Rodák z Karlových Varů Ernie Simon, který uprchl před nacisty a pak bojoval za Československo, zemřel minulou neděli na Floridě ve věku devadesáti šesti let. Česká republika však na něj téměř zapomněla, neměl ani status veterána. A nebyl sám... Otevíráme článek o Ernie Simonovi, který vyšel v magazínu Reportéru v říjnu 2018.
Jeden den a život se změní od základů. Ještě léto 1939 tráví malíř Josef Čapek v krásné neokázalé krajině Vysočiny; 1. září zaútočí Hitler na Polsko – a pro Čapka si přijde gestapo. Z přírody putuje malíř do vězení, projde mnoha nechvalně známými koncentračními tábory a v jednom z nich na sklonku války umírá. Čapkovo zatčení rekonstruuje následující reportáž; je založena především na pamětnické výpovědi Karla Daňka (1922–1997), jenž své vzpomínky vyprávěl autorovi textu.
Před čtyřiceti lety padlo v hlavním městě Izraele důležité rozhodnutí pro současný český sport. Maminka Ronena Ginzburga usoudila, že bude lepší, když se syn bude věnovat raději basketbalu než fotbalu. Letos v září se v Číně naplno ukázalo, že její volba byla správná. Nejen pro jejího syna, ale také pro český národní tým.
Projel cílem a vystřelil ruce s pádlem k nebi. Věděl, že je čerstvým mistrem světa. A že se docela hezky přiblížil k účasti na olympiádě. To ale nebyla jediná velká událost v letošním nabitém roce momentálně nejlepšího českého vodního slalomáře.
Je jí necelých šedesát let – přesto dál coby kaskadérka v nebezpečných scénách zaskakuje za herce. Zúčastnila se natáčení hollywoodských velkofilmů jako Troja či Příběh rytíře, potkala se s Bradem Pittem či Liamem Neesonem. Stále tvrdě sportuje. Je pozitivně naladěná, veselá a nabitá energií: navzdory tomu, že zažila rány na těle i na duši. „Nejsme žádný voňavky,“ říká Hanka Dvorská.
Proč listy rostou nahoru a kořeny dolů? Proč kytky sice nedokáží utéct, ale zase si mohou nechat narůst nové „ruce“ a „hlavy“? Možná banální otázky, ale možná taky jeden z mnoha klíčů k pochopení života. Jiří Friml, světově uznávaný český biolog působící v Rakousku a čerstvý držitel Ceny Neuron za celoživotní přínos vědě, hledá na podobné otázky odpovědi. A taky je nachází. Nebýt náhody, kdy se ještě jako student přiotrávil rtutí, třeba bychom je doteď neznali.
Vede „podnik“, který funguje už osm set let. Kníže Constantin Norbert Kinský před lety převzal po otci správu panství ve Žďáru nad Sázavou. V lesích teď bojuje s kůrovcem, zámek opravuje a otevírá kulturnímu a společenskému životu. Rozhovor o dlouhodobém hospodaření, rodinné historii, komunistické péči, stavu českých lesů i nevděčném Stalinovi.
Ze dvou rozdílných důvodů se stal výraznou postavou listopadu 1989 fotbalista Ivan Hašek. Už ve středu patnáctého přivedl coby kapitán československou reprezentaci k postupu na mistrovství světa v Itálii. O týden později kvůli násilnému potlačení studentské demonstrace prosadil, aby se nehrálo ligové kolo, a v pátek 24. listopadu promluvil na Václavském náměstí.
Pavel se narodil v roce 1956, v době převratu mu bylo třiatřicet a byl otcem šestiletého syna. Pracoval jako geofyzik, hledal vodu a začínal s měřením radonu, což dělá dodnes. Martin si z událostí roku 1989 nepamatuje téměř nic, chodil teprve do školky. Před pěti lety založil spolek Díky, že můžem, který pořádá na státní svátek 17. listopadu slavnost Korzo Národní. Jak vidí třicet let staré události, jejich oslavy a současnou společnost otec a syn Kolářové?
Od pátku 24. ledna do neděle 26. ledna 2020 zaplaví rakouské městečko Kitzbühel statisíce návštěvníků. Opět totiž dojde na lámání kostí! Už po osmdesáté se sem sjedou milovníci extrémního sjezdového lyžování. Zabijácká trať z vrcholu Streif odeslala v minulých letech několik lyžařů do předčasného důchodu. Česká sjezdařská legenda Ondřej Bank se opakovaně nechal slyšet, že na Hahnenkamm si troufnou jenom blázni a psychopati. Přesto se sem v lednu znovu vydává. A zdá se, že nebude sám!
Často a hlasitě se směje. Povídáme si v kopcích nad její pražskou čtvrtí, nad Podolím, a Klára Kolouchová září: „Nádhera – škoda, že se takhle neprocházím častěji, že tady jenom běhám!“ V hospodě si dáme střik a bramboráky: „Mastný,“ nepřestává se smát, „ale výborný!“ Tahle jedenačtyřicetiletá horolezkyně je spokojená, šťastná bytost. Potykáme si a ona se zeptá: „Nejsem pro novináře až nudná tím, že v mém životě chybí drama?“ A teď se rozesměju já – když se máma dvou malých dětí vypraví na horu K2, jisté drama v tom cítím.
Další řidičský průkaz v rodině, elektrický vozík a vířivka, slávistická vlajka před domem, vidina regulérního zaměstnání a těžká puberta – to jsou hlavní novinky v domácnosti Chvojkových. Už potřetí v tomto roce se vracíme do středočeského Žebráku, abychom sledovali důležité životní kroky rodiny, která se rozhodla odrazit od dna v rámci projektu Šlápněte s námi do pedálů.
Odborný rakouský gastronomický web popsal Andrease Senna slovní hříčkou vytvořenou z jeho příjmení. „Senn-zační kariéra“ napsal o šéfkuchaři, jehož restaurace v Salcburku se pyšní dvěma michelinskými hvězdami. V Česku žádná tak vysoko hodnocená restaurace není, dokonce i v Rakousku patří mezi pouhých šest takto oceněných restaurací. Cílevědomý sportovec Andreas Senn chtěl mít takový podnik už od mládí. A povedlo se.
Pracoval šedesát dva dní v kuse, dřel v luxusní restauraci ve Švýcarsku. Pak si Dorian Reinisch zvolil svou cestu. On sám, ani jím vedený tým podniku Restaurant 1809 v rakouském Innsbrucku nechtějí obětovat své mládí michelinské hvězdě. Přitom i tito kuchaři si hrají: připravují karbanátek s omáčkou z lišek nebo řízek cordon bleu se sýrem s ořechy.
Už víc než dvacet let pořádá Kamila Bendová, matematička, bývalá disidentka a žena předčasně zesnulého filozofa, kybernetika, katolického aktivisty a signatáře Charty 77 Václava Bendy, ve svém bytě na Karlově náměstí Salón. Setkávají se tu a povídají si lidé spojení svým dávným angažmá v Chartě.
Na anketní otázku magazínu Reportér odpovídají kostymérka, písničkář, novinář a hlasatelka.
Objel jsem půl světa, ale marně se snažím vybavit místo půvabnější než hrad Kašperk – zvlášť touto dobou, kdy podzim pestře barví Šumavu, přes modré kopce je vidět daleko do Bavorska, a kdo odbočí z lesní cesty, za chvíli se vrátí s košem hub. Hradní brána je návštěvníkům stále otevřená, desítky, někdy i stovky denně jich na Kašperk šplhají, ale nikdo si nevšimne, že se tu odehrává malé drama: pan kastelán vyklidil byt a odchází do údolí.
Narodil se v roce 1962 v Mostě. Staré město mu mizelo před očima. To, co bylo krásné a funkční, měnila rypadla v poušť.„Myslím si, že to člověku přinese nadhled a uvědomění, že nic ve skutečnosti není tak vážné,“ vzpomíná. Rozhodl se, že nebude bourat, ale stavět. A tvořit „krásno“. Tak alespoň kolegové z jeho kanceláře nazývají typické betonové struktury, které vtiskl i do nedávno dokončeného paláce Drn.
Vzpomínka na herečku Vlastu Chramostovou.
Jakub Albrecht popisuje, jak hraje českého Forresta Gumpa.
Když jsme se seznámili, bylo mu lehce přes třicet, zkoušel roli Romea v Národním, oženil se s Kristýnou Bokovou, děti neměl žádné. Náš první rozhovor trval snad deset hodin, na jeho finále jsme si nepamatovali, ráno bylo krušné... Dnes vypadá Pavel Liška podobně jako tehdy, jen už je mu sedmačtyřicet a objednává čaj. Oba jsme v mezičase procestovali kus světa, já stopem, on na motorce. Děti má tři: s Kristýnou syna, s Bárou Polákovou dvě malé dcery.
Volejbalová kariéra Heleny Havelkové v kostce: první kontakt s míčem ve dvanácti. V patnácti česká extraliga. V devatenácti italská série A1, jedna z nejlepších soutěží světa, a v ní postupný zisk takřka všech dosažitelných titulů. Sezony v elitních ligách Číny, Polska či Turecka. Zatím poslední sezona zakončená výhrou všeho vyhratelného v moskevském Dynamu. K tomu patnáct let v reprezentaci. Tak. A teď si to proberme podrobněji.
Měsíc i hvězdy zakryly mraky, byla tma. Domů z práce se drápal na kole, lesem, po turistické červené. Přestože vedla prudce nahoru a on si musel cestou domů pěkně máknout (cykločest mu nedovolila slézt a kolo tlačit), byl šťastný, že jede z práce tiše a ekologicky přírodou, že už nemusí sedět v autě a popojíždět v nekonečných kolonách po dálnici, jak musel čtvrtstoletí předtím.
Němci a rok 1989.
Pracovní podmínky v redakci Reportéra nebyly přes prázdniny jednoduché: stavební firma postavila kolem domu lešení, zedníci opravovali fasádu. Na nás, laiky, působili ti muži solidně, vyznačovali se slušností, rychlostí i zručností. Jednou po poledni dva zedníci zvýšili hlas, bavili se o politice, kolegyně Lucka zavřela okno. Poprosil jsem, ať ho zase otevře: „Tohle vypadá na zásadní dialog dnešní doby!“
Uvádět u ženy její věk se považuje za neslušné, ale v tomto případě je namístě výjimka: Libuše Jarcovjáková se v sedmašedesáti letech dočkala velké životní pocty. Její dílo je už třetí měsíc vystaveno v kostele svaté Anny ve francouzském Arles, kam se každoročně sjíždějí obdivovatelé toho nejzajímavějšího, co nabízí současná světová fotografie.
Od mládí byl považován za mimořádný sportovní talent. Nyní ta očekávání naplnil, když se prosadil v americké NBA a po podpisu nové smlouvy s klubem Chicago Bulls se stal aktuálně nejlépe placeným českým sportovcem. Rozhovor o životě profesionálního basketbalisty, dobrém jídle, síle peněz v NBA i o nejdůležitějších ženách jeho života. Tomáš Satoranský, sportovec s rozhledem, který přesahuje hranice basketbalového hřiště.
Keith Melton, americký historik špionáže, říká, že se rád dotýká věcí. „Jen tak si je můžu opravdu spojit s dějinami,“ tvrdí. Asi proto strávil skoro čtyřicet let hledáním cepínu, jímž byl zavražděn Trockij. Proto po pádu železné opony objížděl východoevropská města a přemlouval komunistické rozvědčíky, aby mu prodali foťáky ukryté v propiskách. Proto má ve sbírce přes sedm tisíc špionážních artefaktů z celé planety. A proto jeho vyprávění posloucháte s otevřenou pusou.
Uprostřed léta před dvanácti roky se v Kanadě odehrál sportovní zázrak: čeští fotbalisté se probojovali do finále mistrovství světa do 20 let proti Argentině. Dali dokonce úvodní gól, oním slavným střelcem byl Martin Fenin. I o něm pojednává kniha Dvě minuty mistrem světa, ze které při této příležitosti vybíráme právě jeho příběh (mírně zkrácený). Autorem publikace, která osvětluje kariéry všech tehdejších hrdinů, je spolupracovník Reportéra Luboš Beniak.
Nedá se jednoznačně říct, že by byl cvok, ale normální není. Diagnóza: Fanatik. Pětačtyřicetiletý Miloslav „Čurby“ Urbanec z východočeské vesnice Bukovka je posedlý extrémně tvrdou muzikou, a potom taky fotbalem. Argentinským fotbalem. Klubem Boca Juniors. A nejvíc ze všeho Diegem Maradonou: „Diego je Bůh.“
„Mohl jsem být gejšou, teď mi zbyla gay show“ – tak zní jedna ze slovních hříček Cabaretu Calembour. Před deseti lety ho coby malé autorské divadlo založili tři studenti DAMU. Přizvali ještě dvě spolužačky a říkali, že si budou odskakovat z „velké“ (činohry) na „malou“. Nakonec to vyšlo, nějakou dobu byli dokonce čtyři z nich zároveň členy uměleckého souboru činohry Národního divadla. Jejich fanoušky jsou také herecké legendy Iva Janžurová a Jiří Lábus.
Vůz Talbot Lago T26 GS byl desítky let zavřený v garáži. Když ho majitelé Chropyňské strojírny koupili, přišly jim z Kalifornie čtyři velké bedny – ve dvou byl přední a zadní díl karoserie, zbylé obsahovaly deset menších beden a sedmdesát tři malých krabiček s díly. O tři roky později s ním moravští automobiloví nadšenci, otec a syn Kudelové, vyhráli prestižní soutěž historických vozidel Concours d’Etat ve francouzském Chantilly.
Na anktení otázku magazínu Reportér odpovídají architektka, zpěvák, spisovatel, manažerka a scénáristka.
Během několika let dokázala vybudovat v zapadlém Šluknově Charitu, kterou navštěvuje téměř 300 dětí. Její rodiče byli vysídlení sudetští Němci, ona ještě před patnácti lety pracovala v Mnichově, ale do vlasti jejích předků ji to táhlo. Společně se svými českými kolegy, například Kamilou Svobodovou, nyní pomáhá dětem i dospělým. Koncem června za to Eva Habelová získala vyznamenání od německého spolkového prezidenta.
Budík dát na pátou. Večer namazat svačiny, udělat pití. Na židli připravit hromádku s cyklooblečením tak, jak jde za sebou; ráno musí všechno odsejpat. Zkontrolovat brašnu. Je v ní větrovka, brýle proti slunci, krém na opalování, tyčinka poslední záchrany. Pumpička, lepení. Blikačka, kdyby se výlet protáhl. Vzít všechny legitky. Usnout a ráno v pět opravdu vstát. V půl šesté už drandit přes Prahu na kole na Hlavní nádraží; jedeme na výlet!
Neberte předpovědí počasí tak doslova.
Dámy a pánové, držitelem Českého lva se stává – tři, dva, jedna: Petr Kotlár! Taková věta může příští rok reálně zaznít, i když zatím málokdo zná jméno před vykřičníkem. Petru Kotlárovi je dvanáct a nikdy se na plátně neobjevil, první premiéru zažije až v září. Tenhle českokrumlovský Rom je hlavním hrdinou velkofilmu Nabarvené ptáče a my ho vyrážíme navštívit chvíli předtím, než se stane slavným. Máme ale smůlu; hoch se ztratil.
Do televizních pořadů o vaření nechodí. Pokud mluví, ne vždy víte, kdy si dělá legraci. Jeden z nejlepších českých šéfkuchařů se zaujetím hovoří o pochoutkách české kuchyně, o kombinaci chřestu s třešněmi či kuřete s křenem. Oldřich Sahajdák vede třináctým rokem pražskou restauraci La Degustation Bohême Bourgeoise, která už sedm let drží michelinskou hvězdu – to se nikomu jinému v Česku nepovedlo. Letos vařil i v Karlových Varech v předvečer filmového festivalu.
