Platilo to před volbami, platí to i po nich: převzít post ministra financí po Aleně Schillerové bude spíš za trest než za odměnu. Odcházející ministryně za sebou zanechává vyjedený krám a především žádný plán, jak jej znovu naplnit. Jak se s tím nová vláda utká?
Světová ekonomika míří k velké proměně, která má vést k brzdění klimatické změny, aby se na Zemi dalo ještě za pár generací za únosných podmínek žít. A Česko, ať se to místní politické scéně a části populace líbí, či nikoli, může jen těžko stát stranou. Předvolebním debatám navzdory.
Přesně před třemi týdny jsem z francouzského Saint Jean Pied de Port vykročil do prudkého kopce… a věděl, že se nezastavím za víc než měsíc. Právě v tomto městečku totiž začíná nejznámější stezka vedoucí do legendárního Santiaga de Compostela – Camino Frances.
Jednou ze zásadních věcí, kterou by měla mít nová sněmovní většina na paměti, je více než milion voličů hlasujících pro strany, které ve volbách skončily pod pěti procenty – a nezískaly tak žádná poslanecká křesla.
Lidé, kteří považují Andreje Babiše za nejvhodnějšího lídra pro naši zemi, a volili proto hnutí ANO, se nevypařili. Jsou města a vesnice, kde těchto voličů naopak přibylo. Užitečnější než se nad nimi pohoršovat nebo se jim vysmívat bude poznat důvody tohoto přetrvávajícího rozpoložení.
"Ve volebním štábu koalice Spolu se mezitím pozvolna rozjížděl večírek, který obyvatelům pražské Petrské čtvrti připomněl doby předcovidové, kdy se nad ránem toulaly ulicemi duše sice zmožené a hlučné, ale v nitru šťastné. A já si začal uvědomovat, že se nám zase pomalu do života vrací politika,“ píše se v editorialu Reportéra, který vychází po volbách v říjnu 2021.
Co si lze mimo jiné odnést z říjnových sněmovních voleb, které – navzdory mnoha předpovědím – skončily porážkou Andreje Babiše? Že naše schopnosti odhalovat nevyhnutelnost společenských procesů opravdu nejsou dokonalé.
Na vládu čeká spousta úkolů. Nejprve rozumně uchopit moc. A pak reformovat státní výdaje, usnadnit rozvoj měst a obcí, řešit exekuce i pomoc chudším oblastem, změnit přístup k Evropě nebo odseknout státní správu od byznysových chapadel. Toho, co je potřeba změnit, se najde dost.
Andrej Babiš před volbami ohlašoval, že v opoziční lavici ve sněmovně sedět nebude. Pak změnil názor. Také vždycky tvrdil, že se rozhodně nehodlá ucházet o funkci prezidenta. To zatím oficiálně nezměnil. Ale pořád je to Andrej Babiš, člověk, který vždy udělá, co pro sebe považuje za nejvýhodnější.
Překonali jsme obtíže hor, čekají nás obtíže rovin – taková je, obrazně řečeno, situace protibabišovských politických stran. Přichází doba dlouhého pochodu, doba potíží a intrik. A Babiš bude číhat, aby zaútočil a vrátil se k moci.
Ačkoli letošní říjnové volby přinesly mnoho nečekaných výsledků, stalo se i pár věcí, které za příliš překvapivé považovat nelze. Jednou z nich bylo, že Česká strana sociálně demokratická nezískala potřebný počet hlasů ke vstupu do Poslanecké sněmovny.
Dostala jsem nabídku přečíst něco ze svých knih na nedalekém gymnáziu. „Vybrala jsem ty nejvtipnější sloupky, celá aula bude burácet smíchy,“ říkám den před akcí dceři.
Po střechu narvaný stadion může být taková předzvěst lepších časů.
„Antagonizace a atomizace společnosti“, dále „odtržení práv od povinností, potažmo rozpouštění osobní odpovědnosti v kolektivní neodpovědnosti“ v kombinaci s mnoha dalšími jevy – takové jsou odpovědi publicisty, překladatele a bývalého politika Miroslava Macka na otázku: Co je největším problémem naší doby a současné společnosti? „Historie nás učí, že nikdy nelze přesně určit, kdy kolaps nastane, ovšem počítat s ním a být na něj dle možností připraveni se vždy vyplatí,“ dodává.
Vyhrát volby a získat alespoň pětadvacet procent hlasů. Takové cíle měla koalice Pirátů a Starostů na začátku pětiměsíčního boje o voliče. Pak šlo i o to – řečeno slovy jednoho z Pirátů – „přežít zbytek kampaně“. Nakonec to bylo jediné, co se podařilo splnit. Piráti přežili, i když jen taktak. Jak to? Po odpovědi můžete pátrat s námi při pohledu za kulisy volební kampaně.
Koalice Spolu, ještě před několika měsíci mnohými odepisovaná a v průzkumech se krčící až na třetím místě, získala nejvíce hlasů ve volbách a porazila ANO Andreje Babiše. Je to zásluha všech tří lídrů Spolu, velký díl pak sehrál její kandidát na premiéra a dlouho podceňovaný předseda ODS Petr Fiala.
Babiš prohrál volby. Tečka. Kdyby to nebyl právě Babiš, mohli bychom brát za hotové, že v politice končí. Několikrát před volbami jasně vyhlásil, že než aby byl v opozici, raději odejde. Jenže je to Andrej Babiš, takže je dobré brát jeho výroky s rezervou. Například poslanecká imunita se může vždycky hodit.
Český premiér předvedl v posledním roce takový ohňostroj neschopnosti, že jej málem stál politickou budoucnost. Za záchranu může poděkovat opozici.
Premiér se rád prezentuje jako přičinlivý chlapík, který se o všechno postará. Ve skutečnosti na řešení důležitých problémů země zcela rezignoval. A lepší to už nebude.
Co když Andrej Babiš ve volbách opět kvůli své účinné a drahé volební kampani zvítězí, sestaví vládu a přijde nějaká krize podobná té covidové? Je bohužel pravděpodobné, že ani ji nezvládne. Je totiž politikem uchvatitelem, nikoli státníkem... Odemčený názorový text ze zářijového čísla magazínu Reportér.
Radikální Tálibán dobyl Kábul, ale hlavní proud v tomto hnutí se zjevně snažil omezit produkci brutálních obrazů, které děsily svět v devadesátých letech. Jeho diplomaté měli kontakty s USA, Ruskem, Čínou i Íránem, aby se vyhnuli mezinárodní izolaci jako kdysi. Otázka nyní je, zda či jak dlouho pokus o tálibánskou umírněnější tvář vydrží.
Říjnové parlamentní volby znamenají pro mnoho lidí v České republice méně, než jsou si zapálení pozorovatelé politiky ochotni připustit.
Představuji si někdy voliče, jmenuje se třeba Pepa Majer, který nešel k volbám, protože potřeboval zazimovat zahradu. Já to nerozhodnu, rozhodl a jel hrabat listí. Volby vyhrál Babiš. Rozhodl chalupářův chybějící hlas.
"Zkusme být ve svých vtipech trochu vynalézavější," píše se ve sloupku z pravidelné série Lehce pod čarou.
V říjnu u volebních uren bychom neměli zapomenout na desítky tisíc Čechů a Češek, kteří nezvládli boj s nemocí covid-19, stejně jako na dopady, které měla nezvládnutá pandemie na ekonomiku, rozpočet a zadlužení. A neměli bychom zapomenout na to, kdo nese jaký díl odpovědnosti – ve vládě, ve státní správě i ve společnosti.
Zásadním poučením z návratu Tálibánu k moci by pro Západ mělo být to, že naši vojáci nemohou budovat státy. Cíle zahraničních misí je potřeba definovat jasně, pragmaticky a omezeně: třeba že chceme ničit základny teroristů. Přece je nutné říci, že začátek války v Afghánistánu se zrodil pochopitelně – v atmosféře 11. září. A česká armáda se v zemi ledacos naučila.
V pravidelném sloupku Turnádo se píše o tom, jak je nelehké uvařit svíčkovou a nakrmit řemeslníky.
Vzpomene si ještě někdo na tři písmena, která měla nakopnout českou ekonomiku?
„Normalita toho, co považujeme za (v)hodné zveřejnění, se nebezpečně nafoukla. Tak nebezpečně, až praskala. A soukromé se vylilo do veřejného beze zbytku,“ píše absolventka oboru filozofie a publicistka Josefina Formanová a odpovídá tím na otázku, kterou magazín Reportér pravidelně nabízí originálně uvažujícím osobnostem: Co je podle vás největším problémem naší doby a současné společnosti? „Revoltujeme proti tomu, že jsme součástí veřejného prostoru... Kolonizujeme veřejný prostor svým soukromím tak divoce, jako bychom jej chtěli přepsat.“
"Možná vám to bude připadat poněkud ujeté, ale já se na volby opravdu těším! Stejně jako na to, až budu nervózně okusovat tužku při sledování průběžných výsledků a tajně doufat," píše se v editorialu předvolebního Reportéra, který vychází v září 2021.
Krizové situace ani státní rozpočet nelze řídit podle ohlasů na sociálních sítích, říká předsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová, která vede pražskou kandidátku koalice Spolu. Vysvětluje, v čem by spravovali zemi jinak, než to dělá současná vláda.
Učinil jsem trochu ošemetnou věc: prošel jsem si zpětně, v čem jsem se mýlil ohledně covidu-19. A doporučuji to v nějaké formě každému. Politikům – a zejména expertům v oboru.
„Hej, amigo, volby jsou vážná věc. Stačí, když lidi jednou uvěří nějakému šílenci, a pak se nestačí divit,“ povídal mi ustaraně v zapadlém texaském baru jinak věčně rozesmátý Néstor... O tom se mimo jiné píše v editorialu Reportéra, který vychází v srpnu 2021.
Co nás ještě čeká v předvolební kampani? Andrej Babiš nakonec vytáhne zásadní programový trumf. Česko bude mít svou jadernou bombu! Možná rovnou vodíkovou. V Agrofertu se na ní už dlouho maká. Vím jako první.
Jižní Čechy jsou sice královstvím rovin, cyklistiky a rybníků, ovšem do myšlenek Jihočechů se přece jen občas vkrádá jedno pohoří. Lidé, kteří se denně vyškrábou na nejvyšší horu v kraji Kleť, obyčejně dělají totéž. Soustředěně upřou oči k obzoru a hledají titěrné zasněžené vrcholy.
Ve chvílích, kdy jsem dlouho mezi lidmi a vjemů už je to tolik, že se ztrácím sama sobě, vyrazím obvykle na chalupu, která vždycky spolehlivě poslouží jako azyl.
