Vlastně už dopředu jsem měl vymyšlený titulek: „Když jdou na mužskýho léta“. Rozhovor s hercem Sašou Rašilovem, který letos v červenci slaví padesátiny, se ale vyvíjel naprosto nečekaným, křehkým, intimním směrem a já byl sice překvapený, ale moc se mi to povídání líbilo, tak jsem ho rád nechal plynout.
Točil s herečkou Nicole Kidmanovou, projel kus Afriky s libyjským diktátorem Muammarem Kaddáfím, režisér Oliver Stone se s ním chtěl vyfotit. František Novák, povoláním ostřič, ostří světovou filmovou ligu, přesto chce zůstat neviditelný a nenápadný, obyčejný jako jeho české jméno. Tím ho ale nazývá jen málokdo. Říkají mu Frankiee.
Jeho mamince bylo devatenáct, když se v rodném Táboře seznámila s příslušníkem říšské Schutzpolizei – protektorátní německé policejní síly. Na svatbě v říjnu 1943 šli za svědky dva ženichovi spolubojovníci. Za rodinu nevěsty se nikdo nedostavil. Otto Rinke se narodil měsíc před obřadem... Jedenáctý díl seriálu, který vzniká ve spolupráci magazínu Reportér, Paměti národa a Moneta Money Bank.
Klidně by se dalo říct, že dějiny českého filmu posledních třiceti let jsou dlážděné neuskutečněnými sny natočit snímek o osudech bratří Mašínů. Letos v létě padne první klapka filmu Bratři, který má tohle prokletí zlomit. Vzdálený příbuzný Tomáš Mašín bude režírovat, scénář napsal Marek Epstein a produkci zastřešil Petr Bílek z FilmBrigade. Stačilo přitom málo a nic se netočilo. Zdálo se, že projekt je u ledu – za zvratem stála cesta Josefa Mašína do Evropy.
Stěžejní jsou souvislosti – tak se sama představuje kniha s názvem Století ČSR. Jde o historické leporelo českých dějin od Habsburků přes první republiku, druhou světovou válku a komunistickou totalitu až po její pád. A ovšem důležité jsou i příběhy, včetně historek z autorovy rodiny, jehož rodiče patřili mezi přední postavy českého disentu sedmdesátých a osmdesátých let. Magazín Reportér přináší z knihy výňatek.
Jedním z českých hudebních objevů letošního roku se stává šestadvacetiletý Matěj Metoděj Štrunc, který v červnu vydal sólové album jménem Lidověk – na něm se originálně a moderně vyrovnává s (hlavně moravským) folklorem.
Studenti si jej mohli vylosovat v maturitní otázce, a nebyli-li hloupí, odpovídali: „Ivan Wernisch je jedním z nejčtenějších žijících básníků českých...“ Ale pozor, skutečně Ivan Wernisch žije? Z encyklopedie víme, že by měl v těchto dnech slavit pětasedmdesátiny – ale slaví? Těžko říci. Veřejná čtení léta neprovozuje, rozhovory neposkytuje, pražští hospodští o něm nic nevědí. (IW slaví 18. 6. 2022 osmdesátiny - při této příležitosti článek odemykáme.)
Za socialismu byl pankáčem z Vysočiny, spolupracoval (a přátelí se) s hudebníkem Brianem Enem, dnes žije ve vyprahlém Novém Mexiku. Svůj pozoruhodný životní příběh vypráví v dalším díle podcastu Host Reportéra šestapadesátiletý vizuální umělec Jiří Příhoda, jehož díla na pomezí sochy a architektury aktuálně ovládla pražskou Galerii Rudolfinum.
Ve čtvrtek 24. června 2021 večer se několika obcemi na Hodonínsku prohnalo tornádo. Poničilo stovky budov, šest lidí připravilo o život a tisícům dalších změnilo život. „O změně osudu často rozhodují úplné maličkosti, třeba nenatrhaný rybíz,“ říká režisérka Jana Počtová, která natočila dokument Tornádo – rok poté. V podcastu Host Reportéra mluví i o tom, že před kamerou viděla slzy častěji u mužů než u žen.
Poutníka a spisovatele Ladislava Ziburu charakterizuje laskavost a také snaha vzít si z každého zážitku morální ponaučení a předávat jej dál. „Nakazil jsem se od našich,“ říká, „což jsou učitelé. Bojuju s tím, ale vždycky zvítězí pocit, že bez morálního ponaučení je příběh zbytečnej.“ Navzdory zmíněným charakteristikám bývá s čerstvým třicátníkem Láďou zábava zaručena. Přesvědčte se v rozhovorovém speciálu magazínu Reportér. Rozhovor si můžete poslechnout i jako podcast.
„Já nejedu swag, a už vůbec flex,“ představuje se třiadvacetiletá Monika Evans alias Hellwana ve své nejznámější písni Das Leben: „Jedu design a hlavně rap, přes den dělám vázy a večer stage – žiju dva světy.“ Za Das Leben letos získala cenu hudebních kritiků Apollo a v dalším díle podcastu Host Reportéra vysvětluje, jak svůj text vlastně myslí.
V květnu jí bylo dvacet let a zažívá neuvěřitelné období – jen v posledním týdnu si zazpívala třikrát před kapelou Imagine Dragons a jednou před zpěvákem Yungbludem.
Moderátor Poláček dostal v dalším podcastu Host Reportéra cenné architektonické rady zdarma – bohužel příliš pozdě. Do redakce přišli dva úspěšní, ale hlavně stále ještě mladí a perspektivní architekti, jejichž společná firma se ostatně jmenuje Studio Perspektiv.
Tehdy to bylo zjevení. Legendární humoristický časopis Sorry vyšel poprvé před třiceti lety – na jaře 1992. Kultovní titul stvořili v tehdejším porevolučním boomu tiskovin tým mladých, zábavných a hospodám holdujících karikaturistů spolu s barvitým pražským právníkem a mediálním podnikatelem. Řada tehdejších vtipů by se dnes patrně považovala za nekorektní, časopis nicméně dál vychází i přes peripetie, úmrtí či odchody některých zakladatelů.
Na anketní otázku červnového Reportéra odpovídají hudebníci, publicista i trenér.
Pochází z pražských Běchovic – a před třemi lety si otevřel restauraci v Malajsii. Ačkoli podnik leží v převážně muslimské zemi v Asii, hostům nabízí luxusní středomořskou kuchyni s lanýži, sušenou šunkou, těstovinami, langustami či krevetami. Šéfkuchař Petr Fehér se probojoval i lockdowny a jeho podnikání se stále rozrůstá, ještě letos otevře další dva podniky. Jím vedenou restauraci na ostrově Penang vyhledávají bohatší lidé a ti, kdo se chtějí blýsknout.
„Tělo ti říká, že každou chvíli umřeš,“ říká mi Petr, zkušený highliner neboli – starším a nepřesným termínem řečeno – provazochodec. Mezi věžemi hradu Kašperk mezitím kráčí po méně než tři centimetry širokém popruhu další borec, Hugo. Vtipkuje s poněkud vyděšeným publikem a následně se vrhá střemhlav dolů. Chvíli plachtí, než ho zachytí jisticí lano. Hned ho střídá Aneta, která provádí gymnastiku na tenoučkém popruhu v třicetimetrové výšce.
S Hankou Holišovou jsme se někdy před devíti lety seznámili za zvláštních okolností – pomáhali jsme partě šílenců jedoucích na koloběžkách Tour de France. Tehdy jsem ji vnímal jako výjimečně slušnou, skromnou holku a skvělou herečku, která je bohužel slavná jenom v Brně a pak taky mezi fandy muzikálu, za kterýžto žánr tou dobou získala Thálii. Dnes je Hanka pořád slušná a skromná, ale díky dvěma vítězstvím v televizní pěvecké soutěži mnohem slavnější – a právě se chystá na roli Marty Kubišové.
Jako vystudovaná učitelka už měla umístěnku, ale pak dostala nabídku nastoupit do Československého rozhlasu. Neváhala ani vteřinu, jejími kolegy se stali Zdeněk Svěrák či Ludvík Vaculík, svou práci milovala. Bylo jí osmadvacet, když přijely sovětské tanky. Za to, že se podílela na vysílání proti invazi, byla Jana Černohorská vyhozena ze zaměstnání, nesměla pracovat ani s dětmi. Desátý díl seriálu, který vzniká ve spolupráci magazínu Reportér, Paměti národa a Moneta Money Bank.
Nedávno oslavil AZ-kvíz, populární vědomostní soutěž České televize, pětadvacáté výročí. Celou tu dobu jím diváky a soutěžící provází moderátoři Eva Machourková a Aleš Zbořil. „Zpětně mě mrzí, že jsme si s Alešem od začátku nepsali AZ-kvíz deník. Bylo by to zajímavé počtení,“ říká Machourková. Těší ji prý, že se do soutěže i dnes hlásí mladá generace.
„Už od střední školy jsme s parťákem vytvářeli startupy na míru,“ vypráví další host podcastu Jiří Diblík: „Zjistili jsme, že nás snad nejvíc baví propojovat technologie se zdravotnictvím, a nakonec vytvořili aplikaci, která pomáhá lidem k lepší náladě a občas snad i zachraňuje životy.“
Svůj poměrně punkový přístup k životu předvedl výtvarník Krištof Kintera už pět minut před začátkem podcastu, kdy se nedaleko redakce vysekal na kole, takže dorazil s krvavým nosem a horním rtem.
Od ruské invaze toho Oksana Maslova příliš nenaspala. Rychle se rozhodla, že ze země musí zmizet. Po pětidenním putování se jí podařilo dostat do Česka. „První dny v Česku byly těžké. Objímali mě lidé, které jsem předtím neznala. Těšila mě lidská účast. Bolelo mě, že to nejsou ruce mých příbuzných, jejich hlasy a úsměvy,“ říká novinářka a kurátorka, která v Česku založila telegramový kanál Ukrajinka v Česku s informacemi pro ukrajinské uprchlíky. Nedávno byl spuštěn stejnojmenný web.
„Na dokument o Chinaski se mi nedívá snadno,“ přiznává v dalším díle podcastu Host Reportéra zpěvák a kytarista Michal Malátný. Hovoří o filmu Každej ví kulový, který příští týden vstupuje do kin a který zachytil zhruba šest turbulentních let v nedávné historii kapely.
Na 8. května připadá Světový den boje s rakovinou vaječníků. Gynekologických zhoubných nádorů sice v Česku nijak dramaticky nepřibývá, přesto by počet nemocných mohl být ještě mnohem nižší. „Jako populace totiž příliš zodpovědní nejsme. Na kontroly a screeningy chodí ženy, když jsou mladé. U starších už tomu tak často není,“ říká profesor David Cibula, který je vedoucím Onkogynekologického centra Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.
Říká, že žádná reportáž „nestojí ani za zlomenou nohu“, ale jeho vlastní novinářská dráha takovému „pravidlu“ vlastně protiřečí: Jakub Szántó je válečný reportér České televize a bývalý stálý zpravodaj na Blízkém východě. Jaká vlastně je válečná novinařina? Co musí člověk znát především? Jak se reportování z ozbrojených konfliktů vyvíjí a čím je jiná současná válka na Ukrajině?
Se speciálním vyšetřovacím týmem vyráží na místa požárů i k soudům. „Vstupujeme do případů s vysokou škodou nebo vyššími počty zraněných či mrtvých,” říká Ondřej Sanža Šafránek, šéf skupiny hasičských expertů, kteří odhalují příčiny vzniku požárů.
Umělec se špatnou pověstí Samir Hauser vypráví v dalším díle podcastu Host Reportéra o tom, jak se prakticky každá jeho zahraniční dovolená zvrhne v katastrofu.
Od dětství miloval počítačové hry – a zatímco u vrstevníků nadšení v dospělosti většinou ochabovalo, Dan Broulík si ho zprofesionalizoval. Jeho agentura Avatar Media začala roku 2016 provozovat hernu zaměřenou na virtuální realitu, a loni v prosinci přidala na pražské Brumlovce druhou, tentokrát největší v republice.
Obyčejná touha po volnosti a možnostech, které mají lidé za železnou oponou, stála za emigrací Heleny Jindáčkové do Itálie. Čtyřiadvacetiletá fotbalistka pražské Slavie zůstala na Západě při posledním klubovém zájezdu před tím, než opět spadla klec – v lednu 1969. Devátý díl seriálu, který vzniká ve spolupráci magazínu Reportér, Paměti národa a Moneta Money Bank.
Po devíti letech v německé bundeslize se loni vrátil do Slovanu Liberec. Theo Gebre Selassie je výjimečný nejen jako hráč. Například se věnuje charitativním projektům. Nebo se jako malý kluk naučil nazpaměť Davidovy žalmy ze Starého zákona. „Být profesionální fotbalista je fajn, ale čím dál častěji mi v životě schází další rozměr,“ říká hráč, jehož táta, lékař, pochází z Etiopie.
V nečekanou detektivku se vyvinulo bádání historičky architektury Martiny Hrabové, které se původně mělo týkat jen Plzně a Paříže. „Nicméně najednou jsem se ocitla v indickém ášramu,“ vypráví v dalším podcastu Host Reportéra.
Před třiceti lety, na jaře 1992, vyšlo historicky první číslo humoristického časopisu Sorry. Příznivci černého – a z dnešního pohledu i nekorektního – humoru tehdy našli novou modlu. Některé vtipy Michala Hrdého, Milana Podobského, známého pod přezdívkou Fefík, nebo Marka Douši už stihly zlidovět. „Nic podobného v Česku v té době nebylo a my jsme objevovali všechny možnosti, kudy se dalo jít,“ říká posledně jmenovaný.
Na oslavu sobotních pětatřicátých narozenin fotbalista Martin Fenin do smrti nezapomene. „Když nás se ženou po třiceti devíti hodinách pouštěli z barcelonského vězení, policajti mi na rozlučku zazpívali Happy Birthday,“ říká v dalším díle podcastu Host Reportéra.
Živelný, vždy v obleku, s nezaměnitelným účesem. Farář Jaroslav Pechar mluví o velikonočních svátcích a svém čtyřicetidenním půstu, třeba i od sociálních sítí. „Bez kafe to ale nejde,“ směje se v dřevěném kostelíku v pražském Braníku.
Až do svých čtyřiceti let byl Ondřej Hübl známý coby reklamní kreativec, a na budoucího spisovatele – natož úspěšného – by se netipoval dokonce ani on sám.
V Národním divadle právě skončila Káťa Kabanová, překrásná Janáčkova opera, publikum tleská snad deset minut, já pak deset vteřin navíc: Bravo! Káťu zpívala a hrála moje jmenovkyně Alžběta, sopranistka Alžběta Poláčková, která se sice nikam moc necpe, ale podle mě jde o naprostou hvězdu; a nejen podle mě. V posledních letech jde Alžběta z jedné hlavní role do druhé.
S obdivuhodnou upřímností přistupuje k podcastu v redakci Reportéra ostravský malíř Daniel Balabán. Když ho moderátor Poláček pochválí, že se svou štíhlou postavou vypadá jak vytrvalostní běžec, čtyřiašedesátiletý Balabán se pousměje a zavrtí hlavou, že prý s výjimkou jógy nesportuje.
