Náčelník kmene Kwaxalanukwama’yi: Musíme ochránit lososy
16. června 2019
William Cranmer připomíná svýma uhrančivýma očima černého myslivce z Babičky. Mezi svými soukmenovci používá ještě další tři jména, v rezervaci na kanadském ostrově Vancouver je dědičným náčelníkem kmene Kwaxalanukwama’yi. Dříve vedl firmu zaměřenou na elektroniku, nyní vyjednává za svoji komunitu s developery a průmyslníky.
Jeho ramena zakrývá prošívaný přehoz s třásněmi, na hlavě má čapku ozdobenou perletí, krk obepíná pletenec z proužků kůže, na černé suknici bimbají měděné plíšky. V sále plném lidí na kanadském velvyslanectví v Praze právě tluče do bubínku a zpívá legendu o vzniku svého kmene – jejím hrdinou je mořské monstrum, které zachránilo jejich praotce.
Poté se na komorním rautu nabízí mimo jiné slaný koláč s uzeným lososem. Z Britské Kolumbie jej sem dopravil Marco Romero, generální ředitel společnosti Euro Manganese. Firma zamýšlí recyklovat průmyslový odpad ve Chvaleticích a získávat tímto způsobem mangan – prvek důležitý pro výrobu baterií. Pan Cranmer přijel do Česka na její pozvání. Firma chce na jeho osobních zkušenostech ukázat, jak spolupracuje s místními komunitami, zúčastnil se proto setkání s chvaletickými občany.
Další den se setkávám s náčelníkem kmene Kwaxalanukwama’yi na zahradě jednoho pražského hotelu. Tiché prostředí, ideální pro nahrávání na diktafon, občas naruší pronikavý křik pávů špacírujících okolo stolu. Osmdesátiletý William Cranmer vypráví o tradicích svého kmene, záchraně divokých lososů, a také o přetahování se s developery.
Jméno Cranmer jsem dostal od rodičů a těm ho přidělila vláda. Úředníci chtěli, abychom používali anglická jména, a oni tak mohli lépe sledovat náš pohyb. Jako malému klukovi mi rodiče říkali Ten, kdo se všeho vzdal. Později po svém prastrýci jsem byl Ten, kdo vyrábí měď, což v přeneseném slova smyslu znamená bohatého člověka. A své třetí jméno Ten, koho halí dým, mám díky své účasti na slavnostech, kde plápolají ohně a stoupá kouř.
V patnácti letech jsem odešel ze školy a živil se lovením ryb na lodi. Pak mi došlo, že bez vzdělání se neprosadím, a vrátil jsem se do školních lavic. Na vojně mě vzali ke spojařům jako technika, po návratu do civilu jsem založil firmu zaměřenou na opravu televizorů, rozhlasových přijímačů a počítačů. Před dvaceti lety mě zvolili do rady původního obyvatelstva, zároveň pracuji jako předseda našeho kulturního centra. V jeho budově máme uložené všechny masky a předměty, které nám vláda zabavila v roce 1921 – v té době naše slavnosti považovala za nezákonné.
Podpořte Reportér sdílením článku
Snaží se psát o složitých věcech srozumitelně. Dlouholetý redaktor Lidových novin, v letech 2000–2012 vedl přílohu Věda a medicína. Po odchodu do penze dále sleduje úsilí vědců všemožných oborů.