Co je největším problémem naší doby? V lednovém čísle Reportéra se nad touto otázkou ve své eseji zamyslel anarchokapitalista Urza a došel k následujícímu závěru: „Špatné je, že jsme si zvykli prakticky všechny společenské problémy řešit skrze stát a zákony; připadá nám to tak přirozené a automatické, že si neuvědomujeme rizika, která tento přístup přináší.“
Pracoval na historicky prvním českém seriálu #martyisdead, který získal mezinárodní cenu Emmy, obdobu filmových Oscarů. „Elegance Martyho je v tom, že přístupnou formou podává drsné téma kyberšikany,“ říká Jindřich Kravařík, který stojí za hudební a zvukovou složkou oceněného seriálu. S Jindřichem jsme probrali i to, proč v kině některé filmy „řvou“ a jak se zvučí představení v Austrálii.
Rok 2020 byl velmi zvláštní, říká kardiochirurg Jan Pirk v rozhovoru, jehož kompletní audioverzi si můžete poslechnout v pořadu Host Reportéra na konci tohoto článku nebo na vašich podcastových platformách: „Zažil jsem i pár nepříjemností, které bylo třeba řešit s policií...“ Profesor Jan Pirk s redaktorem Tomášem Poláčkem pravidelně běhá, proto si tykají.
Divná předtucha přišla před Vánoci: To ne, říkal jsem si. S Davidem Stypkou jsme byli kamarádi a často si psali, ale on se poslední dobou odmlčel.
Poslední dobou se podle svých přátel změnila – není už nervózní, ani stopa po upjatosti. Možná i proto teď dává televizní redaktorka a moderátorka Daniela Písařovicová svůj nejotevřenější rozhovor, ve kterém zdaleka nevypráví jen o tom, proč odešla po šestnácti letech z České televize a přijala nabídku DVTV. I když sem se řeč samozřejmě stočí také: „Potřebovala jsem trochu uvolnit svůj život.“
Začalo to před sedmadvaceti lety jedním dopisem do vězení a stala se z toho celoživotní náplň, práce na plný úvazek. Eva Carbolová pomáhá vězňům přečkat život za mřížemi a vypořádat se po propuštění s nově nabytou svobodou. Ani jedno není snadné.
Mohl odejít do důchodu jako milionář, místo toho založil program, jímž za více než dvacet let prošly desítky českých a slovenských studentů. Z jeho peněz studují a žijí v USA mladí lidé z Česka a Slovenska. Přitom to tak vůbec nemuselo dopadnout: Paul Robitschek měl židovský původ, ale z nacisty ovládané Prahy se mu podařilo uprchnout, když mu bylo dvaadvacet.
Její Velkou knihu o kávě považují mnozí čeští baristé za jedinou ucelenou bibli kávové kultury na tuzemském trhu. Spolu se svým anglickým manželem Gwilymem Daviesem pořádá oceňované kurzy pro baristy, před dvěma lety otevřeli pražírnu kávy, která se úspěšně rozjíždí. Petra Davies Veselá, vítězka baristických soutěží a jejich porotkyně, si už pár snů splnila. A v plánu má ještě jeden – že si za čas otevře kávový podnik někde u moře.
V červnu loňského roku seděla v taxíku, který smetl vlak. Řidič taxíku zemřel, její kamarádka měla středně těžká zranění. Třiatřicetiletá Veronika byla první na ráně – náraz jí zdevastoval obličej a způsobil další poranění hlavy. Přežila, ovšem čekají ji ještě minimálně dva roky další léčby. Je ale optimistická a vyzývá k tomu i ostatní. „Nemáme moc nad vším, co nás v životě potká, ale je plně v naší moci, jak se k tomu postavíme,“ říká.
V Izraeli studovala, pracovala v hospicu v Jeruzalémě, poté se Češka Martina Paletová stala zdravotní sestrou na onkologii v telavivské nemocnici Ichilov Hospital. Když se na podzim hledali dobrovolníci na koronavirové oddělení, přihlásila se. Nyní dobrovolničí znovu – ve stanu na hlavním náměstí v Tel Avivu očkuje proti koronaviru stovky lidí denně. Jak nápor posledních měsíců zvládá? „Já brečím hodně, ono to není vidět, ale člověk brečí hodně. Asi nejhorší pro mě bylo, když onemocněla koronavirem moje kamarádka a já jsem k ní nemohla na návštěvu,“ říká.
Roky trpí onemocněním, o kterém se ví jen velmi málo. Chronický únavový syndrom, nemoc známá pod zkratkou ME/CFS, obrátí život pacientů naruby. Mnohdy mají problém v přístupu ke zdravotní a sociální péči, vysvětluje zástupce Klubu pacientů s ME/CFS Jan Choutka.
„Chtěli jsme ukázat, že podobné příběhy mohou zažívat i další a že ovdověním život nekončí,“ říká Petr Orálek, novinář, výkonný ředitel portálu i60.cz a spoluzakladatel webových stránek Vdovyvdovam.cz. Připomíná, že pokud to jde, je lepší řadu věcí raději zařídit ještě během života.
Nejedí, nespí, nemyjí se, potřebu vykonávají do kýblu pod stolem. Na něm mají počítač a „paří“ hry. Třeba i šestnáct hodin v kuse. Do školy nechodí, na kamarády kašlou, na rodiče taky. Ti dítě, po mnoha neúspěšných pokusech o domluvu, dovedou k odborníkům na závislosti. V tom lepším případě. „Třetinu klientů dovedeme ke změně chování, třetina to vzdá hned po prvním sezení,“ říká o léčbě digitálně závislých mladistvých Jaroslav Vacek z Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN v Praze.
Jedenapadesátiletý František Kroczek je jedním z posledních čtyř kapucínů, kteří žijí v klášteře na pražském náměstí Republiky, hned vedle obřího obchodního domu Palladium. Těsně předtím, než začal František připravovat svým spolubratrům kapra s bramborovým salátem, si našel hodinu času na podcast v redakci Reportéra, která sídlí v nedaleké Truhlářské ulici.
Na lesní roh jsem si zahrál při lovu, na olympiádě v Naganu, s kapelou Tři sestry, i na mnoha pohřbech, vypráví v dalším díle podcastu Host Reportéra jeden z nejslavnějších světových hornistů Radek Baborák.
Na životě je krásné, že se i ze zcela rozdílných osobností můžou stát přátelé. Sešli jsme se ve zkušebně divoké kapely Povodí Ohře, která sídlí v plzeňském KD Peklo. Zpěvák, zasloužilý toxikoman a pankáč non plus ultra s přezdívkou Sisi (47 let) dorazil se třemi plechovkami piva. Za chvíli přišel Blažej Pelán (52), kaplan z věznice na Borech, který měl v ruce Bibli. Na vteřinu se objali a začali vyprávět.
Když si turisté neodvážejí mince po kapsách, neobjednává jich centrální banka tolik jako dříve. Česká mincovna se tak musí více soustředit na výrobu pamětních a sběratelských mincí z drahých kovů. V nabídce má i mince s nominálem ostrova Niue. „Hledali jsme zemi, která má solidní a konzervativní hlavu státu. Těžko si představit někoho důstojnějšího, než je britská královna,“ říká šéf České mincovny Michal Drtina. Rozhovor si můžete poslechnout i ve formě podcastu.
Nikdo jiný nedokázal napsat bestsellery, jejichž vydání od sebe dělí padesát let. John Le Carré, vlastním jménem David Cornwell, podlehl rok před svými devadesátinami zápalu plic. Ani jeho smrt ale nezabrání tomu, aby dál provokoval a bavil celou armádu dychtivých čtenářů... Vzpomínka novinářky, která se spisovatelem před dvěma roky poobědvala.
Další díl pořadu Host Reportéra vznikl náhodou: v čase uzávěrky jsme si do redakce objednali večeři, a tu přivezl velmi povědomý kurýr. „No nazdar Jirko, co ty tady?!“ Kurýrem byl Jiří Zemánek, který už skoro pětadvacet let hraje na baskytaru ve skupině Wohnout.
Nejprve se jí začaly dělat kouty, do čtyř měsíců přišla o všechny vlasy, obočí, řasy i chlupy. „Na svoji novou podobu jsem si musela zvyknout, jinak vypadá i stín, který vrhám,“ říká Tereza Drahoňovská o sžívání s onemocněním zvaným alopecie. Zpočátku nosila paruku, dnes chodí hrdě holohlavá. O svém životě Bez vlasů vydala s kreslířkou Štěpánkou Jislovou komiks.
Co je největším problémem naší doby? Esej na toto téma napsala do prosincového Reportéra ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková, která se před pár dny zastavila osobně v pražské redakci, kde si nad svým textem povídala s Tomášem Poláčkem. V hodinovém rozhovoru hovoří nejen o své eseji, ale i například i o fotbale nebo o tom, jak díky svému psovi začala chápat muže.
Kdysi život zavál profesora Petera Tavela, římskokatolického kněze a dominikána narozeného na Slovensku, do rakouského kláštera. Posléze se stal děkanem Cyrilometodějské teologické fakulty v Olomouci. Fakulty, která letos jako první v Česku nabídla možnost vystudovat bakaláře online. Peter Tavel má bezesporu rád výzvy. Prý za to může i jeho šestitýdenní plavba na plachetnici v Indickém oceánu, během níž se zbavil strachu. „Byl jsem čtyřiadvacet hodin ve stresu, že zemřu. V jednom momentě jsem si ale uvědomil, že už se nebojím. Dokázal jsem si říct, že pokud je to ta poslední vlna, můj strach mi není vůbec k ničemu.“
Jde o největší lidskoprávní kampaň na planetě: Maratonu psaní dopisů, který pořádá organizace Amnesty International, se každoročně zúčastní miliony lidí. Tak, že napíší dopis. Prezidentovi, ministrovi, řediteli věznice... Píší, aby se zastali nespravedlivě vězněných. „A až v 40 procentech případů se opravdu podaří prosadit změnu,“ říká Žaneta Sladká, koordinátorka kampaně v Česku.
Ke střetnutí dvou světů dochází v dalším díle podcastu Host Reportéra, do něhož přišli manželé Dalibor (fyzikální chemik) a Renata (chemická inženýrka) Štysovi. Vědci, kteří bydlí a pracují v Nových Hradech, tedy přímo na hranici s Rakouskem, chtěli zasvěceně povyprávět o novém typu mikroskopu, který ve své Laboratoři experimentálních komplexních systémů vyvinuli, a pod kterým zkoumají živé buňky, což by podle nich mohlo pomoci i v boji proti koronaviru.
Byl nejspíš poslední krásný den roku 2020; ostré slunce, v Praze deset stupňů. Sraz jsme si dali na hraně Letenské pláně, kde sedneme na obrubník, hluboko pod námi šedá řeka, za ní Staré Město… A hele, ve Vltavě plave chlap! No a podívej, oni tady běhaj zajíci – nádhera! Když se po dvou hodinách zvedneme, vůbec nám není jasné, jestli vznikl dobrý rozhovor, ale my dva jsme si dobře popovídali. Poslední dobou si lidé povídají míň než dřív, zdá se. Což Vojtu Dyka mrzí.
Jeden je bez nohy, druhý na vozíku. Ani jedno jim nezabránilo splnit si sen a vypravit se do kanadského Whistleru, který je znám svým bikeparkem a řadou dalších cyklisticky zajímavých lokalit. O své cestě, při níž skákali a – jak se říká – dělali „triky“, natočili Dan Bařák a Michal Kosík dokument nazvaný Kripl Trip. A mají za sebou první kemp, na kterém vedou lidi k tomu, že se mohou i po zranění věnovat extrémní cyklistice.
Hluboko v Sudetech, u městečka Mikulášovice ve Šluknovském výběžku, je louka, na níž se pase stádo jaků. Taky tu stojí jurta a tibetská stupa, buddhistický symbol klidu a míru. Když přijede školní třída, děti se usadí v jurtě a dozvědí se, kde je Čína, Tibet nebo třeba Uzbekistán. Jací lidé tam žijí, co mají rádi, o čem přemýšlejí. Vždycky v červenci pak na jačí louce duní asijské kapely, konzumuje se asijské jídlo a promítají dokumenty. Přitom sem nevede ani pořádná asfaltka. Ale žije tu Jarmila Ptáčková.
Pokud má padesátník jako já štěstí, že si obvyklý pokles hladiny testosteronu a krizi středního věku – spojenou s rozvratem druhého až třetího manželství – odbyl již krátce po čtyřicítce, je zde šance na poklidnější, dnes bychom řekli bezpříznakový průběh. A pokud má z předchozího období i chápavou partnerku, která je ochotna investovat do malého (ale opravdu malého) pivovaru coby dárku k padesátinám, pak má už skoro vyhráno. Mně se tohoto štěstí dostalo.
Už sedmnáct let žije ve Francii, ale pravidelně se vrací do Česka, kde tvoří polovinu kapely Tara Fuki. V té jsou dvě ženy, zpívající violoncellistky: Dorota Barová a ona. Známá je pod jménem Andrea Konstankiewicz, ale ve skutečnosti má dávno příjmení Nazir. Proč? Kompletní rozhovor k poslechu najdete na konci článku nebo na všech podcastových platformách pod heslem Host Reportéra.
Žijí mezi námi i lidé, kteří rok 2020 neproklínají, neboť se jim povedly velké věci. Několik takových příběhů vyjde v prosincovém Reportérovi, jeden z nich ale nabízíme už nyní. Režisér Viktor Tauš, který dnes slaví sedmačtyřicáté narozeniny, nedávno onemocněl covidem, přišel o peníze a musel odložit natáčení. Nejspíš i proto začal pracovat víc než obvykle, přičemž zjistil, že je občas v kleci pro hyeny nebo vede vlastní televizi. Rozhovor si můžete poslechnout na konci tohoto článku nebo ve vašich podcastových aplikacích.
Odešel vůbec poslední svědek událostí východní fronty. Plukovnice ve výslužbě Jarmila Halbrštátová-Kaplanová byla poslední žijící veteránkou bojové cesty Čechoslováků z Buzuluku do Prahy, stejně jako poslední pamětnicí slavného boje u Sokolova. Zemřela dnes ráno ve věku 96 let s nemocí Covid-19.
Třetina jídla na světě se vyhodí, většina zbytečně. Tomu, jak plýtvání v našich kuchyních a gastro provozech předcházet, se věnuje Barbora Kebová z iniciativy Zachraň jídlo. „Jídlo je potřeba správně skládat do ledničky a nebát se v kuchyni experimentovat,“ radí Barbora, pro niž je velkou výzvou vařit z toho, co ostatní považují za odpad, třeba z mrkvové natě. Jeden z posledních projektů, kterých se účastnila, se týkal toho, jaký odpad vzniká v jídelnách a fastfoodech.
Ve věku šedesáti let zemřel Diego Maradona. Přečtěte si příběh jeho zřejmě nejvášnivějšího fanouška v Česku. Magazín Reportér jej publikoval v srpnu 2019.
Nejmladší český poslanec pravidelně oslovuje statisíce lidí a snaží se jim přeložit pandemická opatření vlády do srozumitelné řeči. Jak to dělá? A proč pomáhal k vytvoření státního informačního portálu? Poslechněte si rozhovor s Dominikem Ferim o instagramové kampani, zatuhlých ministerstvech i o těžkém rozhodování mezi politickou a justiční kariérou.
Letos mu bylo čtyřicet. S kapelou Květy koncertuje dvacet let, právě vydávají skvělou desku jménem Květy Květy. Martin Kyšperský je hyperaktivní – mimo jiné ho brzy čeká i premiéra filmu Marťanské lodě, ve kterém hraje hlavní roli. O všem vypráví ve velmi upřímném rozhovoru, jehož plnou audioverzi najdete na konci článku nebo na všech podcastových platformách pod heslem Host Reportéra.
Michal Ďorď prožil své dětství v ústavní péči. Nyní aktivně bojuje za práva dětí s podobným osudem, jako byl ten jeho. Situace v Česku je v tomto směru špatná, což nyní vyjádřil i Evropský výbor pro sociální práva, na který se před třemi lety obrátily dvě mezinárodní organizace. Vadilo jim, že děti do tří let končí v kojeneckých ústavech, aniž by se český stát snažil jejich situaci vyřešit jinak a lépe.
Umět číst staré písmo, znát historii, latinu i němčinu, vyznat se v historii státní správy a v matričních zápisech. To je základ, který byste měli mít, jestliže chcete začít pátrat po svých předcích a dostat se opravdu do hloubky. Dále než ke třem čtyřem generacím se ale amatér nejspíš nedostane. „Zajímavé zápisy jsou v matrikách hlavně u nemanželských dětí jako například: Dorota neví, kdo je otcem, neb tři nad ní kalhoty natřásali,“ říká genealožka Helena Voldánová.
Přišel do redakce Reportéra a od první minuty sázel jednu zajímavou větu za druhou. „Na rozdíl od svého mládí si už nemyslím, že oporami světa jsou lidé myšlenkově brilantní,“ prohlásil hned na úvod dvaašedesátiletý filozof a biolog Stanislav Komárek: „Jsou to ti životně poctiví.“
