Sálem se rozduněla píseň The Plastic People of the Universe, kterou hrála kapela s názvem BBP podzemní orchestr. Její zpěvák zpíval s ohromným drajvem stále provokativní text Egona Bondyho: „Když je dnes člověku dvacet / chce se mu hnusem zvracet / ale těm co je čtyřicet / je toho vyblít ještě více / jen ten komu je šedesát / může jít se sklerózou klidně spát.“ Tak začal večer, který pořádalo vydavatelství Guerilla Records na počest nedožitých kulatin Milana Mejly Hlavsy.
Z ŘÍJNOVÉHO VYDÁNÍ. Jsou za námi skoro tři hodiny povídání. Lépe řečeno jsou za ním, za Jardou Rudišem – hovoří nadšeně, vášnivě, někdy se dostává na hranu šílenství: „Potřebuju se napít vody,“ zachroptí, tak se zvedám, že zajdu do kuchyně, ale Jarda dál mluví o bitvách a o vlacích a já fascinovaně poslouchám, takže vodu nedostane. V českém překladu mu právě vychází možná životní román: Winterbergova poslední cesta.
„Kolo za padesát tisíc?!?“ křikla rozčileně manželka. „Ty ses normálně zbláznil!“ Než jí stačil vysvětlit, že si chce koupit kolo jenom za čtyřicet a že si snad pěknou silničku za všechnu celoživotní dřinu zaslouží – měl v plánu pořídit si nové kolo k odchodu do důchodu –, manželka křičela dál. „Já s tím nesouhlasím! Nesouhlasím!“ Chtělo se mu taky křičet, ale řekl klidně a pevně, aby ženě ukázal svou morální převahu: „Proč? Řekni mi jeden jedinej pádnej důvod.“ Vyhrkla: „Protože nemáš hrob!“
Začal tvořit na sklonku sovětské éry, jeho dílo však neladilo s tehdejšími oficiálními představami o umění. Ani nový ukrajinský režim k němu nebyl vlídný. Výtvarník Kirill Postovit proto odešel do Izraele. Proslavil se tam, jenže také žil na místech, kde zuřil izraelsko-palestinský konflikt. A tak nakonec zakotvil i s rodinou v Praze. Jeho tvorbu znají sběratelé umění a galeristi po světě.
Dívám se v televizi na zahájení Letních olympijských her v Tokiu 2021, respektive 2020. Hry v Japonsku se měly konat před rokem, ale nekonaly; všichni víme proč. Je skvělé, že se to letos povedlo. Sportovci, defilující na slavnostním ceremoniálu na stadionu pro sedmdesát tisíc lidí, kde mohlo být s japonským císařem jen pár set diváků, je to zázrak. Jsou tu závodníci odevšad. I z Nauru, nejmenšího ostrovního státu a republiky v Tichém oceánu. Všechny čeká nejkrásnější soupeření, jež na téhle planetě existuje, sportovní klání. A nás čeká sedmnáct dní potěšení z jeho sledování.
Prorok Abrahám a jeho žena Sára už spolu žijí přes deset let. Nemají děti, což v Sáře probouzí přísně tajenou skepsi vůči Bohu. To bylo řečí. Že se stane pramáti velkého národa, že Abrahám se stane praotcem hned dvou. A nic. Část života strávili v Egyptě, kde si Sára koupila otrokyni Hagar… To je pro začátek všechno, co potřebujeme vědět. Příběh může začít.
Od počátku koronavirové pandemie jsem byla rozhodnuta nechat se proti covidu-19 očkovat hned, jak to půjde. Skákala jsem radostí, když bylo tak zázračně rychle vyvinuto několik funkčních vakcín, a jakmile jsem dostala možnost přihlásit se, udělala jsem to. Vše proběhlo skvěle. Rezervace, výběr místa i samotné očkování v malinkém pražském centru, kde jsem předtím v papírovém dotazníku vyplnila kromě jiného i své telefonní číslo a mejlovou adresu.
Sestra se vrací s bráškou od vody, na starost ho dostala za trest, protože se předchozí večer nevrátila včas domů – tak začíná povídka psaná pro prázdninového Reportéra.
Sotambe znamená v zambijském jazyce bemba „Přijď a dívej se“. A je to také název afrického filmového festivalu, který už osmým rokem organizuje Češka Martina Hájková Mwanza: přezdívá se jí tudíž „mama Sotambe“. Martina přijela do Zambie před dvanácti lety jako dobrovolnice, v zemi si našla manžela, práci i životní hobby.
Tak jsem se cítila, když jsem po několikaměsíčním uzavření galerií stála hned první den jejich znovuotevření ve frontě před vstupem do Valdštejnské jízdárny na výstavu Toyen: snící rebelka. Překrásný název překrásné výstavy, mezinárodního projektu Národní galerie Praha, Hamburger Kunsthalle a Musée d’Art Moderne de Paris potěší vším. Křehkým talentem nevšední a silné ženy i návratem umění do našeho života.
Dražba obrazu Pasty Onera s muchovským motivem vynesla více než půl milionu korun na dobročinné účely. Polovinu této sumy dostala nadace, která podporuje opuštěné děti v návratu do běžného života. Zbytek má přispět k rozšiřování unikátní sbírky obrazů českého malíře Alfonse Muchy.
Sešli jsme se na břehu Berounky v Radotíně – kus dětství tady strávil Ota Pavel, který miloval sport. Režisér Jan Prušinovský taky miluje sport, jak diváci vědí od dob Okresního přeboru. Dnes má na hlavě kšiltovku s nápisem Grand Prix, což je jméno filmu, který začíná natáčet. Kromě sportu má rád například i muziku, takže se nadšeně zapovídáme. Po dvou hodinách vše ukončí Prušinovského hyperaktivní Jack Russell teriér jménem Vašek, který si přehryže vodítko.
Spisovatel Pavel Kohout, který spolupracuje s Reportérem od prvního čísla, píše knihu Letorosty samomluv, v níž se ke každému roku jeho života vztahuje jedna mikropovídka. V minulém čísle jsme jich přinesli šest o letech 1928–1933, v tomto vydání přinášíme ukázky z různých let.
Z KVĚTNOVÉHO VYDÁNÍ. V Evropě se objevilo pár skutečně nepříjemných hurikánů a kontinent sužovalo velké sucho, ale sociolog Dorian Buchtík přišel s řešením – tak začíná povídka psaná pro květnového Reportéra.
Spisovatel Pavel Kohout, který spolupracuje s Reportérem od prvního čísla, píše knihu Letorosty samomluv. Přinášíme ve dvou dílech minipovídky, vztahující se k prvním dvanácti letům autorova života. Zde první díl.
Krásné a zdrcující. To jsem si říkala, když jsem stála na Staroměstském náměstí a dívala se na pětadvacet tisíc křížů. Na dlažbu je tam k uctění památky zemřelých na covid-19 namalovali dobrovolníci, svolaní Milionem chvilek pro demokracii. Dvaadvacátého března 2020 u nás na tuto nemoc zemřel první člověk. Teď už je mrtvých celé náměstí před pomníkem mistra Jana Husa a kolem dokola mariánského sloupu. Vidět to takhle, bílé na černém...
Slam poetry je kříženec kabaretu a recitační soutěže. Tento žánr vznikl kdysi v Chicagu jako opozice vůči škrobenému autorskému čtení, v Česku se mu dnes věnují i básníci vydávající knihy. Nejznámější performeři vystupovali na protivládních demonstracích na Letné, a když není pandemie, dokážou do klubů po republice přilákat stovky diváků. Jak to všechno vím? Inu, i já provozuji slam poetry.
Na první pohled to zní překvapivě: spoluatorem knihy Praha ožralá, obsáhlého průvodce nejzajímavějšími pražskými hospodami, je všeobecně ctěný a uznávaný romanopisec Petr Stančík. Jenže ve skutečnosti na tom nic zvláštního není: „Jako patnáctiletý jsem u třetího půllitru v bufetu Na růžku pochopil, že pivo je můj osud. Ta pěna jako oblak na nebi, ve kterém miliony bublinek-andělů hrají na šalmaje v nebeské harmonii!“
Na komplikace spojené s covidem-19 zemřel ve věku 79 let ve čtvrtek 10. března spisovatel, herec, básník a zpěvák Jan Vodňanský. Odemykáme povídku, kterou napsal předloni pro magazín Reportér.
