Zatímco moje rodina zasedala ke štědrovečernímu stolu, já usedal na koberec. Ne že by na mě snad nezbyla židle. Jen jsem byl u úplně jiné rodiny. Rodiny mého nového kamaráda Saida, který žije v horách ve středu Íránu.
Začátkem ledna ještě nebylo zcela jasné, jak bude nová vláda covid-19 zvládat. Vznik Národního institutu pro zvládání pandemie, který představil ministr Válek, však jako by potvrzoval problém českého přístupu – mylnou představu, že krizi lze řešit jen z úzkého hlediska jednoho oboru. Pojďme to změnit. A nejen kvůli covidu, ale i příštím krizím, které přijdou.
Komunismus nechápu. A nejvíc ten demokratický. Ten, který se teď objevil u Pirátů a vyvolal debaty, co to je, jestli to je, proč to je, ačkoliv to není. Historii navzdory je tu zas, jen v novém kabátě.
"Když bylo dceři pět šest let, rozhodla se otestovat, jak je to s poučkami o jazyku, mrazu a kovovém zábradlí. Vzpomněl jsem si na tuhle situaci, když jsem pozoroval kroky nového ministra vnitra Víta Rakušana," píše se v editorialu Reportéra, který vychází v lednu 2022.
„V zásadě se nic nezmění,“ uklidňoval předloni Joe Biden skupinu dárců, kteří finančně podpořili jeho kampaň. Po jeho zvolení prezidentem měl přijít návrat „do normálu“ – tedy do doby před Donaldem Trumpem a pandemií koronaviru. Povedlo se po roce v úřadě Bidenovi něco z toho?
V polovině ledna to bylo jedenáct let, co jsem byl na rozhovoru s „atomovou Annou“, jak se přezdívalo šéfce Arevy, francouzského státního výrobce jaderných reaktorů. Anne Lauvergeonová tehdy do Česka přijela, aby lobbovala za zakázku na rozšíření Temelína. Módním termínem, který šéfka Arevy šířila, byla „jaderná renesance“. Budoucnost viděla růžově, přibývalo objednávek na nové reaktory a zdálo se, že jádro bude hlavní cestou ke snižování emisí skleníkových plynů.
Proč se nedaří zastavit ubývání divočiny a živočišných a rostlinných druhů, přestože přibývá lidí, kteří si to uvědomují? – ptá se spisovatel Martin Vopěnka. Důvodem podle něj je, že civilizace je dnes početná, robustní a složitá a její pohyb nelze snadno změnit. „Jedinec nezastaví rozjetý nákladní vlak, zvlášť když se v kabině strojvedoucího tísní pokud ne sedm miliard, tak přinejmenším stamiliony těch šťastnějších,“ píše se v eseji odpovídající na otázku, kterou magazín Reportér pravidelně nabízí originálně uvažujícím osobnostem: Co je podle vás největším problémem naší doby a současné společnosti?
K následujícímu textu autora inspirovala nová píseň Xaviera Baumaxy: „Půjdu do Globusu,“ zpívá písničkář v refrénu, „tam je svět ještě v pořádku...“ Kolega Tomáš Poláček se zamýšlí nad tím, proč tolik na první pohled úspěšných (nejen) čtyřicátníků rezignovaně hledá svá klidná místa, která jsou „ještě v pořádku“, a nabízí tak vlastní odpověď na otázku: Co je problémem naší doby a společnosti? „Příliš mnoho Čechů středního věku zastává neadekvátně radikální, agresivní, až nenávistné pozice, což vytváří toxickou atmosféru.“
Očkování funguje, ale o tečku za koronavirem nejde. Slibovat to v reklamní kampani byla chyba. České úřady navíc touto kampaní mířily do značné míry mimo. Část lidí, která se do konce listopadu neočkovala, by se podle průzkumů spíše nechala přesvědčit věcnými argumenty směřujícími k finančním, provozním i rodinným aspektům.
Trčel jsem v zácpě na pražském Smíchově, a když už to nešlo autem, projížděl jsem okolí alespoň očima. Na rozmrzelých obličejích řidičů nic nového nebylo, zaujal mě však reklamní poutač na autobusové zastávce: „Co uděláte, když vám při vaření chybí vajíčka?“ – „Zazvoním na sousedy,“ proběhlo mi hlavou automaticky. Pak jsem ale četl dál a zjistil, že to není správná odpověď. Prý mám využít službu rozvozu nákupů. Firma mi vajíčka přiveze do půl hodiny.
Měla jsem připravenou spoustu otázek ohledně nového hudebního projektu, ale nakonec jsem skončila u rumu - píše se v dalším z pravidelných sloupků v seriálu Turnádo.
Málokdo v Česku zná jméno Justo Gallego Martínez. Tímto Španělem, jenž letos 28. listopadu ve věku šestadevadesáti let zemřel, se přitom dá dokumentovat pořekadlo, že víra hory přenáší. Respektive že víra může stavět i katedrály.
O Vánocích, kdy se oháníme mírem a dobrou vůlí, je správná chvíle vyplnit si sám pro sebe dotazník. Jeden se může týkat třeba očkování, druhý toho, kdo by měl být prezidentem.
"Nyní si začíná své příběhy psát nová parta. Snad se pod vedením premiéra Fialy nedočkáme pro změnu etapy „stát jako univerzita“. Jisté signály tu jsou," píše se v editorialu Reportéra, který vychází v prosinci 2021.
Kdyby se Petr Fiala vpředvečer voleb zasnil nad nejlepším možným výsledkem, stejně by nejspíš nikdy nepomyslel na takovou kombinaci, jaká se mu nakonec sešla. Data z unikátního povolebního výzkumu agentury STEM/MARK ukazují, že mu k tomu pomohli jak jeho dnešní spojenci, tak i Andrej Babiš.
Za poslední desítky let se česká společnost málokdy většinově shodla na tom, co se má dělat. Vlády bývají slabé, co jedna začne, to druhá zase zruší. Pohne s tímto národním rysem nový premiér Petr Fiala?
"Na Václaváku přeskakuju zábradlí, když ke mně přijde policista a chce doklad. „Co děláte v plavkách na Václaváku?“ I tak vypadalo setkání s Veřejnou bezpečností před pádem komunismu.
Byla to velká jízda. Za patnáct let vyrostla hodnota skupiny Bohemia Energy z nuly na deset, možná i více miliard. A během několika letošních měsíců se zase rozplynula.
Co je největším problémem naší doby? Molekulární biolog a katolický kněz Marek Orko Vácha odpovídá na tuto otázku v sedmi obrazech. „Za největší problém současné Evropské unie považuji, možná překvapivě a paradoxně, otázky – kdo jsem, kdo jsme, kdo je člověk. Nikdy v dějinách nebyla odpověď důležitější než dnes. Podle odpovědi se budou psát zákony, podle odpovědi se budeme chovat sobecky nebo laskavě, podle odpovědi antinatalisté budou mít nebo nebudou mít děti,“ píše.
"Ve zdech Pražského hradu musí být něco divného, co po delším pobytu nutí lidi dělat zvláštní věci," píše se v editorialu Reportéra, který vychází v listopadu 2021.
Platilo to před volbami, platí to i po nich: převzít post ministra financí po Aleně Schillerové bude spíš za trest než za odměnu. Odcházející ministryně za sebou zanechává vyjedený krám a především žádný plán, jak jej znovu naplnit. Jak se s tím nová vláda utká?
Světová ekonomika míří k velké proměně, která má vést k brzdění klimatické změny, aby se na Zemi dalo ještě za pár generací za únosných podmínek žít. A Česko, ať se to místní politické scéně a části populace líbí, či nikoli, může jen těžko stát stranou. Předvolebním debatám navzdory.
Přesně před třemi týdny jsem z francouzského Saint Jean Pied de Port vykročil do prudkého kopce… a věděl, že se nezastavím za víc než měsíc. Právě v tomto městečku totiž začíná nejznámější stezka vedoucí do legendárního Santiaga de Compostela – Camino Frances.
Jednou ze zásadních věcí, kterou by měla mít nová sněmovní většina na paměti, je více než milion voličů hlasujících pro strany, které ve volbách skončily pod pěti procenty – a nezískaly tak žádná poslanecká křesla.
Lidé, kteří považují Andreje Babiše za nejvhodnějšího lídra pro naši zemi, a volili proto hnutí ANO, se nevypařili. Jsou města a vesnice, kde těchto voličů naopak přibylo. Užitečnější než se nad nimi pohoršovat nebo se jim vysmívat bude poznat důvody tohoto přetrvávajícího rozpoložení.
Co si lze mimo jiné odnést z říjnových sněmovních voleb, které – navzdory mnoha předpovědím – skončily porážkou Andreje Babiše? Že naše schopnosti odhalovat nevyhnutelnost společenských procesů opravdu nejsou dokonalé.
Na vládu čeká spousta úkolů. Nejprve rozumně uchopit moc. A pak reformovat státní výdaje, usnadnit rozvoj měst a obcí, řešit exekuce i pomoc chudším oblastem, změnit přístup k Evropě nebo odseknout státní správu od byznysových chapadel. Toho, co je potřeba změnit, se najde dost.
Andrej Babiš před volbami ohlašoval, že v opoziční lavici ve sněmovně sedět nebude. Pak změnil názor. Také vždycky tvrdil, že se rozhodně nehodlá ucházet o funkci prezidenta. To zatím oficiálně nezměnil. Ale pořád je to Andrej Babiš, člověk, který vždy udělá, co pro sebe považuje za nejvýhodnější.
Překonali jsme obtíže hor, čekají nás obtíže rovin – taková je, obrazně řečeno, situace protibabišovských politických stran. Přichází doba dlouhého pochodu, doba potíží a intrik. A Babiš bude číhat, aby zaútočil a vrátil se k moci.
Ačkoli letošní říjnové volby přinesly mnoho nečekaných výsledků, stalo se i pár věcí, které za příliš překvapivé považovat nelze. Jednou z nich bylo, že Česká strana sociálně demokratická nezískala potřebný počet hlasů ke vstupu do Poslanecké sněmovny.
Dostala jsem nabídku přečíst něco ze svých knih na nedalekém gymnáziu. „Vybrala jsem ty nejvtipnější sloupky, celá aula bude burácet smíchy,“ říkám den před akcí dceři.
„Antagonizace a atomizace společnosti“, dále „odtržení práv od povinností, potažmo rozpouštění osobní odpovědnosti v kolektivní neodpovědnosti“ v kombinaci s mnoha dalšími jevy – takové jsou odpovědi publicisty, překladatele a bývalého politika Miroslava Macka na otázku: Co je největším problémem naší doby a současné společnosti? „Historie nás učí, že nikdy nelze přesně určit, kdy kolaps nastane, ovšem počítat s ním a být na něj dle možností připraveni se vždy vyplatí,“ dodává.
"Ve volebním štábu koalice Spolu se mezitím pozvolna rozjížděl večírek, který obyvatelům pražské Petrské čtvrti připomněl doby předcovidové, kdy se nad ránem toulaly ulicemi duše sice zmožené a hlučné, ale v nitru šťastné. A já si začal uvědomovat, že se nám zase pomalu do života vrací politika,“ píše se v editorialu Reportéra, který vychází po volbách v říjnu 2021.
Z ŘÍJNOVÉHO VYDÁNÍ. Vyhrát volby a získat alespoň pětadvacet procent hlasů. Takové cíle měla koalice Pirátů a Starostů na začátku pětiměsíčního boje o voliče. Pak šlo i o to – řečeno slovy jednoho z Pirátů – „přežít zbytek kampaně“. Nakonec to bylo jediné, co se podařilo splnit. Piráti přežili, i když jen taktak. Jak to? Po odpovědi můžete pátrat s námi při pohledu za kulisy volební kampaně.
Koalice Spolu, ještě před několika měsíci mnohými odepisovaná a v průzkumech se krčící až na třetím místě, získala nejvíce hlasů ve volbách a porazila ANO Andreje Babiše. Je to zásluha všech tří lídrů Spolu, velký díl pak sehrál její kandidát na premiéra a dlouho podceňovaný předseda ODS Petr Fiala.
