Martě Kubišové přejeme hodně zdraví a radosti k dnešním osmdesátinám a připomínáme titulní rozhovor z května 2021. „Nic se nezměnilo, na Vánoce uklizeno mít nebudu, nestíhám," řekla nám v předvečer svých narozenin.
V roce 2016 se v Británii konalo referendum o Brexitu a královna Alžběta II. slavila devadesáté narozeniny. A mně se v tom roce splnily dva z největších životních snů: pracoval jsem v samotném srdci britské monarchie, tedy Buckinghamském paláci, a setkal se osobně s panovnicí, kterou jsem vždy, možná až posedle, obdivoval.
Před více než čtyřiceti lety padlo v hlavním městě Izraele důležité rozhodnutí pro současný český sport. Maminka Ronena Ginzburga usoudila, že bude lepší, když se syn bude věnovat raději basketbalu než fotbalu. Po letech se naplno ukázalo, že její volba byla správná. Nejen pro jejího syna, ale také pro český národní tým.
Vladimír Mečiar, který jako předseda slovenské vlády vyjednával v roce 1992 s Václavem Klausem zánik Československa, žije dnes v ústraní v Trenčianských Teplicích a rozhovory dává zřídka. V interview pro magazín Reportér tvrdí, že samostatnost chtěl již před volbami v červnu 1992. „Ten stát byl v podstatě rozložený a rozdělený. Všichni politici tak nějak tušili, že rozdělení je nevyhnutelné, ale zároveň od toho dávali ruce pryč a říkali, ať si to s Klausem vyřešíme mezi sebou,“ tvrdí. Toto je rozšířená verze interview, které vyšlo v srpnovém vydání magazínu Reportéru. Jde o druhý z řady rozhovorů s aktéry tehdejšího dění.
Před třiceti lety jednal Václav Klaus coby předseda české vlády se svým slovenským protějškem Vladimírem Mečiarem o rozdělení československé federace. „Fakt, že se podařilo rozdělit zemi bez jediného výstřelu, ale i jediné facky nebo rány pěstí, považuji dodnes za úžasnou věc,“ říká Václav Klaus v rozhovoru pro Reportér. Toto je rozšířená verze interview, jež vyšlo v srpnovém vydání magazínu. Jde také o první z pěti rozhovorů s aktéry tehdejšího dění, které budeme postupně zveřejňovat.
V dobách dělení federace býval považován za „ostrého hocha“ na české straně. Přesto říká, že společný stát měl podle něj hodnotu, o kterou bylo škoda přijít. Jak vzpomíná politik a právník Jan Kalvoda na rozdělení Československa a tvorbu české ústavy. V čem jsou její základní hodnoty a proč je podle něj prezident Zeman „důlní kanár“?
Poradce a mluvčí federálního prezidenta Václava Havla v letech 1990–1992 Michael Žantovský v rozhovoru pro magazín Reportér říká, že ho rozdělení Československa stále mrzí. „Bylo nám zřejmé, že dva menší státy nebudou mít totožnou váhu, kterou by představovalo Československo,“ popisuje tehdejší myšlení v okruhu spolupracovníků Václava Havla. A dodává, že to vývoj potvrdil, byť některé jeho nejčernější obavy se nepotvrdily. Žantovský, dnešní výkonný ředitel Knihovny Václava Havla, také říká, že federaci v roce 1992 rozdělili jen dva lidé – Václav Klaus a Vladimír Mečiar.
Nesmyslná reklama. Stovky milionů zahrnuté do daňových nákladů. „Devadesátkový“ finanční fígl na Farmě Čapí hnízdo prošel u vyšetřovatele i státního zástupce. Vyslali tak veřejnosti signál, že když trestní orgány chtějí, dokážou pro stromy nevidět les.
Využil jsem pozvání na pouť, pořádanou partou mých kamarádů. Stačilo dodržet pár základních pravidel: Nebudeš se dívat do map a zjišťovat svoji polohu v telefonu. Vydáš se tam, kde se ti bude nabízet neznámo. Pokud se ocitneš v krajině, kterou znáš, vyhneš se místům, kde jsi již byl. Nebudeš spát dvě noci na stejném místě, ani kdybys tam dobloudil. Jediný dotaz, který se po cestě připouští, je na otevřené pohostinství…
Původně plánovaný dvouhodinový rozhovor s Romanem Holým se nekoná: „Vždyť zůstaň v Sušici celej den, vytáhneme člun na řeku, přespíš!“ Po dvanácti propovídaných hodinách, během kterých jsem se občas musel štípnout, protože tu si přisedla Tereza Černochová, tu Matěj Ruppert a jindy zas Dan Bárta, bych mohl napsat rozhovorů pět, každý jiný. V jednom by Roman chrlil historky, ve druhém analyzoval muziku, ve třetím by házel fóry, ve čtvrtém životní moudra, v dalším by otevřel třináctou komnatu.
Proč jsou bezpečnostní složky státu k bývalému premiérovi tak shovívavé? Andrej Babiš si v nich totiž stále udržuje značný vliv. Na různých místech v policii a tajných službách jsou jeho známí či spojenci. Vojenské zpravodajství i BIS řídí lidé, kteří s ním mají dobré vztahy. Změna od dob Babišovy vlády proběhla zatím pouze na postu policejního prezidenta a ředitele civilní rozvědky ÚZSI. Odemykáme text, kterým vyšel v lednovém čísle magazínu Reportér. Údaje uvnitř textu jsou aktualizovány.
Všechny české školy by už dnes měly být takzvaně inkluzivní. Děti se speciálními vzdělávacími potřebami by se tudíž měly učit s ostatními dětmi. Jak to ale funguje v praxi? Reportérka jezdila celý školní rok na základní školu ve středočeském Komárově a sledovala, jak se daří začlenit do výuky malého Vaška, označovaného za dítě s poruchou autistického spektra. To, co viděla, je zprávou o lidech, kteří se často snaží, ale také svědectvím o potížích vzdělávacího systému.
Ohromný gastronomický i společenský zážitek reportéra Tomáše Poláčka má dohru v tomto hodinovém podcastu s třicetiletým šéfkuchařem Christianem Chu. Poláček se totiž v jeho malinké restauraci Levitate nejen skvěle najedl, ale hlavně seděl pouhé dva metry od kompletní kapely Tool, kterou obdivuje a která o den dříve koncertovala v Praze.
Zásah proti zločinnému spiknutí, v jehož středu se podle policie nacházeli náměstek pražského primátora za STAN Petr Hlubuček a podnikatel Michal Redl, odhalil i řadu souvisejících „zločinů“. Profesních, etických i politických. Tím nejhorším je potvrzení nemorálního chování jako politické normy.
Vlastně už dopředu jsem měl vymyšlený titulek: „Když jdou na mužskýho léta“. Rozhovor s hercem Sašou Rašilovem, který letos v červenci slaví padesátiny, se ale vyvíjel naprosto nečekaným, křehkým, intimním směrem a já byl sice překvapený, ale moc se mi to povídání líbilo, tak jsem ho rád nechal plynout.
„Koncepce byla velmi jednoduchá,“ říká autor tohoto textu, raper a výtvarník Vladimír 518: „Dojít pěšky z Prahy do Brna podél dálnice D1. Místo hledání posledních romantických míst sáhnout po něčem, co je na dosah ruky, projít touto nekrajinou a pokusit se podívat zpoza plotu sám na sebe.“
Točil s herečkou Nicole Kidmanovou, projel kus Afriky s libyjským diktátorem Muammarem Kaddáfím, režisér Oliver Stone se s ním chtěl vyfotit. František Novák, povoláním ostřič, ostří světovou filmovou ligu, přesto chce zůstat neviditelný a nenápadný, obyčejný jako jeho české jméno. Tím ho ale nazývá jen málokdo. Říkají mu Frankiee.
Případ kolem náměstka pražského primátora Petra Hlubučka a někdejšího Krejčířova spolupracovníka Michala Redla odhalil fatální selhání politiků, ale i mezery policejní práce. Ministr ani náměstek primátora nesmějí mít blízké styky s profláknutým mužem na pomezí byznysu a zločinu. Vyšetřovatelé by neměli místo důkazů předkládat chytlavé historky pro veřejnost.
Ve čtvrtek 24. června 2021 večer se několika obcemi na Hodonínsku prohnalo tornádo. Poničilo stovky budov, šest lidí připravilo o život a tisícům dalších změnilo život. „O změně osudu často rozhodují úplné maličkosti, třeba nenatrhaný rybíz,“ říká režisérka Jana Počtová, která natočila dokument Tornádo – rok poté. V podcastu Host Reportéra mluví i o tom, že před kamerou viděla slzy častěji u mužů než u žen.
Poutníka a spisovatele Ladislava Ziburu charakterizuje laskavost a také snaha vzít si z každého zážitku morální ponaučení a předávat jej dál. „Nakazil jsem se od našich,“ říká, „což jsou učitelé. Bojuju s tím, ale vždycky zvítězí pocit, že bez morálního ponaučení je příběh zbytečnej.“ Navzdory zmíněným charakteristikám bývá s čerstvým třicátníkem Láďou zábava zaručena. Přesvědčte se v rozhovorovém speciálu magazínu Reportér. Rozhovor si můžete poslechnout i jako podcast.
Punku zdar, pozdravil Jan Haubert a pak se začal ve vzpomínkách vracet do léta roku 1982, kdy se svými čtyřmi spolužáky založil Visací zámek. Dodnes hrají ve stejném složení, zůstávají věrní punku. Koncem června oslaví kapelní čtyřicetiny velkým koncertem hned u strahovských kolejí, kde tenkrát bydleli, a rozhodně tím nic nekončí: Tak ještě jednou punku zdar!
Možná je to záležitost pro psychologa. Nynější marketingové heslo ANO „Za Babiše bylo líp“ může být totiž ve skutečnosti projevem hlubin nitra Andreje Babiše. Nostalgií po době, kdy jím založený Agrofert šlapal, on byl u moci a nic moc mu nehrozilo. Nyní se však potýká s řadou problémů. Soud, hrozba ztráty dotací – a také válka na Ukrajině. Nejziskovější část byznysu Agrofertu totiž stojí a padá na dostupném a levném plynu z Ruska. Tento strategický aspekt a slabé místo podnikání expremiéra vyšly plně najevo až s ruskou invazí na Ukrajinu.
Navzdory válce na Ukrajině a inflaci se Češi vracejí zpět k létání. V tomto ohledu kopírují evropský trend: statistiky naznačovaly, že se na starém kontinentu v květnu létalo nejvíce na světě. Očekává se i rušné léto, sen vyrazit k moři po dvou prázdninách s lockdowny si chce splnit spousta lidí. Jednou z mála společností, jež jdou opačným směrem, je český národní dopravce ČSA, který na jaře zrušil většinu letů. Minimálně na určitou dobu ho tak z hlediska českého leteckého provozu nahradil Ryanair.
Divoké strže, čarokrásné lesy, skály vysoko nad řekou – pro Křivoklátsko jsou typické scenerie jako z obrazů romantických malířů. Nyní chce vláda z tradičního loveckého revíru kousek od Prahy udělat pátý národní park v Česku. A zároveň první, který není v pohraničí, ale v srdci země. Jenomže se proti tomu postavilo přes třicet okolních obcí. „Jediné, co nám tady zůstalo, je klid. A vy nám ho chcete vzít!“ zaznělo na bouřlivé besedě v Broumech.
S Hankou Holišovou jsme se někdy před devíti lety seznámili za zvláštních okolností – pomáhali jsme partě šílenců jedoucích na koloběžkách Tour de France. Tehdy jsem ji vnímal jako výjimečně slušnou, skromnou holku a skvělou herečku, která je bohužel slavná jenom v Brně a pak taky mezi fandy muzikálu, za kterýžto žánr tou dobou získala Thálii. Dnes je Hanka pořád slušná a skromná, ale díky dvěma vítězstvím v televizní pěvecké soutěži mnohem slavnější – a právě se chystá na roli Marty Kubišové.
Babišovo hnutí ANO rádo šermuje protikorupčními hesly. Kauza Stoka, za kterou nyní soud potrestal někdejšího vlivného brněnského politika Jiřího Švachulu, přitom ukazuje, že ANO ve městě provozovalo systém: buď zaplatíš, nebo nedostaneš zakázku. Jeho patron Jaroslav Faltýnek je dál poslancem. A Andreji Babišovi to zjevně nijak nevadí. Otevíráme text Jaroslava Kmenty za zářijového Reportéra, kde podrobně popsal, jak brněnská chobotnice fungovala.
„Už od střední školy jsme s parťákem vytvářeli startupy na míru,“ vypráví další host podcastu Jiří Diblík: „Zjistili jsme, že nás snad nejvíc baví propojovat technologie se zdravotnictvím, a nakonec vytvořili aplikaci, která pomáhá lidem k lepší náladě a občas snad i zachraňuje životy.“
„Na dokument o Chinaski se mi nedívá snadno,“ přiznává v dalším díle podcastu Host Reportéra zpěvák a kytarista Michal Malátný. Hovoří o filmu Každej ví kulový, který příští týden vstupuje do kin a který zachytil zhruba šest turbulentních let v nedávné historii kapely.
Na 8. května připadá Světový den boje s rakovinou vaječníků. Gynekologických zhoubných nádorů sice v Česku nijak dramaticky nepřibývá, přesto by počet nemocných mohl být ještě mnohem nižší. „Jako populace totiž příliš zodpovědní nejsme. Na kontroly a screeningy chodí ženy, když jsou mladé. U starších už tomu tak často není,“ říká profesor David Cibula, který je vedoucím Onkogynekologického centra Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.
Rekordní inflace staví kabinet Petra Fialy před zásadní dilema. Má se snažit podpořit širokou část populace a potěšit tak i své voliče? Nebo má vsadit na důslednou záchranu těch nejchudších, kteří vládní strany většinou nevolili a asi ani nebudou? Rozhodování může být složitější, než to na první pohled vypadá.
Míst hrůzy je v dnešní Ukrajině nepočítaně, ale větší scénu apokalyptického zmaru jsem od vypuknutí války neviděl. Ani v nejvíce fantasmagorickém snu bych si nedokázal představit něco symboličtějšího. Na náměstí se tyčí rozstřílený památník hrdinům druhé světové války a všude, kam oko dohlédne, se válí trosky rozstřílené vojenské techniky – ovšem té současné. Vítejte v Trosťanci, šest hodin jízdy na východ od Kyjeva.
Tisícovky českých domácností ubytovávají už třetí měsíc ukrajinské uprchlíky. Dělají to i dvě rodiny z východočeské Chrudimi, které přijaly dohromady tři ženy, sedm dětí, jednoho muže, tři psy, kočku a dvě andulky. Zatímco hosté si cení, že mají soukromí a nemusí se tísnit ve společné noclehárně, hostitelé připomínají: „Nestačí jim dát střechu nad hlavou a myslet si, že mám splněno.“
Robert Kodym dává jen minimum rozhovorů. Je introvertní, kolem sebe mívá zvláštní, tajuplnou hradbu. Nedávno navíc strávil dva měsíce v léčebně, takže jsem netušil, jak bude rozhovor probíhat, ale Robert překvapil – usmíval se, vyzařoval klid, s potěšením vzpomínal a občas žertoval, bylo nám dobře. Jen párkrát omluvně konstatoval, že i když miluje český jazyk, některé své pocity a zážitky zatím nedovede vtěsnat do slov.
Spoluodpovědnost za to, že se ruský diktátor odhodlal zahájit krvavou válku na Ukrajině, padá na hlavu mnohých. Pokusíme-li se oprostit od vlastních politických sympatií, zjistíme, že za Putinovu troufalost může v různé míře třeba i tak nesourodá dvojice, jakou je Angela Merkelová a Donald Trump. Právě o spoluvině za vývoj, který vedl až k únorové invazi, se píše v pravidelné eseji magazínu Reportér.
Výměna v čele skupiny PPF a její souvislosti.
Před třiceti lety, na jaře 1992, vyšlo historicky první číslo humoristického časopisu Sorry. Příznivci černého – a z dnešního pohledu i nekorektního – humoru tehdy našli novou modlu. Některé vtipy Michala Hrdého, Milana Podobského, známého pod přezdívkou Fefík, nebo Marka Douši už stihly zlidovět. „Nic podobného v Česku v té době nebylo a my jsme objevovali všechny možnosti, kudy se dalo jít,“ říká posledně jmenovaný.
„Ano, mám známé mezi Rusy, jako mnoho dalších Ukrajinců,“ píše ukrajinská novinářka pro magazín Reportér. A popisuje, jak Ukrajinci posílali svým ruským přátelům fotografie zničené Ukrajiny. „Rusové to nazývali podvodem a informační válkou. A počátkem března v ruských školách zavedli povinné politické hodiny propagandy.“
Hromadný útěk z ostřelované Irpině. Opuštěná těla ruských vojáků. Vyhořelé byty na kyjevských sídlištích. Světový basketbalista v místní domobraně. Stařenky a děti přespávající ve stanicích metra. Divocí bojovníci obávané jednotky. Desítky minut před napřaženou hlavní. Nenávist k Putinovi, tolerance k Rusům. To jsou obrazy, které mi zůstávají před očima z měsíce stráveného v obléhaném Kyjevě.
