Tohle vstoupí do učebnic

11. ledna 2015

Jak je možné, že se propadly ceny ropy, ačkoli se dlouhodobě očekával jejich vzestup? Stojí za tím objev nových nalezišť a nejspíše i politická hra. Překvapivý pokles cen už negativně zasáhl Rusko, neblahé důsledky však může mít i pro jiné země – paradoxně i pro Česko. V delší perspektivě se však dá čekat, že ropa opět zdraží.

Během několika uplynulých měsíců klesla cena ropy skoro o padesát procent, tedy ze zhruba 110 dolarů až k 50 dolarům za barel, což v této míře neočekával žádný z analytiků. Právě naopak – nikoho by nepřekvapilo, kdyby následkem konfliktů a válek v Libyi, na Ukrajině, v Sýrii a Iráku či vysoké domácí spotřeby v Saúdské Arábii ceny dál rostly. Ropa je však zvláštní látka: jde o nejvíc globalizovanou komoditu, jakou známe. Důsledná globalizace nejspíš začala někdy počátkem šedesátých let právě díky obchodu s ropou. Koho tehdy zajímaly chudé země pokryté pískem a tiché karavany jízdních velbloudic v pusté krajině? A přesto dnes představují státečky, jako je Omán či Kuvajt, jedno z center našeho světa.

Ropu totiž nelze rychle a účinně ničím nahradit. Na světě je miliarda automobilů, tisíce kilometrů ropovodů, flotila tankerů, statisíce čerpacích stanic, sklady plné vojenské techniky a hangáry letadel a nic z toho nelze během krátké doby transformovat na elektrický či vodíkový pohon. Navíc klasické, konvenční ropy ubývá mnohem rychleji, než jsou objevována nová ložiska, takže jí dnes máme sotva na dalších padesát let. Naštěstí byly objeveny velké zásoby nekonvenční ropy v ropných píscích a břidlicích, ale její produkční náklady jsou nejméně dvojnásobné oproti klasickým velkým ložiskům.

Co vlastně určuje ceny ropy? Jsou to jednak racionální ekonomické důvody, jednak celá houština politických a vojenských strategií, velký podíl investičních spekulací, ale také strach či dokonce „drogová“ panika z poznání, jak moc na ropě závisíme. Právě kvůli těmto mimoekonomickým faktorům a politickým zásahům se analytici (včetně mne) v odhadu dalšího vývoje často mýlí. Zjistíte to poměrně jednoduše, když se zpětně provede analýza úspěšnosti minulých předpovědí. Ukazuje se, že nejsme schopni dobře odhadnout krátkodobé změny v měřítku dejme tomu půl roku, ale lépe postihujeme dlouhodobé trendy.

Začneme na té racionální straně věci, a to u těžebních nákladů. Zdá se, že většina zemí OPEC je schopná těžit ropu pod 30–40 dolarů (či ještě méně) za barel, Rusko za nějakých 40 dolarů či o trochu víc, ale že nejbohatší partie nekonvenčních zdrojů poskytují ropu nejméně za 53 dolarů – a banky zde počítají s průměrnými náklady kolem 80 dolarů a k tomu si kvůli zisku a jako pojistku proti riziku připočítávají dalších deset dolarů. První obětí padajících cen jsou proto velké projekty založené na ropných píscích a břidlicích, protože investor musí doložit, že ceny ropy se dlouhodobě budou pohybovat nad hranicí 90 dolarů za barel. Zatím zejména američtí investoři brali za jisté, že nezáleží na tom, kolik ropy ze svých břidlicových polí vytěží, protože o stabilní, tedy v určitém rozmezí neklesající hladinu cen se postarají země OPEC. Toto nepsané pravidlo ale přestává platit a nedá se vyloučit, že celý ropný svět právě teď přechází do nějakého nového způsobu fungování: události těchto dnů se určitě dostanou do učebnic ekonomie.

Rusko skrze ropu

Faktorem, který s cenami ropy zásadně souvisí, je způsob, jakým se sestavuje státní rozpočet exportérů ropy. Ve většině států, které jsou chudé na suroviny, se provádí odhad výběru daní a podle něj se stanovuje, kolik můžeme utratit, případně jak mnoho se můžeme zadlužit. U zemí, které vyvážejí nějaké komodity, jako je třeba měď v Chile, se rozpočet odvíjí od očekávaných cen na světovém trhu. Dlouhodobým cílem je pochopitelně vyrovnaný rozpočet. Toho dosáhne Kuvajt při ceně ropy 50 dolarů za barel, lidnatá Saúdská Arábie už potřebuje 85–95 dolarů za barel a úplně nejhůř na tom budou nevýkonné ekonomiky Íránu a Venezuely, které by dokonce potřebovaly 130 a 160 dolarů za barel.

Podpořte Reportér sdílením článku