Jen národ bez sebeúcty může ctít sochu okupanta

Pražská socha sovětského vojevůdce Ivana Koněva z roku 1980 se tento týden již poněkolikáté dočkala zhanobení barvou. Monument vzbuzuje dlouhá léta velké vášně nejen v Praze 6, a není příliš divu.

Slavný velitel se po konci druhé světové války objevil v řadě vojenských i administrativních funkcí, vedl mimo jiné i brutální potlačení maďarského povstání v roce 1956. Pro nás ještě podstatnější byla jeho role v invazi roku 1968, pro niž jeho delegace z jara téhož roku připravovala zpravodajské podklady.

Maršál Koněv je pro českou historii ekvivalentem člověka, který vám pomůže uhasit hořící byt, za pár měsíců jej přijde vykrást a při té příležitosti vás navrch praští do hlavy. Můžete si dokola říkat, že bez pomoci dotyčného byste nejspíš uhořeli, přesto ho asi nebudete v budoucnu zvát na narozeninové oslavy.

Krátce řečeno, stejně jako Koněvova role při invazi roku 1968 nemaže jeho podíl na osvobození naší země od nacistických vojsk, platí totéž obráceným směrem. Jsme opravdu neuvěřitelný národ: zřejmě jediný na světě, jenž poskytuje čestné místo pro pomník svého okupanta, jehož práce přispěla k zabití více než stovky nevinných Čechů.

Je zajímavé, že vlastním krajanům ambivalentní historii neodpouštíme. Legionář od Zborova, uznávaný voják a druhdy hlavní zastánce ozbrojeného odporu proti nacistům Emanuel Moravec má všechny zásluhy smazané pozdější kolaborací s německými okupanty. A socha nikde. Proč se má těšit české přízni Koněv, jenž byl na rozdíl od Moravce nejen spolupracovníkem, ale přímo prominentem okupačního režimu a k invazi přímo pomohl?

Chceme-li uctít sovětské vojáky, kteří padli při čištění našeho území od nacistů a německé armády, postavme pomník jim. Nemají s pozdější okupací Československa nic společného a neexistuje důvod ignorovat jejich oběť. Pro maršála Koněva to neplatí. Pokud jím napáchané zlo ignorujeme kvůli dřívějším zásluhám za druhé světové války, můžeme stejně tak vrátit na Letnou sochu Stalina, který se o porážku Hitlera bezesporu zasloužil také.

Nemá to nic do činění s historickým hodnocením Koněvova života, to přenechme historikům. Mnoho velkých státníků i válečníků vykonalo krom dobrých skutků i špatné, mnohdy přímo hrozivé. Zatímco v Evropě je Winston Churchill zapsán jako zachránce Británie a ideální vůdce do válečných časů, v Indii si jej pamatují coby bezohledného koloniálního úředníka zcela netečného k hladomoru milionů lidí. Uctívaný mírotvůrce Woodrow Wilson byl zase přesvědčeným zastáncem rasové segregace.

Jenže Indové nestavějí pomníky Churchillovi a američtí černoši neoslavují Wilsona. Češi se sice vzácně shodnou – s výjimkou KSČM, oporou budoucí české vlády – že invaze ’68 byla jedním z nejtemnějších okamžiků českých dějin, ale vysokého funkcionáře ministerstva obrany, které řídilo útok na naši svrchovanost, nechávají shlížet na Bubeneč dále, protože nás přece ještě před okupací osvobodil.

Jenže pokud se někdo skutečně obětoval v boji proti nacistům, byli to „bezejmenní“ sovětští vojáci, jejichž památce vzdejme čest – a neurážejme naše vlastní mrtvé (pokud nás tedy nezajímají ti maďarští) sochou člověka, který je pomohl připravit o život. Národ, který tak činí, postrádá sebeúctu.

Autor je publicista a manažer (vývojářská firma Blue M, sdružení CMBC)