Kde hokejové slunce nezapadá

Před dvaceti lety po olympiádě v Naganu zářilo české hokejové slunce. Tehdy se lidé v cizině ptali po zázračném českém tréninku – a proto dva kamarádi založili mezinárodní hokejový tábor v Nymburce. Tamní kurzy dnes lákají malé (i dospělé) z mnoha zemí světa. Jako by i dnes ve městě v Polabí zářilo slunce z vítězného Nagana.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Nejpozději dvě minuty poté, co jsem poprvé potkala Lukáše Trambu, jsem ho chtěla zabít.

Měl jen synovi vysvětlit, že nemůže v devíti zničehonic začít hrát hokej. Žoviální čtyřicátník místo toho moje vyjevené vyžle úplně přeprogramoval. Že kluk nikdy předtím nestál na bruslích? Nevadí. Že žije v Anglii, kde se ledová plocha jedenáct měsíců v roce nedá skoro najít? Nevadí. Tramba se sladce (anglicky) vemlouval a Tomáš s novým výrazem – nábožného transu – v sobě objevil šťastlivce, kterého čeká Stanleyův pohár. 

„Paní, smiřte se s tím,“ houknul mým směrem před dvěma lety Tramba a ignoroval mé prskání a odmítavou gestikulaci. „Máte doma hokejistu!“ Protestovala jsem, že v Anglii přece…, ale Tramba mi skočil do řeči: „Bezva! V Anglii se hraje hokej. Taky jsme tam byli…“

Za svůj dvacetiletý pobyt v Británii jsem o tamním ledním hokeji neslyšela ani jednou. Neměla jsem tušení, že ho tam nějací zoufalci hrají. Ale od té doby, co syn potkal Lukáše Trambu, jsem neustále ve finanční tísni (i druhořadý anglický hokej totiž stojí strašné peníze) a vozím kluka hodinu a půl na nejbližší led. A pak je zde ještě mezinárodní hokejový tábor v Nymburce spoluzaložený právě Lukášem Trambou.

Jistě, nezletilé anglické hokejisty z klubu Invicta Dynamos – ležícího v Gillinghamu na východ od Londýna – někdy rodiče o prázdninách posílají na trénink v Kanadě, mnozí však pyšně nosí na trénink dres s nápisem Czech International Hockey Camp – Stars are made not born. Tedy „Hvězdy se nerodí, hvězdy se vypracují“. 

Jak se stalo, že se kvůli dresu sjíždějí malí hráči (i amatérští hokejisté všeho věku) ze světa právě do Nymburka?

 

Vznik tábora se váže k jednomu z nejslavnějších momentů české hokejové historie. České vítězství na olympiádě v Naganu oslnilo fanoušky z celého světa, včetně Američanů. Kdy můžeme přijet do Česka? – ptali se lidé v roce 1998. Chceme poslat děcka na hokejový tábor geniálním českým trenérům! Lukáš Tramba, který tehdy trénoval malé hokejisty v Minnesotě v USA, se poškrábal za uchem. Žádný mezinárodní hokejový tábor v České republice nebyl. Spolu s kamarádem Davidem Císařem tak před devatenácti lety založili jeden ve zmíněném patnáctitisícovém městě v Polabí. Časem se sice objevily jiné, ale patrně jen těžko budete hledat tábor lepší a známější, než je Czech International Hockey Camp. 

 

Dost dobrý i pro FBI

Platí samozřejmě, že zatímco děti o nymburském kempu sní, rodiče na něj zuřivě šetří (i když je to asi relativní – třeba německá matka sedmnáctileté brankářky mi říkala, že sem jezdí hlavně proto, že český tábor je levnější než jinde v Evropě).

Na druhé straně má mezinárodní tábor mnoho výhod: jednou z nich třeba je, že člověk tam potká tolik zvláštních rodičů, že si sám nakonec začne připadat docela normální. 

Například Maďar, který vydělal miliony v Americe, se přestěhoval do Švýcarska, aby byl v Evropě a zajistil synovi co nejlepší podmínky k hokejovému tréninku. Každý prázdninový týden s ním objíždí hokejové campy. Ten v Nymburku se mu zajídal, protože je prý moc zábavný. Ze stejného důvodu neuznává ani švédské a jiné západoevropské campy: „Já preferuju ruské tábory, to je aspoň záhul! Trénujou bez přestávky od rána do noci, fantastická intenzita. Sem beru kluka spíš na odpočinkovou kúru… než vyrazíme zpátky do Moskvy,“ vysvětloval.

Nebo inteligentní, nezvykle dobře informovaný Američan, který nikdy nebyl s to vysvětlit, proč manželku s miminem a pětiletým klukem táhne na tábor do Nymburka, když má doma za humny spoustu kanadských... Mlžil, že pracuje pro americkou vládu. Pak náhle na pár dní zmizel, v novinách psali, že v Praze proběhlo zatčení ruského hackera s pomocí amerických agentů. Ukázalo se, že rozumbrada byl od FBI, a když se zase objevil na stadionu, divil se, jak jsme bezbožní: „Víc než devadesát procent obyvatelstva tu nevěří v boha, nevyznává vůbec žádné náboženství! Jak je to možné?!“

„Ale my přece máme náboženství!“ protestovala jsem. Když se podivil, dodala jsem: „Přece hokej.“

 

Bruslit, bruslit, bruslit

Lukáš Tramba napsal při studiu na fakultě tělesné výchovy a sportu diplomovou práci o hokeji: dal dohromady vzorek pěti set mladých hráčů hrajících v různě kvalitních klubech a zjistil, že míra jejich zlepšení byla podmíněna úrovní jejich bruslení. Čím líp bruslili, tím lepších výsledků pak dosáhli.

Viděla jsem několik vynikajících mladých hráčů, kteří se v Nymburku (za týden!) výrazně posunuli, protože trenér identifikoval chybu v jejich technice. Odnaučil je chybu a jejich nový, hokejově precizní návyk z nich udělal výrazně efektivnější hráče. 

Když mrznu na zoufale odrbaném nymburském stadionu se stovkami viditelných stop po střelách pukem, mám při pohledu na Trambovy trenéry skoro slavnostní pocit. Je to trochu, jako když pozorujete české skláře. Jak skláři, tak trenéři v kempu přesně vědí, co dělají.

Trambovi trenéři mají v rukávu jeden skvostný fígl. Ať je to pětiletý špunt, nebo dvaasedmdesátiletý kmet (tábor má skutečně kurzy pro hráče „všeho věku i úrovně“), oni své žáky berou jako rovnocenné hokejisty. Respektují úroveň jejich schopností, ale přitom je chválí přátelským bouchnutím hokejkou nebo ťuknutím rukavice, projevují jim uznaní a povzbuzení gesty, která jsou vlastní aktivním hráčům extraligy nebo NHL. Neuvěřitelné, jak takový partnerský přístup dokáže vybičovat nasazení účastníků.

 

Nezapomenout na Císaře

Nymburský tábor založili, jak už bylo řečeno, dva kamarádi. Zatímco Lukáš Tramba v kempu a kempem žije, David Císař se jen příležitostně prolne v letních turnusech. A přesto právě jemu Tramba bez zaváhání připisuje zásluhy na tom, že tábor situovaný v menším městě a v přesluhujícím stadionu působí od začátku až nepravděpodobně světově. 

Přijedete do Nymburka a v ulici potkáte autobus polepený samolepkami hokejových hvězd. Každý malý kluk v něm hned chce sedět. Každý malý kluk rád nosí dres s nápisem Stars are made not born. 

David Císař je totiž expertem v marketingu. Pracoval pro Nike: měl na starosti mistrovství světa ve fotbale v Jižní Africe. Právě on vymyslel, že se použije geniálně chytlavý slogan: Hvězdy se nerodí, hvězdy se vypracují. A mladí hokejisté i nezkušení rodiče mu věří do písmene, do tábora se často vracejí. 

Ale opravdu nejde jen o marketing. Jednou jsem zaplatila Tomovi extra hodinu na večerním ledě, protože na rozdíl od ostatních neuměl složitější, ale důležitý technický prvek, totiž překládat při bruslení nohu přes nohu. Pozorovala jsem z lavičky trenéra a soptila jsem. Přesně jsem totiž vysvětlila, co po něm chci, a on si s klukem hraje, nechá ho, ať dělá nějaké idiotské pohyby, které s překládáním nemají nic společného. Syn se evidentně dobře bavil, zatímco já byla bez sebe. 

Pět minut před koncem, když jsem byla nachystaná vymáhat peníze zpátky, trenér pokynul Tomášovi, ať překládá jednu brusli přes druhou. Dítě tak učinilo – zdánlivě zničehonic – bez zaváhání, naprosto bezvadně, po celé délce stadionu. A od té doby tak činí, jako by se s tím narodil.

Ostatní rodiče byli svědkem tohoto „zázraku“ a běželi se rovnat do fronty, aby pro své děti taky hned přiobjednali večerní výcvik.

Nadšeně mluví i trenér národního reprezentačního inline hokejového týmu z Kolumbie: „My už byli trénovat ve Švédsku, ale tam jde hlavně o taktiku. Tady vám vybrousí techniku. Najednou to všechno dává smysl. Víte, jak držet tělo, co s rukama, jak postavit sklon bruslí. Fakt skvělé! Jsme moc spokojení.“

 

Všechno je možné

Lukáš Tramba v mládí v Americe nejdřív zedničil a pochytil tam přístup, který dnes už není vlastní ani Američanům: totiž že všechno je možné. Nic není problém, všechno řeší hned. Vyzvednou vás ve tři ráno na letišti, sežene hokejku, když jste ji zapomněli. 

Určitě existuje spousta věcí, jež nesplnil a které neklaply, ale ten přístup (jeho a jeho lidí) je pořád stejný: vstřícný a pozitivní. V táboře neexistuje, že by se holky hokejistky cítily blbě nebo jinak než kluci. Dvaasedmdesátiletý hokejista James z USA si tu nepřipadá starý. Tramba umí vytvořit dobrou atmosféru, umí zařídit dobrou partu, umí dobře naladěné trenéry, umí spokojené táborníky. Což vzhledem k různým oddílům a různým národnostem není vždycky jednoduché.

„Za dvacet let jsem zjistil, že jakmile je nějaké národnosti víc než dvacet procent, začnou šikanovat ty ostatní. Měl jsem tu velkou skupinu Belgičanů a po pár dnech začali utiskovat zbytek.“

Proto když byl v minulosti rubl silný a jezdili převážně ruští hráči, Tramba pořádal hokejové tábory pro Rusy – odděleně. „Ruské děti mají velmi strohou výchovu,“ vysvětluje Adriana, která zná účastníky tábora jako vedoucí i jako letitá organizátorka a Trambova pravá ruka: „Když se pak z toho přísného vlivu vymaní, jsou jako utržení z řetězu, velmi těžko se zvládají.“

A dodnes si tu pamatují konflikt mezi Rusy a Kazachy: „Nejdřív se do sebe daly děti, že ti druzí jsou čmoudové nebo smradlaví. A pak se přidali i rodiče! Stáli proti sobě, musel jsem zavelet.“ Tramba má to, čemu Angličani obdivně říkají „presence“, my tomu říkáme chlap jako hora. Když se mu něco nelíbí, většinou ani nemusí velet. „Řekl jsem: Tohle neexistuje! Náš tábor je mezinárodní a žádný půtky se tu tolerovat nebudou. Když vypadalo, že se k usmíření nemají, řekl jsem, že na tom trvám: Když si nepodáte ruce, pojedete domů. Všichni.“ Na „Pojedete domů!“ slyšeli Rusové i Kazaši. 

 

Cítí se jako bojovníci

Účastníky brankářských kurzů vozí z Nymburka do blízkých Poděbrad, kde je menší, ale novější stadion. Milan Hněvsa, který se v tamním hokeji pohybuje celý život, tvrdí, že těch několik letních měsíců, kdy frekventanti Trambova tábora jezdí do Poděbrad a platí za využití stadionu, pomáhá poděbradskému klubu financovat celou sezonu. 

Milan Hněvsa si nedávno zlomil na ledě dvě žebra, když vzal bruslit vnuka, ale ani tak ve svých dvaaosmdesáti nevypadá na víc než na šedesát. Na otázku, co potřebuje dítě, aby z něj vyrostl výjimečný hokejista, řekne: „V tom dítěti musí samozřejmě něco být. Ale hlavně potřebuje dobrou partu, aby ho bavilo chodit hrát.“ 

Hněvsa coby kluk trénoval, jen když zamrznul led, stadion tehdy k dispozici nebyl. A přece svou větou vystihl důvod, proč jedno vyžle z Anglie odmítlo tábor opustit, i když to pro něj napoprvé bylo fyzicky skoro nemožně těžké: Na táboře našel bezva partu, skamarádil se i se spolubydlícím Číňanem a Belgičanem. Kluci mu pomáhali a on s nimi chtěl zůstat. 

 

Povznášející pocit

Proč vlastně kluky hokej tak bere? Hněvsa, který celý život hokejem žije, se zamyslí a pak řekne: „Oni si v té výzbroji připadají jako bojovníci.“ Přesně. A pro západoevropské rodiče má hokej extra kouzlo: kluci se dnes nesmějí prát, nesmějí jeden druhého praštit, testosterony musejí ovládat, dusit. Hokej, při němž se může beztrestně vybouchat o led hokejkou a vesele vrážet do ostatních, je pro jinak civilizovaného mladíka nečekaná forma úlevy.

Lukáš Tramba vzpomíná, jak před dvaceti lety trénoval v Americe: „Oni to s děckama tehdy moc neuměli. V hokeji děláte pár stejných věcí pořád dokola. Aby to děti rychle nepřestalo bavit, musíte vymyslet způsob, jak to zajímavě obměňovat. Američani tehdy nevěděli, jak na to. A u nás se to na fakultě učí.“ 

A skutečně, v Nymburku kluci na ledě nestojí, málokdy jsou v situaci, že by museli čekat, až na ně dojde řada. Trénink má švih a spád. Pořád se děje něco nového. A děti se nejenom rychle zlepšují, ale taky se při tom baví. „Máme ještě těžší trénink než doma v Tallinnu,“ vysvětluje mi osmiletý Bogdan z Estonska, „ale vůbec mi to nevadí, protože tady je to mnohem zábavnější!“ 

Když si sednu s Trambou a jeho trenéry, ať vysvětlí, proč zrovna Češi mají něco, co se Američani museli teprve učit, říkají: „Ve fotbale najdete hráče snadno. Ale v hokeji je to mnohem složitější. Výrazných hokejových talentů je v malé zemi vždycky jen pár. Takže nemáte na vybranou: abyste měli dost lidí na tým, musíte přijít s tím, jak zapojit a zlepšit všechny ostatní.“ 

Ale to je jen část české trenérské magie. Když Milan Hněvsa popisuje, jak jim před lety truhlář hobloval hokejku a jak poprvé osvítili v Poděbradech zamrzlé nábřeží, aby tam mohli hrát i za tmy, propadnete se do kouzelných časů: hokej nebyl o penězích, ale jenom o lásce. 

Češi začali hrát „kanadu“ – jak se tehdy lednímu hokeji v Evropě začalo říkat – začátkem století. V roce 1909 sehráli v Chamonix první mezinárodní zápas. Ale i když jsme tehdy prohráli, novináři o Češích psali nadšeně. Říká se, že český hokej byl už od začátku jiný, vykutálený, přemýšlivý. „V padesátých letech jsme učili hrát Sověty, v šedesátých Finy,“ uculuje se pobaveně Hněvsa. 

Přemýšlím, že možná právě tohle je ten důvod, proč mám slavnostně povznášející pocit, když sleduji české trenéry v Nymburku na ledě. Jako by v tom jejich tréninku nebyly jenom fígly Lukáše Tramby a Fakulty tělesné výchovy a sportu. Jako by v tom chytrém klouzání a nahrávkách bylo ukryto všechno to nejlepší, co se v českém hokeji – s láskou – předává už přes sto let.

 

Autorka je česká novinářka, od roku 2000 žije v Británii. Předtím pracovala v časopisech Respekt a Mladý svět, vedla časopis Cosmopolitan.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama