Pekelná novoroční zdravice

31. prosince 2015

Herna u Lucifera (Salle de jeu chez Satan), 1860-1868, ze série Les Diableries.

foto Adolph Block

I na onom světě si můžeme užívat, smrti netřeba se bát. Takové poselství přináší snímek s názvem Herna u Lucifera. Autor si sliboval, že mu spojení ďábelského humoru a erotiky vynese jmění. Další díl seriálu Tajemství historické fotografie.

Od vynálezu daguerrotypie usilovali někteří fotografové o hodnocení svých snímků z pozic umělecké tvorby. Ostatně dialog fotografie a malířství provází celé dějiny fotografie.

Pařížský fotograf Adolph Block využil v šedesátých letech 19. století vlny zájmu o prostorové prohlížení fotografií ve stereoskopickém kukátku a vymyslel cyklus příběhů z „doupěte satana. Ďábelské motivy byly tehdy velmi populární, autor tudíž předpokládal, že když své dílo okoření špetkou erotiky a humoru, obchod s jeho stereosnímky jen pokvete.

Oslovil sochaře Louise Alfreda Haberta a ten vytvořil příslušné figurky. Spolu pak aranžovali scénu, fotograf exponoval, kolorista snímky na průhled koloroval a ve světelných zdrojích propichoval, aby se 3D efekt umocnil. Série Les Diableries vznikala v letech 1860–68, což svědčí o jejím obchodním úspěchu. Sochaře Haberta po čase nahradil Pierre Adolph Hennetier…

Herna u Lucifera (Salle de jeu chez Satan), 1860-1868, ze série Les Diableries.

foto Adolph Block

Stereosnímky se prohlížely ve speciálním kukátku, v němž vznikal efekt prostorového vnímání. Proto byly fotky dvě – exponované současně dvěma objektivy, nastavenými od sebe zhruba ve vzdálenosti očí. Kolorování u té druhé je viditelné v podstatě jen na průhled, protože se stereosnímky prohlížely obvykle proti světlu, čímž se násobil plastický efekt.

Přinášíme verzi jak na běžný pohled, tak barevnou na průhled. Série je číslovaná, nabízíme snímek č. 50, který nese název Herna u Lucifera – ve francouzském originále „Salle de jeu chez Satan. Společnost kostlivců v družné zábavě hraje karty, někteří kibicují, jeden nese občerstvení, jejich pohled je upřen do objektivu. V čele skupiny, celý v zeleném, je Lucifer.

Jeden z kostlivců konverzuje s čerticí, na stolečku mají zřejmě nějaký ten alkohol. Vzadu je také jedna čertice, možná hospodyně. Ženám světélkují rohy, kostlivcům zrak. Symetricky působícímu uspořádání vévodí portál, na němž je sochařská výzdoba čerta a čertice s popichovacími nástroji, po stranách visí v rámech obrazy – zobrazené tváře se rovněž dívají do kamery.

Herna u Lucifera (Salle de jeu chez Satan), 1860-1868, ze série Les Diableries.

Našim předkům se při prohlížení zřejmě tajil dech, z dnešního pohledu však snímky působí spíše bizarně a bláznivě. Mají ovšem svůj řád a logiku, přinášejí rovněž myšlenkové poselství: i v pekle si můžeme užívat, smrti netřeba se bát. Je to tedy něco na způsob protiváhy oněch frekventovaných vyobrazení, na nichž se duše hříšníků smaží v plamenech pekelných.

Je to každopádně jiný obraz pekla, než byl ten soudobý a převládající, varianta onoho známého “chci věci vidět jinak“. A chci to vidět s humorem a nadhledem.

Historik fotografie Pavel Scheufler se zaměřuje na díla pořízená před rokem 1918. Inspirovala ho sbírka, kterou začal vytvářet jeho dědeček. Pro magazín Reportér vybírá a komentuje nejzajímavější kousky své kolekce, které zachycují mimořádné události i každodenní život.

Podpořte Reportér sdílením článku