Projel cílem a vystřelil ruce s pádlem k nebi. Věděl, že je čerstvým mistrem světa. A že se docela hezky přiblížil k účasti na olympiádě. To ale nebyla jediná velká událost v nabité sezoně nejlepšího českého vodního slalomáře... U příležitosti zlaté olympijské medaile odemykáme příběh kajakáře Jiřího Prskavce, který vyšel v magazínu Reportér v listopadu 2019.
Tím, co udělal během uplynulého školního roku, překvapil své kamarády i spoluhráče. Osmnáctiletý Michael Ryšavý je oporou úspěšných dorostenců fotbalového klubu TJ Praga Praha: „Z mého pohledu je na covidu nejhorší,“ začíná své vyprávění, „že nám vzal na dlouhé měsíce to, co nás nejvíc baví. Sportování. Několik kamarádů se po půl roce rozhodlo, že se k fotbalu už ani nevrátí.“
Další díl podcastu HoRe! přináší neuvěřitelný, pohádkově znějící příběh Marie Tomanové, která ještě před deseti lety vůbec nefotila, a nyní zastupuje Českou republiku na slavném fotografickém festivalu v Arles.
Netají se tím, že chce dostat do vinice na severu Prahy michelinskou hvězdu. Šéfkuchař nádherné restaurace Salabka, která leží ve svahu nad pražskou botanickou zahradou, zoo, a tím pádem i nad Vltavou, vypráví v podcastu HoRe! svůj pozoruhodný příběh.
Když se stal před asi čtrnácti lety zdravotním klaunem, po každé tříhodinové návštěvě nemocnice seděl hodinu unavený venku a jen se tak díval. „Musíte umět improvizovat, být pohotový, empatický, a navíc chyby se nepřipouští. Kdybychom někam přišli a rozbrečeli dítě, které je traumatizované už tím, že je v nemocnici, tak je to špatně,“ říká Petr Liška alias profesor doktor Archibald.
Není úplně obvyklé, aby se mladý muž pustil do chovu slepic. „Moje žena chtěla, abychom zachránili nějaké ubožačky z klecových velkochovů. Tak jsme to udělali a mě začalo všechno kolem slepic hodně bavit,“ říká třiatřicetiletý Vojtěch Spousta z Kadaně. Když vejde s kyblíkem granulí do výběhu, obstoupí ho stovka jeho svěřenkyň mnoha plemen. Jedno vejce prodává za osm korun a Pražáci mu i tak můžou utrhnout ruce.
V Česku žije kolem půl milionu takzvaných Neviditelných – lidí, kteří nepřiznávají své příjmy buď vůbec, anebo jen minimální mzdu. Zbytek peněz, které často dostávají na ruku, nedaní. Nejen o problému stínové ekonomiky vypráví v podcastu Host Reportéra Aleš Rod z Centra ekonomických a tržních analýz CETA.
V neděli 18. července 2021 zemřel ve věku jednaosmdesáti let herec Milan Lasica. Otevíráme rozhovor, který s ním vyšel v Reportéru v prosinci 2016.
Další díl podcastu Host Reportéra je africký: moderátor Tomáš Poláček se konečně dočkal a dlouze si popovídal s člověkem, který mnohokrát projel oblast rovníkové Afriky – a to včetně Demokratické republiky Kongo, což je jediná země planety, do níž by se Poláček nechtěl vracet.
„Uvědomuju si,“ řekne v polovině dvouhodinového povídání, „že z našeho rozhovoru můžu mít průšvih, ale to je mi teď opravdu jedno...“ S neobvyklou upřímností přišel k mikrofonu v redakci Reportéra umělecký šéf Činohry Národního divadla a režisér Daniel Špinar.
Ve velkém stylu vstupuje do redakce Reportéra spisovatel Petr Stančík: „Tady pár desítek metrů od vás na Petrském náměstí,“ začíná své podivuhodné vyprávění, „bývala legendární hospoda Na Kuklíku, kterou můžete znát třeba ze Švejka.“
Až v (předpokládané) půli svého života vyrazil herec Marek Taclík na první zahraniční fotbalový výjezd. Prožil den a půl v Baku, o čemž vypráví v dalším díle podcastu Host Reportéra.
Za pětačtyřicet let toho stihl hodně: „Nicméně pravda je taková, že vrcholové akrobacii a novému cirkusu jsem se začal věnovat až po vítězství v soutěži Česko Slovensko má talent roku 2010, a teď už se pomalu blíží doba, kdy své místo na jevišti předám mnohem mladším kolegům.“
Neuvěřitelný příběh s několika až hororovými prvky vypráví v podcastu HoRe! hudebnice a spisovatelka Natalie Kocábová. Na podzim odletěla do Severní Karolíny, kde se ve městě Wilmington narodila (roku 1954) její máma Marsha. Myslela, že se do Vánoc vrátí, ale domů se s dětmi dostala až teď, v červnu.
Časopis plný rozhovorů s lidmi, kteří našli odvahu k vykročení ze zaběhnutých pravidel, k posunutí svého oboru, k neobvyklému životnímu kroku, k pomoci jiným, k překonání sama sebe nebo nepřízně osudu.
Stovky českých muzikantů se loni na jaře dostaly do existenčních problémů. Neměli pro koho hrát a zpívat, nevydělávali. Někteří z nich se v tu chvíli rozhodli změnit umělecký žánr a vsadili na své ruce: Radůza se naučila tvořit ozdobné výrobky z kůže, Matěj Homola z kapely Wohnout vyřezávat sochy, raper Kato začal malovat a prodávat své obrazy.
Po dvaceti letech rozhovorů s herci jsem narazil na výjimečný případ. Nepamatuju, že by někdo jiný hovořil o filmové roli s takovým zaujetím, jako to dovede Václav Neužil, když mluví o Emilu Zátopkovi. Ví o něm všechno, tisíckrát se do něj vžíval, samozřejmě toho spoustu naběhal. „Dokonce mám pocit,“ řekne ke konci tříhodinového povídání, „že jsem se díky Emilovi změnil.“
Několikrát v životě jsem blokoval dopravu v centru Prahy. V dobách dospívání coby revolučně naladěný demonstrant za lepší svět, později jako maratonský běžec. Teď poprvé se ale stalo, že jsem sice blokoval dopravu, ale nikoho to neštvalo, kolemjdoucí se usmívali. Stal jsem se součástí kolony jezdců na vespách.
Na otázku magazínu Reportér odpovídají mimo jiné spisovatelka, režisér i hudebník.
„Vesnický krámek“ v Křepenicích na Sedlčansku nedaleko Slapské přehrady dosáhl takového věhlasu, že se tam sjíždějí přespolní a piknikují na návsi. Domácí chleba, dalamánek s fenyklem nebo třeba frgál s hruškovými povidly a limonáda ze sirupů z čerstvého ovoce – to vše nabízí podnik Aleny Kramešové, který je kombinací pekárny, kavárny a prodejny farmářských výrobků.
Žijí mezi námi lidé, kteří by měli být hvězdami z titulních stránek, ale z neznámého důvodu zatím nejsou. Když přišel do podcastu dvaatřicetiletý bubeník (ale taky herec a zpěvák) Oleg Sokolov, vzniklo podivuhodné vyprávění.
Po třiceti letech mejdanů má sice zhuntované tělo, ale covidu se nebál (naopak, covid se nejspíš bál jeho). „Já vycházím z toho,“ filozofuje v podcastu HoRe! raper Kato, „že uzený vždycky víc vydrží…“
Dva muži. K tomu prvnímu chodí diváci v obleku a divačky v lodičkách, ke druhému všichni spíš v džínách a tričku. Přesto mají ředitel Národního divadla Jan Burian a hudební promotér David Gaydečka spoustu společných témat. Přečtěte si, jak oba vidí současný stav i blízkou budoucnost české kultury.
David Křížek, legendární muž českého závodního jachtingu, by měl za pár dnů přijímat gratulace k devětačtyřicátým narozeninám. Žádnou oslavu ale neplánuje: „Je dost dobře možné,“ říká, „že už budu ve věznici; vypadá to na plzeňské Bory nebo České Budějovice.“
V závěru fotbalové sezony už pískal v každém prvoligovém kole coby hlavní rozhodčí. Třiatřicetiletý Tomáš Klíma už patří mezi českou špičku a po třech letech v této profesi na něj nejsou téměř žádné stížnosti. Tentokrát přišel do redakce Reportéra, kde v hodinovém podcastu svoji práci dopodrobna rozebral.
Pozvat mě můžeš, ale pravděpodobně nic neřeknu, prohlásila po vernisáži své výstavy v pražské Galerii Václava Špály, čímž Tomáše Poláčka neodradila: „Jen přijď,“ trval na pozvání do podcastu její obdivovatel – ačkoliv se výtvarnice Alena Anderlová považuje za introvertku, v Truhlářské ulici toho na sebe nakonec prozradila poměrně dost.
Joel Sartore – oceňovaný fotograf žijící v americké Nebrasce – spojil valnou část své kariéry se světoznámým časopisem National Geographic. Poslední léta pracuje na projektu Foto Archa, který svým názvem odkazuje na biblickou archu, na níž Noe zachránil před potopou světa všechny na Zemi žijící živočichy. Ve spolupráci s časopisem se Sartore snaží vyfotit každý známý a v zajetí chovaný živočišný druh. Věří, že tak dokáže povzbudit veřejnost, aby se o vymírání druhů více zajímala. „Nezachráníme to, co nemilujeme. A nemůžeme milovat něco, co jsme nikdy ani nepotkali,“ říká.
James Dean Le Sueur je profesorem historie na Univerzitě v Nebrasce. Vždycky ho fascinovaly československé moderní dějiny, a to tak moc, že se o nich rozhodl natočit film. Vznikl dokument Umění disentu (The Art of Dissent), který v zahraničí sbírá jednu cenu za druhou. V Česku bude mít premiéru na podzim. „Odvysílá ho Česká televize k desátému výročí úmrtí Václava Havla,“ říká producentka a spolutvůrkyně filmu Mariana Čapková.
S novou deskou „Mohlo by to bejt nebe…“ přišel do redakce Reportéra na hodinový rozhovor Michal Prokop, a velmi zajímavá byla například pasáž povídání o písni Svět naruby, která desku uzavírá. „On se tím vlastně taky uzavírá jeden životní kruh,“ poznamenává Prokop.
Z rodné Šumavy přijel k mikrofonům podcastu HoRe! jeden z nejšikovnějších, nejrespektovanějších, a hlavně nejmilejších mužů české hudby. S výborně naladěným Romanem Holým jsme mimo jiné podrobně rozebrali podivuhodný obsah veršů, které osobně vypráví v písni skupiny J.A.R. jménem Sentimentu záchvat.
Kdybychom nešetřili na testování, mohli jsme se vyhnout drakonickým omezením, říká lékař Petr Smejkal, který stál v čele Mezioborové skupiny pro epidemické situace. Do budoucna by se podle něj vyplatilo, aby vznikla státní instituce pro veřejné zdraví, kde se mohou odborníci klidně pohádat, ale dospějí pak k jednotné strategii, která nebude těkat ode zdi ke zdi.
Na otázku odpovídají mimo jiné moderátorka Jana Peroutková, spisovatel Jiří Hájíček nebo básník a nakladatel Martin Reiner.
Když mu bylo dvacet, odjel Filip Urban na víkend do Berlína malovat graffiti. Netušil, že se vrátí až po měsíci – a s osudovou láskou pro kebab. Nikoli ovšem pro jeho českou verzi, pojídanou na závěr večírků, ale pro opravdový berlínský kebab, v němž se mísí turecká tradice se soudobými německými požadavky na kvalitní jídlo. Dnes má Filip Urban v Praze u Vltavy vyhlášený stánek Gemüse Corner Kebab. Dlouhé fronty lidí u něj naznačují, že kandiduje na nejlepší kebabárnu v zemi.
Když loni v létě otěhotněla jeho přítelkyně, moc si přál syna, se kterým bude chodit na Spartu a naučí ho základům boxu. Kamarádi ale unisono varovali: „Když to bude kluk a zdědí některé tvé vlastnosti, můžeš se jít rovnou zabít.“ To herec, režisér a sportovec Jakub Štáfek uznal. Dnes je šťastný, že má (dvouměsíční) dceru, a říká: „Dostal jsem se do stadia, kdy ani snad nepotřebuju koukat na fotbal, radši čas trávím s rodinou...“ Načež se zarazí. „Ale důležité zápasy na Euru samozřejmě sledovat budu.“
Čtvrtek 13. května. Před dvěma hodinami zemřela teta. Je jedna myšlenka, kterou jsem jako dospívající spisovatelka nesnášela ze všech nejvíc – totiž ta, že se na smrt dá zvyknout. V době covidu je to myšlenka více než aktuální, píše spisovatelka a zpěvačka ve své reportáži ze Severní Karolíny.
Marcela Procházku jsem poznal jako zpěváka kapely No Distance Paradise. Fantasticky zpíval, měl velké charisma – chytrý a slušný kluk, kterého si nelze neoblíbit. Lépe jsme se poznali předloni v Londýně, kde Marcel žil, a já byl svědkem jeho studiové spolupráce se zpěvačkou Lenny. Začínal tehdy sólovou kariéru pod jménem Marcell, chtěl vydat desku a já myslel, že se příště setkáme na křtu. Setkáváme se ovšem v nemocnici: Marcel v bílém plášti mě očkuje.
Už velmi brzy, v půlce června, se režisér Jan Pavlacký dozví, co s ním bude dál. „Když natočíš seriál a spustí ho Netflix,“ říká, „rozhodují čísla za první měsíc.“ Pavlacký je prvním českým režisérem, který se na Netflixu prosadil, natočil pro něj už tři série hororového seriálu Haunted, z nichž ta zatím poslední byla nasazena v půlce května.
V sobotu se stal jednou z hlavních postav předávání cen Anděl, protože byl uveden do Síně slávy a zároveň dostal (spolu se svou kapelou Druhá tráva) sošku za loňské album Díl první. Teď si můžete poslechnout hodinový rozhovor s Robertem Křesťanem v dalším díle pořadu Host Reportéra – nejspíš se i coby fanoušci dozvíte netušené informace.
