img

Adéla Tallisová Dražanová


Její úplně první redakcí bylo sportovní oddělení jednoho celostátního deníku. Bylo léto roku 1998, Francie oslavovala Zidana a v redakci se měl brzy objevit první počítač připojený k opravdovému internetu. Trvalo pak zhruba tři roky, než pochopila, že sportovní novinařina ji živit nebude. V létě 2001 přišla do Mafry, nejprve na server iDNES.cz, pak do tištěného deníku MF DNES: jako reportérka zahraničního oddělení. Je přesvědčená, že novinařina je úplně nejvíc nejlepší zaměstnání na světě.

Autor také napsal:


not random 0

Dívka, která chtěla tančit

Cítí se plná síly, energie. Snad za to může jarní karanténa způsobená covidem. „Odpočala jsem si,“ říká Kristýna Němečková, sólistka baletu Národního divadla a držitelka Ceny Thálie z roku 2015. Teď je zpátky na scéně. Tam, kde je jí nejlépe.

not random 1

Bělorusko. Začátek konce?

Ve chvíli, kdy čtete tyto řádky, je už s největší pravděpodobností jasné, že běloruský diktátor Alexandr Lukašenko vyhrál další prezidentské „volby“ a zůstává v čele země. „Volby“, nikoliv volby, protože o regulérních volbách se v Bělorusku už léta nedá vůbec hovořit.

not random 2
not random 3

A tak vznikla Dcera

Jsou v zásadě jen dvě možnosti: buď si právě v Reportéru čtete o české filmařce ruského původu nominované na Oscara, anebo si čtete o české filmařce ruského původu, která Oscara dostala. Ale je to úplně jedno. V každém případě si totiž čtete o filmařce, která v posledním roce kompletně rozvířila vody světové animace. Darja Kaščejeva.

not random 4

Diplomatem v rudé Praze

Československo, 1983. Sametová revoluce v nedohlednu, komunistický režim v klidu pronásleduje disidenty a posiluje věčnost vztahů se Sovětským svazem. Do čehož, na podzim, přijíždí do Prahy nový americký velvyslanec. Jmenuje se William Luers, má za sebou důležité věci a nepochybně by si zasloužil víc než post v malé a nedůležité zemi. Ale on je spokojený. Ještě než za oceánem nasedne do letadla, už ví, že se chce v Praze seznámit s Havlem.

not random 5

Opravdu vítězný únor

Václav Havel kráčí uličkou Kongresu Spojených států. Zákonodárci se naklánějí, každý si chce sáhnout, každý chce tomu malému, lehce nahrbenému muži podat ruku. Za chvíli se Havel, ještě nedávno politický vězeň, postaví k řečnickému pultu a coby nový československý prezident přednese historický projev. Česky. Do angličtiny bude překládat mluvčí Michael Žantovský, toho času téměř hluchý.

not random 6

Divoká ženská

Pražská konzervatoř, přijímačky. Kolo druhé, zkoušky z pohybu. V komisi sedí velká herecká jména. Preissová, Satoranský, Laurin... Zadání pro uchazeče zní: Udělejte něco, abychom si vás zapamatovali. Patnáctileté děti, které sní o hvězdné kariéře, lezou po stolech, řvou, všelijak se kroutí. Natálie Řehořová z pražského sídliště Liboc má v hlavě tmu, nic kloudného ji nenapadá. Načež na ni přichází řada.

not random 7

Strach

Nicolae Ceaușescu stojí na balkoně a divoce mává rukama. Snaží se utišit dav, který na náměstí pod ním skanduje „Temešvár! Temešvár!“. Je 21. prosince 1989, za čtyři dny bude rumunský diktátor mrtvý. Komunismus v jeho zemi padne, tak jako už předtím padl jinde v Evropě včetně Československa. Jako jediná z východoevropských revolucí roku 1989 se ta rumunská zapíše do dějin jako krvavá. Někde dole pod balkonem, uprostřed hučícího davu, je i český fotograf Jan Šibík.

not random 8

Revoluční30: Lehká frustrace češstvím

Je velmi pravděpodobné, že budete odcházet se smíšenými pocity. Na jednu stranu potěšeni nápaditostí a rozmanitostí českého umění po roce 1989, na straně druhé zkroušeni (některými) rysy české povahy. Ať tak či tak, výstava Revoluční30 v pražské ulici Revoluční číslo 30 vás přinutí přemýšlet.

not random 9

Maďarsko: Páska přes ústa

Ještě před deseti lety bylo Maďarsko na žebříčku svobody médií, který rok co rok zveřejňuje organizace Reportéři bez hranic, pětadvacáté. Pro postkomunistickou zemi slušný výsledek. Letos je osmasedmdesáté, za státy jako Niger, Bhútán nebo Sierra Leone. Může za to premiér Viktor Orbán. Právě on, respektive jeho lidé dnes ovládají drtivou většinu maďarských sdělovacích prostředků. Jak se to stalo?

not random 10

Ihned, neprodleně

Před třiceti lety, v noci z 9. na 10. listopadu 1989, padla Berlínská zeď. Symbol železné opony, který přes 28 roků rozděloval německé hlavní město. Jan Šibík byl tehdy začínající fotograf, jak sám říká, nezkušený, ale aktivní. V Berlíně byl už 10. listopadu. Dostal se na Západ a přemýšlel, že teď už se něco musí stát i v Československu.

not random 11

U Zdi

Nedělila jen město. Dělila celou zemi, vlastně i celý svět. Byla symbolem studené války a příšernou noční můrou pro ty, kdo s ní museli žít. Berlínská zeď. Osmadvacet let stála, třicet let je po ní: padla 9. listopadu 1989. Tomki Němec, český fotograf, který později strávil několik let dokumentováním prezidentství Václava Havla, ji fotil před pádem, během něj i po něm. Pro Reportér vzpomíná na štěkot psů, blikající zářivky i kladívka v rukou amerických turistů.