Ač to působí neuvěřitelně, tento díl podcastu Host Reportéra přináší vůbec první rozhovor s majitelem jednoho z nejlépe hodnocených řemeslných minipivovarů v Česku. „Možná to je tím,“ směje se letos padesátiletý Václav Vomáčko, který stojí za značkou Černý potoka, „že jsem nejen šéfem, ale taky uklízečkou, závozníkem, skladníkem, grafikem, prostě vším; a na nějak promyšlenou propagaci už moc času nezbývá.“
Pandemické restrikce, včetně zavřených škol, se podepisují na psychice adolescentů. Během puberty hledáte, kdo jste, kam patříte, co vás baví. K tomu nutně potřebujete vrstevníky a to i ty, s nimiž si nerozumíte. „Je potřeba si uvědomit, že v rámci ,kmene‘ potkáváme ,i ty druhé‘, kteří nepatří do naší party, nejsou naši nejlepší kamarádi. Proti nim se vymezujete a i tím se stáváte sami sebou,“ vysvětluje Vlaďka Bartáková, psychoterapeutka a matka čtyř synů, z nichž tři jsou zrovna v pubertě.
Je jednou z důležitých postav aktuálního vydání Reportéra, ale protože v tištěném článku hovořil jen o obří kostře plejtváka, zašel nyní přímo do redakce na podcastový rozhovor. Antropolog a anatom Andrej Shbat totiž není zajímavý jen tím, že zorganizoval nedávnou rekonstrukci unikátní kostry plejtváka s přezdívkou Ilga, která visí v pražském Muzeu normální a srovnávací anatomie na I. lékařské fakultě – snad ještě raději hovoří o mumiích, kterým se po celý svůj dospělý život věnuje.
Jeho praděda prý dostal počátkem padesátých let ránu pěstí od známých pražských raubířů, kteří si říkali Vyšehradští jezdci. Právě od nich si čtyřicátník Pavel vypůjčil svůj pseudonym, a mimo jiné i o nich vypráví v dalším díle pořadu Host Reportéra.
Tvrdíme dětem, že dárky nosí Ježíšek. Pak máme výčitky, že jim lžeme. Podle význačného českého filozofa Jana Sokola by ale každé dítě mělo ve svém životě zažít něco nečekaného, hezkého, neobvyklého. „Poučení z betlémského příběhu je v tom, že čeho na světě užíváme, dostáváme zadarmo. Na poli se sice musí pracovat, pak ale obilí vyroste samo. Za to, že svítí slunce, také nikomu neplatíme. I to, že jsme se narodili, je dar,“ říká Jan Sokol.
Básnický svět Daniely Fischerové je plný hravých nápadů i vytříbených jazykových hříček. „Ale tomu přece děti nebudou rozumět,“ je podle ní nejhloupější námitka redaktorů a dramaturgů tvorby pro děti. „Děti přece jsou zvyklé nerozumět světu,“ namítá držitelka Ceny Českého PEN klubu.
Pracoval v kuchyních v Austrálii a v Itálii. Pak Oldřich Heřman poznal svou budoucí ženu a společně pekli v Irsku, Anglii, Německu, Rakousku a nakonec na Islandu. Poté se vrátili do Česka a v Jihlavě otevřeli populární rodinnou pekárnu Veselo. Nabízí vymazlené chleby s lidskými jmény i nevšední atmosféru. „Je skvělé pozorovat momenty, kdy se u nás potkají lidé, kteří se dlouho neviděli, a dají se do řeči,“ říká podnikatel.
Čerstvě pětašedesátiletý František Skála, jeden z nejoblíbenějších výtvarníků českých, má v ateliéru spoustu hlíny, kytarové banjo a dva levitující vycpané racky. „Mořským rackem bych byl rád,“ utrousí. „Jsou srandovní, když se procházejí po pobřeží jako doktůrci. Líbí se mi, jak se ve vzduchu skoro nehýbou, jenom rozhlížejí, nebo jak se jen tak pohupují na vlnách. Připadá mi, že jsou svobodní, takže bych byl rackem raději než třeba jezevcem v noře; byť se poslední dobou jako jezevec občas cítím.“
Na počátku byl nápad, jak udělat Telč ještě přitažlivější. Nakonec to ale vypadá, že tým tří mladých lidí bude postupně zatraktivňovat více měst. Jejich originální venkovní hra Nachozeno vychází v době, kdy mnozí z nedostatku jiných možností objevují krásy české země intenzivněji než dříve. Nepotřebujete přitom mobil ani internet: hrajete s obálkami, mapou a kartičkami.
Česko už mělo nejlepší tenisty i tenistky světa, nejlepší hokejisty i fotbalisty. Nejlepšího hráče či hráčku stále populárnějšího florbalu má však historicky poprvé. Seznamte se… Reprezentační kapitánka, absolventka farmaceutické chemie a multisportovní talent Eliška Krupnová.
Anketa magazínu Reportér. "Naučila jsem se chodit víc ven. Tím, že teď nehraje divadlo, jezdíme na víkendy do přírody. Odjet každý pátek odpoledne je při hereckém povolání za normální situace nepředstavitelné, ale nyní jezdíme na hory, chodíme do lesa, sleduju přírodu," odpovídá například herečka Veronika Khek Kubařová.
Následující příběh mohu vyprávět jen díky náhodě a omylu. Začalo to tím, že mi nedávno můj oblíbený sochař Vojtěch Míča řekl: „Dodělávám velrybu.“ Cože?! „Vlastně plejtváka...“ Míča vypadal, že si nevymýšlí, a já chtěl slyšet víc, ale je to introvert – jen se zasmál: „Musíte spíš za Andrejem Shbatem, který ví o té kostře všechno; jeho historky mi krátily mnohatýdenní tvrdou práci.“ Za anatomem a antropologem Andrejem Shbatem jsem chtěl automaticky zamířit do Národního muzea, jenže to bych šel úplně špatně.
Od dětství se rád předváděl, hrál divadlo dětem a bavil historkami dospělé. Kroky Petra Velety nejprve směřovaly na taneční konzervatoř, pak na jeviště několika divadel. Po ukončení aktivní taneční kariéry ale s pohybem neskončil, stal se z něj taneční terapeut, který pomáhá seniorům i osobám s fyzickým a psychickým postižením. „Je skvělé, že mohu seniory do mého tanečního představení doslova vtáhnout, což v divadle nešlo. Vidím, jak se usmívají. Mě ta moje další kariéra baví. Někdy je to dokonce zábavnější než to, co jsem prožíval v divadle, “ říká.
Hosty Reportéra jsou tentokrát naši sousedé, kostelní žebráci Michal s Václavem. Redakci máme kousek od pražského náměstí Republiky, na němž hned vedle obchodního centra Palladium stojí klášter kapucínů a kostel svatého Josefa.
Společnost Audioteka přišla na konci loňského roku s novinkou: takzvaným superprodukčním zpracováním Vlastníků. Speciální audiokniha, kterou namluvilo čtrnáct herců, je něco mezi divadelní hrou, filmem a audioknihou. „Vlastníci se osvědčili, další projekt je ještě větší výzva, do jeho realizace se zapojilo více než šedesát herců,“ říká ředitel obsahu Audioteky Pavel Hurta.
"Žádná země není ideální a já jsem šťastná, že mám dva domovy," říká v anketě architekta Eva Jiřičná žijící v Británii i v Česku.
Vystudovala filmovou vědu a jako manažerka se v Národním filmovém archivu podílela mimo jiné na digitalizaci sbírek. Nebyla ale šťastná. Pak objevila kouzlo starého řemesla, koupila si tkalcovský stav a začala tkát šály. Už pár let se tím živí. „Začala jsem dobře spát, přestala se přejídat a zjistila, že toho k životu moc nepotřebuji,“ říká Anna Batistová, která tvoří pod značkou anniné.
Další díl pořadu Host Reportéra je výjimečný už tím, že jsou jeho aktéři dobří přátelé. Pouto mezi Tomášem Poláčkem a Xavierem Baumaxou vzniklo před deseti lety, když spolu na kolech vyrazili přes celou republiku, přičemž Baumaxa někde každý večer zahrál.
Když loni na jaře začala koronavirová opatření, výrazně narostl počet konfliktů v rodinách. „Hodně jsou znát obavy lidí z ekonomické budoucnosti,“ říká mediátorka Kateřina Bělková, která provází účastníky sporů mimosoudní cestou.
Pandemie mu změnila život. Vynikající muzikant (hlavně basák, ale dnes už taky zpěvák) Michael Krásný opustil po devíti letech svou základnu v New Yorku a nejspíš nastálo se vrátil do rodné vlasti. Sedmatřicetiletý Michael umí vyprávět – a nejspíš se to naučil v kapele od svého šéfa, trumpetisty Laca Décziho. Posuďte sami: v audioverzi na konci článku nebo na všech podcastových platformách pod heslem Host Reportéra.
Dopady toho, že se lidé za koronavirové krize zadlužili a zadlužují, budou vidět až v tomto roce, říká Daniel Hůle, expert na problematiku dluhů a dětské exekuce ze společnosti Člověk v tísni. Jak hodnotí opatření přijatá vládou? „Kdybych to měl hodnotit celkově, tak to zafungovalo relativně dobře na úkor ohromného zadlužení české společnosti, které se podle mě bude dál prohlubovat. Když se kydá 10 miliard tady, 20 miliard tam, tak je to už úplně bezuzdné. Například podpora seniorům byla už čirý populismus.“
Co je největším problémem naší doby? V lednovém čísle Reportéra se nad touto otázkou ve své eseji zamyslel anarchokapitalista Urza a došel k následujícímu závěru: „Špatné je, že jsme si zvykli prakticky všechny společenské problémy řešit skrze stát a zákony; připadá nám to tak přirozené a automatické, že si neuvědomujeme rizika, která tento přístup přináší.“
Pracoval na historicky prvním českém seriálu #martyisdead, který získal mezinárodní cenu Emmy, obdobu filmových Oscarů. „Elegance Martyho je v tom, že přístupnou formou podává drsné téma kyberšikany,“ říká Jindřich Kravařík, který stojí za hudební a zvukovou složkou oceněného seriálu. S Jindřichem jsme probrali i to, proč v kině některé filmy „řvou“ a jak se zvučí představení v Austrálii.
Rok 2020 byl velmi zvláštní, říká kardiochirurg Jan Pirk v rozhovoru, jehož kompletní audioverzi si můžete poslechnout v pořadu Host Reportéra na konci tohoto článku nebo na vašich podcastových platformách: „Zažil jsem i pár nepříjemností, které bylo třeba řešit s policií...“ Profesor Jan Pirk s redaktorem Tomášem Poláčkem pravidelně běhá, proto si tykají.
Mohl odejít do důchodu jako milionář, místo toho založil program, jímž za více než dvacet let prošly desítky českých a slovenských studentů. Z jeho peněz studují a žijí v USA mladí lidé z Česka a Slovenska. Přitom to tak vůbec nemuselo dopadnout: Paul Robitschek měl židovský původ, ale z nacisty ovládané Prahy se mu podařilo uprchnout, když mu bylo dvaadvacet.
Divná předtucha přišla před Vánoci: To ne, říkal jsem si. S Davidem Stypkou jsme byli kamarádi a často si psali, ale on se poslední dobou odmlčel.
Poslední dobou se podle svých přátel změnila – není už nervózní, ani stopa po upjatosti. Možná i proto teď dává televizní redaktorka a moderátorka Daniela Písařovicová svůj nejotevřenější rozhovor, ve kterém zdaleka nevypráví jen o tom, proč odešla po šestnácti letech z České televize a přijala nabídku DVTV. I když sem se řeč samozřejmě stočí také: „Potřebovala jsem trochu uvolnit svůj život.“
Začalo to před sedmadvaceti lety jedním dopisem do vězení a stala se z toho celoživotní náplň, práce na plný úvazek. Eva Carbolová pomáhá vězňům přečkat život za mřížemi a vypořádat se po propuštění s nově nabytou svobodou. Ani jedno není snadné.
Její Velkou knihu o kávě považují mnozí čeští baristé za jedinou ucelenou bibli kávové kultury na tuzemském trhu. Spolu se svým anglickým manželem Gwilymem Daviesem pořádá oceňované kurzy pro baristy, před dvěma lety otevřeli pražírnu kávy, která se úspěšně rozjíždí. Petra Davies Veselá, vítězka baristických soutěží a jejich porotkyně, si už pár snů splnila. A v plánu má ještě jeden – že si za čas otevře kávový podnik někde u moře.
V červnu loňského roku seděla v taxíku, který smetl vlak. Řidič taxíku zemřel, její kamarádka měla středně těžká zranění. Třiatřicetiletá Veronika byla první na ráně – náraz jí zdevastoval obličej a způsobil další poranění hlavy. Přežila, ovšem čekají ji ještě minimálně dva roky další léčby. Je ale optimistická a vyzývá k tomu i ostatní. „Nemáme moc nad vším, co nás v životě potká, ale je plně v naší moci, jak se k tomu postavíme,“ říká.
V Izraeli studovala, pracovala v hospicu v Jeruzalémě, poté se Češka Martina Paletová stala zdravotní sestrou na onkologii v telavivské nemocnici Ichilov Hospital. Když se na podzim hledali dobrovolníci na koronavirové oddělení, přihlásila se. Nyní dobrovolničí znovu – ve stanu na hlavním náměstí v Tel Avivu očkuje proti koronaviru stovky lidí denně. Jak nápor posledních měsíců zvládá? „Já brečím hodně, ono to není vidět, ale člověk brečí hodně. Asi nejhorší pro mě bylo, když onemocněla koronavirem moje kamarádka a já jsem k ní nemohla na návštěvu,“ říká.
Roky trpí onemocněním, o kterém se ví jen velmi málo. Chronický únavový syndrom, nemoc známá pod zkratkou ME/CFS, obrátí život pacientů naruby. Mnohdy mají problém v přístupu ke zdravotní a sociální péči, vysvětluje zástupce Klubu pacientů s ME/CFS Jan Choutka.
„Chtěli jsme ukázat, že podobné příběhy mohou zažívat i další a že ovdověním život nekončí,“ říká Petr Orálek, novinář, výkonný ředitel portálu i60.cz a spoluzakladatel webových stránek Vdovyvdovam.cz. Připomíná, že pokud to jde, je lepší řadu věcí raději zařídit ještě během života.
Nejedí, nespí, nemyjí se, potřebu vykonávají do kýblu pod stolem. Na něm mají počítač a „paří“ hry. Třeba i šestnáct hodin v kuse. Do školy nechodí, na kamarády kašlou, na rodiče taky. Ti dítě, po mnoha neúspěšných pokusech o domluvu, dovedou k odborníkům na závislosti. V tom lepším případě. „Třetinu klientů dovedeme ke změně chování, třetina to vzdá hned po prvním sezení,“ říká o léčbě digitálně závislých mladistvých Jaroslav Vacek z Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN v Praze.
Jedenapadesátiletý František Kroczek je jedním z posledních čtyř kapucínů, kteří žijí v klášteře na pražském náměstí Republiky, hned vedle obřího obchodního domu Palladium. Těsně předtím, než začal František připravovat svým spolubratrům kapra s bramborovým salátem, si našel hodinu času na podcast v redakci Reportéra, která sídlí v nedaleké Truhlářské ulici.
Na lesní roh jsem si zahrál při lovu, na olympiádě v Naganu, s kapelou Tři sestry, i na mnoha pohřbech, vypráví v dalším díle podcastu Host Reportéra jeden z nejslavnějších světových hornistů Radek Baborák.
Na životě je krásné, že se i ze zcela rozdílných osobností můžou stát přátelé. Sešli jsme se ve zkušebně divoké kapely Povodí Ohře, která sídlí v plzeňském KD Peklo. Zpěvák, zasloužilý toxikoman a pankáč non plus ultra s přezdívkou Sisi (47 let) dorazil se třemi plechovkami piva. Za chvíli přišel Blažej Pelán (52), kaplan z věznice na Borech, který měl v ruce Bibli. Na vteřinu se objali a začali vyprávět.
Když si turisté neodvážejí mince po kapsách, neobjednává jich centrální banka tolik jako dříve. Česká mincovna se tak musí více soustředit na výrobu pamětních a sběratelských mincí z drahých kovů. V nabídce má i mince s nominálem ostrova Niue. „Hledali jsme zemi, která má solidní a konzervativní hlavu státu. Těžko si představit někoho důstojnějšího, než je britská královna,“ říká šéf České mincovny Michal Drtina. Rozhovor si můžete poslechnout i ve formě podcastu.
