Když jsem si před cestou do světa přibarvila vlasy na červeno, nedošlo mi, že v davu rozhodně nesplynu, jak si v cizině vždycky přeju. Nenapadlo mě, že budu chodit po hlavním městě Kolumbie jako semafor, cizinka, turistka. Že si budu koledovat o přepadení, únos…
Petr „Poly“ Pálenský si zasloužil článek už dávno. Tři dekády vede skvělou, tvrdou, originální kapelu Insania, vedle toho přeložil spoustu knih z angličtiny, například od Timothy Learyho. Letos na jaře vydal knihu vlastní, jmenuje se Kacířův kancionál, a je natolik mimořádná, že už dále mlčet nelze. Takže: Co je ten Poly zač?
Kdo občas zabloudí na nějakou výstavu, snadno propadne dojmu, že současnému výtvarnému umění vládnou videa, instalace a různé provokace. O to větším zjevením je dílo pětadvacetiletého Adama Kašpara, který se umanutě věnuje jedné z nejtradičnějších disciplín: krajinářské olejomalbě. A slaví s tímto přístupem úspěch, o čemž svědčí i finanční částky, za které se jeho realistické obrazy prodávají.
Jít na procházku jarní Prahou je pastva pro oči. V parcích kvetou pomněnky, narcisy, modřence a tulipány všech barev – a nikdo je netrhá a nekrade! Pod Petřínem, v Kinského zahradě, jsou celé stráně porostlé medvědím česnekem; voní to tam po topinkách. V Seminářské kvetou třešně a lidé pod nimi sedí a piknikují jako pod deštníky. Na začátku dubna byly krásné, teplé, slunečné dny bez kapky deště, ale přírodě jako by to nevadilo, zatím. Pučela si, kvetla a nádherně zářila čerstvou zelení.
Občan komunistického Československa se v druhé půli osmdesátých let vydává s cestovní kanceláří na Západ za železnou oponu – tak začíná povídka psaná pro dubnový Reportér.
Hudebním glosátorem Reportéra pro rok 2019 je Márdi, člen Vypsané fiXy, nejslavnější skupiny ze San Piega (rozuměj z Pardubic). V březnovém vydání píše o jaru a klubové scéně.
Jedna, dva, tři – pauza – pět, šest, sedm – pauza. Nebo: posloucháte čtyři doby a tančíte jen první tři. Čtvrtá je prostor na krásu. Quick – quick – slow, i tak se dá slovy popsat basic step, guapea neboli základní krok kubánské salsy. Od guapey se odvíjí nekonečné množství úžasně propojených figur spontánního, divokého, a přitom uvolněného, výsostně ladného tance, který by se měl „předepisovat“ na chmury všeho druhu i na partnerské a manželské neshody, přísahám!
Žijeme ve městech protkaných posvátnou geometrií, v nichž určitá místa už po staletí přitahují stále stejné jevy. „Mnohé reality jsou skryté běžnému vidění, nic není náhoda,“ tvrdí Pavla Horáková, autorka magicko-realistického románu Teorie podivnosti, který je nominován na cenu Magnesia Litera.
Odmalička považoval za hotové, že jednou bude řídit vlaky. Jenže pak dostal brýle a s železniční perspektivou byl konec – strojvedoucí musí vidět jako rys. Šel tedy studovat učitelství, ale ani to nedopadlo, rychle zjistil, že na účinné předávání vědomostí nemá buňky. A tak nakonec začal dělat to, co vlastně původně ani nechtěl: psát. Jaroslav Rudiš, český spisovatel, který neobyčejně září v nejvyšší německé literární lize.
Máme rádi Řecko, ale málokdy navštívíme Athény. Kdo se v nich pár dnů zdrží, většinou bývá rozpačitý: Zajímavé město, hlásí pak v tom lepším případě. Jsou ale výjimky. Kousek pod Akropolí si dávám sraz s dvaačtyřicetiletým spisovatelem Davidem Zábranským, kterému Athény učarovaly natolik, že si v nich pořídil byt a spokojeně tu tráví zhruba pět měsíců z roku. Vyrážíme na dlouhou procházku městem, po které nás budou bolet lýtka i hlasivky.
Jaro. Už v půlce února bylo ve vzduchu. I když v noci mrzlo a na horách ležely pořád hromady sněhu, člověk to cítil všemi smysly svého těla: jaro je tady! Mně se v jednom únorovém víkendu přihodilo, že jsme s mužem v sobotu běhali po Šumavě na běžkách a v neděli jezdili na kole po kopcích a údolích Českého krasu. Oba dny svítilo slunce o sto šest a ptáčci v korunách stromů o sto šest milostně švitořili. Paráda!
Hudebním glosátorem Reportéra pro rok 2019 je Márdi, člen Vypsané fiXy, nejslavnější skupiny ze San Piega (rozuměj z Pardubic). V březnovém vydání píše o jaru a klubové scéně.
Žádný článek neplánuju. Jdu jen kolem ateliéru, v němž malují lidé s mentálními poruchami, nahlédnu dovnitř, obrazy jednoho z nich se mi líbí, tak pravím: „Ladislave, mám rád ptáky, pokud mi nějaké namalujete, rád zaplatím.“ Dvaatřicetiletý Ladislav Svoboda cosi odpovídá, pochopím, že souhlasí, ale o moc víc mu nerozumím, tak se loučím a čekám, zda se někdy ozve.
Film, jehož název lze přeložit Díky Bohu nebo také Z milosti Boží (v originále Grâce à Dieu), získal Stříbrného medvěda na právě skončeném festivalu Berlinale. Režisér Françoise Ozon se v něm vydává na tenký led tématu zneužívání dětí v katolické církvi. Zmíněný název vychází ze slov obžalovaného kardinála Barbarina, který na tiskové konferenci k pedofilnímu skandálu prohlásil: „Díky Bohu jsou tyto skutky už promlčeny!“ Vypadá to, že se spletl.
Někteří pocházejí z romských osad na východním Slovensku, jiní ze Vsetína, Vysokého Mýta či Rokycan. Teď se oblékají do bílých košil a pestrobarevných sukní před zrcadly v šatnách koncertní síně Waterfront Hall v severoirském Belfastu. Čeká je vystoupení po boku České filharmonie, v hledišti usednou manažeři špičkových britských orchestrů. „Dostali jsme se daleko, ale chceme se dostat ještě dál,“ říká jim sbormistryně Ida Kelarová. „Tak ukažte, že jste profíci, a pošlete to tam!“
Čtvrtý týden v lednu nemá na českých horách chybu. Už několik let v řadě to funguje: je opravdová zima. Kolikrát bylo předtím i potom teplo a ošklivo, ale tenhle týden to vždycky klaplo. Nasněžilo a začalo mrznout. Tak ohromné čepice sněhu na střechách chalup a obří sněhové bariéry na krajích cest nepamatuju. Letos nám na Benecku svítilo slunce. Ať jsme jezdili na lyžích, anebo běhali na běžkách, sníh se kolem nás třpytil ve slunečních paprscích.
V předvečer rozhovoru píše: „Nerozmyslíte si to? Nemám moc potřebu dávat rozhovory; to není varování ani pokus dělat se lepším, ale skutečný stav věcí...“ Ne, pane Krobote, nerozmyslím, jedu. Vlak do Zábřeha má dvacet minut zpoždění, vy jste přišel dvacet minut před plánovaným příjezdem. Stojíte v rohu nádražní haly, kolemjdoucí si vás buď nevšímají, anebo to ze slušnosti předstírají...
Bylo mu dvaadvacet, vrátil se z vojny a zjistil, že půlka kamarádů už se rozutekla a druhá má koupenou jízdenku. A tak si taky jednu pořídil, za 96 rublů, a ze země, která měla brzy přestat existovat (SSSR), odjel do jiné, která měla taky brzy přestat existovat (NDR). Vladimir Kaminer, v roce 1990 floutek z Moskvy. Wladimir Kaminer, dnes jeden z nejčtenějších německých spisovatelů. Tvrdí, že se narodil v bazénu. Ale není to pravda.
Hudebním glosátorem Reportéra pro rok 2019 se stává Márdi, člen Vypsané fiXy, nejslavnější skupiny ze San Piega (rozuměj z Pardubic). Ve svém prvním textu Márdi připomíná slavnou (a vlezlou) vánoční píseň Last Christmas od britské kapely Wham!
Válka skončila. Skoro. Začínám psát svůj fejeton navečer prvního ledna 2019. Dnes už to není kanonáda jako v noci, dnes venku duní petardy a dělobuchy jen sporadicky. Můj vystrašený pes už se snad konečně přestane třást; můžu si oddechnout. Můžu psát o kráse, kterou mi nadělil Ježíšek a na niž jsem v tom silvestrovském šílenství, připomínajícím válečný konflikt a ne oslavu příchodu nového roku, málem zapomněla.
Na samém začátku to, moderně řečeno, nebyla žádná „hitovka“. Po pár letech ale koleda získala na oblibě a pak už se rychle šířila po světě. Dnes se zpívá v mnoha jazykových mutacích a je nejslavnější vánoční písní na světě.
Dobrá zpráva: necelých třicet let po převratu už si ani nevšímáme faktu, jak často koncertují čeští hudebníci po celém světě. Vezměme si kupříkladu Tomáše Dvořáka alias Floexe, který (mimo jiné) před deseti lety složil hudbu k slavné hře Machinarium. Poslední listopadový týden si Floex přijel pro aplaus nejprve do Moskvy a Petrohradu, načež přeletěl tři tisíce kilometrů do Londýna.
Jazzový kytarista Rudy Linka žijící v New Yorku nabízí čtenářům Reportéra každý měsíc svůj osobní hudební výběr. Domnívá se, že v době YouTube a streamování posluchači často nevědí, čí hudbu vlastně slyší — a on se snaží obrátit pozornost zpět k interpretovi.
