S Poláčkem až na dřeň autostopu

Homepage

Uplynul skoro měsíc od chvíle, kdy jsem se přímo před letištěm v Kapském Městě vydal na svoji poslední cestu autostopem. Na cestu, po které už bych mohl říci, že jsem tímhle stylem objel celý svět, nejprve bych ji ovšem musel zvládnout. A o tom právě teď, uprostřed Demokratické republiky Kongo (vcelku vtipné jméno pro republiku totálně banánovou, ale já se smát nemůžu), lehce pochybuju. Ne, nevzdávám to. Ale stop je tady těžký.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Na úvod alibisticky napíšu, v jaké jsem právě teď situaci, abyste pochopili případnou nesoustředěnost.

Nacházím se v černočerné tmě a kolem mě sedí pět až deset černochů – nevidím je, jenom slyším. Musím jim být vděčný, protože bez nich bych tento článek nenapsal. Ještě před třemi hodinami jsem byl kdesi v džungli, bez elektřiny (tu jsem už nepotkal tři dny), bez signálu, prostě ztracen. 

Pak jela kolem motorka, a na ní dva mladí kluci, kteří mě nabrali: „Jedeme do vesnice Kaniama, je to šestnáct kilometrů, svezeme tě.“

„Kolik,“ ptám se rovnou, protože jsem si už zvykl: v Kongu nedostanete vůbec nic zadarmo. Nevěřte tomu. Může to tak chvíli vypadat, ale nakonec určitě zaplatíte.

„Tři,“ řekli. Tři tisíce hnusných, špinavých franků, ze kterých mě vždycky štípou ruce, jen se na ně podívám; jsou to nechutné peníze.

„Beru,“ vyhoupnu se na samotný konec sedla, přebrodíme dvě řeky a za půl hodiny chlapcům podávám jejich tři tisíce. „Dej pět,“ řeknou.

Nemám se sílu hádat, tohle je Demokratická republika Kongo. Vlastně nejde o nic jiného než o princip – pět tisíc je osmdesát korun, to mě nezabije, jen to jsme se mohli dohodnout předem, jako lidi... Ale právě teď mám beztak jiné starosti: „Elektřinu v téhle vesnici neseženu, že ne?“

Kluci mě překvapí: „Uměli bychom ti ji zařídit, za dalších pět tisíc doma zapneme generátor.“

Tolik štěstí! 

Po hodině kutilství s kleštěmi a několika dráty to skutečně dokážou, takže v naprosto tmavé vesnici svítí monitor mého počítače. Dostal jsem stolek a židličku na zápraží před domem – před kamenným domem s kamennou střechou, takže to bude nějaká místní honorace! Když jsem ovšem požádal o vodu, poslali mě pro ni na trh, a ať teda koupím i jim, a když pak o něco k snědku, poslali mě do jiného pro chleba a sardinky (samozřejmě jednu konzervu i pro ně).

Sami od sebe by vodu nebo kousek chleba nenabídli, a já se nezlobím; i když jde v rámci Kaniamy pravděpodobně o boháče, jsou to chudáci...

Kongo je depresivní země – jak jsem poslední tři dny projížděl džunglí, viděl jsem spoustu vesniček a v nich tisíce dětí, které na mě pořvávaly jakési slovo „Kopó! Kopó!“. Až po čase jsem pochopil, že něco chtějí: totiž abych jim hodil prázdnou lahev od vody. Ty děti nemají žádné hračky a vodu z pet lahve nikdy nepily, pijí z řeky. Moje lahev pro ně má větší cenu než plechovka od koly za komunismu; lahev je velká frajeřina. Když jim nějakou hodím, chvíli se perou, a vítěz pak skáče radostí metr do vzduchu.

Jo. Takže takováhle to je země. Od lidí se nedá očekávat, že by se o cokoli podělili – nic nemají. Beru.

 

Jedna věc mi ale právě teď vadí hodně. Zvykl jsem si, že mě všude obklopí děti, které by vydržely celou věčnost zírat, ale nyní jsou okolo jen samí dospělí. Všech deset je jich na mě nalepených. Dívají se na to, co a jak píšu. Pokoušejí se číst nahlas každé české slovo, jako by mu mohli rozumět.

Jeden z nich má na klíně samopal, ale na to jsem si už zvykl. Hlídá prý dům, nevím před čím – jak říkám, je to temná vesnice, ukrást se tu nic nedá, a i kdyby snad jo, zloděj by okamžitě o něco zakopl a upadl.

„Za-ko-pl-a-u-pa-dl,“ odhláskovalo právě desatero hlasů.

„Pánové,“ prosím poněkolikáté, „já se musím soustředit, nejraději bych u počítače seděl sám.“

Umím ale špatně francouzsky a oni zase anglicky. 

Nebo mi nechtějí rozumět, to spíš. Nechápou: „My s tebou musíme být,“ říkají, a zas mi funí z obou stran do uší; dva nejbližší se mě dotýkají.

„Já ale budu pracovat celou noc.“

Cítím zápach z jejich neviditelných úst: „To je dobře,“ chválí mě, „a my budeme celou noc s tebou.“

Chtěl bych je poprosit, aby si šli po svém, ale oni přece žádné „své“ nemají. Žádná televize, žádný mariáš, žádná společná večeře, žádná kniha, žádné pivo, žádné světlo – jen tenhle můj monitor. 

Přijel nějaký běloch a tluče do něj písmenka, konečně se v Kaniamě něco děje!

Je to nepříjemné, věřte mi.

Ostatně, na celém Kongu, jak jsem ho zatím poznal, není nic moc příjemného.

 

Madam bez očí

Kongo pro mě vystihuje jeden obraz – byl jsem tu druhý den, trmácel se s patnáctikilovou krosnou za městečko Likasi kousek nad Zambií, a najednou slyším řev, tak za ním jdu. Je to strašidelný mnohohlas; chór zaživa pohřbených, nebo něco hodně podobného, řekl bych.

Dojdu ke kostelu. Vstoupím dovnitř. Asi padesátka lidí tam naříká, všichni vypadají, jako by měli záchvat padoucnice, mlátí hlavami do zdí, prudce se otáčejí do všech stran, nahání to husí kůži. Všimnu si jedné bílé ženy, to mě překvapí – bělocha jsem neviděl už dlouho, možná dva týdny, a zrovna v tomhle chrámu hrůzy bych ho nečekal.

Dojdu k té ženě, chci se jí představit. Když se na chvíli uklidní, šeptem ji oslovím: Madam...

Prudce se ke mně otočí a já utíkám z kostela ven: Nebyla to běloška, ale albínka. Vůbec neměla oči. Ne, že by byla slepá, ona neměla oční důlky, pod čelem byl až rozpláclý nos.

Nikdy na ten výjev nezapomenu, ale vlastně jen zapadl do mozaiky jménem Kongo – horor začal, samozřejmě, na hranicích. Že bude přechod mezi Zambií a Kongem příšerný, to se vědělo, na tom není nic překvapivého, a mně vlastně nezbývá nic jiného než to potvrdit, ačkoli myslím, že jsem jimi nakonec prošel celkem se ctí.

 

Dej nám pas a peníze

Už průmyslový sever Zambie je jedna velká špína a bordel – s jakou láskou tu vzpomínám na město Livingstone tisíc kilometrů jižněji, na Viktoriiny vodopády, na turisty z celého světa, kteří tam vozí peníze...    

Nicméně vraťme se k hranici s Kongem. Všechno mám v pořádku, víza řádně a draze zaplacená, očkovací průkaz předpisově orazítkovaný. „Bez nás budeš strašně platit,“ nalepí se na mě dva celkem sympatičtí kluci. „Ta korupce už nás tak štve, že jsme se s tím rozhodli něco dělat – víme, jak to na týhle hranici chodí, pomůžeme ti dostat se na druhou stranu.“

Poděkuju a vesele řeknu, ať si dají odchod.

Pokrčí rameny, ale následují mě až k zambijské přepážce, kde by měla být rutinní výstupní kontrola, jenže není. Prsk ho tam, vlepí mi sice do pasu razítko, ale potom se zarazí: „Kde máte vízum do Konga?“

Řeknu jim pravdu – ve druhém pase. Abych projel Afriku, musel jsem si zařídit deset víz, to s jedním pasem ani nejde, mám s sebou tři. Zambijci se mračí: „Blázníte? Vy myslíte, že přijdete ke Konžanům a ukážete jim pas, ve kterém nebude zambijský výstupní razítko?“

Snažím se s nimi bavit normálně: „Ne. Ukážu jim oba pasy.“

Ironicky se rozesmějí: „Vy fakt myslíte, že vám to uznají? Ne – dva pasy jsou nesmysl, oba je hodí do koše a pak vás zavřou nebo eskortují.“

Tak já nevím: „Co mám podle vás dělat?“

Jedno řešení prý existuje: „Kupte si znovu zambijské vízum, ať máte v každém pase jedno – a my vám dáme výstupní razítko i do druhého.“

Aby bylo jasno – na téhle cestě se snažím držet rozpočet třicet dolarů se vším všudy na den, nejsem milionář: „Pánové,“ ztiším hlas, „já vám dám pět dolarů. Dobře víte, že jsem si vaše vízum už koupil, tak mi jen dejte to jedno razítko navíc, nic vám to neudělá.“

Nemám šanci: „Zaplatíte padesát dolarů.“

V tu chvíli se znovu ozvou ti kluci, co podle vlastních slov bojují se zdejší korupcí: „My ti to říkali, tohle je jen začátek. Jestli nebudeš mít člověka, který se vyzná, nedoplatíš se.“

Začínám jim trochu věřit; dovolím, aby mě doprovázeli na konžskou stranu.

„Dej nám do ruky očkovací průkaz, tady je kontrola očkování. Zařídíme, abys nemusel nic platit, jo?“

Nekecají. Šeptají cosi úředníkům, kteří mi pak jen posvítí do očí, jestli neblouzním, a za chvíli můžu jít dál. „Vidíš? Jako po másle... Teď bude osobní prohlídka, kde ti můžou zhruba tři hodiny kontrolovat batoh, ale když dáš pět dolarů, zařídíme, aby byl za chvíli venku.“

Souhlasím. Dávám prohledávačům batohů pětidolarovku, oni si jen symbolicky hrábnou do špinavého oblečení a mávnou, ať padám.

Kluci spiklenecky mrknou: „No a teď následuje to nejhorší, skutečná celnice. Kdybys tam všechno zařizoval sám, zaplatíš zhruba dvě stě dolarů, ale jestli to necháš na nás a sám budeš co nejvíc neviditelnej, zařídíme celou proceduru za sedmdesát, dej nám je radši už teď.“

Tak to ne, takové peníze bych postrádal citelně.

„Věř nám, jinak budeš litovat. Dej nám svý pasy, sedmdesát dolarů, a za dvacet minut jsi v Kongu.“

Tak to už vůbec ne! Já jsem sice mimořádně důvěřivý, neřkuli naivní cestovatel, ale pasy těm klukům nedám ani za nic.

„Děláš životní chybu,“ varují, a v tutéž chvíli si mě všimnou konžští celníci: „Do kanceláře!“ houknou mým směrem.

Kluci jsou vytočení: „Teď sis podělal život, vyžer si to!“

Vstupuju do kanceláře a klepou se mi ruce. „Vy jste strašně sympatičtí, chlapi,“ začnu hned naříkat, „a já jsem chudej turista, co spává ve stanu, prosím, neoberte mě o všechno...“

Dost nechápavě zírají a po čtvrthodinovém výslechu si řeknou o dvacet dolarů, což mi připadá jako zázračně málo – 

navíc mám pocit, že jde o legální příplatek k vízu („platí se jen při prvním vstupu, příště už vás toho ušetříme,“ taková konžská vychytávka) čili žádný úplatek.

„To je celé?“ Jsem v šoku.

„Ano, na shledanou.“ 

Poprosím ty uniformované muže o několik společných selfie na památku, vyhoví, a najednou jsem v Kongu.

Jsou tu i ti mladí kluci: „Zaplať nám za naši pomoc.“

„Vy šmejdi,“ řeknu, „chtěli jste mě jen obrat. Prej sedmdesát dolarů – za co?!“

Opakují, že chtějí peníze za své služby, tak začnu hlasitěji, aby si lidi všimli: „Nechte mě konečně na pokoji, idioti!“

Okolojdoucí zvědavě zastavují, kluci s nadáváním couvají, já cítím úlevu a radost. 

Nahrávám si do mozku zdejší ohromný hluk, takový zatím nikde v Africe nebyl. Křik, muzika ze všech stran, taky bečení a mekot, dětský pláč. Špína, chaos, romantika.  

Udělám fotku, řeknu si, a bez rozmýšlení nacvakám pár záběrů příhraničního tržiště.

Najednou jsou tu dva jiní kluci, jeden úplný civil, takový Štětináč z Bratrstva Kočičí pracky, druhý se samopalem: „Ty jsi fotil!“

Kývnu: „Trh.“

„Povolení k focení máš?“

Ani tihle kluci mě moc nebaví. „Fotil jsem jen trh – jestli chcete, tak to smažu.“

Prý nic mazat nemám: „Půjdeš s námi na policii.“

A sakra: „Neblázněte,“ snažím se je obejít a vmísit do řeky lidí na silnici, ale Štětináč se postaví těsně přede mě. Udělám krok stranou, on mě chytne za rukáv a vrátí na původní místo: „Řekli jsme na policii!“

Kdyby to nebylo tak strašné, je to strašně vtipné – policejní stanice je totiž vybydlená chatrč, je v ní jen pár pytlů cementu, na kterých se policajti válejí. Žádné okno, žádný stůl, žádný psací stroj, ani jediný list papíru. Nic, jen hustá atmosféra: „Padesát dolarů, nebo půjdeš do vězení.“

Raději bych šel kamkoli jinam, ale jak říkám, padesát dolarů je pro mě hodně peněz, a to se snažím klukům vysvětlit. „Nevěděl jsem, že nesmím fotit, nezlobte se.“ Ani náznak úsměvu, naopak. Tvrdé pohledy. Žlutohnědá bělma, ve spodní části podlitá krví: „Padesát dolarů!“

Dělám smutného, nic nezměním.

Dělám naštvaného, nic.

Začnu zpívat: „Mezi horami,“ tahle píseň se dobře nese, „lipka zelená!“ Třeba sem přilákám někoho normálního; člověka, který mě vysvobodí.

Najednou slyším cvaknutí, otočím se tím směrem, a policajt na mě míří samopalem.

Příští hodinu už mlčím. Nemá ani smysl smlouvat, kluci prostě chtějí padesát dolarů. 

Nesmím se hnout ze židle a nostalgicky vzpomínám na všechno to, co Kongu předcházelo.

Až příliš dobrý začátek

Nemám žádné oblíbené filmy, neznám skoro herce, Belmondo se mi plete s Jamesem Bondem. 

Žádný film si po pár dnech nepamatuju, u každého usnu v půlce, nejsem prostě úplně normální, jedno si ale pamatuju docela přesně. V kině jsem byl poprvé jako pětiletý v rodném Prostějově, bylo to v Metru, které dodnes funguje, a dávali tam Vinnetoua. Ani z tohoto příběhu si sice skoro nic nevybavuju (hlavní hrdina umřel, to vím), ale vystupovala tam postavička takového blbečka, co chytal buď motýly, nebo se věnoval jiné obskurní aktivitě. Kolem něj lítaly šípy a tomahavky, ale on tím vždycky prošel jako autista, a zatímco ostatní bídně hynuli, on se dál oháněl svou síťkou na motýly – pokud to bylo jinak, omlouvám se, ale opravdu tu nejsem na Googlu a s deseti černochy po boku se neumím donutit k hlubší psychoanalýze. 

Podle mě to nějak takhle bylo, a jak se blížilo říjnové datum mého odletu do Jižní Afriky, pořád častěji jsem na motýlkáře myslel. Budu jako on, říkal jsem si. Musím být jako on – co mi vlastně zbývá? 

Nebudu se ničím stresovat, nebudu o ničem přemýšlet, prostě se tam dole v Africe nechám vyklopit z letadla, nasadím úsměv, mávnu rukou a pojedu zpátky do Evropy. Nevím kudy, nemám plán. Rozhodně na sever a pokud možno spíš po západní straně, která je prý divočejší, afričtější, ale nevím – já Afriku do hloubky nestudoval.

Projedu ten světadíl jako motýlkář; když bude zle, zavřu oči, ono to nějak dopadne. Až se vrátím, budu mít čtyřicáté narozeniny, odejdu do stopařského důchodu, budu mít na co vzpomínat.

Celý svět stopem – kolik nás to dalo?

Deset na celém světě?

Je to jen taková blbost, frajeřinka, ale když už jsem projel Evropu, Asii a obě Ameriky, byla by to škoda nedotáhnout. I když to tentokrát už není jako dřív, necítím žádnou velkou zvědavost, žádné nadšení. Cítím potřebu dokončit úkol, který jsem si dal už kdysi v dětství. 

Co naopak vůbec necítím, to je strach: „Jižní Afrika a Namibie budou výborný země,“ cítím v kostech, a nejsem typ, který by uvažoval na více než pár dnů dopředu, takže nějaké Kongo pro mě zatím neexistuje...

V Jižní Africe se určitě hned vykoupu v oceánu, snažím se chytit příjemné představy, ale na tomhle detailu je vidět, jak moc jsem mimo realitu. Když jedenáctého října vystoupím v Kapském Městě z letadla, je venku nějakých devatenáct stupňů a Atlantik ledový – maximálně tak na smočení kotníků, nic víc. 

Jako správný motýlkář (alespoň podle mých představ) si suverénně stoupnu hned za letištní parkoviště, zvednu levou ruku, protože tady jezdí auta nalevo (stejně jako v Namibii a Zambii, to až v Kongu se zas vrátím do normálu), nějaký černoch sice skoro spadne z bicyklu a říká, ať tady nestopuju, že v okolí řádívají gangsteři, ale jak říkám – když kolem sviští tomahavky, nevšímejte si jich. Navíc jediný potenciální gangster, kterého široko daleko vidím, je tenhle cyklista, takže se nevzrušuju, stopuju, za chvíli už jedu – a jezdí to tu nádherně. Pěknou silnicí mezi vinicemi a jablečnými sady se za tři hodiny a v pěti autech dostanu na Střelkový mys, vůbec nejjižnější místo Afriky, kde můžu přespat u řidiče – to je v téhle zemi běžné.

Hned dvakrát budu spát u svých řidičů velkofarmářů, což je smetánka, bohatí bílí lidé. Obě ty farmářské rodiny mají domy jako z románu o starých dobrých koloniálních časech – zahradu jak golfové hřiště zkřížené s botanickou zahradou, velký bazén, namísto koberců zebří kůže, sem tam v koutě vycpaného levharta, před domem pár výstavních čistokrevných psů, velké knihovny, obrazy, sochy, a pochopitelně i domek pro hosty, který jako by na mě v obou případech už čekal. Uklizeno, ustláno, voňavé ručníky na věšáku: „Jako doma, příteli,“ říkali ti dobří lidé, „dělej si, co chceš, v sedm máme večeři.“ Před večeří jsme se chytili za ruce, krátce pomodlili, a potom zapíjeli grilované kozí maso dokonalým vínem...

Jak to teď v Kongu píšu a vedle sebe mám kluka se samopalem, zdá se mi to nemožné. Tři týdny zpátky – lehce omámený jsem se domotal do svého domku a na půl hodiny si lehl do teplé vany, pak teprve do peřin. Tady v Kongu lidi netuší, co je to vana, nevědí, co je to peřina. Postel mi nikdo nenabídne, protože sami žádnou nemají; kdybych chtěl usnout, tak můžu buď vsedě na židli, anebo se prostě svalit na zem a přikrýt mikinou...

Ano, i v Jihoafrické republice jsem se dostal do úzkých a mezi chudé černochy, ale dnes mi to připadá skoro směšné. Protože se v té zemi stopuje neuvěřitelně snadno (čímž myslím, že staví skoro každý, auta jezdí rychle a na obrovské vzdálenosti), dobrovolně jsem se rozhodl pro maličkou silnici, podle čehož to taky dopadlo – sedm hodin nic nejelo. Ale zase jsem tam viděl živou žirafu a hlavně věděl, že kdyby šlo do tuhého, za jediný den dojdu někam do civilizace; rozhodně nešlo o zdraví. 

Viděl jsem dva oceány, hory plné paviánů, dostal jsem se do pouště a všechno klapalo. Jenže až moc, říkal jsem si, až moc. Podezřele mnoho štěstí, pohody a krásy. Něco mi na tom nehraje – za prvé je přece pevně zakotveno v řádu světa, že přílišnou radost vyvažují průšvihy, za druhé je to po pár dnech přece jen trochu nuda: „Jasně, zastavil jsi mi, díky, klimatizace v autě funguje, na tachometru sto čtyřicet, někde bychom mohli zastavit na espreso, co říkáš?“

Jihoafrická republika (jak jsem ji alespoň viděl já) se vlastně podobá jihu Spojených států nebo třeba Chile, ale vlastně taky Evropě – jste sice v polopoušti, opice vám občas v kavárně skáčou po stole, ale pořád rozumíte dění kolem sebe. Neztrácíte se. S každým se domluvíte, cítíte se dobře.

Čili kdybych mohl jako dosluhující stopař doporučit nějakou lehčí zemi na rozjezd svým mladým nástupcům, s čistým svědomím vyhrknu: „Dejte si JAR – a samozřejmě taky Namibii, protože ta je snad ještě o něco lepší.“

 

Štěstí, svoboda, obrovský klid

Namibii jsem si opravdu zamiloval, jako snad žádnou jinou zemi.

Čistá, bezpečná, liduprázdná; vždy, všude, za všech okolností nádherná. Dokonce i hlavní město Windhoek jako by nebylo v Africe – zelené, klidné a přívětivé, žádný nekonečný trh. 

Hned na jihu Namibie se ve mně něco zlomilo, vzpomínám na tu chvíli. Byl jsem zrovna ve vesnici Aus (čepované pivo v restauraci je tam samozřejmostí, stejně jako přímé přenosy z fotbalové Ligy mistrů nebo levní šneci s olivovým olejem na talíři) a polohlasem jsem remcal, že už půl hodiny šlapu v horkém písku.

Jenomže pak se kolem mě prohnalo stádo divokých koní, za chvíli párek přímorožců, o kus dál ožíraly keřík malé antilopy, to všude bylo zasazeno do nádherných barev od žluté přes růžovou po tmavě hnědou... Kdosi mě po písečné (a přesto skvěle upravené) silnici dovezl ještě o kus dál do pouště, kde jsem si sedl pod jakýsi baobábek, z nějž viselo jak nádor obří hnízdo pro tisíc malých ptáků, nad cestou poletoval jemný písek v hustém vzduchu, a ze mě všechno spadlo. Teď nemám vůbec žádné starosti. Sám uprostřed nádherné pouště. Štěstí. Svoboda. Obrovský klid. Mám litr vody, s čímž vydržím klidně tři dny, zas takové vedro pod mým baobábkem není. Sotva čtyřicet stupňů, to se dá...

V Namibii je jistota, že pouštní cestou alespoň jedno auto denně projede, a hlavně zastaví – to v Kongu jisté není. Za posledních pět dnů jsem zažil snad už desetkrát situaci, kdy můj řidič míjel auto, které zapadlo do díry a nemohlo z ní ven. Nikdy jsme nezastavili; nikdy jsme nenabídli pomoc, jelo se dál. 

Jak říkám, Kongo je Kongo...

 

Bohatá země chudých lidí

Opravdu nechci jenom kritizovat, v Kongu jsem poznal i pár dobrých lidí. Zpětně si uvědomuju, že jsem měl obrovské štěstí, protože zhruba po sto kilometrech končí asfaltka a začíná cesta hrůzy; jedna díra za druhou, a často plnou bahna, protože se dostáváme do deštného pralesa... Já na té hranici asfaltu a džungle stopl chlapa v pěkném džípu, který po mně za svezení nic nechtěl – Serge se jmenoval. 

Mnohokrát se hlavou uhodím o strop jeho auta, ale hodiny a hodiny (vlastně spolu jedeme celé odpoledne, večer, a pak i další dopoledne, až do městečka Kamina) posloucháme křesťanské písně, „aleluja!“ a všechno ve zdraví přežijeme.

Zarážející je, že cestou žádné jiné džípy nevidím. Nevidím vlastně žádná auta, kromě pár kamionů, které jsou přeplněny zbožím a desítkami lidí – polovina z těchto tiráků je buď zapadlá v díře, anebo úplně převrácená.

Rudá cesta mezi zelenými palmami je nanejvýš tři metry široká a hodí se snad pro cyklisty, ale rozhodně ne pro auta. A ano, cyklistů je tady spousta, i když těžko říct, jestli je tak nazvat. Jsou to lidé, kteří jdou pěšky a vlečou kolo, na kterém mají třeba sto padesát litrů nafty a pod dřevěnou štanglí uvázané dvě živé kozy, vypadá to neskutečně – jejich bicykly jsou širší než delší...

„Kdy zase začne asfaltka?“ ptám se Serge při loučení, a on řekne, že vlastně nikdy. „V Kongu nejsou asfaltky. To, na čem teď stojíš, je státní silnice, vlastně nejdůležitější tah v zemi – a nedá se jím projet. Potenciálně jsme extrémně bohatá země, všechno tu máme. Slušné klima, úrodnou půdu, nerostné bohatství jako málokdo. Ale my jsme země extrémně chudá, jednou provždy rozkradená, bez naděje na lepší zítřky... Upřímně ti přeju šťastnou cestu.“ 

 

Drahokam pro dceru

Cosi se zlomilo v severní Namibii – stopoval jsem nejdřív v jednom městečku, kde ještě byly obrovské, vzorně upravené farmy, ale o vesnici dál najednou začali po silnici pobíhat oslové, kozy a prasata. Naprosto zmizely bílé tváře, a cestu začaly lemovat první opravdu chudé chatrče.

Děti u silnice tam prodávají manga, dřevěné uhlí nebo živé slepice, u benzinek se objevují ozbrojení hlídači, a vzduch začne vonět úplně jinak. 

Možná to je tím, že mi poprvé prší a že jsem nechal vyschlou půdu za zády – teď už jsem v zelené buši plné keřů a stromů. Voní to tu jako v sauně o vánocích, napadá mě hned, a líp to popsat nedovedu. Nevím, jak ostatním, ale mně sauny nádherně voní, a tady se to navíc mísí s vanilkovými rohlíčky nebo něčím takovým – až se někdo zeptá, co je pro mě Afrika, řeknu, že právě tahle vůně na pomezí Namibie, Angoly, Botswany a Zambie, kde se nesmí vystoupit z auta, protože tam běhá spousta slonů a lvů – lvy nemůžu potvrdit, ale obrovských slonů jsem cestou k řece Zambezi viděl u silnice desítky.      

Na druhém břehu této řeky (v níž jsou zase krokodýli a hroši, takže by se tam nikdo neměl koupat, ale šanci na smrt máte v poměru zhruba jedna ku tisíci, pročež se lidi běžně koupou) je už Zambie, jakýsi mezistupeň mezi dokonalou Namibií a zoufalým Kongem.

Pořád ještě to je země velmi přátelská a řekl bych, že i bezpečná (alespoň já se v ní po celých deset dnů, během kterých jsem ji celou obkroužil, protože se mi nechtělo do Konga, ani chvíli ničeho nebál), ale začínají první zoufalé silnice, první pravidelné checkpointy, které by teoreticky měly sloužit ke kontrole vozidel, ale ve skutečnosti jde o místa, kde si policisté přivydělávají stylem, „my vás nebudeme otravovat, vy dejte bankovku.“ Začíná se taky hůře stopovat, protože v Zambii se stopuje naprosto běžně a platí se za to, kdokoli se z fleku může stát taxikářem.

Ale mně to moc nevadí. Jednoduše vždycky čtyři auta odmítnu, „taxi nechci“, poděkuju, a to páté bude zaručeně zadarmo. Zastavil mi třeba padesátník Jacob s blahobytně působícím břichem, vezl mě osm set kilometrů z Lusaky až do Lundazi, městečka přímo na hranici s Malawi, cestou přes banánové plantáže se chlubil, že vlastní naleziště drahokamů, nabídl nocleh, takže jsem čekal cosi podobného jako u farmářů v JAR, ale v Zambii už to tak nefunguje – ano, bydlel v celkem pěkném domě, ale když v šest hodin večer zhasla v celém městě elektřina, bylo po luxusu – zapálil pár svíček, pojedli jsme nshimu, což je kus těsta, které bych já osobně používal coby návnadu při rybaření, ale Zambijci si kus utrhnou, užmoulají do kuličky a namočí v omáčce s masem (například kuře tady chutná mnohem líp než u nás, drůbeži asi svědčí každodenní slunce), a potom se šlo spát.

I ten lom, ke kterému mě vzal Jacob pěšinami hluboko do buše o den později, byl takový maličký – zhruba deset metrů široká a pět metrů hluboká díra v zemi, ve které se to, uznávám, už na první laický pohled třpytí o něco víc než v jiných dírách. Brzy jsem pochopil, že můj řidič není ani tak vlastník, jako spíš obchodník, který tu díru nechá kopat domorodce z nedalekých chatrčí; jednou za čas přijede a usmlouvá cenu za to, co ti kluci nalezli. Oni se do civilizace nedostanou, jsou rádi i za málo, a tak jsme z naší exkurze odvezli deset balvanů, z čehož měl řidič Jacob obrovskou radost – neustále děkoval Bohu i mně: „To víš, bílá tvář na ně silně zapůsobila, běloch tam nikdy nebyl, proto se nechali tak snadno ukecat...“ Vůbec to nemusel dělat, ale jeden malý zelený drahokam mi z ničeho nic věnoval pro dceru. Jenom tak: „Schválně si nech doma odhadnout cenu,“ pravil, „uvidíš, že řeknou tisíc dolarů.“

Tak uvidíme, ale i kdyby byla hodnota toho kamínku jen setinová, byla to od Jacoba velkorysost... Mám na něj ještě jednu silnou vzpomínku – když jsme se z lomu vraceli domů, najednou zabrzdil a začal couvat: „Musíme vzít toho chlapa,“ řekl. Ani jsem si nevšiml, že jsme minuli mladého muže, který sedí na nosiči jízdního kola, na klíně má mimino, ale to kolo tlačí po silnici jeho žena. „On má malárii,“ vysvětlil hned řidič, „jinak by se takhle vozit nenechal, navíc vidíš ty rozostřené oči; je mu zle, má horečku.“

A taky že jo – žena vysvětlila, že se právě vracejí z nemocnice, a tak jsme nemocného manžela i s dítětem dovezli až domů autem.

To Jacobovo velkodušné gesto se mi líbilo, ale ještě víc se mi líbí teď, když sedím v Kongu, je půl třetí ráno, venku bouřka (což bohužel pravděpodobně znamená jen těžce sjízdnou další cestu), a mně už u psaní asistuje poslední černoch, protože ostatní vytuhli na sedačce a křeslech dva až tři metry ode mě.

 

Nedobré vyhlídky do budoucna

Poslední tři dny jsem jel přes Kongo v jednom jediném kamionu. Ano, je to asi pěkná země, zelená, plná palem, řek, úžasných motýlů a pohádkových vesniček bez elektřiny – základy chýší jsou z nepálených cihel, střecha z nějaké slámy, uvnitř jen deka, na té se spí. Musím uznat, že jsou ty vesničky nádherně čisté, což bude za prvé tím, že jejich obyvatelé nemají co vyhazovat (pet lahev je přece poklad), a za druhé tím, že tady děti opravdu povinně pracují, holčičky od pěti let výše každodenně zametají okolí domku.

To je pěkné, ale ve mně pořád převládají nepříjemné pocity. 

Za tři dny jsem skoro nevylezl z auta, kde mi patřilo místo na bedně s nářadím, ale ujeli jsme jen 150 kilometrů. Neustále jsme někam zapadávali, co tři hodiny bylo třeba vyměnit pneumatiky nebo opravit motor, ale i když se jelo, tak nanejvýš patnáctikilometrovou rychlostí, jinak to na téhle cestě nejde...

Mnohem horší bylo zklamání z řidiče jménem Bernard, který mě před třemi dny nabral s velmi přátelským výrazem a celý první den se přátelsky i choval. Já ho zval na pití, což se snažím dělat vždycky, vyprávěli jsme si o dětech, o tom, jak mě navštíví v Česku, ale na druhý den večer zničehonic zastavil uprostřed divočiny a řekl, že musím za odvoz okamžitě zaplatit.

Myslel jsem, že žertuje, bylo to nečekané – kdyby normálně požádal, rád bych mu peníze dal, ale Bernard jednoduše změnil výraz; najednou se na mě tvářil zle a řekl si o padesát dolarů.

Dopadlo to podobně jako s policajty. Po hodině jsem cenu usmlouval na dvacet, ale tu hodinu bych nikomu nepřál, z Bernarda se stal padouch: „Kamarádství je jedna věc,“ řekl, „ale o peníze jde v životě především, zvlášť v Kongu. Buď je máš a žiješ, nebo chcípáš. Ty máš, protože jsi z Evropy, ani já chcípat nechci, takže naval.“

Vlastně jsem se na něj ani nezlobil, svým způsobem má pravdu. Navíc dvacet dolarů je za to šílené trmácení dobrá cena, ale bylo mi to celé líto. Mám pocit, že už v Kongu nebudu nikomu věřit. S nikým se nesblížím tak jako v předchozích třech zemích, odkud mi polovina řidičů píše vzkazy, jak moc drží palce.

O peníze jde především – budu si to pamatovat. Nějak Kongo přežiju, ale každé ráno to bude chtít ono hluboké nadechnutí: „A jde se do ringu.“

V téhle zemi mě čeká ještě tisíc dvě stě kilometrů, vůbec si to nedovedu představit. Deset dnů v kamionech?

Nic moc vyhlídka, už aby byla další země, ačkoli...

... mou další zemí bude druhé Kongo – ale to je třeba ke stopařům laskavější.

 

POMOHLI S CESTOU
 
Telefonické spojení se světem a datové připojení zajišťuje Tomáši Poláčkovi mobilní operátor O2 
Na cestu ho pojistila ČSOB Pojišťovna
Hlavním partnerem cesty je Pilsner Urquell
Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama