nás snad nejvíc baví propojovat technologie se zdravotnictvím, a nakonec vytvořili aplikaci, která pomáhá lidem k lepší náladě a občas snad i zachraňuje životy.“
„Na dokument o Chinaski se mi nedívá snadno,“ přiznává v dalším díle podcastu Host Reportéra zpěvák a kytarista Michal Malátný. Hovoří o filmu Každej ví kulový, který příští týden vstupuje do kin a který zachytil zhruba šest turbulentních let v nedávné historii kapely.
Na 8. května připadá Světový den boje s rakovinou vaječníků. Gynekologických zhoubných nádorů sice v Česku nijak dramaticky nepřibývá, přesto by počet nemocných mohl být ještě mnohem nižší. „Jako populace totiž příliš zodpovědní nejsme. Na kontroly a screeningy chodí ženy, když jsou mladé. U starších už tomu tak často není,“ říká profesor David Cibula, který je vedoucím Onkogynekologického centra Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.
Rekordní inflace staví kabinet Petra Fialy před zásadní dilema. Má se snažit podpořit širokou část populace a potěšit tak i své voliče? Nebo má vsadit na důslednou záchranu těch nejchudších, kteří vládní strany většinou nevolili a asi ani nebudou? Rozhodování může být složitější, než to na první pohled vypadá.
Míst hrůzy je v dnešní Ukrajině nepočítaně, ale větší scénu apokalyptického zmaru jsem od vypuknutí války neviděl. Ani v nejvíce fantasmagorickém snu bych si nedokázal představit něco symboličtějšího. Na náměstí se tyčí rozstřílený památník hrdinům druhé světové války a všude, kam oko dohlédne, se válí trosky rozstřílené vojenské techniky – ovšem té současné. Vítejte v Trosťanci, šest hodin jízdy na východ od Kyjeva.
Tisícovky českých domácností ubytovávají už třetí měsíc ukrajinské uprchlíky. Dělají to i dvě rodiny z východočeské Chrudimi, které přijaly dohromady tři ženy, sedm dětí, jednoho muže, tři psy, kočku a dvě andulky. Zatímco hosté si cení, že mají soukromí a nemusí se tísnit ve společné noclehárně, hostitelé připomínají: „Nestačí jim dát střechu nad hlavou a myslet si, že mám splněno.“
Robert Kodym dává jen minimum rozhovorů. Je introvertní, kolem sebe mívá zvláštní, tajuplnou hradbu. Nedávno navíc strávil dva měsíce v léčebně, takže jsem netušil, jak bude rozhovor probíhat, ale Robert překvapil – usmíval se, vyzařoval klid, s potěšením vzpomínal a občas žertoval, bylo nám dobře. Jen párkrát omluvně konstatoval, že i když miluje český jazyk, některé své pocity a zážitky zatím nedovede vtěsnat do slov.
Spoluodpovědnost za to, že se ruský diktátor odhodlal zahájit krvavou válku na Ukrajině, padá na hlavu mnohých. Pokusíme-li se oprostit od vlastních politických sympatií, zjistíme, že za Putinovu troufalost může v různé míře třeba i tak nesourodá dvojice, jakou je Angela Merkelová a Donald Trump. Právě o spoluvině za vývoj, který vedl až k únorové invazi, se píše v pravidelné eseji magazínu Reportér.
Výměna v čele skupiny PPF a její souvislosti.
Před třiceti lety, na jaře 1992, vyšlo historicky první číslo humoristického časopisu Sorry. Příznivci černého – a z dnešního pohledu i nekorektního – humoru tehdy našli novou modlu. Některé vtipy Michala Hrdého, Milana Podobského, známého pod přezdívkou Fefík, nebo Marka Douši už stihly zlidovět. „Nic podobného v Česku v té době nebylo a my jsme objevovali všechny možnosti, kudy se dalo jít,“ říká posledně jmenovaný.
„Ano, mám známé mezi Rusy, jako mnoho dalších Ukrajinců,“ píše ukrajinská novinářka pro magazín Reportér. A popisuje, jak Ukrajinci posílali svým ruským přátelům fotografie zničené Ukrajiny. „Rusové to nazývali podvodem a informační válkou. A počátkem března v ruských školách zavedli povinné politické hodiny propagandy.“
Hromadný útěk z ostřelované Irpině. Opuštěná těla ruských vojáků. Vyhořelé byty na kyjevských sídlištích. Světový basketbalista v místní domobraně. Stařenky a děti přespávající ve stanicích metra. Divocí bojovníci obávané jednotky. Desítky minut před napřaženou hlavní. Nenávist k Putinovi, tolerance k Rusům. To jsou obrazy, které mi zůstávají před očima z měsíce stráveného v obléhaném Kyjevě.
Na to, že vyjde v Reportérovi rozhovor s Yzomandiasem, bych si před pár týdny nevsadil, i když jsem o něj stál. Jedenatřicetiletý raper (a zároveň úspěšný podnikatel) je zásadní postavou současné české populární hudby, ale problém: Yzo žije ve svém uzavřeném, rapovou sektu připomínajícím světě. Tradiční média nebere vážně, nepotřebuje je a rozhovory téměř nedává.
Najednou si uvědomuju, že jsem tu už několikrát byl, jenom nezastavil, neviděl jsem důvod. Mířil jsem do Hrabalovy osady Kersko, která je o kilometr dál – tohle jsou Semice, zdánlivě obyčejná obec v Polabí. Od ošuntělého kostela svaté Máří Magdaleny bych k řece došel za pět minut pěšky. Všude okolo se táhnou zoraná pole, jenom v tom Kersku je les. Hájenka. Slavnosti sněženek namísto brambor, kterými se pyšní Semice. Dnes tu zastavím, protože se stala pozoruhodná věc: vesnice o třinácti stech duších přijala před měsícem bez většího přemýšlení dvě stě ukrajinských žen a hlavně dětí. Dává to smysl: Semice měly k Ukrajině blízko už před válkou.
Když se Vladimir Putin před dvaadvaceti lety stal ruským prezidentem, mediální krajina v největší zemi světa byla v dobré kondici. Existovaly nezávislé televize, rozhlasové stanice i noviny a časopisy. Putin ale rychle pochopil, že média je třeba ovládnout: začal proslulou televizí NTV, která jej zesměšňovala v pořadu podobném českým „Gumákům“. A od té doby je jen a jen hůř, soudí Libor Dvořák, komentátor Českého rozhlasu a přední český odborník na Rusko a postsovětský prostor.
Setkávala se s uprchlíky z Bosny, Čečenska či Sýrie. Pomáhala překonat mlčení v rodinách zasažených holokaustem. Nyní psychoterapeutka Věra Roubalová Kostlánová nabízí pomoc lidem utíkajícím z Ukrajiny. „Moje zkušenost z uprchlických táborů je, že běženci klidně mohou mluvit ukrajinsky a vy česky. Nevadí to, i přesto si dokážete porozumět,“ říká.
Nezisková organizace Konsent založila před třemi lety svépomocnou skupinu pro ženy, které se setkaly se sexuálním násilím. „Zatím jsem se u nás nesetkala se ženou, která by si připadala ,dostatečně‘ znásilněná. Mnoho z nich vypráví, že váhaly, zda k nám mohou přijít,“ říká studentka psychologie Kristýna Bělíková, která skupinu koordinuje.
„Hlavním problémem desítek milionů Rusů je neschopnost mentálně přijmout skutečnost, že výsledky druhé světové války již více než třicet let neplatí,“ říká historik Jan Rychlík, který do poslední chvíle nevěřil, že Rusko svého souseda napadne. „Putin udělal ze všech lidí, kteří se snažili o zlepšení vztahů k Rusku, užitečné idioty. Jenže se přepočítal: i ruskojazyční Ukrajinci, které přišel chránit před ‚nacisty a narkomany z Kyjeva‘, dnes bojují jako lvi proti agresorům.“
Strana SPD Tomia Okamury 2. března 2022 oznámila, že odmítá dodávky zbraní a vojenského materiálu na pomoc Ukrajině. Je to další z mnoha proruských postojů této strany. Proč a jakým způsobem je Okamurův politicko-podnikatelský projekt pod vlivem Ruska? Tomu se věnoval už v roce 2018 investigativní novinář Jaroslav Kmenta. Vzhledem k aktuálnosti tématu otevíráme jeho reportáž z lednového čísla Reportéra roku 2018.
Díky kriminálnímu seriálu Devadesátky a dokumentu Polosvět, které odvysílala Česká televize v lednu a únoru 2022, se začala česká veřejnost vracet k devadesátým letům, jejich stinným i světlým stránkám. Také Miloš Zeman je mužem devadesátých let – v dobrém i v tom horším. Například se loni v létě sešel s Vokem Wippernem, dobrým známým a obchodním partnerem zavražděného kmotra českého podsvětí Františka Mrázka.
Jako asi všechny děti, i ty naše chtěly pejska. „Zatím určitě ne, jednou snad,“ říkávali jsme jim vyhýbavě: „Až budeme mít na venkově chalupu...“ Chalupu zatím nemáme, ale loni jsme si pořídili Bubbu, fenku australského ovčáka. Podobně to dopadlo i u pěti nebo šesti našich sousedů a podobně to vypadá snad v každé české ulici – pandemie covidu zvedla rekordní vlnu zájmu o psy, což kromě spousty radosti přináší i trable. „Nepamatujeme tolik mladých psů,“ říkají například výcvikáři, „trpících separační úzkostí.“
Ruská agrese vůči Ukrajině ukázala, jak důležité bylo přijetí České republiky do NATO, k němuž zásadně přispěl někdejší český prezident Václav Havel. Zaslouží si za to pomník. Ovšem nemělo by zůstat jen u toho.
Přesně před deseti lety vydala Žítkovské bohyně, kterých se prodalo sto padesát tisíc výtisků. Teď se Kateřina Tučková vrací s románem o řeholnicích, jemuž dala jméno Bílá Voda: „Vlastně celých těch deset let jsem na něm pracovala a bylo to náročné těhotenství, ještě že už končí,“ říká při procházce sychravou Prahou: „Včera v noci jsem odeslala poslední korektury.“ O knize mluví jako o novorozeněti – a v kočáru má novorozeně skutečné. To naopak porodila nečekaně rychle.
Ruská divadelnice Marianna Arzumanová žije od svých pětadvaceti let v Praze. Ze své rodné země se rozhodla odejít, když se dostal k moci Vladimír Putin. Vpád ruské armády na ukrajinské území odsuzuje a říká: „Každý Rus není takový, jak to teď vypadá.”
Rusko se ocitne v úplné izolaci a jeho ekonomika bude v troskách, myslí si analytik Pavel Havlíček, který se zaměřuje na východní Evropu. Zatím podle něj není zřejmé, jestli Putin bude chtít obsadit celé území Ukrajiny nebo „jen“ minimalizovat vliv ukrajinských elit, zničit ukrajinskou armádu a dosadit do Kyjeva své lidi. „Známe už ale dlouhodobý cíl, a to je demilitarizace Ukrajiny a její převedení do podoby neutrálního státu.“
Skupina ruských intelektuálů žijících v Česku zveřejnila otevřený dopis, v němž agresi na Ukrajině označila za „zrůdný krok“ a obvinila Kreml z odpovědnosti za „masakr“. Jak chtějí ti z Rusů žijících v Česku, kteří nesouhlasí s Putinovým režimem, Ukrajinu podpořit? A co Rusové doma? Dá se vůbec zjistit, kolik jich Putinovy kroky podporuje a kolik naopak odsuzuje? „Kdo má mozek, je proti válce,“ říká jeden z autorů dopisu, ruský umělec a občanský aktivista Anton Litvin, který v Praze žije od roku 2015.
Dnes, v čase masivní invaze ruských vojsk do Ukrajiny, vypadá jako největší hrozba pro Evropu ozbrojený konflikt. Může to tak nakonec i být, Putinovy plány ani jeho mentální stav neznáme. Je tu však ještě jedno obrovské riziko.
Světově uznávanému výtvarníkovi – v první řadě sochaři – už je šestadevadesát let, ale do redakce Reportéra vyšel po schodech jako junák. Říká, že přinejmenším letos ještě nesmí umřít, protože má před sebou další výstavy. Celý rozhovor se Stanislavem Kolíbalem si můžete poslechnout i v podcastu Host Reportéra.
Ve věku 77 let zemřel pplk. Václav Jelínek, hlavní představitel mé knihy „Český špion Erwin van Haarlem“. Od jeho přátel jsem se dozvěděl, že podlehl krátké nemoci. Václav Jelínek strávil 17 let v zahraničí pod cizí identitou skutečně narozeného holandského chlapce jménem: Erwin van Haarlem. Pod touto cizí identitou byl Jelínek vyslán na Západ v sedmdesátých letech československou rozvědkou, ale většina jeho špionážní produkce se posílala k využití do Moskvy do centrály KGB. Jeho příběh se dostal až do Hollywoodu.
