Patka napravo, patka nalevo

Post Image

Patka napravo, patka nalevo

Play icon
12 minut
Filmová maskérka.

foto Tomáš Binter

Inzerát: Divadlo ve Zlíně hledá maskérku a vlásenkářku. Janě Bílkové je dvacet, pracuje v kadeřnictví a o parukách a líčení neví vůbec nic. Což taky u pohovoru hned přizná, ale oni ji stejně vezmou, asi proto, že je sympatická. Po měsíci si Marie, Janina šéfová a zároveň jediná kolegyně, zlomí ruku. Načež uběhne 25 let a z Jany Bílkové je jedna z nejžádanějších (filmových) maskérek v Česku.

Budík zvoní v pět, a to v lepším případě. Nástup kolem šesté je všeobecně považován za rozumný, někdy se totiž začíná točit i dřív, hlavně když se brzy rozednívá nebo když jsou na place herci, kteří odpoledne musejí odjet do svých divadel na večerní představení.

Jana Bílková rozsvěcí zářivky v maskérně, což je prý moment prvního šoku. „Člověk se musí naučit sám na sebe vůbec nekoukat!“ směje se. Načež do křesla usedá první herec či herečka, tvář (taky) pomačkanou a oči (taky) podkreslené tmavými kruhy. Jenže to se za chvíli změní: „Standardní čas na filmové nalíčení a učesání je tak čtyřicet minut. Dvacet make-up, dvacet vlasy. Samozřejmě když nejde o něco složitého,“ vysvětluje Jana Bílková.

Složité mohou být dobové účesy, třeba taková pokládaná vlna à la 40. léta, jakou nosila Kateřina Winterová coby manželka Tomana ve stejnojmenném filmu režiséra Ondřeje Trojana. Tenkrát před osmdesáti lety, když byla pokládaná vlna „in“, bývala jejím základem silná trvalá. Ta už se ale dneska nedělá, a tak Jana Bílková během natáčení Tomana každé ráno tančila kolem hřebíkovitě rovných vlasů Kateřiny Winterové, až vlnu vykouzlila, načež pak za herečkou celý den běhala po place se síťkou, kterou jí nasazovala hned, jak režisér zavolal „stop“.

Složité může být někoho hodně zestařit.

Nebo mu vyrobit silně opuchlý obličej.

Podpořte Reportér sdílením článku