Jeden z nejstarších metalových zpěváků na světě se dožil sedmdesátky, což je – vzhledem k jeho zdravotnímu stavu – zjevné vítězství ďábla nad hmotou. Jiřího Valtera, zvaného BigBoss, jsme navštívili v jeho temném brněnském bytě, a to na poslední chvíli: „Možná,“ směje se sice hurónsky, ale nevesele, „brzy skončím na ulici.“
Ruská divadelnice Marianna Arzumanová žije od svých pětadvaceti let v Praze. Ze své rodné země se rozhodla odejít, když se dostal k moci Vladimír Putin. Vpád ruské armády na ukrajinské území odsuzuje a říká: „Každý Rus není takový, jak to teď vypadá.”
Zdá se vám sen, že si v Amsterdamu dáváte jointa, který jste propašovali z Českých Budějovic, ačkoli v Nizozemsku se dá marihuana legálně koupit – tak začíná povídka, kterou pro Reportéra napsal pětadvacetiletý básník, laureát Ceny Jiřího Ortena.
Vydal se ve stopách Miloše Formana a Ivana Passera: je prvním z mladší, porevoluční generace českých režisérů, jemuž se podařilo natočit film ve Spojených státech v tamní produkci. Čtyřiačtyřicetiletý Martin Krejčí si získal věhlas reklamními spoty pro globální firmy jako Apple či Nike, stojí za u nás populární vánoční reklamou na kofolu s divočákem. A coby člověk žijící mezi kontinenty zná české předsudky o USA i americké předsudky o Češích.
Vejdu do budovy a procházím obrovským vnitřním staveništěm plným řemeslníků, které se mi před očima mění v nádhernou třípatrovou galerii. „Stihnete to?“ pozdravím manžele Pudilovy, kteří centrum moderního umění Kunsthalle na pražské Malé Straně vymysleli, zaplatili a vybudovali. „Jasně,“ nenechají se znervóznit: „Dvaadvacátého druhý otevíráme.“
Stárnoucí muž se dívá na snímky svojí rodiny z padesátých let a přemýšlí o rozpadlém manželství a synovi žijícím v cizině – tak začíná povídka psaná pro lednového Reportéra.
Poznali jsme se před patnácti lety, když kreslil karikatury pro MF Dnes. Vysoký, klidný, laskavý chlap – tehdy čtyřicátník. Netušil jsem, že kdysi výborně hrával basketbal. A už vůbec jsem nevěděl, že je písničkářem: „Taky jsem jím nebyl,“ směje se Mirek Kemel. „Muziku jsem začal pořádně dělat až před padesátkou...“ Teď mu pomalu táhne na šedesát a vydává své zatím nejkrásnější album Vlčí stopy.
Po letech práce s mluveným slovem jsem se s lehkou obavou rozhodl zkusit i slovo psané. Vzešlo z toho pár povídek, tuhle jsem napsal pro prosincové vydání Reportéra. Říká se, že muži často úplně nechápou ženy. A moje povídka začíná tím, jak jedna taková hůře pochopitelná žena, Šárka, jde po jedné pražské ulici…
Podivná doba. A těžko pochopitelná. Koronavirus ovládl naše životy, ať jsme zodpovědní, nebo ne. Vláda v demisi nás od poloviny listopadu dennodenně drtila tiskovými konferencemi se závěry, v kterých už se nikdo nevyznal. Jeden den nás odstupující premiér ujišťoval, že nouzový stav nebude, aby ho pozítří vyhlásil. Všechno je jinak, ví někdo jak? Už zase na covid začalo umírat plus minus sto lidí denně. Z veřejného prostoru mizí laskavost. Co s tím?
Poslední víkend v říjnu jsme posunuli čas o hodinu zpátky. Vrátili jsme se z letního na standardní, běžný čas, kterému říkáme zimní, a co? Nikdo neprotestoval, nikdo se nebouřil; s posunováním času jsme se smířili, nemáme s ním problém. Anebo máme, než si na změnu zvykneme, a pak… Prostě žijeme. Žijeme v regulích daných pro tenhle kout světa, jak se to v civilizované zemi obvykle dělá.
Sraz ve tři v jeho oblíbené hospodě Vegtral, má ji hned pod bytem na pražské Letné. Ve tři nula pět mu volám; nezapomněl? Ztěžka dýchá, není mu dobře: „Ale vydržte, já se tam za pět minut dobelhám.“ Ve svých čtyřiasedmdesáti letech píše Vladimír Mišík další obdivuhodnou kapitolu české muziky. Ukončil koncertní kariéru, je nemocný, a přesto vydává druhou fantastickou desku v řadě.
Sálem se rozduněla píseň The Plastic People of the Universe, kterou hrála kapela s názvem BBP podzemní orchestr. Její zpěvák zpíval s ohromným drajvem stále provokativní text Egona Bondyho: „Když je dnes člověku dvacet / chce se mu hnusem zvracet / ale těm co je čtyřicet / je toho vyblít ještě více / jen ten komu je šedesát / může jít se sklerózou klidně spát.“ Tak začal večer, který pořádalo vydavatelství Guerilla Records na počest nedožitých kulatin Milana Mejly Hlavsy.
Z ŘÍJNOVÉHO VYDÁNÍ. Jsou za námi skoro tři hodiny povídání. Lépe řečeno jsou za ním, za Jardou Rudišem – hovoří nadšeně, vášnivě, někdy se dostává na hranu šílenství: „Potřebuju se napít vody,“ zachroptí, tak se zvedám, že zajdu do kuchyně, ale Jarda dál mluví o bitvách a o vlacích a já fascinovaně poslouchám, takže vodu nedostane. V českém překladu mu právě vychází možná životní román: Winterbergova poslední cesta.
„Kolo za padesát tisíc?!?“ křikla rozčileně manželka. „Ty ses normálně zbláznil!“ Než jí stačil vysvětlit, že si chce koupit kolo jenom za čtyřicet a že si snad pěknou silničku za všechnu celoživotní dřinu zaslouží – měl v plánu pořídit si nové kolo k odchodu do důchodu –, manželka křičela dál. „Já s tím nesouhlasím! Nesouhlasím!“ Chtělo se mu taky křičet, ale řekl klidně a pevně, aby ženě ukázal svou morální převahu: „Proč? Řekni mi jeden jedinej pádnej důvod.“ Vyhrkla: „Protože nemáš hrob!“
Začal tvořit na sklonku sovětské éry, jeho dílo však neladilo s tehdejšími oficiálními představami o umění. Ani nový ukrajinský režim k němu nebyl vlídný. Výtvarník Kirill Postovit proto odešel do Izraele. Proslavil se tam, jenže také žil na místech, kde zuřil izraelsko-palestinský konflikt. A tak nakonec zakotvil i s rodinou v Praze. Jeho tvorbu znají sběratelé umění a galeristi po světě.
Dívám se v televizi na zahájení Letních olympijských her v Tokiu 2021, respektive 2020. Hry v Japonsku se měly konat před rokem, ale nekonaly; všichni víme proč. Je skvělé, že se to letos povedlo. Sportovci, defilující na slavnostním ceremoniálu na stadionu pro sedmdesát tisíc lidí, kde mohlo být s japonským císařem jen pár set diváků, je to zázrak. Jsou tu závodníci odevšad. I z Nauru, nejmenšího ostrovního státu a republiky v Tichém oceánu. Všechny čeká nejkrásnější soupeření, jež na téhle planetě existuje, sportovní klání. A nás čeká sedmnáct dní potěšení z jeho sledování.
Prorok Abrahám a jeho žena Sára už spolu žijí přes deset let. Nemají děti, což v Sáře probouzí přísně tajenou skepsi vůči Bohu. To bylo řečí. Že se stane pramáti velkého národa, že Abrahám se stane praotcem hned dvou. A nic. Část života strávili v Egyptě, kde si Sára koupila otrokyni Hagar… To je pro začátek všechno, co potřebujeme vědět. Příběh může začít.
Od počátku koronavirové pandemie jsem byla rozhodnuta nechat se proti covidu-19 očkovat hned, jak to půjde. Skákala jsem radostí, když bylo tak zázračně rychle vyvinuto několik funkčních vakcín, a jakmile jsem dostala možnost přihlásit se, udělala jsem to. Vše proběhlo skvěle. Rezervace, výběr místa i samotné očkování v malinkém pražském centru, kde jsem předtím v papírovém dotazníku vyplnila kromě jiného i své telefonní číslo a mejlovou adresu.
Sestra se vrací s bráškou od vody, na starost ho dostala za trest, protože se předchozí večer nevrátila včas domů – tak začíná povídka psaná pro prázdninového Reportéra.
