Srpen 2019. Nová deska kapely PSH je skoro hotová, všichni tři kluci se potkají ve studiu. Práci má hlavně ten nejméně známý, tedy DJ Mike Trafik – míchá hudební podklady. Vladimír 518 se najednou začne v křeči válet po koberci, je mu příšerně, a přesto promlouvá do duše nejstaršímu Orionovi: „Podívej se na mě, vole, takhle můžeš při svým životním stylu brzy vypadat taky, něco se ti stane!“ Orion se hluboce zamyslí: „No, může,“ přikývne. „A taky nemusí.“
Že prý býval třídní tlouštík a šprt, takový ten typ, co se k němu spolužáci znají jen při písemce. Že prý strašně toužil sportovat, jenže byl věčně nemocný, a tak vylehával doma a z okna sledoval, jak si kluci ze třídy přes jeho zahradu zkracují cestu na fotbal. Naštěstí však měl 1. vrozenou soutěživost, 2. hudební talent, 3. klavír v obýváku. A tak si někdejší tlouštík a šprt o něco později zahrál například s Berlínskou filharmonií. Ivo Kahánek.
ZE SRPNOVÉHO VYDÁNÍ. Pravou ruku má od ramene k zápěstí potetovanou – rozeznáváme obrázek pulce měnícího se v žábu, opici, taky ještěrku, kdyňské koupaliště anebo tlusté ženy tančící rokenrol. Ještě jedna kérka by se vešla: „Nepořídíte si ji teď k sedmdesátinám?“ Malíř Michael Rittstein přikývne: „To jste trefil. Chtěl bych Ganéšu, indického slona tančícího s chobotem nahoru. Ale až na podzim, protože s novým tetováním nesmíte týden do vody; a být v létě bez plavání se mi fakt nechce.“
ZE SRPNOVÉHO VYDÁNÍ. Psychoterapeut čelí návalu lidí, jejichž soukromé zprávy zveřejnili záhadní hackeři – tak začíná povídka psaná pro srpnový Reportér.
Na mobilu mi pípne zpráva: „Jak se máš?“ – „Dobře, jsem v Koreji a maluju si kytičky,“ odpovídám. V supermoderním městě Incheon jsem se učila tradičním korejským malbám.
Na italském ostrově Capri slaví německý architekt a jeho manželka – společně se svou velkou rodinou – šedesát let od svatby. Tak začíná povídka psaná pro červencový Reportér.
Inzerát: Divadlo ve Zlíně hledá maskérku a vlásenkářku. Janě Bílkové je dvacet, pracuje v kadeřnictví a o parukách a líčení neví vůbec nic. Což taky u pohovoru hned přizná, ale oni ji stejně vezmou, asi proto, že je sympatická. Po měsíci si Marie, Janina šéfová a zároveň jediná kolegyně, zlomí ruku. Načež uběhne 25 let a z Jany Bílkové je jedna z nejžádanějších (filmových) maskérek v Česku.
Podle mnohých ohlasů je Rocketman věrohodnější podívanou než předchozí hudební velkofilm Bohemian Rhapsody. Stejně jako v případě Freddie Mercuryho si opět přijde na své jak divák, který zná Eltonův život do posledního detailu, tak ten, kdo o něm neví skoro nic. Alkohol, drogy a homosexualitu ale tvůrci tentokrát ani v nejmenším nezametají pod koberec.
Jiří „George“ Hrubeš je démon. Vysoký a celý v černém, vousy jako mušketýr. Bubnuje rychle a energicky, vypadá na padesát, je ovšem starší: ročník 1958. Začátkem osmdesátých let byl členem nejslavnější sestavy Pražského výběru, před pětatřiceti lety utekl za svou partnerkou (zpěvačkou Janou Kratochvílovou) do Londýna. Odtud se vracívá hlavně na letní koncerty, přičemž ty s Pražským výběrem bývají sváteční: letos o slunovratu kapela zahraje na festivalu Metronome.
Do Česka přijíždí v půlce června Lina Lapelyté, svérázná litevská hudebnice a momentálně taky hvězda letošního bienále v Benátkách: opera Sun & Sea, kterou napsala společně s dvěma kamarádkami a jež reprezentovala Litvu v jejím národním pavilonu, dostala v Benátkách hlavní cenu, Zlatého lva. Z čehož se Lina ještě tak docela nevzpamatovala.
Když jsem si před cestou do světa přibarvila vlasy na červeno, nedošlo mi, že v davu rozhodně nesplynu, jak si v cizině vždycky přeju. Nenapadlo mě, že budu chodit po hlavním městě Kolumbie jako semafor, cizinka, turistka. Že si budu koledovat o přepadení, únos…
Petr „Poly“ Pálenský si zasloužil článek už dávno. Tři dekády vede skvělou, tvrdou, originální kapelu Insania, vedle toho přeložil spoustu knih z angličtiny, například od Timothy Learyho. Letos na jaře vydal knihu vlastní, jmenuje se Kacířův kancionál, a je natolik mimořádná, že už dále mlčet nelze. Takže: Co je ten Poly zač?
Kdo občas zabloudí na nějakou výstavu, snadno propadne dojmu, že současnému výtvarnému umění vládnou videa, instalace a různé provokace. O to větším zjevením je dílo pětadvacetiletého Adama Kašpara, který se umanutě věnuje jedné z nejtradičnějších disciplín: krajinářské olejomalbě. A slaví s tímto přístupem úspěch, o čemž svědčí i finanční částky, za které se jeho realistické obrazy prodávají.
Jít na procházku jarní Prahou je pastva pro oči. V parcích kvetou pomněnky, narcisy, modřence a tulipány všech barev – a nikdo je netrhá a nekrade! Pod Petřínem, v Kinského zahradě, jsou celé stráně porostlé medvědím česnekem; voní to tam po topinkách. V Seminářské kvetou třešně a lidé pod nimi sedí a piknikují jako pod deštníky. Na začátku dubna byly krásné, teplé, slunečné dny bez kapky deště, ale přírodě jako by to nevadilo, zatím. Pučela si, kvetla a nádherně zářila čerstvou zelení.
Občan komunistického Československa se v druhé půli osmdesátých let vydává s cestovní kanceláří na Západ za železnou oponu – tak začíná povídka psaná pro dubnový Reportér.
Hudebním glosátorem Reportéra pro rok 2019 je Márdi, člen Vypsané fiXy, nejslavnější skupiny ze San Piega (rozuměj z Pardubic). V březnovém vydání píše o jaru a klubové scéně.
Jedna, dva, tři – pauza – pět, šest, sedm – pauza. Nebo: posloucháte čtyři doby a tančíte jen první tři. Čtvrtá je prostor na krásu. Quick – quick – slow, i tak se dá slovy popsat basic step, guapea neboli základní krok kubánské salsy. Od guapey se odvíjí nekonečné množství úžasně propojených figur spontánního, divokého, a přitom uvolněného, výsostně ladného tance, který by se měl „předepisovat“ na chmury všeho druhu i na partnerské a manželské neshody, přísahám!
Žijeme ve městech protkaných posvátnou geometrií, v nichž určitá místa už po staletí přitahují stále stejné jevy. „Mnohé reality jsou skryté běžnému vidění, nic není náhoda,“ tvrdí Pavla Horáková, autorka magicko-realistického románu Teorie podivnosti, který je nominován na cenu Magnesia Litera.
Odmalička považoval za hotové, že jednou bude řídit vlaky. Jenže pak dostal brýle a s železniční perspektivou byl konec – strojvedoucí musí vidět jako rys. Šel tedy studovat učitelství, ale ani to nedopadlo, rychle zjistil, že na účinné předávání vědomostí nemá buňky. A tak nakonec začal dělat to, co vlastně původně ani nechtěl: psát. Jaroslav Rudiš, český spisovatel, který neobyčejně září v nejvyšší německé literární lize.
Máme rádi Řecko, ale málokdy navštívíme Athény. Kdo se v nich pár dnů zdrží, většinou bývá rozpačitý: Zajímavé město, hlásí pak v tom lepším případě. Jsou ale výjimky. Kousek pod Akropolí si dávám sraz s dvaačtyřicetiletým spisovatelem Davidem Zábranským, kterému Athény učarovaly natolik, že si v nich pořídil byt a spokojeně tu tráví zhruba pět měsíců z roku. Vyrážíme na dlouhou procházku městem, po které nás budou bolet lýtka i hlasivky.
Jaro. Už v půlce února bylo ve vzduchu. I když v noci mrzlo a na horách ležely pořád hromady sněhu, člověk to cítil všemi smysly svého těla: jaro je tady! Mně se v jednom únorovém víkendu přihodilo, že jsme s mužem v sobotu běhali po Šumavě na běžkách a v neděli jezdili na kole po kopcích a údolích Českého krasu. Oba dny svítilo slunce o sto šest a ptáčci v korunách stromů o sto šest milostně švitořili. Paráda!
Hudebním glosátorem Reportéra pro rok 2019 je Márdi, člen Vypsané fiXy, nejslavnější skupiny ze San Piega (rozuměj z Pardubic). V březnovém vydání píše o jaru a klubové scéně.
