Kdyby se po zbytek prázdnin chtěl prezident kromě trápení nemohoucích vládních činitelů věnovat i něčemu užitečnějšímu, mohl by se začít zajímat o osudy pěti obětí, které právě před padesáti lety, v srpnu 1969, postříleli v centru Prahy a Brna čeští milicionáři a esenbáci.
Nový premiér Velké Británie má hodně společného s Winstonem Churchillem. Když vejde Boris Johnson do sálu, nejde jej stejně jako kdysi Churchilla přehlédnout. A oběma je vlastní smysl pro humor, odhodlání mluvit bez servítků, mimořádný novinářský talent. Tady ale podobnosti víceméně končí. Zatím...
Jestli si tento text přečtete až za nějakou dobu, budete vědět, jak to dopadlo. Bylo léto 2019 horké? Oslavoval Babiš 17. listopad? Pochopili jsme, proč v něj a Zemana tolik lidí věřilo?
Andrej Babiš prohlásil, že nechápe, proč vlastně demonstrují. Důvod je přitom jasný, nejde ani o popření výsledku voleb, ani o prosazení návratu „pravdy a lásky“ či cokoli dalšího. To, co spojuje většinu účastníků demonstrací, je Babišova mocenská a ekonomická nenasytnost.
Jak někdy vypadá česká politika? "Trochu mi připomíná diskuse nad šestou plzní v brandýské Záložně ve stylu: Ty jsi debil! Ne, ty jsi debil!" - píše šéfredaktor Reportéra o slovní kopané mezi otcem a synem Klausovými a Miroslavem Kalouskem.
Čas od času se mě lidi zeptají na opravdu choulostivou věc. Jak prý to v té Arábii vypadá, abych tak řekl, politicky? Baví se se mnou místní lidi o politice? A jaký mají názor třeba na Izrael? Nehádáme se o tom?
Je možné, že budou nynější demonstrace znamenat začátek konce Andreje Babiše v premiérském křesle? Dosud se tomu směje, ale třeba jednoho dne užasne. Otevíráme komentář z červnového Reportéra.
Premiérovo hnutí vyhrálo evropské volby, ovšem na úkor vlastních souputníků. Voličům opozičních stran zjevně nevadí důsledné odmítání jakékoli spolupráce s oligarchou na trůnu. Pro Andreje Babiše to může znamenat, že se ocitne v izolaci a přijde o svou mocenskou mašinerii. Pokud opozice vydrží a nenechá převládnout vzájemné – zcela přirozené a pochopitelné – antagonismy.
K soudu, který řešil případ stamilionových obchodů kolem pražského dopravního podniku, jsem chodil častěji než téměř všichni obžalovaní. Proto si po květnovém osvobozujícím rozsudku dovolím pár otázek.
Václav Klaus svého času zavedl do českého politického slovníku výraz „nevýhra“. Pocity nevýhry musejí mít po letošních volbách do Evropského parlamentu vládní ANO Andreje Babiše a komunisté, kteří kabinet v parlamentu podporují. A pro výsledek koaličních sociálních demokratů je klausovské „nevýhra“ slabé slovo.
Předseda Senátu mohl v Terezíně překvapit jen člověka, který strávil posledních dvacet let zalezlý ve tmě pod kamenem. Problémem není prostořeký Jaroslav Kubera, ale fakt, že mu neschopnost rivalů umožnila usednout do čela horní komory.
Obvykle spolehlivé strážce našeho základního zákona postihlo nezvyklé zmatení mysli, když legalizovali šikanu cizinců na základě politických názorů. Jde o verdikt neslučitelný s civilizovanou, demokratickou zemí, a jeho náprava je nezbytná - i kdyby měla znamenat změnu Ústavy.
„Právě lidé, kteří se pouštějí do věcí, jež připadají ostatním šílené, dělají svět zajímavějším.“ Úvodní slovo šéfredaktora ke květnovému vydání magazínu Reportér.
Málokdo dnes vypráví dějiny České republiky, vzniklé v roce 1993, jinak než jako dějiny korupce v rozkradeném státě. Leč pod zlověstným příkrovem běží normální život, který se životu v „rozkradené zemi“ nepodobá.
O víkendu prošel centrem Londýna jeden z největších průvodů v dějinách Velké Británie. Jak to vypadalo v milionovém davu, popisuje Češka žijící kousek od ostrovní metropole.
Dnes si povíme něco o kriminalitě a sexu. Vím, že byste chtěli raději hutnou esej o existencialismu, ale dnes budeme laciní a povrchní a vy to musíte skousnout.
Normy, které platily v politice a ve veřejné diskusi před patnácti či dvaceti lety, se vytrácejí. Šéf britské labouristické strany má potíže s antisemitismem, americký prezident připodobňuje jméno oponenta k exkrementu. A umírněný postoj je v defenzivě - píše se v názorovém textu.
Šéfredaktor Reportéra píše o svém dlouholetém kolegovi Jaroslavu Kmentovi, který získal Cenu Ferdinanda Peroutky. "Žádný jiný kolega se mi nestaral o tak bohatou komunikaci s příslušníky vládních kruhů," vzpomíná..
Stále u nás vládne jakási habsburská úcta k majestátu, pokud jde o prezidenty. Proto máme stále nábřeží Ludvíka Svobody. A asi i proto skeptici tvrdí, že ústavní žaloba na prezidenta Zemana nemá cenu.
Ať má premiér jakýkoli problém, podstatná část členů a členek vlády i poslaneckého klubu jeho strany za něj bojuje s absolutním nasazením. Často i bez ohledu na fakta a logiku. Stávají se tak dobrovolnými oběťmi nenasytnosti svého politického lídra.
