Pět hospod, jedna ulice

O pěti hospodách zpívám na nové desce: „… Jsou večery, kdy bývám v panice, pět hospod, jedna ulice…“

Text napsala moje žena Eva, ta ulice se jmenuje Keramická, já v ní už třiatřicet let bydlím a skutečně tu bývalo pět hospůdek. Dnes jsou čtyři, ale pořád hrozí, že se v nich ztratíte jak v bermudském trojúhelníku.

Keramická je v Praze na Letné, což je teritorium, kde jsem se narodil a asi dožiju; Letná je senzační. Když člověk chce, za chvíli je v přírodě, třeba ve Stromovce, a musím zopakovat: těch hospůdek tady! Nejen v naší ulici, v každé jiné!

V dětství jsem hospody nevnímal, když teda nepočítám, že mě maminka každou neděli posílala pro čepované do jedné z nich ve Veverkově ulici. Hospodský se nedivil. A já upíjel. Ale ještě mi nechutnalo, byl jsem osmiletý kluk. Spíš mě zajímal dole u Hlávkova mostu rozbořený pivovar, kde jsme vedli různé války.

Od patnácti jsem do hospod chodil, i když zpočátku spíš na limonádu – hrával jsem až do dorostu fotbal za Duklu. Pak jsme ale čím dál častěji vysedávali v Letenských sadech, drnkali na španělky rokenrol a písně ze Semaforu, což nad sportem vyhrálo. Na fotbal jsem nezanevřel, o nedělích jsme kopali s dalšími muzikanty na pláni, ale předtím i potom jsme vysedávali v hospodě Pod Lipkami.

Dnes mě nejčastěji zastihnete na zahrádce podniku Vegtral v naší ulici. Každou chvíli jde kolem někdo známý a přisedne si, tak tam občas vydržím do zavíračky. To se stává, když žijete na vesnici, jakou je pražská Letná.