Zahyne český stát, ne Češi

Plzeňský herec Přemysl Kubišta v kostýmu Josefa Švejka. Eurovolby, květen 2014.

Martin Polívka / MAFRA / Profimedia.cz

Tyto poznámky píšu s bolestí. Ale bojím se, až bude příhodná chvíle, někdo se českého státu zas ujme a udělá z něj svou provincii. Pak teprve budou Češi šťastní.

Zajímavý pesimistický názor pana Svěráka o tom, že český národ zhyne, jak jej veřejně prezentoval na koncertě, není zcela přesný. Český národ nezhyne, zhyne jen český stát. Češi umí pracovat, vymýšlet, zpívat, malovat, hrát na housle, prodávat třeba i vzduch, umí výborně i tu společnou činnost, z níž se rodí děti, ale neumí mít stát. Nejsou na to zvyklí a správa vlastní země jim nejde od ruky. Mají spoustu zajímavých a hezkých aktivit, při kterých jim stát překáží. Co kdy dobrého vybudovali, vždy navzdory státu. To v zásadě cituji Ludvíka Vaculíka z jeho slavného projevu na sjezdu spisovatelů v roce 1967, jímž se odstartovala tragická a bláhová česká touha dát socialismu svobodnou lidskou tvář.

Pročtěte si tisk z období mezi Mnichovem 1938 a březnem 1939. Na Československo, svobodný „Masarykův“ stát po tři sta letech „habsburské poroby“, vrhli se političtí Češi jak hladoví psi. Během měsíce změnil se demokratický charakter republiky v něco zlého, vzteklého, nízce udavačského, ba nenávistného. Čapek, TGM, Beneš a další stali se předmětem ostouzení, nechutných pomluv a nenávisti. Totéž vidíme dnes. Existuje dnes česká politická osobnost, která by nebyla vláčena, obviňována a hanobena? Česká republika, v které mnoho lidí tvořivě pracuje, je zcela nepochopitelně zdevastovaná nemilosrdnou nenávistí občanů i politiků k vlastnímu státu. Politika je zabydlena tím nejhorším, co republika má. Asi aby se na stát dobře nadávalo. Být politikem je hanba a kdo politiku nehanobí, je sám hanebník.

Až bude příhodná chvíle, někdo se českého státu zas ujme a udělá z něj svou provincii. Pak teprve budou Češi šťastní. Dole v čeledníku budou zas nadávat na cizí pány v dálce na zámku. To je jedna česká parta, ta, co žije devastujícím vztekem. Existuje i druhá parta, která se věnuje práci a tvoření. Státu se vyhýbá, nepotřebuje ho, obává se ho, stát je překážka, která škodí a brzdí tvořivost. Nevšímat si politiky platí dnes za ctnost. To je postoj, který skutečně vede demokratický stát rovnou do hrobu.

To také vysvětluje rozpor mezi blahobytem země a ubohostí zuřících občanů. Pan Svěrák má pravdu, Češi se rozmnožují málo. Ale k zabydlení a zadýchání čeledníku to stačí. Proč by se rozmnožovali víc, když se tolik nenávidí a tolik češstvím pohrdají.

20. prosince 1886 položil mladičký českoněmecký vlastenec Hubert Gordon Schauer sobě i vrcholícímu národnímu obrození Čechů dvě otázky. Zda je česká společnost dost velká a mravně silná, aby budovala samostatnou kulturu, a zda by nebylo lépe investovat obrozenecké úsilí do kulturní práce v rámci světově rozvinuté kultury německé. Na sjezdu spisovatelů v roce 1967 se Milan Kundera ptal podobně. Rozplyne se česká kultura v komunistickém barbarství, či svými výkony ospravedlní nesamozřejmý vznik moderního českého národa? Český národ je nesamozřejmý a musí svou existenci teprve dokázat. Oba sklidili za své tázání hněv, ale vážně na jejich otázku nikdo neodpověděl. Až dnes Zdeněk Svěrák. Odpověděl radikálně. Český národ nesouloží, pak zhyne. Svěrákovu nečekanou skepsi je nutno pochopit. Všichni sledujeme úpadek českého demokratického života. Pokud se někdo zmíní o českém národě, tak jedině v jakési zakyslé podobě z dob šovinistických bojů s Němci. Ale i tato česká xenofobie má komickou podobu: vede ji poloviční Japonec.

Podpořte Reportér sdílením článku