„Kolik že mu je let?“ Tak zněla několika hlasy zároveň vyřčená otázka vteřinu poté, co Janek Ledecký opustil po (hodinu a půl trvajícím) rozhovoru redakci. „Cože, příští rok šedesát? Tak to je neuvěřitelné...“
Na anketní otázku magazínu Reportér odpovídají mimo jiné Ondřej Šteffl nebo Libor Bouček.
Naposledy jsme se sešli dávno, to bylo herečce Simoně Stašové padesát. Něco se změnilo: „Tehdy mi vlastně tajně lichotilo, že se o mě novináři zajímají. To je dávno pryč a já mám z rozhovorů strach. Respektive bojím se sama sebe, toho, co řeknu...“ Proto je dnešní povídání křehké, ale nakonec mám pocit, že Simona Stašová řekla víc, než plánovala, a to nejen slovy. Občas jako by mluvila i v mezerách mezi řádky.
Myslel jsem, že půjdu trochu delší procházkou na pivo, ale toho piva už se nejspíš nedožiju. Co má tohle znamenat? Srpen – a sněhová vánice. Fuj, zapadl jsem po pás do trhliny. Kde je ta šílená chata? A co je za blázna ten Kalič; do čeho se to uvrtal?! „Tome,“ říkám lapaje po dechu fotografovi, „nech mě tady sedět, fakt si musím odpočinout.“ Tomáš Binter mě zmrznout nenechá: „Neblázni, za deset minut bude tma. Ledovec jsme přešli, zbývá nám pět minut nahoru po šutrech, to dáš. A nahoře bude teplo; tam si odpočineš.“
Do uměleckého provozu se dostala už ve třinácti letech. Coby brigádnice třídila archiv v muzeu a sledovala, jak vznikají výstavy. Dnes je Blanka Čermáková ředitelkou respektované pražské galerie současného umění Trafo Gallery: zakládala ji s výtvarníky Janem Kalábem, Jakubem Neprašem a Michalem Cimalou. Letos oslavují patnácté výročí existence. Půvabná galeristka klame tělem, za křehkou vizáží se skrývá buldočí vytrvalost – a schopnost realizovat i velmi troufalé nápady.
Příběh, který se vymyká všemu, co jejich generace mohla zažít, si vyslechli osmáci a deváťáci z příbramské Základní školy Jiráskovy sady. Odvyprávěla jim ho paní Ludmila Šeflová – dcera sedláka, kterou komunistický režim v jedenadvaceti letech poslal na deset let do vězení. Přinášíme první díl seriálu, který vzniká ve spolupráci magazínu Reportér, Paměti národa a Moneta Money Bank.
Koncem léta 2001 se tehdy dvacetiletá česká studentka chemie přestěhovala do New Yorku, aby nastoupila na tamní prestižní New York University. Ještě než se stačila trochu „rozkoukat“, stalo se něco, co změnilo svět: 11. září 2001 ráno narazila dvě letadla do věží Světového obchodního centra na Dolním Manhattanu. Petra Weck vzpomíná, co tehdy prožívala, jak město fungovalo v následujících dnech a týdnech nebo jak se člověk s takovou zkušeností vyrovnává.
Historický ústav Akademie věd nedávno spustil unikátní projekt Databáze dějin všedního dne, který si klade za cíl nashromáždit vzpomínkové materiály „obyčejných lidí“ z různých dějinných epoch. Právě jejich vzpomínky ukazují dobu, kterou jinak považujeme za dobře známou, v úplně novém světle. Za iniciativou stojí mimo jiné mladý historik Vojtěch Kessler.
Do redakce přišel s novou deskou jménem Dýchej, která ho stála hodně nervů, ještě víc práce a pár slz – bylo toho tolik, že v létě dokonce zkolaboval. Skvělý frýdeckomístecký bubeník Matěj Drabina vypráví v hodinovém podcastu o vztahu a spolupráci s Davidem Stypkou, se kterým hrál posledních deset let ve skupině Bandjeez.
Je to příběh se vším všudy, dramatickou zápletkou i happy endem. Před šestnácti lety získala mladá učitelka Marie Gottfriedová místo ředitelky na základní škole v Trmicích u Ústí nad Labem a záhy musela řešit problémového chlapce s Aspergerovým syndromem. Příběh této školy ukazuje, že lze úspěšně vzdělávat i děti, jejichž startovací pozice není jednoduchá. A také že ze školy se špatnou pověstí můžete udělat školu, kde se dveře netrhnou.
Sešli se první školní den dopoledne, hned poté, co odvedli své děti do škol – a výtvarník Josef Bolf to mladší taky do školky. Reportér Tomáš Poláček mu hned po úvodních zdvořilostech začal vyprávět, že sbírá obrazy běžců a že by rád našetřil i na jeden od něj, od Bolfa, svého oblíbence.
Nejvíce vinylových desek na světě chrlí letos sedmdesátiletá česká gramofonka v Loděnici u Berouna, jejíž generální ředitel Michal Štěrba v dalším díle podcastu Host Reportéra vypráví: „Teď v srpnu jsme třeba dělali nádhernou limitovanou edici pro Rolling Stones – je to potahovaná krabička, v ní deska, krásná knížka, plakáty a další suvenýry pro ty nejzapálenější fanoušky kapely.“
Tři dny plné dobré hudby na Výstavišti. Po dlouhé pauze se do hlavního města vrací festival s domácími i zahraničními hvězdami. Na akci nazvané Metronome Prague Warm Up zahraje i slavná britská kapela Morcheeba. „Chceme lidi bavit a také se jim zase po delší vynucené odmlce znovu připomenout,“ říká promotér Metronome festivalu David Gaydečka. Celý rozhovor si můžete poslechnout v podcastu Host Reportéra.
Zpěvačka Iva Frühlingová letos vydala singl s názvem Tik Ťak a vlastně se jím přiznala, že měla po narození syna psychické potíže. Několik let se léčila z panické ataky. „Myslela jsem, že mám infarkt a zemřu,“ popisuje svůj první záchvat. Nyní o problému otevřeně mluví, aby pomohla ostatním.
Jiří Černický, jeden z nejúspěšnějších českých výtvarníků, by na základě svých zážitků mohl napsat román – však taky jeden dopisuje. Setkali jsme se před začátkem každoroční výstavy J&T Banka Art Index Pop-up, která se uskuteční od čtvrtka do neděle v Praze na Újezdě. Jiří Černický vyprávěl například o své práci na rypadle v Chabařovicích nebo o dramatickém putování africkým pralesem. Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Host Reportéra.
I mezi seniory jsou lidé s jinou než heterosexuální orientací. Samozřejmost, se kterou ovšem společnost, včetně domovů pro seniory, příliš nepočítá. Stejně jako s tím, že i staří lidé chtějí vést intimní život. „V dotaznících, které se vyplňují při nástupu do domova, je potřeba nemít pouze kolonku ,ženatý/vdaná/‘, ale i ,registrovaný/á‘,“ uvádí jako příklad respektujícího přístupu Jaroslav Lorman, ředitel organizace ŽIVOT 90.
Míla Šašková-Pierce žije už skoro půlstoletí v Americe. Je emeritní profesorkou na Univerzitě Nebraska–Lincoln, kde dlouhou dobu vyučovala slovanské jazyky, lingvistiku a kulturní historii. Z Československa ji před třiapadesáti lety vyhnala srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy. Přes Belgii se dostala až na americký Středozápad, kde s manželem Laynem neúnavně organizují akce pro české krajany. Poprvé se potkali v knihovně, kde na ni Layne začal mluvit česky.
Pro všechny tři to je neobvyklý rozhovor. Já sice vnímal, že Pavel Liška s Bárou Polákovou nemají učebnicový vztah, ale myslel jsem, že to spolu nějak lepí; a teď poslouchám, že bylo všechno jinak. Pro Báru s Pavlem je rozhovor těžký, protože si úzkostlivě chrání soukromí. Netuší, nakolik otevřeně mluvit, a já je přemlouvám: „Spousta lidí se v tom pozná – a někomu váš příklad pomůže.“ Rozpačitě kývnou: „Tou otevřeností jdeme proti vlastní přirozenosti, ale okolnosti nás k tomu nutí.“
Když nedávno fotograf Zdeněk Thoma navrhl, abychom roku 2025 vyrazili stopem přes Japonsko na Světovou výstavu do Ósaky, myslel jsem, že to je legrace: ale ne. Zdeněk stopoval od roku 1953, na cestách psával deníky a v těch si sliboval, že bude „stopařem nadosmrti“. Teď těmi deníky listuju a zjišťuju, že Zdeněk (narozený v září 1938) prožíval plus minus totéž jako já – jenom o čtyřicet let dřív.
Sochař Kurt Gebauer se v obdivuhodné tělesné i duševní kondici dožívá osmdesátky. Těší se na (přinejmenším) dalších dvacet let a jako obvykle střídá dvě polohy: většinou je usměvavým milovníkem života, ale občas si vzpomene na nějakého blbce, obvykle úředníka byrokratického typu, a na moment se rozčílí. Přivítal nás na zahradě domu v pražské Dělostřelecké ulici, která sousedí se zahradou rodiny Havlových. Na zdi mezi oběma pozemky sedí jeden z Gebauerových slavných trpaslíků: jmenuje se Myslitel.
Říká, že je hrozně zvědavá, a proto se ráda vyptává. A to nejen v rámci diskusních pořadů v České televizi, ale i v soukromí. „Myslím, že tím občas můžu už lézt blízkým trochu na nervy,“ říká novinářka Světlana Witowská, která má za sebou stovky rozhovorů s hlavními tvářemi české politické scény. Co všechno při nich zažila, jak reaguje na nepřiměřený nátlak a proč nemá vlastní účet na sociálních sítích?
Patří k nejtalentovanějším muzikantům své generace – a to nejen v Česku či Evropě, ale na celém světě. Josef Špaček, houslový virtuos, žák Idy Kavafianové a Itzhaka Perlmana, držitel hromady mezinárodních cen, donedávna koncertní mistr České filharmonie. Taky otec tří dětí, manžel, sportovec… a vypravěč. Zkrátka takový ten typ, kterému jde všechno, na co sáhne. Hned.
Ve městečku Thredbo uprostřed Sněžných hor v Austrálii se začátkem července konala velká oslava. Desítky hostů z celé Austrálie, ohňostroj, show na sjezdovce, mezi hosty nechyběla delegace z českého velvyslanectví v Canbeře. Sté narozeniny tu slavil pražský rodák a zároveň australská sportovní legenda František Příhoda, jenž se kdysi na lyžích přes zamrzlý rybník dostal z komunistického Československa.
O olympiádě hovoří v anketě Reportéra čtveřice lidí, kteří do Japonska odjeli. Sportovkyně, trenérka, komentátor České televize, fotograf.
Jednou z mnoha odpudivých tváří komunistického zemědělství bylo rozorání polních cest. V důsledku toho je česká krajina na mnoha místech takřka neprostupná, tvořená nedozírnými lány. V poslední době se to začíná měnit. Přibývá obcí, které se rozhodly obnovit zaniklé stezky spojující sousední sídla. Příběh jedné z nich popisuje Ondřej Šindelář, jenž se zasloužil o vznik cesty s třešňovou alejí u Mnichova Hradiště.
Přímo z pražských Olšanských hřbitovů přišla do podcastu HoRe! spisovatelka Olga Strusková: „Připomněli jsme si tam devadesát let od smrti Kinue Hitomi,“ začíná vyprávět málo známý, a přitom fantastický příběh japonské atletky, která zemřela jako čtyřiadvacetiletá 2. srpna 1931. Na Olšanech je dodnes pamětní deska s nápisem: Sportovci s vděčností Hitomi – ženě, jejíž srdce láskou ozařovalo svět.
Projel cílem a vystřelil ruce s pádlem k nebi. Věděl, že je čerstvým mistrem světa. A že se docela hezky přiblížil k účasti na olympiádě. To ale nebyla jediná velká událost v nabité sezoně nejlepšího českého vodního slalomáře... U příležitosti zlaté olympijské medaile odemykáme příběh kajakáře Jiřího Prskavce, který vyšel v magazínu Reportér v listopadu 2019.
Tím, co udělal během uplynulého školního roku, překvapil své kamarády i spoluhráče. Osmnáctiletý Michael Ryšavý je oporou úspěšných dorostenců fotbalového klubu TJ Praga Praha: „Z mého pohledu je na covidu nejhorší,“ začíná své vyprávění, „že nám vzal na dlouhé měsíce to, co nás nejvíc baví. Sportování. Několik kamarádů se po půl roce rozhodlo, že se k fotbalu už ani nevrátí.“
Další díl podcastu HoRe! přináší neuvěřitelný, pohádkově znějící příběh Marie Tomanové, která ještě před deseti lety vůbec nefotila, a nyní zastupuje Českou republiku na slavném fotografickém festivalu v Arles.
Netají se tím, že chce dostat do vinice na severu Prahy michelinskou hvězdu. Šéfkuchař nádherné restaurace Salabka, která leží ve svahu nad pražskou botanickou zahradou, zoo, a tím pádem i nad Vltavou, vypráví v podcastu HoRe! svůj pozoruhodný příběh.
Když se stal před asi čtrnácti lety zdravotním klaunem, po každé tříhodinové návštěvě nemocnice seděl hodinu unavený venku a jen se tak díval. „Musíte umět improvizovat, být pohotový, empatický, a navíc chyby se nepřipouští. Kdybychom někam přišli a rozbrečeli dítě, které je traumatizované už tím, že je v nemocnici, tak je to špatně,“ říká Petr Liška alias profesor doktor Archibald.
Není úplně obvyklé, aby se mladý muž pustil do chovu slepic. „Moje žena chtěla, abychom zachránili nějaké ubožačky z klecových velkochovů. Tak jsme to udělali a mě začalo všechno kolem slepic hodně bavit,“ říká třiatřicetiletý Vojtěch Spousta z Kadaně. Když vejde s kyblíkem granulí do výběhu, obstoupí ho stovka jeho svěřenkyň mnoha plemen. Jedno vejce prodává za osm korun a Pražáci mu i tak můžou utrhnout ruce.
V Česku žije kolem půl milionu takzvaných Neviditelných – lidí, kteří nepřiznávají své příjmy buď vůbec, anebo jen minimální mzdu. Zbytek peněz, které často dostávají na ruku, nedaní. Nejen o problému stínové ekonomiky vypráví v podcastu Host Reportéra Aleš Rod z Centra ekonomických a tržních analýz CETA.
V neděli 18. července 2021 zemřel ve věku jednaosmdesáti let herec Milan Lasica. Otevíráme rozhovor, který s ním vyšel v Reportéru v prosinci 2016.
Další díl podcastu Host Reportéra je africký: moderátor Tomáš Poláček se konečně dočkal a dlouze si popovídal s člověkem, který mnohokrát projel oblast rovníkové Afriky – a to včetně Demokratické republiky Kongo, což je jediná země planety, do níž by se Poláček nechtěl vracet.
„Uvědomuju si,“ řekne v polovině dvouhodinového povídání, „že z našeho rozhovoru můžu mít průšvih, ale to je mi teď opravdu jedno...“ S neobvyklou upřímností přišel k mikrofonu v redakci Reportéra umělecký šéf Činohry Národního divadla a režisér Daniel Špinar.
Ve velkém stylu vstupuje do redakce Reportéra spisovatel Petr Stančík: „Tady pár desítek metrů od vás na Petrském náměstí,“ začíná své podivuhodné vyprávění, „bývala legendární hospoda Na Kuklíku, kterou můžete znát třeba ze Švejka.“
