Západní Sahara: V ďáblově zahradě

Místo děje: Saharská arabská demokratická republika (SADR) na jihu Alžírska. Sedíme v klimatizované místnosti organizace SMACO, před námi visí ortofotomapy. Na stole vedle zneškodněné miny české výroby chladne čaj a vysoký muž, říkejme mu Bidi, ukazuje fotky. „Ta zeď byla reakcí na naše partyzánské výpady, kterým se Maročané během války nedokázali bránit. Ten nápad jim vnukli izraelští konzultanti, kteří krále přesvědčili, že jedinou cestou k udržení dobytého území je totální militarizace hranice.“

Bývalý voják a jeho kolegové nyní z administrativního centra SADR v Rabouni, což je jeden ze šesti kempů pro bezmála 200 tisíc uprchlíků, řídí čištění minových polí. Ptáme se na čísla. Organizace SMACO za čtyři roky zneškodnila z odhadovaných sedm milionů kusů munice pouhých sedm tisíc. „Nikdo s jistotou neví, kolik tam toho je. Maroko nekoordinuje s OSN, natož s námi. A proč taky, je to součástí jejich plánu, jak nás všechny pomalu usmažit v poušti,“ pousměje se Bidi hořce. Činnost organizace ještě komplikují občasné přívalové deště, které do vyschlých říčních koryt svádí nevybuchlé miny. Taková místa nakrátko rozkvetou, tím přilákají kozy a jejich pastevce – kočovné Sahařany, jež odmítají nárok na humanitární pomoc podmíněnou životem v táborech v Alžírsku. Mnozí tak za pobyt v takzvaném Osvobozeném teritoriu – území na východ od bariéry – platí životem.

Příběhy o padesáti letech utrpení může vyprávět již třetí generace uprchlíků z války o Západní Saharu. Ta vypukla v roce 1975 mezi Marokem a národně-osvobozeneckou frontou Polisario (viz. rámeček Vize Velkého Maroka a současnost). Jádro sporu však není dodnes uspokojivě vyřešeno, a to i přesto, že podle rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora v Haagu mají tito původní obyvatelé Západní Sahary nezcizitelné právo na ustanovení vlastního státu. Vítejte v poslední kolonii Afriky, jíž se přezdívá „ďáblova zahrada“.

Vyhlídky na spravedlnost

Dakhla má dvě tváře. Tou jednou je úsměv přístavního městečka s výnosným rybolovem a rozvíjejícím se turismem. Ústřice, windsurfing a písčité pláže čekají na objevení zmlsanými světoběžníky, kteří o Západní Sahaře dosud neslyšeli. Dakhla je ale také jméno nejvýchodněji položeného tábora v Alžírsku, kde žijí ti, kteří byli nuceni pobřeží Atlantiku opustit. Prostředky, s nimiž tu Sahařané žijí, jsou mírně řečeno skromné – každá z institucí operuje v režimu chronického nedostatku.

V roce 2015 postihly Dakhlu vytrvalé deště, které zničily domy z nepálených cihel téměř tisícovce rodin. I když byl guvernér Salek Hasana s podporou UNHCR schopen rychle reagovat a poskytnout stavební materiál na obnovu, polovina lidí se odstěhovala. Výsledkem jsou prázdné ruiny. Uprostřed této scenérie jsme mluvili se dvěma muži středního věku, tím prvním byl vedoucí místní rozhlasové stanice, který nechtěl uvést své jméno. „Každý je připraven na válku, protože co nám vzali silou, může být vráceno pouze silou. Raději proměníme tohle místo v hrob, než abychom se vzdali a odešli.“ S odhodláním porušit příměří z roku 1991 a vrátit se k vojenskému řešení se setkáváme opakovaně. Šoková terapie má být odpovědí na mizivý zájem médií a pasivitu OSN ve věci uspořádání referenda o budoucnosti Západní Sahary. Týž den nás čeká ještě audience u guvernéra Saleka Hasany. Ten násilí odmítá a prohlašuje: „Pod palbou by mělo být svědomí bohatých zemí, které dnes z obchodu se zdroji Západní Sahary ilegálně prosperují.“ Nemá na mysli zdejší ústřice na evropských stolech, ale především globálně významné zásoby fosfátu, které využívá zemědělství vyspělých zemí. „Je zřejmé, že Maroko nemá na uspořádání referenda žádný zájem. Naopak. S podporou Francie a Španělska hraje marocký král o čas,“ upozorňuje guvernér.