img

Tomáš Poláček


Narodil se 21. prosince 1977 matce Evě, toho času studentce pražské Fakulty žurnalistiky. Poslední ročník absolvoval a diplom převzal spolu s ní. Od páté třídy na základní škole vydával se spolužákem Michalem Trunečkou časopis Calypso, pro nějž tito dva pokrevní bratři (Trunečkovi jsou známá novinářská rodina, ačkoli konkrétně Michal dal v dospělosti přednost právu) napsali rozhovory mimo jiné s Jaroslavem Foglarem a kardinálem Františkem Tomáškem. Od září roku 2000 pracoval v MF DNES, kde se brzy vyhranil jako autor velkých rozhovorů a reportáží. Zajímavostí je, že pět procent jeho respondentů do půl roku od vydání článku zemřelo, a u reportáží že si Tomáš většinou našel téma, při němž se nedalo vyhnout konzumaci alkoholu. I tak se v MF DNES udržel do léta 2014, kdy se rozhodl následovat své největší novinářské oblíbence do měsíčníku Reportér. V něm si začal plnit sen – cestu autostopem kolem světa.

Autor také napsal:


not random 0

Desatero vlídného kacíře Polyho

Petr „Poly“ Pálenský si zasloužil článek už dávno. Tři dekády vede skvělou, tvrdou, originální kapelu Insania, vedle toho přeložil spoustu knih z angličtiny, například od Timothy Learyho. Letos na jaře vydal knihu vlastní, jmenuje se Kacířův kancionál, a je natolik mimořádná, že už dále mlčet nelze. Takže: Co je ten Poly zač?

not random 1

Dorota Nvotová: Psychiatr tvrdí, že blázen nejsem

Kdo ji potká, nezapomene, protože zpěvačka, herečka a cestovatelka Dorota Nvotová není běžná bytost. Což o to: milá, chytrá, šikovná třicátnice, ale chová se zvláštně. Synchronizovaně pouští hlasitou muziku, převléká se, kouří, svačí, vypráví... Odpovídá pohotově, mluví rychle, sprostá je jak starý trumpetista. Spoustu lidí svými slovy naštve – a má to na háku.

not random 2

Boty, zastavte se. Tady končí Bangladéš

Chvíli už se zdálo, že se ze mě stává moudrý a klidný muž. Běžel jsem přes celý Bangladéš, a zatímco jih byl krutý, na severu se mozek zvláštně vyčistil. Dnes už vím, že to bylo dočasné, ale smysl můj bizarní výkon měl: stovky lidí „banglaběhu“ fandily a postupně během něj naposílaly tamním chudým školákům dvě stě tisíc korun.

not random 3

Proč se stát vlastencem

Trvalo to přes čtyřicet let života, ale stalo se – zamiloval jsem se do Bedřicha Smetany, konkrétně do Mé vlasti. Přišlo to uprostřed posezení s nejúspěšnějším českým dirigentem současnosti Jakubem Hrůšou; ve chvíli, kdy popisoval, jak vnímá a prožívá Šárku. „Všimněte si, tohle je plnokrevná erotická situace se vším všudy, po které následuje bujaré hospodské veselí, a pak přijde okamžik totálního napětí, protože...“ Však si Mou vlast pusťte a čtěte, Jakub Hrůša pro ni nadchne i vás.

not random 4

Běžím Bangladéšem: Mně se snad bude stýskat

Poslední dva dny klušu po severní hranici Bangladéše s Indií, potkávám pohraničníky, v nohách mám pět set kilometrů. Pak najednou doběhnu do školy ve vesnici Monosapara, dál už žádná cesta nevede. „Welcome, sir!“ podávají mi děti kytičku, a to je konec. I když já bych ještě klidně běžel dál.

not random 5

Vlasta Třešňák: Mám doma psa, totiž kočku

Z DUBNOVÉHO VYDÁNÍ. Nedoufal jsem, že mi rozhovor dá. Ano, jednou jsme se potkali na houbách a z mého pohledu si mile popovídali, od té doby párkrát ročně prohodíme pár vět, ale Vlasta Třešňák se tak trochu uzavírá před světem: olizuje cigaretové papírky a sbírá staré vinylové gramodesky. Předloni nahrál (s Temporary Quintetem Jana Štolby) fantastickou desku Konvolut – a přestal koncertovat. Pořád ještě maluje a píše, aspoň že tak... Nedávno jsem se ho zeptal na jakýsi fotbal, a nevím, co se stalo: najednou ten vytoužený rozhovor mám.

not random 6

Běžím, dusím se, obdivuju Bangladéš

Z DUBNOVÉHO VYDÁNÍ. Neřekl bych, že můj mozek je zcela zdravý. Kdyby byl, nikdy by nezavedl nohy sem, do jihoasijského Bangladéše. Nikdy by je nepřesvědčil, aby touhle chudou zemí stovky kilometrů běžely. On to ale udělal, a já teď ležím v plechové chatrči uprostřed jednoho ze slumů v hlavním městě Dháce. Snažím se urovnat myšlenky: Proboha, co tady šaškuju? Má to nějaký smysl? Těžko soudit, ale jo. Třeba má…

not random 7

Běžím Bangladéšem: Když nemůžeš, tak se opij

V Bangladéši jsem se naučil vstávat v pět hodin ráno, abych mohl vždy kolem šesté vyběhnout směrem k severu. První tři hodiny běhu bývají pěkné – slunce nízko, na kraji cest stín, a já mám trochu síly, takže zvládnu dvacet kilometrů pod tři hodiny. Druhá půle pak, přiznávám, bývá o dost pomalejší.

not random 8

Běžím Bangladéšem: Všichni se tu udusíme

V životě jsem měl štěstí a mohl navštívit spoustu zemí; šedesát, možná sedmdesát, přesně nevím. Jen ve dvou jsem byl ale vyděšený a nechápal: Tohle je katastrofa… Tou první byla Demokratická republika Kongo, druhou Bangladéš, přes který právě běžím. I když „běžím“ je silné slovo – v okolí hlavního města Dháky jsem mnohem častěji jen kráčel.

not random 9
not random 10
not random 11

Banglaběž! Snad to, Tomáši, přežiješ!

Poprvé v životě jsem v Bangladéši a nejčastěji zatím říkám slovo „idiot“. Nenadávám místním lidem, ti jsou na první dojem v klidu, hodní, přátelští. Nadávám sám sobě: Ty idiote, co sis to zase vymyslel za kravinu!?! Tomáš Poláček začíná seriál reportáží ze své další bizarní výpravy.