Příběh plný dramatických životních zvratů a komunistické perzekuce, ale také vyznání lásky ke svobodě a rockové muzice si vyslechli žáci základní školy z Mráčkovy ulice v Praze 12. Odvyprávěl jim ho Karel Havelka – syn truhláře a učitelky, jenž ve dvaadvaceti letech emigroval přes Japonsko do Ameriky. Přinášíme druhý díl seriálu, který vzniká ve spolupráci magazínu Reportér a Paměti národa.
Za barem stojí ztělesnění amerického snu. Tohle je totiž New York, Manhattan, restaurace jménem Le Pavillon. Otevřela letos v květnu, od té doby je vždy na dva měsíce dopředu zarezervovaná. Jedna z nejlepších ve městě, možná nejkrásnější. Denně v ní sedí desítky celebrit a drinky jim servíruje šestatřicetiletý Marcel Jinoch, který se ještě před pár lety bál deportace.
Jako žena, navíc „buržoazního původu“, měla Dina Štěrbová v době komunistického režimu pramalou šanci dostat se do státní velehorské expedice. S kamarádkou si tehdy vydupaly svoji vlastní výpravu – a jako první ženy na světě stanuly na osmitisícovce Čo Oju. Se stejnou vervou dnes jednaosmdesátiletá horolezecká legenda organizuje chod české nemocnice a řídí další humanitární projekty v odlehlém údolí západního Himálaje.
Zástupci předních firem vysvětlují svůj přístup ke sportovnímu sponzoringu.
Kdysi se sem sjížděla císařská družina. Později návštěvníkům sloužila jako místní restaurace, vyhrávaly tady kapely, od konečné tramvaje jezdil kočár tažený koňmi. Po roce 1989 se někdejší lovecký letohrádek v pražské Stromovce málem zřítil, nejvíc namále měla barokně-novogotická památka po povodních v létě 2002. Nyní se Šlechtovka vyloupla do krásy a nemalou zásluhu na tom má architekt Mikuláš Hulec.
Bohatou podzimní sklizeň zažívá malíř a textař Lubomír Typlt, který mimo jiné kdysi zdědil barvy po Jiřím Načeradském a stál u zrodu českého hip hopu. V šestačtyřiceti letech se mu před pár dny narodilo třetí dítě (první dcera), velkou výstavu jménem Tančící pentagon má na zámku v Hluboké, a s kapelou WWW vydává konečně taky na vinylu patnáct let staré, přelomové album jménem Neurobeat.
„Premiér nejspíš nepočítal s tím, že by mohlo Spolu vystoupat až tolik, tak na ODS neútočil, aby s ní případně mohl jednat o vládě. V tom se ovšem přepočítal,“ říká sociolog a volební expert Jan Herzmann v podcastu o výsledcích voleb a jejich příčinách.
Zůstává v anonymitě, říká si jen Midnight Code a naprogramoval mobilní aplikaci Bez Holdingu, která umí v obchodech rozpoznávat podle čárových kódů potraviny pocházející z holdingu premiéra Andreje Babiše a ministra zemědělství Tomana. Po necelém roce má dvacet tisíc aktivních uživatelů.
Josef Lhotský se už dnes sice živí jako kouč a lektor v korporátním světě, ale duší je stále evoluční biolog. Jeho láskou jsou bakterie, využívá je při školeních ve firmách a nyní o nich napsal knížku pro děti. Chce jim ukázat skrytý mikrosvět a vylepšit bakteriím pověst. Většina lidí totiž podle něj zná jen ty zlé, co plodí nemoci, anebo maximálně ty „hodné“ z reklam na jogurty.
Pro české univerzitní prostředí je pojem fakultního ombudsmana novinkou. Diskuse o něm se objevily zejména ve spojení se sexismem a nevhodným chováním na akademické půdě. Na Filozofické fakultě v Olomouci ombudsmana už několik let mají, zároveň mají i přímou zkušenost s případem sexuálního obtěžování. „V případě pedagogů zde hraje zásadní roli mocenská asymetrie, kdy je v akademickém prostředí vnímán učitel jako autorita,“ říká tamní ombudsman Jaroslav Šotola.
Do necelých pěti let žil Adam Peška normální život, naučil se i bruslit a lyžovat. Pak ale začal klopýtat, padat a mít problémy s chůzí. Lékaři mu diagnostikovali svalovou dystrofii Duchenne. Ačkoli je Adam upoután na vozík, jeho velkou zálibou je sport. Už dvanáct let se věnuje hře jménem boccia a právě v ní letos na paralympiádě v Tokiu vybojoval zlatou medaili. (Adam hovořil s pomocí ventilátoru, takže se mu někdy hůř mluvilo a jeho maminka Ivana, která je v boccie jeho asistentkou, mu s odpověďmi pomáhala.)
U mikrofonu v redakci Reportéra se tentokrát potkali dva dávní kamarádi – Tomáš Poláček kdysi s Ondřejem Ládkem alias písničkářem Xindlem X několik měsíců studoval bohemistiku. „Ty jsi to vzdal po roce?“ ujišťuje se Ondřej. „Já už po prvním semestru.“
Náhodný kolemjdoucí může mít pocit, že jde o jakousi bizarní postavičku a o humor, ale omyl – David Doubek zvaný Ventolin, který právě slaví padesáté narozeniny, je čím dál jasnější hudební hvězdou.
Ať už nedělní ligové derby mezi fotbalovými Bohemians a Slavií dopadne jakkoliv, jedno je jisté – obránce domácích po něm věnuje svůj dres asistentovi trenéra hostí: „Dáš mi ho, brácha,“ ujišťuje se v dalším díle podcastu Host Reportéra Jaroslav Köstl u svého o skoro devět let mladšího bratra Daniela: „Viď že jo?“
„Kolik že mu je let?“ Tak zněla několika hlasy zároveň vyřčená otázka vteřinu poté, co Janek Ledecký opustil po (hodinu a půl trvajícím) rozhovoru redakci. „Cože, příští rok šedesát? Tak to je neuvěřitelné...“
Na anketní otázku magazínu Reportér odpovídají mimo jiné Ondřej Šteffl nebo Libor Bouček.
Naposledy jsme se sešli dávno, to bylo herečce Simoně Stašové padesát. Něco se změnilo: „Tehdy mi vlastně tajně lichotilo, že se o mě novináři zajímají. To je dávno pryč a já mám z rozhovorů strach. Respektive bojím se sama sebe, toho, co řeknu...“ Proto je dnešní povídání křehké, ale nakonec mám pocit, že Simona Stašová řekla víc, než plánovala, a to nejen slovy. Občas jako by mluvila i v mezerách mezi řádky.
Myslel jsem, že půjdu trochu delší procházkou na pivo, ale toho piva už se nejspíš nedožiju. Co má tohle znamenat? Srpen – a sněhová vánice. Fuj, zapadl jsem po pás do trhliny. Kde je ta šílená chata? A co je za blázna ten Kalič; do čeho se to uvrtal?! „Tome,“ říkám lapaje po dechu fotografovi, „nech mě tady sedět, fakt si musím odpočinout.“ Tomáš Binter mě zmrznout nenechá: „Neblázni, za deset minut bude tma. Ledovec jsme přešli, zbývá nám pět minut nahoru po šutrech, to dáš. A nahoře bude teplo; tam si odpočineš.“
Do uměleckého provozu se dostala už ve třinácti letech. Coby brigádnice třídila archiv v muzeu a sledovala, jak vznikají výstavy. Dnes je Blanka Čermáková ředitelkou respektované pražské galerie současného umění Trafo Gallery: zakládala ji s výtvarníky Janem Kalábem, Jakubem Neprašem a Michalem Cimalou. Letos oslavují patnácté výročí existence. Půvabná galeristka klame tělem, za křehkou vizáží se skrývá buldočí vytrvalost – a schopnost realizovat i velmi troufalé nápady.
Příběh, který se vymyká všemu, co jejich generace mohla zažít, si vyslechli osmáci a deváťáci z příbramské Základní školy Jiráskovy sady. Odvyprávěla jim ho paní Ludmila Šeflová – dcera sedláka, kterou komunistický režim v jedenadvaceti letech poslal na deset let do vězení. Přinášíme první díl seriálu, který vzniká ve spolupráci magazínu Reportér, Paměti národa a Moneta Money Bank.
Koncem léta 2001 se tehdy dvacetiletá česká studentka chemie přestěhovala do New Yorku, aby nastoupila na tamní prestižní New York University. Ještě než se stačila trochu „rozkoukat“, stalo se něco, co změnilo svět: 11. září 2001 ráno narazila dvě letadla do věží Světového obchodního centra na Dolním Manhattanu. Petra Weck vzpomíná, co tehdy prožívala, jak město fungovalo v následujících dnech a týdnech nebo jak se člověk s takovou zkušeností vyrovnává.
Historický ústav Akademie věd nedávno spustil unikátní projekt Databáze dějin všedního dne, který si klade za cíl nashromáždit vzpomínkové materiály „obyčejných lidí“ z různých dějinných epoch. Právě jejich vzpomínky ukazují dobu, kterou jinak považujeme za dobře známou, v úplně novém světle. Za iniciativou stojí mimo jiné mladý historik Vojtěch Kessler.
Do redakce přišel s novou deskou jménem Dýchej, která ho stála hodně nervů, ještě víc práce a pár slz – bylo toho tolik, že v létě dokonce zkolaboval. Skvělý frýdeckomístecký bubeník Matěj Drabina vypráví v hodinovém podcastu o vztahu a spolupráci s Davidem Stypkou, se kterým hrál posledních deset let ve skupině Bandjeez.
Je to příběh se vším všudy, dramatickou zápletkou i happy endem. Před šestnácti lety získala mladá učitelka Marie Gottfriedová místo ředitelky na základní škole v Trmicích u Ústí nad Labem a záhy musela řešit problémového chlapce s Aspergerovým syndromem. Příběh této školy ukazuje, že lze úspěšně vzdělávat i děti, jejichž startovací pozice není jednoduchá. A také že ze školy se špatnou pověstí můžete udělat školu, kde se dveře netrhnou.
Sešli se první školní den dopoledne, hned poté, co odvedli své děti do škol – a výtvarník Josef Bolf to mladší taky do školky. Reportér Tomáš Poláček mu hned po úvodních zdvořilostech začal vyprávět, že sbírá obrazy běžců a že by rád našetřil i na jeden od něj, od Bolfa, svého oblíbence.
Nejvíce vinylových desek na světě chrlí letos sedmdesátiletá česká gramofonka v Loděnici u Berouna, jejíž generální ředitel Michal Štěrba v dalším díle podcastu Host Reportéra vypráví: „Teď v srpnu jsme třeba dělali nádhernou limitovanou edici pro Rolling Stones – je to potahovaná krabička, v ní deska, krásná knížka, plakáty a další suvenýry pro ty nejzapálenější fanoušky kapely.“
Tři dny plné dobré hudby na Výstavišti. Po dlouhé pauze se do hlavního města vrací festival s domácími i zahraničními hvězdami. Na akci nazvané Metronome Prague Warm Up zahraje i slavná britská kapela Morcheeba. „Chceme lidi bavit a také se jim zase po delší vynucené odmlce znovu připomenout,“ říká promotér Metronome festivalu David Gaydečka. Celý rozhovor si můžete poslechnout v podcastu Host Reportéra.
Zpěvačka Iva Frühlingová letos vydala singl s názvem Tik Ťak a vlastně se jím přiznala, že měla po narození syna psychické potíže. Několik let se léčila z panické ataky. „Myslela jsem, že mám infarkt a zemřu,“ popisuje svůj první záchvat. Nyní o problému otevřeně mluví, aby pomohla ostatním.
Jiří Černický, jeden z nejúspěšnějších českých výtvarníků, by na základě svých zážitků mohl napsat román – však taky jeden dopisuje. Setkali jsme se před začátkem každoroční výstavy J&T Banka Art Index Pop-up, která se uskuteční od čtvrtka do neděle v Praze na Újezdě. Jiří Černický vyprávěl například o své práci na rypadle v Chabařovicích nebo o dramatickém putování africkým pralesem. Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Host Reportéra.
I mezi seniory jsou lidé s jinou než heterosexuální orientací. Samozřejmost, se kterou ovšem společnost, včetně domovů pro seniory, příliš nepočítá. Stejně jako s tím, že i staří lidé chtějí vést intimní život. „V dotaznících, které se vyplňují při nástupu do domova, je potřeba nemít pouze kolonku ,ženatý/vdaná/‘, ale i ,registrovaný/á‘,“ uvádí jako příklad respektujícího přístupu Jaroslav Lorman, ředitel organizace ŽIVOT 90.
Míla Šašková-Pierce žije už skoro půlstoletí v Americe. Je emeritní profesorkou na Univerzitě Nebraska–Lincoln, kde dlouhou dobu vyučovala slovanské jazyky, lingvistiku a kulturní historii. Z Československa ji před třiapadesáti lety vyhnala srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy. Přes Belgii se dostala až na americký Středozápad, kde s manželem Laynem neúnavně organizují akce pro české krajany. Poprvé se potkali v knihovně, kde na ni Layne začal mluvit česky.
Pro všechny tři to je neobvyklý rozhovor. Já sice vnímal, že Pavel Liška s Bárou Polákovou nemají učebnicový vztah, ale myslel jsem, že to spolu nějak lepí; a teď poslouchám, že bylo všechno jinak. Pro Báru s Pavlem je rozhovor těžký, protože si úzkostlivě chrání soukromí. Netuší, nakolik otevřeně mluvit, a já je přemlouvám: „Spousta lidí se v tom pozná – a někomu váš příklad pomůže.“ Rozpačitě kývnou: „Tou otevřeností jdeme proti vlastní přirozenosti, ale okolnosti nás k tomu nutí.“
Když nedávno fotograf Zdeněk Thoma navrhl, abychom roku 2025 vyrazili stopem přes Japonsko na Světovou výstavu do Ósaky, myslel jsem, že to je legrace: ale ne. Zdeněk stopoval od roku 1953, na cestách psával deníky a v těch si sliboval, že bude „stopařem nadosmrti“. Teď těmi deníky listuju a zjišťuju, že Zdeněk (narozený v září 1938) prožíval plus minus totéž jako já – jenom o čtyřicet let dřív.
Sochař Kurt Gebauer se v obdivuhodné tělesné i duševní kondici dožívá osmdesátky. Těší se na (přinejmenším) dalších dvacet let a jako obvykle střídá dvě polohy: většinou je usměvavým milovníkem života, ale občas si vzpomene na nějakého blbce, obvykle úředníka byrokratického typu, a na moment se rozčílí. Přivítal nás na zahradě domu v pražské Dělostřelecké ulici, která sousedí se zahradou rodiny Havlových. Na zdi mezi oběma pozemky sedí jeden z Gebauerových slavných trpaslíků: jmenuje se Myslitel.
Říká, že je hrozně zvědavá, a proto se ráda vyptává. A to nejen v rámci diskusních pořadů v České televizi, ale i v soukromí. „Myslím, že tím občas můžu už lézt blízkým trochu na nervy,“ říká novinářka Světlana Witowská, která má za sebou stovky rozhovorů s hlavními tvářemi české politické scény. Co všechno při nich zažila, jak reaguje na nepřiměřený nátlak a proč nemá vlastní účet na sociálních sítích?
Patří k nejtalentovanějším muzikantům své generace – a to nejen v Česku či Evropě, ale na celém světě. Josef Špaček, houslový virtuos, žák Idy Kavafianové a Itzhaka Perlmana, držitel hromady mezinárodních cen, donedávna koncertní mistr České filharmonie. Taky otec tří dětí, manžel, sportovec… a vypravěč. Zkrátka takový ten typ, kterému jde všechno, na co sáhne. Hned.
Ve městečku Thredbo uprostřed Sněžných hor v Austrálii se začátkem července konala velká oslava. Desítky hostů z celé Austrálie, ohňostroj, show na sjezdovce, mezi hosty nechyběla delegace z českého velvyslanectví v Canbeře. Sté narozeniny tu slavil pražský rodák a zároveň australská sportovní legenda František Příhoda, jenž se kdysi na lyžích přes zamrzlý rybník dostal z komunistického Československa.
