S pokrokem moderní medicíny se prodlužuje průměrný věk dožití, takže úřadující vrcholní politici či manažeři dnes dosahují stáří, které se ve dvacátém století považovalo za znak „gerontokracie“. V americké politice už je osmdesátka prakticky normálním věkem, v Británii mají třiasedmdesátiletého korunního prince, v Itálii přemluvili osmdesátiletého prezidenta, aby dál zůstal v úřadu. Změnit tuto vládu šedin je přitom prakticky nemožné.
Američtí zaměstnanci si během pandemie uvědomili svoji hodnotu a v posledním roce a půl v houfech měnili práci a odcházeli za lepším. Co ale z aktuální vlny výpovědí zbude v časech, kdy Ameriku postihla inflace a propad reálných příjmů a nelze vyloučit ekonomickou recesi? Nepůjde jen o krátké pracovní prázdniny?
Žijeme nyní „v zemi, která čas doslova ztrácí každý den, týden, rok a volební cyklus“ – píše novinář Jindřich Šídlo v eseji psané pro prázdninové vydání Reportéra. Odpověď na otázku, co považuje za nejzásadnější problém dneška, rozebírá z hlediska České republiky. Svůj závěr o pomalosti této země dokumentuje mimo jiné na příkladu rozdělení Československa, jež trvalo pouhých šest měsíců. „To je pro představu stejně dlouhá doba, která nás ve chvíli, kdy vzniká tento text, dělí od jmenování vlády Petra Fialy,“ píše autor.
Jak je na tom někdejší ropná velmoc.
"V posledních deseti letech jsem nevynechal návštěvu hor ani jednou," píše Ladislav Zibura ve svém pravidelném sloupku série Lehce pod čarou.
O jednom fotbalovém dilematu.
Kabinet Petra Fialy začal řešit dopady zdražování. Na rozdíl od toho, co dělal na začátku Putinovy invaze na Ukrajinu, se však o jeho výkonech dalo silně pochybovat. Hrozba podzimních sociálních nepokojů se jako možný scénář nedá vyloučit.
"Do lednové prezidentské volby se konečně začaly hlásit těžší váhy. Pro nás voliče začíná čas vášnivých hospodských debat, koho a proč ano a koho nikdy," píše se v editorialu Reportéra, který vychází v červnu 2022.
Pořád se něčemu divím. Třeba Putinovi. Nebo Henrymu Kissingerovi. Dějiny jsou převážně nepochopitelné. A směrem na Východ víc a víc. Nechápu, že se tomu divím.
Lidé z Moravské Nové Vsi mě vyzvali, abych přispěl do knihy, která zachytí vzpomínky domácností postižených tornádem. Měl jsem tak možnost vrátit se letos na jaře do míst, která téměř před rokem – ve čtvrtek 24. června – poničil živel nejvíce. Každý příběh je unikátní, a přece jej lze v něčem i zobecnit. Tohle je jeden z nich.
Evropa se léta upínala ke třem oporám, které byly ještě donedávna považované za nezpochybnitelné. „Ale stačily dva roky a leccos je jinak,“ píše publicista a diplomat Václav Bartuška v eseji psané pro magazín Reportér. První víru, totiž ve svět, kde zboží i lidé snadno překonává hranice, narušil covid. Druhá představa, totiž o přitažlivosti našeho modelu, se hroutí za ruské války proti Ukrajině, která ukazuje, že pro zaostalé a paranoidní státy není Západ přitažlivý. „Zbývá nám to poslední – mír uvnitř Evropské unie,“ vysvětluje autor.
Rekordní inflace staví kabinet Petra Fialy před zásadní dilema. Má se snažit podpořit širokou část populace a potěšit tak i své voliče? Nebo má vsadit na důslednou záchranu těch nejchudších, kteří vládní strany většinou nevolili a asi ani nebudou? Rozhodování může být složitější, než to na první pohled vypadá.
"V české politické debatě se ohled na lidi v nouzi vytahuje jen tehdy, když na tom chce někdo nahnat laciné politické body," píše se v editorialu Reportéra, který vychází v květnu 2022.
Cadillac nebo třeba čtyřkolka - taková jsou vysněná auta osobností odpovídajících v anketě Reportéra, který vychází v květnu 2022.
Spoluodpovědnost za to, že se ruský diktátor odhodlal zahájit krvavou válku na Ukrajině, padá na hlavu mnohých. Pokusíme-li se oprostit od vlastních politických sympatií, zjistíme, že za Putinovu troufalost může v různé míře třeba i tak nesourodá dvojice, jakou je Angela Merkelová a Donald Trump. Právě o spoluvině za vývoj, který vedl až k únorové invazi, se píše v pravidelné eseji magazínu Reportér.
Ukrajinská válka, kterou rozpoutalo Putinovo Rusko, nám připomněla, že existuje OSN. A bohužel také ukázala, že právě teď funguje tato organizace jako smutný relikt po omylech a iluzích vítězů druhé světové války.
Miliardář Elon Musk kupuje Twitter, proto není od věci podívat se, jakou roli hraje tato sociální síť v Česku. Ačkoli má u nás Twitter jen několik set tisíc uživatelů, jeho vliv na místní veřejnou debatu je nezanedbatelný. Na druhé straně však – což si jeho uživatelé často neuvědomují – nejsou témata a názory dominující Twitteru odrazem skutečného světa.
„Chvála věcem z druhé ruky!“ opakuji si více než dříve - píše autor pravidelného sloupku Lehce pod čarou.
„Ano, mám známé mezi Rusy, jako mnoho dalších Ukrajinců,“ píše ukrajinská novinářka pro magazín Reportér. A popisuje, jak Ukrajinci posílali svým ruským přátelům fotografie zničené Ukrajiny. „Rusové to nazývali podvodem a informační válkou. A počátkem března v ruských školách zavedli povinné politické hodiny propagandy.“
Pomoc, které se dostalo Ukrajině od administrativy prezidenta USA Joea Bidena, je zjevně maximem možného. Americká veřejnost sice v obecných termínech podporovala ostrý postup proti Putinovi, ale přímé vojenské angažmá odmítala. Je navíc pravděpodobné, že obecné nadšení začne slábnout s tím, jak bude krize dále dopadat na americké peněženky.
Vraždění a ničení nevídané od druhé světové války přišlo do Evropy, když Rusko, podporované Běloruskem, zaútočilo na Ukrajinu. K vysvětlení této události se pokouší přispět vysokoškolský učitel, rusista a sémiotik. Pro esej vybočující vzhledem k mimořádným událostem z tradičního seriálu Reportéra zvolil autor formu výkladového slovníku. Zaměřuje se přitom zejména na termíny používané Putinovým režimem.
Na čí stranu se postavil Stát Izrael v době ruské agrese proti Ukrajině? Na svoji – dalo by se říct s trochou cynismu. Uvalit sankce na Putinův režim se mu nechtělo, dodávat zbraně Ukrajině také ne. Důvodů za tímto postojem se skrývá více. Je ovšem spravedlivé dodat, že mnozí izraelští občané s postojem vlastního premiéra nesouhlasili.
Putin udělal z komunismu gerontů carismus a ze sebe cara. Kágébákovi se ale nemá ustupovat, i když mluví o atomovkách. Nesmí se vydat ani metr Ukrajiny. Žádné Mnichovy. Je třeba dát ukrajinské vládě na její přání ihned potřebné zbraně.
"Jako blbec si za volantem občas připadám pořád a snažím se na svých dovednostech pracovat. Zároveň jsem se však zbavil pocitu, že bych ostatním byl jenom na obtíž," píše se v pravidelném sloupku Lehce pod čarou.
Zvláštním jevem moderní společnosti je výskyt skupiny lidí, kteří nejsou nikdy s ničím spokojení. Lze jim říkat kontrariáni.
"Češi ale naštěstí na rozdíl od Babiše mají srdce na pravém místě. Tisíce z nich nabídly prchajícím ženám a dětem přístřeší, ještě mnohem víc jich přispělo finančně. I když třeba sami mnoho nemají a ceny všeho rostou, umějí pomoci, když je někdo v nouzi," píše se v editorialu Reportéra, který vychází v dubnu 2022.
Putinovy bludy, které vedly k agresi proti Ukrajině, nevyrostly jen z pouhého snění o nové ruské nebo sovětské říši. Nejspíše je přiživila i jeho naprostá osamělost, když se za pandemie koronaviru uchýlil do své předměstské rezidence, kde údajně obývá úzkostlivě dezinfikovaný sklep. Výsledkem je velká válka na východě Evropy.
Klaus ani Zeman by dříve neřekli prosté – Putin je car. Když procházeli s přítelem Putinem zlatými dveřmi v Kremlu, cítili, že jsou na vrcholu politické kariéry. Teprve útok ruské armády na Ukrajinu je zklamal.
"Češi a Slováci se svou zkušeností z invaze roku 1968 by se měli stát na světové scéně dlouhodobými advokáty Ukrajiny napadené roku 2022. Kdo jiný by to už měl být, když ne zrovna my?" píše se v editorialu Reportéra, který vychází v březnu 2022.
Ruská agrese vůči Ukrajině ukázala, jak důležité bylo přijetí České republiky do NATO, k němuž zásadně přispěl někdejší český prezident Václav Havel. Zaslouží si za to pomník. Ovšem nemělo by zůstat jen u toho.
Dnes, v čase masivní invaze ruských vojsk do Ukrajiny, vypadá jako největší hrozba pro Evropu ozbrojený konflikt. Může to tak nakonec i být, Putinovy plány ani jeho mentální stav neznáme. Je tu však ještě jedno obrovské riziko.
Na kauze Turów je pozoruhodné, že plánované rozšíření těžby nemusí být noční můrou jen pro české obyvatele pohraničí. V dlouhodobější perspektivě může poškodit i polskou ekonomiku a vést ke ztrátě pracovních míst a přiškrcení rozvoje regionu. A podpis mezivládní dohody na tom v zásadě nic nemění. Smlouva sice nyní patrně upustí páru, jinak ale důl česko-polské vztahy dál ohrožuje.
Být fotbalistkou není jednoduché. „Vyčítá někdo Báře Špotákové, že hází oštěpem míň než její mužští kolegové?“ ptá se pětadvacetiletá členka fotbalového A-týmu pražské Sparty a česká reprezentantka. V osobně psaném názorovém textu vysvětluje, jak fotbalistky musí neustále dokazovat, že má ženská hra smysl. „Ale i tak fotbal miluji,“ píše.
Pandemie a klimatická krize jsou problémy, které nemůže vyřešit jednotlivec sám za sebe. „Jenže náš stát obývá společnost, která drží pohromadě jen teoreticky,“ vysvětluje sociolog Stanislav Biler. Limity českého individualistického pojetí státu neschopného komunikovat pak ukazuje na příkladu. „Žít na venkově ve starém domě a dozvídat se, že vaše stará škodovka bude zakázána a za kotel na uhlí vás čeká od září pokuta, důvěru ve stát, v němž žijete, nezvýší,“ píše, když odpovídá na otázku, kterou magazín Reportér nabízí originálně uvažujícím osobnostem: Co je podle vás největším problémem naší doby a současné společnosti?
"Fenomén hipsterských kaváren mě fascinuje už dlouho, protože na ně při cestách často narážím tam, kde bych je vůbec nečekal," píše se v pravidelném sloupku Lehce pod čarou.
"Pokud nás dnes zaráží úlety 90. let, stačí si představit, jaké seriály a dokumenty možná bude další generace točit o přelomu let desátých a dvacátých," píše se v editorialu magazínu Reportér, který vychází v únoru 2022.
Bývalá Babišova vláda, dnes opozice, nenechává na kabinetu Petra Fialy nit suchou. Jistě, někteří politici nové vládní koalice se už stačili zaplést do různých potíží, zajímaví kostlivci se však zjevně skrývají i ve skříních hnutí ANO. Jeden už se na veřejnost dostal – a má podobu fotek Aleny Schillerové.
Distanční výuka otevřela rodičům oči: uvědomili si, jak náročné povolání učitele je. Online vyučování současně umožnilo nahlédnout pod pokličku. Přímo z obýváků mohli rodiče zjistit, jakými metodami se ve třídě učí. A tady už bych superlativy tolik nehýřila. Poznala jsem například, jak málo se za posledních třicet let změnila výuka jazyků.
