Senátní volby skončily pro hnutí ANO debaklem. Předseda Andrej Babiš navíc ukázal, že neumí prohrávat. Z porážky své osobní favoritky v Jihlavě obvinil „polistopadový kartel“, což může směle kandidovat na vůbec nejhloupější politický výrok za dobu jeho politického působení.
Po volbách se téměř všichni tvářili, že jsou spokojení. Jenže ve skutečnosti se nikde moc neslavilo, což o situaci hodně napovídá. Vláda nedostala takovou nakládačku, jak mohla. Babiš nezmobilizoval tolik voličů, kolik potřeboval jako signál pro prezidentskou volbu. Radovat se tak mohou hlavně ti menší vzadu. A také ti, kteří v politice fandí ženám.
Referendem, jaké si přál Andrej Babiš – tedy hlasováním, v němž by byla na hlavu poražena Fialova vláda – se první kolo senátních voleb nestalo. A u druhého kola senátních voleb zatím obvykle platilo, že k němu voliči ANO, levice či extremistických stran příliš nechodili. Co když to ale tentokrát bude jiné? Kdyby všichni ti, kteří volili v senátním obvodě Jihlava kandidáty SPD a komunistů – a taky muže odmítajícího dodávky zbraní Ukrajině –, dali za týden hlas Babišově spolupracovnici Nagyové, dosavadní šéf Senátu Miloš Vystrčil by prohrál.
Existuje mnoho potíží českého vzdělávacího systému, jednou z negativních věcí je ale nedostatek spánku dospívajících způsobený začátkem vyučování už v osm hodin ráno – vysvětluje expert v oboru školství Ondřej Šteffl. Podle něj to není úplně nejvážnější problém, ale řešení je jasné, nestálo by moc peněz a věda doložila, že by to opravdu pomohlo. Žáci a studenti ve věku dvanáct až devatenáct let málo spí, což snižuje jejich studijní výkony, o dopadech na zdraví nemluvě. Když nedávno ministr školství Vladimír Balaš téma otevřel, hodně lidí proti posunutí začátku vyučování protestovalo. V eseji v magazínu Reportér to Ondřej Šteffl srovnává s diskusemi o zákazu kouření na veřejných místech. „Trvalo mnoho let, než informacím o škodlivosti kouření veřejnost uvěřila,“ píše.
O sociálních sítích a Facebooku v poslední době slýchám jen málo dobrého. V mnohém s kritiky souhlasím a sám jsem to pojal poněkud radikálně: před měsícem jsem v kanadských horách ztratil svůj telefon. Uplynulé čtyři týdny jsem tak strávil především offline.
Růst životních nákladů způsobených vysokými účty za energie už zasáhl i zaměstnance s vcelku solidními příjmy. A začal ohrožovat firmy. A vláda Petra Fialy dlouho nepřicházela s ničím zásadním, co by situaci opravdu řešilo.
Kam odbočit? Andrej Babiš přemítal začátkem září v Poslanecké sněmovně o tom, že napravo je Vídeň, nalevo Varšava. Abychom pochopili, co tím myslel, musíme se ponořit až do jeho snů.
Moskva, 25. srpen 2010. Velký večer: na národním stadionu Lužniki vůbec poprvé koncertují U2, jedna z nejslavnějších kapel světa. Stadion je narvaný. Pohyb lidí organizují vojáci, což v prostředí rockového koncertu působí nepatřičně, ale takové už je holt Rusko, z místních se nad kordony uniforem nikdo nepozastavuje. Bono, frontman kapely, je oděn v tradiční černé, křiváka nesundavá, je totiž chladno a prší.
Lze se jistě vysmívat inzerátům Andreje Babiše se sloganem „Věříte médiím?“. „Mnohem užitečnější ale bude, pokud si média položí otázku, jak si důvěru svých čtenářů, diváků a posluchačů udržet, případně ještě posílit. Pár receptů by se jistě našlo,“ píše se v editorialu Reportéra, který vychází v září 2022.
Pohled na kandidátky pro podzimní komunální volby neukazuje, že by v nich kandidovali starci. Vysloveně staré jsou ovšem kandidátky KSČM, která do voleb vysílá nejstaršího kandidáta v úctyhodném věku 96 let a průměrný věk jejich kandidátů je také jasně nejvyšší – přes 67 let. Pozoruhodná je i Praha: region s nejnižším průměrným věkem obyvatel něco přes 41 let má v průměru nejstarší, téměř padesátileté kandidáty.
Nesmyslná reklama. Stovky milionů zahrnuté do daňových nákladů. „Devadesátkový“ finanční fígl na Farmě Čapí hnízdo prošel u vyšetřovatele i státního zástupce. Vyslali tak veřejnosti signál, že když trestní orgány chtějí, dokážou pro stromy nevidět les.
Naše frustrace z politiky nezmizí, bude jí spíš přibývat – píše ekonom Mojmír Hampl v eseji odpovídající na otázku Reportéra: Co považujete za zásadní problém dneška? Problém přitom není zcela na straně české politické třídy. „Co když je tak trochu potíž na straně nás, voličů?“ ptá se a popisuje například, jak voliči kladou na politiky větší nároky než na sebe sama a online svět vyžaduje po lidech u moci okamžitou reakci a co nejvíce lajků. „Hodně štěstí každému, kdo bude chtít v takových podmínkách vládnout a něčeho dosáhnout,“ říká.
„Tak vám mávám, užijte si dovolenou a těším se na vyprávění. A pošlete mi pohled!“ kladla mi na srdce Julie, když mi podávala kelímek s cappuccinem. „Nebojte, přivezeme vám i javorový sirup,“ volal jsem nazpátek.
Rozdělení Československa jsem schvaloval, byla tu však jedna věc, kvůli které mě rozchod se Slovenskem mrzel, a tou byl basket - píše se v editorialu Reportéra, který vychází v srpnu 2022.
K Československu jsem měl jako poloviční Slovák vždy osobní vztah. I proto jsem se dlouho snažil pochopit, proč svazek obou národů před třiceti lety tak náhle skončil. Odpovědí je, že rozdíly mezi Čechy a Slováky byly a jsou mnohem větší, než jsme si ochotni přiznat.
Ruská invaze na Ukrajinu nás nutí znovu se podívat na historii. Je jasné, že iluze o ruském dubisku jsou nadobro pryč. Nebo že vítězství sovětské armády v roce 1945 nebylo žádným osvobozením.
Ani po uhašení plamenů nemusí být vyhráno.
Zásah proti zločinnému spiknutí, v jehož středu se podle policie nacházeli náměstek pražského primátora za STAN Petr Hlubuček a podnikatel Michal Redl, odhalil i řadu souvisejících „zločinů“. Profesních, etických i politických. Tím nejhorším je potvrzení nemorálního chování jako politické normy.
V květnu jsme s kamarády zapíjeli narození dítěte a já šel po půlnoci zaplatit útratu. „Tisíc čtyřicet dva korun,“ prohlásil výčepní a podal mi účet. Pak se ještě jednou podíval na obrazovku a zakroutil hlavou. „Teda, to je ale hrozný, jak je draho! Člověk si dá pár panáků a piv, a zaplatí tisícovku,“ dodal. A já si na jeho komentář vzpomenu každou chvíli.
"V nějakém okamžiku podlehli ti politici dojmu, že si mohou dovolit víc než ostatní. A že to, co zlomilo vaz řadě jiných, zrovna jim neublíží," píše se v editorialu Reportéra, který vychází před prázdninami roku 2022.
Může padnout další strana, která v mnoha lidech vzbuzovala naději. Jsou to holt ustavičné vlny české politiky. Vzlet, naděje a pád. A další nová naděje. STAN ať se bojí strašlivých konců Věcí veřejných. Tolik slibů a nadějí Věcí veřejných a brzký pád na mrchoviště.
S pokrokem moderní medicíny se prodlužuje průměrný věk dožití, takže úřadující vrcholní politici či manažeři dnes dosahují stáří, které se ve dvacátém století považovalo za znak „gerontokracie“. V americké politice už je osmdesátka prakticky normálním věkem, v Británii mají třiasedmdesátiletého korunního prince, v Itálii přemluvili osmdesátiletého prezidenta, aby dál zůstal v úřadu. Změnit tuto vládu šedin je přitom prakticky nemožné.
Američtí zaměstnanci si během pandemie uvědomili svoji hodnotu a v posledním roce a půl v houfech měnili práci a odcházeli za lepším. Co ale z aktuální vlny výpovědí zbude v časech, kdy Ameriku postihla inflace a propad reálných příjmů a nelze vyloučit ekonomickou recesi? Nepůjde jen o krátké pracovní prázdniny?
Žijeme nyní „v zemi, která čas doslova ztrácí každý den, týden, rok a volební cyklus“ – píše novinář Jindřich Šídlo v eseji psané pro prázdninové vydání Reportéra. Odpověď na otázku, co považuje za nejzásadnější problém dneška, rozebírá z hlediska České republiky. Svůj závěr o pomalosti této země dokumentuje mimo jiné na příkladu rozdělení Československa, jež trvalo pouhých šest měsíců. „To je pro představu stejně dlouhá doba, která nás ve chvíli, kdy vzniká tento text, dělí od jmenování vlády Petra Fialy,“ píše autor.
Jak je na tom někdejší ropná velmoc.
"V posledních deseti letech jsem nevynechal návštěvu hor ani jednou," píše Ladislav Zibura ve svém pravidelném sloupku série Lehce pod čarou.
O jednom fotbalovém dilematu.
Kabinet Petra Fialy začal řešit dopady zdražování. Na rozdíl od toho, co dělal na začátku Putinovy invaze na Ukrajinu, se však o jeho výkonech dalo silně pochybovat. Hrozba podzimních sociálních nepokojů se jako možný scénář nedá vyloučit.
"Do lednové prezidentské volby se konečně začaly hlásit těžší váhy. Pro nás voliče začíná čas vášnivých hospodských debat, koho a proč ano a koho nikdy," píše se v editorialu Reportéra, který vychází v červnu 2022.
Pořád se něčemu divím. Třeba Putinovi. Nebo Henrymu Kissingerovi. Dějiny jsou převážně nepochopitelné. A směrem na Východ víc a víc. Nechápu, že se tomu divím.
Lidé z Moravské Nové Vsi mě vyzvali, abych přispěl do knihy, která zachytí vzpomínky domácností postižených tornádem. Měl jsem tak možnost vrátit se letos na jaře do míst, která téměř před rokem – ve čtvrtek 24. června – poničil živel nejvíce. Každý příběh je unikátní, a přece jej lze v něčem i zobecnit. Tohle je jeden z nich.
Evropa se léta upínala ke třem oporám, které byly ještě donedávna považované za nezpochybnitelné. „Ale stačily dva roky a leccos je jinak,“ píše publicista a diplomat Václav Bartuška v eseji psané pro magazín Reportér. První víru, totiž ve svět, kde zboží i lidé snadno překonává hranice, narušil covid. Druhá představa, totiž o přitažlivosti našeho modelu, se hroutí za ruské války proti Ukrajině, která ukazuje, že pro zaostalé a paranoidní státy není Západ přitažlivý. „Zbývá nám to poslední – mír uvnitř Evropské unie,“ vysvětluje autor.
Rekordní inflace staví kabinet Petra Fialy před zásadní dilema. Má se snažit podpořit širokou část populace a potěšit tak i své voliče? Nebo má vsadit na důslednou záchranu těch nejchudších, kteří vládní strany většinou nevolili a asi ani nebudou? Rozhodování může být složitější, než to na první pohled vypadá.
"V české politické debatě se ohled na lidi v nouzi vytahuje jen tehdy, když na tom chce někdo nahnat laciné politické body," píše se v editorialu Reportéra, který vychází v květnu 2022.
Cadillac nebo třeba čtyřkolka - taková jsou vysněná auta osobností odpovídajících v anketě Reportéra, který vychází v květnu 2022.
Spoluodpovědnost za to, že se ruský diktátor odhodlal zahájit krvavou válku na Ukrajině, padá na hlavu mnohých. Pokusíme-li se oprostit od vlastních politických sympatií, zjistíme, že za Putinovu troufalost může v různé míře třeba i tak nesourodá dvojice, jakou je Angela Merkelová a Donald Trump. Právě o spoluvině za vývoj, který vedl až k únorové invazi, se píše v pravidelné eseji magazínu Reportér.
Ukrajinská válka, kterou rozpoutalo Putinovo Rusko, nám připomněla, že existuje OSN. A bohužel také ukázala, že právě teď funguje tato organizace jako smutný relikt po omylech a iluzích vítězů druhé světové války.
