Ve velmi otevřeném rozhovoru vypráví jeden z nejúspěšnějších českých výtvarníků mimo jiné o lásce k New Yorku a gastronomii. „Miluju velkoměsta, ale od vypuknutí pandemie žiju paradoxně venkovsky, na kraji lesa,“ říká jedenačtyřicetiletý Pasta Oner. Celé devadesátiminutové povídání si můžete poslechnout i v podcastu Host Reportéra.
I ve svých sedmdesáti šesti letech denně několik hodin píše články nebo knihy, jiné to už s Ondřejem Neffem nebude. „Nějak nedovedu nepsat,“ směje se ve více než hodinovém podcastu: „Až umřu, ať mi pro jistotu dají do rakve i notebook.“
„Život = přesný součet náhod“ bylo heslo slavného cestovatele Miroslava Zikmunda. Muž, jenž vytvořil s Jiřím Hanzelkou legendární dvojici světoběžníků, zemřel ve věku 102 let. Za svůj život projel svět křížem krážem a dokázal o tom velmi poutavě vyprávět. Odemykáme text, který vyšel u příležitosti stých narozenin Miroslava Zikmunda.
„Často si vzpomenu třeba na rozhovor se slavným sovětským disidentem Vladimirem Bukovským,“ říká v dalším díle podcastu HoRe! kolega Daniel Kaiser, který je posledních sedm let redaktorem Týdeníku Echo a sám sebe definuje jako „příznivce klasického liberalismu, který se s postupujícím věkem dostává na lehce konzervativnější pozice“.
„Nejsem ekologický fanatik,“ upozorňuje na začátku dalšího podcastu Roman Kříž, šéf českého startupu Bene Meat Technologies: „Ale těší mě podílet se na vývoji úplně nového oboru, který snad ukončí provoz velkochovů, ve kterých nejsou krávy ničím jiným než živořícím zdrojem masa, čekajícím ve stresu na jatka.“
I přes poměrně tvrdou regulaci online hazardu v Česku u nás stále existují lidé, kteří nad hraním ztratí kontrolu. Právě jim se snaží pomoci Jan Řehola z Institutu pro regulaci hazardních her. Vyvíjí software, který provozovatele online hazardu upozorní na patologické chování hráčů. Tím to ale nekončí, Institut chce následně závislým hráčům podat pomocnou ruku. „Budujeme síť adiktologů a dalších odborníků, kteří budou těmto lidem k dispozici,“ říká Řehola.
Na počátku 90. let se na základních školách zrušil předmět Dílny. Ponky, kladívka a hřebíky nahradily počítače. Jiří Rudolf vede Technický klub mládeže v Litoměřicích, kde učí truhlařinu, robotiku nebo modelaření. Vloni založil veřejnou Sdílnu, kam chodí nejmladší i nejstarší generace. A nyní plánuje mobilní laboratoř, která bude putovat po menších obcích a přiveze řemeslo dětem, které to mají do města daleko.
Víte, že megahit skupiny Deep Purple, píseň Smoke on the Water, vznikl přesně před padesáti lety, když jistý československý emigrant výstřelem ze signální pistole zapálil kasino na břehu Ženevského jezera? A víte, že v úvodu skladby se ke slavnému kytarovému riffu přidávají i varhany Hammond C3?
Do listopadu 1989 byl kovářem v ČKD, od prosince pak najednou prvním porevolučním ministrem práce a sociálních věcí. Dnes je Petru Millerovi čerstvých osmdesát let, ale zůstává v obdivuhodné kondici, což potvrdil dvěma hodinami historek v dalším díle podcastu Host Reportéra.
Hned na počátku dalšího podcastu HoRe! dojde k vyjasnění pozic: „Hele,“ říká moderátor Poláček písničkáři Tomáši Klusovi, „kdybych tě neznal osobně a nevěděl, že jsi výjimečně milej kluk, tak bych tě asi považoval za srandovního reprezentanta jakéhosi ezo-aktivismu…“ Tomáš Klus se neuráží: „Teď v prosinci vydám novou desku jménem Cítím, kde o tom zpívám: ... asi bych se taky sral, kdybych se neznal.“
Alan Pajer, dvorní fotograf Václava Havla, působil na Pražském hradě třináct let. Fotil státní návštěvy, jezdil s prezidentem po světě. Byl u toho, když se hlava českého státu setkala s dalajlamou, Rolling Stones či Bobem Dylanem. „Všechno jsme se učili za pochodu,“ říká fotograf, jehož „hradní“ kariéru nastartoval jeho aktivismus v listopadových a prosincových dnech roku 1989.
Nejspíš si spolu koncem sedmdesátých let hráli na stejném pískovišti, protože bydleli v Prostějově kousek od sebe. Zjišťují to teprve při natáčení dalšího podcastu Host Reportéra – Tomáš Poláček si k mikrofonu pozval cestovatele Daniela Valchovníka, který vypráví svůj neuvěřitelný příběh.
Ještě v osmnácti měla Barbora Bühnová o IT jen velice málo informací. Dnes je proděkankou na Fakultě informatiky brněnské Masarykovy univerzity a působí v rámci Českého centra excelence pro kyberkriminalitu C4e. A je také spoluzakladatelkou organizace Czechitas, která si klade za cíl dostat k programování a obecně do IT více žen. Dobře si totiž pamatuje, jak byla kdysi ve třídě na vysoké škole jediná dívka.
Hořčice s medem a meruňkami. Hořčice s paprikou. Dále také s olivami, rajčaty, s petrželí a s česnekem. Většina s bio certifikátem. Různé hořčice, často podle starých řádových receptur, vyrábějí v tiché dílně mniši v Opatství Nový Dvůr.
O muži, který pomáhá lidem bez domova tím, že jim dává práci.
Jarmila Stibicová a její manžel byli prvními a víceméně osamocenými chartisty v Pardubicích. Odvaha, kterou v sobě museli najít, aby text podepsali, a statečnost, s jakou čelili následným perzekucím, znamenaly ještě o něco větší výzvu než v případě pražských disidentů. Přinášíme třetí díl seriálu, který vzniká ve spolupráci magazínu Reportér, Paměti národa a Moneta Money Bank.
Nikdy se děti nezajímaly o mou práci tolik jako dnes: „Cože,“ jásaly, „ty letíš za Bárou Votíkovou?!“ Tak vida – já se chystal za fotbalovou gólmankou, která v létě přestoupila do světoznámého Paris Saint-Germain, ale nedošlo mi, že tím pádem potkám taky jednu z nejúspěšnějších influencerek na českém internetu. Pozvala nás s fotografem domů, vyrazili jsme k Eiffelovce, naživo viděli Neymara s Messim a pětadvacetiletá Bára vyprávěla, dokud nebyla „très, très fatiguée“.
Ve čtrnácti letech se místo školy musela začít starat o své čtyři mladší sourozence, pár let nato se vdala. Marie Gailová měla ale o životě jinou představu. Později dostudovala, rozvedla se, na přelomu milénia se starala o mariňáky na americké ambasádě. Chtěla se však starat „o své“ – a založila neziskovou organizaci Romodrom. Ta letos slaví dvacet let existence.
Anketní otázka v listopadovém Reportéru se mimo jiné inspirovala výročím demonstrace 17. listopadu 1989, která vedla k pádu komunismu v Československu.
První věta bude znít vážně: Jedním z letošních držitelů Prémie Otto Wichterleho je čtyřiatřicetiletý filozof Ivo Pezlar, který se zaměřuje na oblast střetu filosofie a logiky. Je sice naprosto pravdivá, ale hned druhou větou dodejme, že Ivo Pezlar je taky vtipný a akční mladý muž, což dokázal svou návštěvou podcastu Host Reportéra.
Není to tak dlouho, co panoval názor, že ADHD se týká převážně dětí, které z této poruchy až na výjimky vyrostou. Ukázalo se však, že porucha pozornosti, k níž se někdy přidružuje ještě hyperaktivita, může přetrvávat i do dospělosti. „O tom, že mám tuto poruchu, jsem se dozvěděl nedávno a vlastně náhodou,“ říká učitel a truhlář Denis Ciporanov.
Jak se žilo za časů normalizace v pražských dělnických čtvrtích typu Žižkova nebo Vysočan? Velmi plasticky to ve svých románech popisuje donedávna neznámá spisovatelka Simona Bohatá: „Jak by mě taky někdo mohl znát,“ směje se v dalším díle podcastu Host Reportéra, „když jsem knihy začala psát až po padesátce?“
Od vstupu do Evropské unie trochu nevíme, co se sebou, říká ekonom Tomáš Sedláček v novém díle Reportér Radiopodcastu. Česko by přitom podle něj mohlo hrát v Evropě užitečnou roli, ve které bychom naplno využili naši zdravou skepsi a schopnost nepodléhat ideologiím.
Kristýna Dyková v půlce října přeplavala kanál La Manche mezi Anglií a Francií. Je třicátým člověkem z Česka, který to dokázal – a to právě půlstoletí od úspěchu toho prvního, Františka Venclovského.
Provozuje restaurace Chateau St. Havel v zámečku na Praze 4 a Ginger & Fred v Tančícím domě u Vltavy, pořádá kurzy vaření, natáčí pořad Kluci v akci. Šéfkuchaře Ondřeje Slaninu pandemie nezastavila. U zámecké restaurace otevřel výdejní okénko s názvem Cyklovna, rozjel projekt Léčíme jídlem, což byl rozvoz jídel pro lidi v karanténě, ale i doma na home office. „Hrad nebo zámek, ty musely fungovat vždycky, aby lidé viděli, že jedeme dál. V momentě, kdyby se i ony zavřely, tak je konec. Říkal jsem si, že zámek nenechám zarůst šípkovým keřem jako v té pohádce,“ říká.
Osmadvacetiletý Tomáš “Zony“ Zonyga se kdysi při náročném saltu skoro zabil, ale navzdory matčiným slzám se ke své vášni, sportu zvanému parkour, vrátil rovnou ze špitálu. Dlouhodobě patří mezi světovou špičku, trénuje následovníky, nedávno se stal na pražském Jižním Městě patronem prvního parkourového hřiště postaveného metodou 3D tisku. O všem vypráví v rozhovoru, který si můžete nejen přečíst, ale taky poslechnout v podcastu Host Reportéra.
Před několika týdny se na veřejnost dostaly interní materiály společnosti Facebook. Ukázalo se, že firma zná svá slabá místa, ví i o tom, že její Instagram způsobuje deprese a posiluje sebevražedné sklony mladých dívek. Snad by s tím i ráda něco udělala, ale zdá se, že problém je součástí podstaty. Proč člověka pobyt na sociální sítích dlouhodobě deprimuje? „Nutí nás pohybovat se v určitých mantinelech a tím nám zužují životní prostor,“ říká Martin Strouhal, teoretik výchovy a pedagog.
Když vyslovíme příjmení Matuška, na první dobrou se lidem vybaví Waldemar, a hned vzápětí pivo. Jen znalci výtvarného umění si vzpomenou i na Jakuba Matušku, který se od dob graffiťáckého mládí podepisuje jako Masker – a Jakub je přitom malíř, na jehož (poměrně drahé) obrazy zájemci občas čekají v pořadnících.
Češi vyrážejí hledat do pouště sami sebe. „Občas je to dřina, občas děsivé, ale občas krásné a radostné,“ říká Bohdana Kabátová, která odešla z manažerského světa a provází skupiny poutníků mimo civilizaci, jen s beduíny a velbloudy.
Mladý Vietnamec stojí uprostřed hospody a lámanou češtinou říká do telefonu: „Bý den, co počeba?“ Vzápětí se obrací na kuchaře a plynule „vystřihne“ jeden z nejsložitějších českých jazykolamů. V krátkých videích na sociálních sítích David Tran Huu ukazuje, že předsudky Čechů vůči vietnamské komunitě se zatím moc nezměnily. Proč si to myslí? A mohou sarkastická videa na Instagramu stereotypy změnit?
O svém dědečkovi se za socialismu nedozvěděl nic ani ve škole, ani doma. Generál Bedřich Homola, velitel Obrany národa, jehož bral zastupující říšský protektor Heydrich za úhlavního nepřítele, byl popraven v roce 1943. Jak za druhé světové války fungoval náš nejakceschopnější domácí odboj a jakou roli v něm Bedřich Homola sehrál, se rozhodl zmapovat jeho vnuk Zdeněk v knize s podtitulem Zakázaný hrdina.
V roce 1995 začala platit reforma, která umožnila matkám zůstat doma s dítětem čtyři roky a pobírat po tu dobu rodičovský příspěvek. Doma díky tomu zůstalo déle 38 procent matek tříletých dětí. Jak si jejich děti vedou nyní? „Mají až o 9 procentních bodů nižší pravděpodobnost, že ve svých jednadvaceti letech studují či pracují, a až o 12 procentních bodů nižší pravděpodobnost, že studují vysokou školu,“ říká přední česká ekonomka Alena Bičáková, která s kolegy publikovala rozsáhlou studii zaměřenou na dopady této reformy.
Naposledy jsme se sešli dávno, to bylo herečce Simoně Stašové padesát. Něco se změnilo: „Tehdy mi vlastně tajně lichotilo, že se o mě novináři zajímají. To je dávno pryč a já mám z rozhovorů strach. Respektive bojím se sama sebe, toho, co řeknu...“ Proto je dnešní povídání křehké, ale nakonec mám pocit, že Simona Stašová řekla víc, než plánovala, a to nejen slovy. Občas jako by mluvila i v mezerách mezi řádky.
Je mu třicet, už téměř deset let učí a zároveň studuje na pedagogické fakultě. Daniel Pražák, učitel z pražské Základní školy Strossmayerovo náměstí, působí taktéž v hnutí Otevřeno, které má za cíl zlepšovat kvalitu studia budoucích učitelů. „Moje profesní sebevědomí nevyrůstá z toho, že bych měl být chodící encyklopedie, což je v době chytrých telefonů absurdní, ale že znám didaktické principy. Taky čerpám ze svých zážitků jako student, byl jsem docela průšvihář,“ říká mladý učitel.
Příběh plný dramatických životních zvratů a komunistické perzekuce, ale také vyznání lásky ke svobodě a rockové muzice si vyslechli žáci základní školy z Mráčkovy ulice v Praze 12. Odvyprávěl jim ho Karel Havelka – syn truhláře a učitelky, jenž ve dvaadvaceti letech emigroval přes Japonsko do Ameriky. Přinášíme druhý díl seriálu, který vzniká ve spolupráci magazínu Reportér a Paměti národa.
Za barem stojí ztělesnění amerického snu. Tohle je totiž New York, Manhattan, restaurace jménem Le Pavillon. Otevřela letos v květnu, od té doby je vždy na dva měsíce dopředu zarezervovaná. Jedna z nejlepších ve městě, možná nejkrásnější. Denně v ní sedí desítky celebrit a drinky jim servíruje šestatřicetiletý Marcel Jinoch, který se ještě před pár lety bál deportace.
Jako žena, navíc „buržoazního původu“, měla Dina Štěrbová v době komunistického režimu pramalou šanci dostat se do státní velehorské expedice. S kamarádkou si tehdy vydupaly svoji vlastní výpravu – a jako první ženy na světě stanuly na osmitisícovce Čo Oju. Se stejnou vervou dnes jednaosmdesátiletá horolezecká legenda organizuje chod české nemocnice a řídí další humanitární projekty v odlehlém údolí západního Himálaje.
Zástupci předních firem vysvětlují svůj přístup ke sportovnímu sponzoringu.
