Velikonoce: slavit a nechat neslavit

29. března 2018

Velikonoce na Moravě. Ilustrační foto.

Profimedia.cz

Nad debatami o velikonočních tradicích lze truchlit, ale přinejmenším jsou příležitostí připomínat si zdánlivě banální pravdy o mezích lidské svobody a soužití s ostatními.

Nejvýznamnější křesťanský svátek vrcholí, což nám přináší vítanou možnost opustit na chvíli shon všedního dne a po chvíli tichého rozjímání se opět zhádat jak psi, jestli jsou větší idioti odpůrci velikonočních zvyklostí, nebo jejich příznivci.

Loni jsme se v souvislosti s pomlázkou dočkali prakticky všeho: příběhů o celoživotních traumatech, filozofických úvah o společenské prospěšnosti „vyšlehání“, bojových pokřiků na obranu tradic. Plachý intelektuál Petr Koubský označil koledníky za kretény, koledník nazval Koubského gastropodem.

Nyní, o rok později, nastupuje tvrdší, jakkoli asi předvídatelný kalibr v podobě bruselského zla hrozícího zakázat nám pomlázky, jak se obává ústavní soudce David Uhlíř. Chybí jen nahá femen-istka vrhající se proti nadšeným nezletilým koledníkům a Tomio Okamura na proutěné barikádě.

Nešlo by, prosím, vyřešit tento zásadní civilizační problém tak, že lidé toužící po tradičních Velikonocích budou v klidu laškovat s pomlázkami a nebudou je cpát pod nos nikomu, kdo o to nestojí? Zvládli bychom místo urážek a hysterických proklamací respektovat odlišné představy svých bližních?

Asi nikdy jsem nepsal tak banální komentář. Ale žijeme v časech, kdy na rozmanitost lidí a jejich pohledů na svět čím dál častěji reagujeme kázáním o jediné pravdě.

Ve svátečním švihání proutkem nejde o pravdu, nýbrž o osobní preferenci. Nejen muži, ale i některé ženy berou velikonoční zvyky jako neškodnou hru a není důvod dívat se na ně skrz prsty – dokud nezačnou narušovat osobní prostor těch, kdo s ritualizovaným násilím nechtějí mít nic společného.

Žít a nechat žít, nic jiného. To by samozřejmě nemělo platit jen pro pohanské oslavy plodnosti, ale také pro výběr plaveckých úborů a prakticky pro všechno ostatní, co je věcí osobní volby.

Poslední dva roky bydlíme na ostrově jménem Mauricius. Turisté jej znají kvůli plážím, investoři kvůli investicím. Moje rodina si jej zamilovala především jako místo, kde se dá žít pohromadě s odlišnými lidmi.

Nejen, že se zde nezakazují cizokrajné oděvy, symboly či svátky, ale obvykle se i společně slaví. Křesťané osvětlují domy na Diwali (pět dní trvající slavnost, kterou slaví zejména hinduisté a sikhové), muslimové pořizují papírové draky na čínský nový rok, hinduisté dávají vánoční dárky.

O to smutnější pohled je pak pohled na společnost, kde lidé nezvládají obdobný mix otevřenosti a ohleduplnosti ani v rámci jediné civilizační skupiny.



Publicista a manažer (vývojářská firma Blue M, sdružení CMBC)

Podpořte Reportér sdílením článku