Zpěvačka Helena Zeťová oslavila v sobotu 7. listopadu čtyřicáté narozeniny. Otevřeli jsme s ní rodinné album a zalistovali pozoruhodným životním příběhem, který vede z Valašska na Kanárské ostrovy, z Kanárů do Prahy (a k velké slávě), z Prahy pod řecký Olymp, pak zase do Prahy, ale poslední dobou čím dál víc na rodné Valašsko. Domů. Do Beskyd.
Koncem listopadu vyjdou Dvě slunce, nová deska Anety Langerové. Je o prostoru, hlavně tom vnitřním, který si každý z nás musí udělat a v němž se musí cítit pevný a jistý, aby venku obstál.
Až budete tenhle fejeton číst, nebude nic z něho platit. Co politici před národem se vší vážností prohlásí, za hodinu, za den, nejpozději za dva neplatí. Když vláda řekne, že něco v žádném případě neudělá, rozuměj nezavře, můžeme si být téměř stoprocentně jisti, že se to vzápětí stane. A když naopak odpoledne na tiskovce zdůrazňuje, kdy něco otevře, například základní školy, ještě ten večer to v televizi její ministr zpochybní. A tak pořád dokola. Kdyby časy nebyly tak pohnuté, mohli bychom se tomu od rána do večera smát.
Plán byl, že budu první zářijovou sobotu sedět před půl osmou ráno v rychlíku Krušnohor. Pojedu do Jirkova. Odtamtud vyrazím na kole do Okořína, sedm kilometrů vzdálené podkrušnohorské vesničky. Pozdravím syna, předám mu zapomenutý ručník a podívám se, jak vypadá Klimakemp, který spolu s lidmi z hnutí Limity jsme my s ohromnými nadějemi, zklamáními, napětím a vyčerpáním připravoval. Pak pošlapu osmnáct kilometrů k elektrárně Počerady na demonstraci Konec uhlí #TEĎ a za dalších patnáct kilometrů budu v Mostě nasedat do zpátečního vlaku.
Obkladač se živí tím, že převádí do kachlíčků slavné obrazy, jenže přijde ekonomický útlum – tak začíná povídka, kterou pro říjnový Reportér napsal čerstvý držitel ceny Magnesia Litera za prózu.
Zhruba den předtím, než se z léta bezstarostného stane léto babí, vyrazíš k vodě a namátkou sáhneš po knize. Tisíce plošin se jmenuje – nové povídky Sylvy Fischerové. Odpoledne zjistíš, že nejsi vykoupaný, ale knihu máš přečtenou a chtěl bys ještě. Je ostuda, říkáš si, že tuhle ženskou pořádně objevuju až teď. Dávno přece víš, že existuje, povídali ti o ní kamarádi; hodně Denis Verecký, a taky Martin Reiner... Proč jsi víc neposlouchal?
U nás jsou břehy řek zarostlé kopřivami a plevelem. V Rakousku je až k vodě hezky rozkvetlá udržovaná loučka. U nás jsou domy jakž takž opravené, ale jen některé mají v oknech truhlíky s kytkami. Stavby jsou často nevkusné, přeplácané, prapodivně nastavované. I ty nové v krajině nebo vsi nehezky trčí. Neladí tam. V Rakousku jsou snad všechny domy krásně opečované, ozdobené záplavou kytek. Jejich styl ladí s krajinou, s okolím, s duší.
"Nevzpomínat na takového člověka nelze. A tak Jiří patří k mému životu neodmyslitelně, a všechno, co jsem při našem společném putování žitím od něho pochytil, pečlivě ve své mysli schraňuju. A je toho nemálo," píše Jiří Suchý o Jiřím Menzelovi.
V kempu na sázavském ostrově bylo v červenci živo. Tolik lidí, stanů, lodí, aut, kol a pejsků jsme za čtyři roky, co tam v týdnu kolem tátových narozenin jezdíme, ještě neviděli. Ani tolik deště jsme nezažili; poslední roky byla vedra a sucha. Teď se počasí vrátilo k tomu, na co jsme byli v létě my pamětníci zvyklí. Déšť se střídal se sluncem, ve dne bylo příjemně teplo a v noci celkem zima; prostě normálka.
Nedá se říct, že by dnes odpoledne spisovatel Jiří Hájíček zářil štěstím, to skutečně ne. Návštěvě otevírá elegantně oblečený, příjemně voní, vlídně se usmívá, a usmívat se v příštích hodinách nepřestane, i když je to čím dál jasnější – ten úsměv je nejvíc ze všeho známkou slušného vychování. „Ale na smutek neumíráte,“ zeptám se ho, až budu večer Hájíčkův českobudějovický byt opouštět: „Viďte, že ne?“
Co se to děje? Rozumí tomu někdo? Ne že bych si myslela, že se lidstvo, přes které se převalila pandemie covid-19 – a někde se stále ještě zběsile valí –, změní. Ale že svět tak rychle spadne do chaosu davového šílenství, to jsem si fakt nemyslela. Klidné protesty proti rasismu, jež rozpoutala zbytečná smrt černocha George Floyda, udušeného při „rutinním“ zákroku bílými policisty, se v USA, Velké Británii a už i ve Francii někde zvrhly až do pouličních válek s policisty a rabování. Jak tohle skončí?
Obchody už nefungují, je velké sucho, ale v provozu je stále ještě internet a sociální sítě – v takovém prostředí začíná povídka psaná pro červencový Reportér.
Těším se. Režisér a herec Jiří Havelka je můj vrstevník – za pár dnů oslaví čtyřicítku. Pracovitý, šikovný, zajímavý kluk. Vždyť teď naposledy jeho film Vlastníci, ten byl parádní, ne? Předpokládám, že si za chvíli potykáme. Vypijeme pár skleniček, u kterých promluvíme hluboce i vtipně, načež z toho vznikne krásná literatura, v níž mezi řádky ucítíte moudrost, a nejspíš taky romantiku, protože Jiří žije na hausbótu. Vycházím po schůdcích na horní palubu, těším se moc.
Nestydí se být slabá: mluví o svých záchvatech pláče i o introvertních dnech, ve kterých si nedokáže říct ani prodavačce o banán. Nestydí se být silná: tím, že dělá skvělou muziku, si je jistá. Říká si Katarzia, ročník osmdesátý devátý. V době karantény vydala Celibát, snad nejzajímavější česko-slovenské album prvního pololetí, na kterém vypráví o tápání ve vztazích, o infarktech z nelásky nebo o nocích, během nichž se dusí. Upřímně hovoří i teď; nad filtrovanou kávou a sklenicí rostlinného mléka.
Naplánoval si premiéru filmu na jaro 2020, jenže přišel koronavirus. Co teď? Odložit uvedení snímku o rok? Režisér a producent Ondřej Trojan se nakonec rozhodl, že jeho černá hudební gangsterská komedie Bourák do kin půjde. Premiéra 11. června se sice koná o čtrnáct dní později oproti původně plánovanému termínu, ale i tak jde o první hraný český film uvedený na plátna po nouzovém stavu. Odhodí diváci obavy a půjdou do kina? Ondřej Trojan pro jistotu říká, že je na průšvihy zvyklý.
To květnové ráno v Praze se slunce dralo na vymetenou modrou oblohu, jak už se stalo na jaře zvykem. Ptáčci vyzpěvovali, i když je holubi monotónně, nevábně překřikovali. Co chvíli se v přilehlém parku ozval štěkot pejska. Ulicí projížděla auta, občas některé zastavilo a vzápětí kdosi v kramflecích kamsi odklapal. Po chodníku hrkotala popelnice, kterou za sebou táhl uklízeč. Zvukům ranní všednodennosti dominovaly dveře domu, které se za lidmi, přicházejícími do práce, co chvíli hlasitě zabouchly. Po tom až zlověstném tichu pandemie, která nás zahnala do izolace, se život začal vracet k obvyklým pořádkům.
Věhlasný festival nového cirkusu Cirque de Demain se koná v Paříži od roku 1977. Až letos v lednu se ho zúčastnil první Čech: čtyřiadvacetiletý Filip Zahradnický. „Žonglér musí být trochu ADHD,“ říká.
Na břehu – mezi proutky, mladými kopřivami, podezřelými chřesty a divokým tulipánem – jsem o letošních podivných Velikonocích rozložil svou skromnou jazykovou poradnu, píše se v povídce psané pro červnový Reportér.
Až vyjde 11. května můj fejeton, kdo ví, co bude. Teď, třetí týden v dubnu, máme kvůli pandemii covid-19 nouzový stav a zavřené hranice. Většina Čechů prý zákaz cestování podporuje; chtějí otevřít kadeřnictví. Už fungují hobbymarkety, psí salony a farmářské trhy. Sportovci můžou trénovat venku. Fotbalisté dokonce i ve skupinkách. Brzy se rozjede liga, bez diváků. Ve chvíli, kdy vláda kadeřnictví oficiálně otevře (někde fungují tajně) a začne se, třeba jen na zahrádkách restaurací, točit pivo, bude dobře.
Její dílo nedávno koupilo slavné pařížské Centre Pompidou, vyšel o ní článek v New York Times. Má z toho stejnou radost, jako když se může vypravit s dcerami za včelami své tety do Kasejovic u Nepomuka.
