Severní láska

Obrazem

Nikdo se tu nenarodí, jen výjimečně tady někdo umře. A když už, pohřben musí být jinde. Málokdo zde vydrží víc než dva tři roky, třetina obyvatel se každý rok obmění. „Zažila jsem tu nejkrásnější oslavu svých narozenin, bylo to něco nezapomenutelného,“ říká polská fotografka Dominika Gesicka. Své sérii z norského souostroví Špicberky dala název Toto není skutečný život.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Nejočekávanějším dnem na Špicberkách je osmý březen, kdy po čtyřech měsících polární tmy protne oblohu první sluneční paprsek. „A já mám osmého března narozeniny,“ říká Dominika Gesicka. „Všichni vyjdou ven a bujaře oslavují, byl to pro mě neskutečný zážitek,“ dodává. 

Tak jako většině smrtelníků se i Dominice spojovaly Špicberky s polárními expedicemi a výzkumnými stanicemi. O to víc ji překvapilo, když si přečetla reportáž, která přibližovala každodenní život v jediném zdejším městě Longyearbyen. „Okamžitě jsem dostala chuť tam vyrazit,“ vzpomíná polská studentka třetího ročníku Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě.

 

Poprvé strávila na Špicberkách dva týdny v létě 2015. Zažila půlnoční slunce, kdy sluneční kotouč ani na okamžik neklesne pod obzor. Podruhé se vrátila na deset dní v říjnu. „Chtěla jsem vidět stejná místa pokrytá sněhem,“ vysvětluje. Třetí pobyt si naplánovala právě na ono mystické období, kdy se nebe začíná zbarvovat do růžova a které vyvrcholí hromadným veselím nad návratem slunečního svitu. Tehdy zůstala pět týdnů. A na závěr si dopřála největší nářez: strávila na Špicberkách znovu pět týdnů v kuse, ale tentokrát v lednu a částečně v únoru, kdy zde panuje nonstop tma. „Pořád jsem byla ospalá, unavená, líná a trochu depresivní,“ vzpomíná. Na Špicberkách se například nerodí ani nepohřbívá. Ženy se před porodem vracejí na pevninu a pohřbívat Norové nedovolí, protože tělo se tu nemá šanci rozložit. „A když tu někdo zůstane delší dobu, máte dojem, že sem před něčím utekl. Zkrátka to není skutečný život, ale je těžké jeho kouzlu nepodlehnout,“ říká Dominika Gesicka.

Osadu Longyear City založila bostonská Arctic Coal Company, která tam v roce 1906 začala těžit uhlí. Dnešní název Longyearbyen získalo město v roce 1926. Horníci se střídají po turnusech trvajících několik měsíců, v posledních letech je zvykem brát s sebou rodiny. Těžba je nyní v útlumu, naopak sílí investice do turistické infrastruktury. Je tu i škola, nemocnice, restaurace a pár obchodů. 

Počet obyvatel kolísá okolo dvou tisícovek. „Na semestr či dva sem přijíždějí studenti arktických věd, přibývá lidí, kteří se živí jako průvodci turistů. Aby tu někdo žil třeba dvacet let, to bývá naprostá výjimka. Třetina populace se každý rok obmění,“ říká Dominika.

Jedním z Dominičiných pedagogů na opavském Institutu tvůrčí fotografie je jeho spoluzakladatel a vedoucí Vladimír Birgus: „Její práce ze Špicberk je skvělou ukázkou současného dokumentu: kombinace blesku a denního světa, krásné uplatnění barev, různorodé motivy i žánry – portréty, krajiny, náhodné výjevy. Výsledkem je mozaika, která teprve dohromady dává obraz toho místa. A funguje to perfektně,“ říká renomovaný fotograf a dodává: „Třeba v reportážích pro National Geographic přesně víte, jaké fotky tam asi najdete. Dominika na to jde jinak, hodně subjektivně. Jako kdyby každý snímek dělal někdo jiný, ale ve výsledku to má jasný rukopis. Naprosto zaslouženě za to sklízí úspěchy.“ Asi nejvýznamnější z poct, o nichž profesor Birgus hovoří, je Grand Prix na Fotofestiwalu v polské Lodži.

Dominika Gesicka vystudovala mezinárodní vztahy na Vysoké škole ekonomické ve Varšavě. Je jí tenhle obor v něčem užitečný? „Vůbec nijak!“ směje se sedmatřicetiletá Polka, která se živí jako IT specialistka. „Není to džob mých snů, ale protože pracuju jako konzultantka na volné noze, poskytuje mi to finanční zázemí a flexibilitu, abych mohla občas na několik měsíců zmizet a věnovat se naplno fotografii. Osobně považuju za lepší vzít práci, která mě až tolik nezajímá, než dělat kompromisy v tom, co mě nejvíc baví – ve fotografii bych si chtěla ponechat naprostou svobodu věnovat se jen tomu, co mě opravdu těší.“

Na žádné jiné české škole dnes patrně nenajdete tolik polských studentů či studentek jako na Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědné fakulty v Opavě. „Je to samozřejmě dáno tím, že jsme blízko Katovic, daleko to není ani do Krakova a Wrocławi, ale máme i studenty z Varšavy nebo třeba ze Sopot – celkem je z Polska třetina našich současných posluchačů. A myslím, že náš vliv na polskou fotografii je docela zásadní: najít tam před dvaceti lety dobrý dokument bylo skoro nemožné, autoři byli orientovaní téměř výhradně na konceptuální a výtvarné projekty. Dnes je polská fotografie známá právě díky dokumentárním cyklům,“ říká Vladimír Birgus. 

Jakou předvídá Dominice budoucnost? „Špicberky odevzdávala jako klauzurní práci, předpokládám, že to bude i její diplomka. O její uplatnění nemám žádné obavy. Měla plejádu výstav, bude se dál věnovat volné tvorbě, už teď něco prodává.“

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama