Kompletní reportáž Tomáše Poláčka z Českého Krumlova si můžete poslechnout zde. 

...

Teď máme deset hodin dopoledne, slunce se dostává do nálady, a s ním i Kúča – intelektuální mánička undergroundového typu, čtyřiapadesátiletý šéf nejslavnější českokrumlovské kapely Bratři Karamazovi a charismatický poloalkoholik, co právě ve své chatce dobalil snídaňového jointa. „Krumlov?“ Zapálí si a mávne rukou směrem k východu: „Z toho jsem se stáhnul, je to deset let, Krumlov je totiž strašně chlastací; aspoň já jsem se tam málem uchlastal...“ 

A s Kúčou taky většina jeho party – ne nadarmo se v Českém Krumlově (vzdáleném půl druhého kilometru vzdušnou čarou od chatky tady v Dobrkovicích) těmhle máničkám říkává „Alkajda“. 

Sedneme si na verandu, pět metrů před námi projede vlak. „Na to si snadno zvykneš,“ prohlásí Kúča, odpálí onoho špeka a otevře lahváče: „Desítka,“ uklidňuje. „Čtyřikrát jsem byl na kapačkách s náběhem na delirium. Pak jsem se nastěhoval sem za město, a to bylo nejlepší rozhodnutí. Jako terapii jsem vzal kolečko a svážel šutry z okolí, což je určitě lepší než chodit na houby, protože šutr na rozdíl od hub najdeš vždycky...“

Před deseti lety už podle Kúči nebyl Český Krumlov k žití: „Tehdy se už tak dost divný město definitivně změnilo ve skanzen, což se dalo logicky čekat, protože je fakt pěkný a v intencích tržního mechanismu,“ mrkne na mě, „by ho byla škoda neprodat, ne? Dneska už Krumlováci nemůžou jít do centra ani na oběd, protože je to tam dražší než v Praze...“

Přerušuju ho. Včera jsem měl uprostřed centra smažený květák s bramborem za sto dvacet, tatarka nechyběla.

Kúča odfrkne, že „v Kájově si dáš květák za sedmdesát i s polívkou,“ a pokračuje v kritice: „Ale hlavně je Krumlov prokletej, zaprděnej, dodržený slovo je tam vzácnost...“ Vzpomínkami se vrací na počátek sedmdesátých let, kdy se sem na jih přistěhoval z Teplic: „První, co jsem ze stěhováku zaznamenal, byl parádní hrad, a hned vzápětí mě praštil do nosu smrad z řeky; jako játrová paštika. Po hladině Vltavy plavala pěna z Větřní, kde byly papírny. Fuj… Se zdejšíma klukama jsme se domluvili, že pojedeme na výlet, vlak jel v osm ráno, já běžel tři kiláky na nádraží, abych stihl odjezd, ale nikdo z kluků tam nebyl. Nikdy. Vždycky jsem se musel vrátit, vzbudit je, vynýst s něma koš, uklidit jejich pokojíky, až pak se jelo...“

Celé dětství a mládí bydlel Kúča na sídlišti a byl rád: „I centrum se mi líbilo, ale taky jsem viděl, jak je špinavý, dobitý, po vyhnání Němců vyrabovaný, a jak říkám – prokletý. Prokleli ho ti Němci, když šli pryč.“

V letech osmdesátých si vysimuloval modrou knížku (diagnóza schizoidní psychopat) a taky dostal podmínku. Hrál už tehdy na španělku po hospodách, psával vlastní písničky a jednu o tom, že „kdo chce mít silu na Ivana, musí si pozvat Sandokana nebo pana Reagana“, kdosi napráskal. „No jo, bylo to tu prolezlý bolševikem, i v tý naší partě mániček se našel bonzák...“ 

Z kraje devadesátek založil skupinu Bratři Karamazovi, hrálo se a nonstop kalilo, hospody bývaly rozjeté a plné. „Ani nevím, jak se to stalo, ale postupně nás z těch krumlovskejch hospod začali vyhazovat. Pijete jen pivo, říkali, a děláte bordel! Což je pravda – přibývalo turistů a my hospodám nedělali dobrou reklamu. Navíc já jsem se opravdu málem uchlastal, protože Krumlov je velký lákadlo, vylezeš z baráku a alkohol všude. Až tady, kus za městem, jsem z toho vypadl. Píšu knížky, kreslím, jednou za měsíc vyrážíme hrát s kapelou...“

A jak to podle Kúči dopadne s Krumlovem? „Ještě pořád tam mám místa, která mě baví,“ balí další zklidňující cigaretu, „kde si dám pivko, sednu k řece, poslouchám jez… Ale jestli si mám tipnout, tak to město rozprodáme na šutry – každej zdejší občan si bude moci krumpáčem urazit kus Krumlova a prodat ho turistům, kteří si to odvezou do Číny. Ale neboj,“ loučí se optimisticky: „Budou tak hodní, že nám tady za odměnu postaví plastovou náhražku!“

Ahoj, nechceš po čuni?

Pod Plášťovým mostem nabízejí jehovisté časopis Strážná věž v čínštině, japonštině i korejštině, ale já dostal u Kúči chuť na čepované, tak spěchám do centra. Zasednu v hospodě U Bejka a pozoruju vodáky, kterak plácají pádly o hladinu Vltavy: řach!

Bejk sídlí v Linecké ulici a ve stejném domě, jen o patro výš, žije překladatelka Petra Lewis, která si zašla dolů na cigáro, tak se dáme do řeči právě o vodácích. „Není to s nima jednoduchý,“ povídá Petra, „před pár dny jsme tady naproti přes řeku dostali s manželem po čuni.“

Podívám se na ni pozorněji – solidní překladatelka z angličtiny, čerstvá padesátnice. „Po čuni?“

„Jo,“ přikývne. „Vodáci tu vyndavají čluny na břeh a semtam jimi zatarasí celý chodník, což je pro maminky s kočáry, ale i pro mě se třemi psy potíž. Párkrát jsme s manželem ty lodě poposunuli směrem k vodě, a když jsme to udělali posledně, nalití vodáci se na nás vrhli – dostala jsem ránu. Manžel, mírný muž původem z Walesu, mi šel pomoct, tak ho shodili na zem a začali rubat, zavolala jsem městskou policii, ale strážník začal řešit mě: Nezvyšujte hlas a nehrabte na cizí lodě!“

Petra Lewis proti vodákům nikdy nic neměla, ale teď se těší na září, kdy z Vltavy zase zmizí. Pouští mi video z tohoto týdne – ve čtyři ráno jde banda ožralů za strašného řevu její ulicí, od řeky směrem ke kempu. „Až takhle hlučný to nikdy nebývalo,“ tvrdí Petra, „a ani nemohlo být – dokud ve městě žila spousta lidí, tak bychom nevystrčili hlavu z oken jenom my, ale celá ulice, chlapi by vyběhli ven a nějak těm ožralům domluvili. Ale dnes? Dnes jsou v okolí penziony...“

Je zajímavé, jak tady všichni rodáci střední a starší generace vzpomínají na zápach z komunistických papíren. „Za mého dětství,“ rozpovídá se Petra, „byl Krumlov smradlavá díra, navíc v centru bydleli hodně Romové, zdejší baráky byly v horším a horším stavu, ale centrum žilo. Když jste šel ulicí,“ vzpomíná, „z oken byla cítit vůně chystaných obědů. Potkával jste děti, jak jdou s aktovkama ze školy, to dnes už není. V sezoně sem přijíždějí autobusy hlavně asijských turistů, kteří město zaplaví, a k večeru se to tady zas vyprázdní...“

Při pohledu na řeku si vzpomene ještě na jeden detail, svědčící o konci onoho romantického Krumlova: „Tradiční místní zábavou takhle v létě bylo, že jsme vzali matračky, duše, a protože řeka tvoří meandr, plavili jsme se po městě – na konci stačilo přeběhnout kousek pevniny a jelo se zas další kolečko. Dnes už to nejde. Ten kousek pozemku, kudy jsme přecházeli, uzavřel soukromník; je tam plot. Škoda. Tohle byla poznávací znamení Krumlova. Kvůli tomu se tady lidi typu mého muže nadšeně zdrželi a nakonec třeba i zůstali...“

Při oné nedávné šarvátce na Petru jedna vodačka zaječela: „Jestli se vám nelíbí, že tady jsme, tak se přestěhujte do Mostu!“ A Petra o tom začala přemýšet. Ne přímo o Mostu, ale o čemkoli jiném, než je Krumlov. „Děti mě překvapily, protože řekly, ať na to zapomenu, protože tady je náš domov, a asi mají pravdu. Nejspíš jsem teď přetažená z toho, jak vrcholí sezona a vodáci s Asiaty na nás hrajou přesilovku. Brzy bude líp – třeba listopad je tady strašně fajn.“

Vzpomínka na hipíky

Kdo prochází přeplněným Latránem směrem k zámku, ten si Krumlov zamilovat nemůže: „Haló, lidi, já chci projít!“ Jenomže najednou na vás odněkud seshora zavolá veselý hlas muže se štětcem, a hleďme, toť slavný ilustrátor Jindra Čapek – obraz má rozkreselený, ale teď si chce pokecat, a tak za ním vyšplháme na terasu. Pod sebou střechy celého Krumlova, kterému je najednou vše odpuštěno, protože tohle je výjev tak dokonalý, že vidět jenom fotografii, člověk by neuvěřil v její pravost.

Jindra Čapek je duševně velmi mladý muž, ale v občance má datum narození 1953 a v létě roku devětašedesát s rodiči emigroval do Švýcarska, načež odešel studovat malbu do Německa a domů se vrátil až roku 1996 – však ho nechme vyprávět: „Bydleli jsme v Budějovicích a v šedesátých letech často jezdívali vlakem do Krumlova, který mě fascinoval, hlavně hrad a zámek – zatímco Budějovice jsou na rovině, tohle město je vertikální, zámek stojí uprostřed něj na skále. Když jsme vyrazili na prohlídku, tak nikde žádní cizinci, jen pár Čechů. Šlo se temnými komnatami, najednou začala letní bouřka, blesk!, a portréty starých šlechticů jako by ožily… Všechno bylo ponuřejší než dnes, v tom bylo kouzlo.“

Následovala emigrace, první ilustrované bestsellery, Jindrovi bylo na Západě skvěle. „Jenže moje česká milenka chtěla do Prahy na univerzitu a já byl na volné noze, tak jsem souhlasil.“ 

Když láska zeslábla, Jindra Čapek si uvědomil, že ho Praha druhé půlky devadesátých let štve: „Teprve nedávno jsem přijel ze světa, kde když jdete přes přechod, tak se není třeba obávat, že vás nějaký řidič zabije. Ze světa, kde nejsou frustrované ksichty. V pražském metru byli všichni nasraní, ta atmosféra mě deprimovala. Ale udělal jsem si výlet do Krumlova a městečko bylo plné hipísáků, mnohdy cizinců, Američanů. Mejdany trvaly několik dní a pochopitelně jsem poznal spousty holek...“

Jindra si tu nakonec našel (druhou) manželku, se kterou má dvě dnes už pomalu dospívající děti. „A tak se stal z Krumlova domov,“ shrnuje.

Byt s ateliérem má nádherný a platí za něj rozumný nájem městu: „Asi sedmnáct tisíc měsíčně, ale za dvě stě čtyřicet metrů, to je dobrá cena, ne?“

Když sedává na terase, turisty ani žádné jiné problémy dole na ulici nevnímá. „To víte, že si často vzpomenu na hipíky z devadesátek, protože já sice nemám nic zásadního proti Číňanům, ale jsou to stáda lidí, kteří nic neutratí, chrchlaj, mlaskaj, řítí se městem jak lavina a jsou schopní vás povalit. To víte, že i já mám nejradši zdejší zimu, kdy napadne sníh, rozhostí se ticho a svítí staré lampy, což je atmosféra jak na obrazech od Schikanedera. Ale vlastně mám tohle město rád vždycky. Kromě turistů se tu vyskytují taky sousedé a kamarádi, jinak bych tu nebyl. Umím čtyři jazyky, mám německý pas, žít můžu kdekoli, ale zatím se stěhovat nechci.“

V cikánské jizbě

Český Krumlov provází špatná gastronomická pověst – zdejší restauratéři nemají důvod útočit na michelinskou hvězdu, když vaří obvykle pro turisty, kteří přijeli poprvé a naposledy.

Na druhou stranu, solidně najíst do dvou set korun se v centru dá, například halušky v Cikánské jizbě získávají sedm hvězd z deseti. Uvařila je Věra Kotlárová, spolumajitelka této restaurace v Dlouhé ulici, ale upřímně řečeno, víc než oběd na talíři vnímám slova jejího muže, sedmapadesátiletého Milana Kotlára; prvního romského workoholika, jehož v životě potkávám. 

„To víte, že mám Krumlov rád,“ začíná, „ale...“ Rodina Milana Kotlára se do krumlovského centra přistěhovala roku 1968 ze slovensko-polských hranic: „Krásná příroda, ale chudoba. takže příjezd sem byl pro mě šok. Všude auta, zatímco tam u nás jenom traktor, koně a krávy. Na Slovensku jsme měli chalupu z trámů a v ní pec na chleba, tady byla elektrická trouba a bojler.“ 

Historickým jádrem Krumlova tehdy skutečně zněla romština stejně často jako čeština. „Bydlelo nás tu nějakých sto dvacet romských rodin, ale míchalo se to s bílými, nepamatuju si žádné problémy.“

Výjimečnost města si mladý Milan Kotlár neuvědomoval. „Vůbec – a za totality takhle nepřemýšlel nikdo, všechno bylo otřískaný.“

Našel si zdejší rodačku Věru a po vojně začal pracovat coby topič v mlékárnách, kde plánoval zůstat do důchodu, ale přišel, ehm, jaksi převrat, že.

„Romové odsud odešli na sídliště, protože byli hloupí. Měli předkupní právo na baráky, v nichž bydleli, ale chyběly jim prachy, nerozuměli tomu, a s úlevou řekli, že půjdou do nabídnutého paneláku, kde se nemusejí o nic starat. Já jsem tenhle dům (ve kterém se narodila manželka) roku 1993 koupil. Stál dvě stě sedmdesát tisíc, při mém platu tři a půl to byla astronomická cena, tak jsem šel do Komerční banky, kde ale viděli Roma a hned mi ukázali dveře. Začal jsem jim nadávat do komunistů, oni mně do cigánů, já řekl, že bez půjčky neodejdu, no nakonec mi po spoustě nervů půjčili.“

Kotlárovi v přízemí svého domu vybudovali hospodu, která brzy získala věhlas. „Ale kdybych mohl vrátit čas o pětadvacet let,“ tvrdí Milan, „zdrhal bych pryč z hospody i z centra. Vždyť čeho jsme se dožili? Života ve městě, kde nemůžu zaparkovat auto a kde je problém vyhodit odpad. My tu už čtvrt století pracujeme dennodenně sami ve dvou, máme vážně postiženého syna na vozíku, známí z okolí už odešli, všichni si koupili byty nebo postavili baráky, každej jde pryč, i v té hospodě je smutněji...“

Ptám se, co tady Kotlárovy drží. „Tohle,“ rozmáchne se Milan přes půlku Cikánské jizby. „Zatím. Ještě třináct let a jdu pryč. Taky jsem postavil barák, takže jsem do sedmdesáti zadluženej, ale až to splatíme, konec.“

Manželka ho od výčepu žádá: „Skončeme to hned!“

Milan si dá čelo do dlaně: „Měli bysme, jinak to snad skončí rozvodem. Jenomže mně je teprve padesát sedm, nejsem zvyklej sedět doma na prdeli a flákat se, tak co mám dělat?“

Atmosféru uvolní příchod jedenáctiletého vnuka Petra, který nedávno dotočil hlavní roli ve filmu Nabarvené ptáče. „Já chci žít navždycky tady,“ upozorňuje prarodiče, „a jestli je nějaký problém s penězma, tak řeknu Vaškovi Marhulovi, ať mi dá aspoň megu!“

Jak bojovat s povrchností

Slovo rozvod není radno brát na lehkou váhu, jak mi potvrzuje setkání v Dlouhé ulici – devětapadesátiletý Jiří Bloch tu vlastní část domu, ve kterém nabízí ubytování, a protože je taky památkářem, vypadá jeho penzion jako muzeum stavebních dějin Českého Krumlova.

Pozve mě na klidnou, běžným turistům neviditelnou zahrádku mezi barákem a mlýnským náhonem, kde je nádherně. „Majitel vedlejšího domu má na kontě miliardu dolarů,“ vypráví Bloch, „chce si tenhle náš plac koupit, rozšířit vlastní prostory a dělat tady kavkazský šašlik, ale my se z něj nezblázníme, šašlik tu nebude...“

Než se dostaneme k termínu „rozvod“, vraťme se ke svatbě. „My s manželkou bydleli v Praze na Synkáči, táhlo nám na třicet, byli jsme oba začínající učitelé a moc si přáli chalupu, tak jsme koupili domek v centru Krumlova na Parkáně. Podobných romantiků z Prahy sem mířilo víc – nemovitosti byly v otřesném stavu a například náš dům stál jen pětatřicet tisíc.“ O podnikání nikdo nepřemýšlel, ale po revoluci si tihle mladí a chytří majitelé domků uvědomili, že nejspíš vyhráli jackpot, začali podnikat, například Jiří Bloch brzy rozjel krčmu U dwau Maryí. „Měli jsme historicky jedinečnou možnost startu, ale na druhou stranu jsme se skoro všichni rozvedli, protože nám nikdo neuměl poradit, jak zkombinovat to nové podnikání s rodinou a výchovou dětí...“

Každopádně první léta po převratu byla úžasná: „Jezdili sem hlavně Rakušáci nebo Bavoři, které město skutečně zajímalo, a navíc byli velkorysí: Na, tady máš pětimařenu za párek!“ 

Dnešní asijská klientela lehce vytáčí i Jiřího Blocha: „Ti lidé jsou mírní,“ říká, „pokorní, ale nemají čas uchopit detail. Mně vlastně bere jejich povrchní styl cestování energii – nemají obvykle elementární znalosti, nevědí, kdo byli Habsburkové, neznají pojem gotika… Oni se opravdu jen vyfotí a zmizí, což je neštěstí dnešního Krumlova.“

Dá se s tím něco dělat? Jiří Bloch doufá, že ano, jenomže zároveň nemá rád regulace, a tak se to skoro bojí vyslovit nahlas. „Já bych už klidně nějak redukoval počet autobusů, které vozí tyhle rychloturisty. Stojíme přece o ty dlouhodobé nebo o ty, kteří půjdou za kulturou – ani by mi nevadlo, kdyby si turisté povinně museli pořídit vstupenku do některých kulturních institucí, bylo by to síto. Zůstal by ten, kdo má o něco zájem. Zatím jsme v situaci, kdy z turistů profitují hlavně stánky s trdelníkem.“

Jiří Bloch sám za sebe bojuje tím, že nenabízí ubytování na jednu noc, ani na dvě většinou ne, ideálně na tři. 

„Pořád mám snahu lidi trochu vychovávat. Přeju si být s těmi, kteří chtějí město poznat – a odfiltrovat ty, pro které má být Krumlov jenom zářezem na cestovatelské pažbě.“

Foto s válečkem na nudle

Na konci Krumlova hned vedle silnice na Lipno spatříme starý grafitový dům a vedle něj podnik jménem Museum Czech Underground – hospodu s několika bigbítovými koncerty měsíčně, hlásící se výzdobou například k Plastic People, Franku Zappovi a samozřejmě k antikomunismu. „Nejsme hospoda,“ podává mi zdejší šéf Bedřich Pingitzer „hrnec“ kvasnicového, „ale klubovna.“

Chápu. V dnešním Krumlově je několik kluboven. V klubovnách není zakázáno kouřit.

Klubovna Underground je rozhodně ze všech nejlepší – Béďa si s každým vypráví klidně až do svítání, sedává se uvnitř, venku anebo na prahu, záchody jsou pečlivě vytapetovány stránkami z Rudého práva, hlad zasytí utopenci, všechno za ceny velice přívětivé.

Bedřichovi bude v říjnu dvaašedesát let a vypráví neuvěřitelné příběhy: „Představ si, že já získal živnost už roku 1988, hned poté, co odjel z Československa Gorbačov a komunisti vydali vyhlášku 1/88 – rok před revolucí jsem měl vlastní podnik, Vodáckou baštu u Fíka.“ 

Ovšem Béďa byl taky muzikant („na Portě ’78 jsem hrál s Wabim Ryvolou“), odmalička sestavoval krystalky, a tak se stala na jaře roku 1995 zvláštní věc: rozhodl se zahájit na krátkých vlnách vysílání oficiálního rádia Krumlov: „Spustit mi ho sem přijela herečka Meryl Streepová...“ 

Slyším dobře?

„Byla zrovna v Česku, doslechla se o magorovi, kterej zahajuje vysílání rádia na takhle malým městě, Havel ji nějak navedl a ona přijela – strávili jsme spolu v Krumlově moc pěknej večer.“ 

Hmm…

 „A jakej pocit,“ ptám se, „máš z rodnýho Krumlova dnes?“

Béďa už žádné kouzlo necítí: „Podle mě zmizelo. Do centra skoro nechodím; víš, jak se mu tady říká? Japkovej sad. Kvůli tý spoustě Japonců. Já mu tak neříkám, jsem tolerantní, ale k něčemu se ti přiznám. Občas přeci jen jedu do centra na kole a v posledních letech se mi do cesty pletou ty nesmyslný selfie tyče. A mě ti někdy napadne, že bych mohl nabrousit dlouhej nůž a udělat tuf-tuf-tuf. Podobně, jako jsme při lampionových průvodech za bolševika stříkali na lampiony benzinek. Opravdu mívám chuť posekat ten les tyčí, ale na druhou stranu chápu, že vedle sebe na fotku ten náš váleček na nudle nějak dostat musej, že to není snadný.“

Termínem „váleček na nudle“ myslí Bedřich zcela jistě krumlovskou zámeckou věž.

Gorila umírá, ať žije kafe

Během jediného odpoledne poznávám podnikatele, který Krumlov po letech práce opouští, ale zároveň i podnikatelku, která sem ve velikém stylu přichází.

Končí Pavel Vlasák, majitel známé rockové hospody jménem Gorila v Linecké ulici. „Byl jsem tu šestnáct let,“ shrnuje, „a to kvůli stárnoucím rodičům, kteří udělali tu bláhovost a přestěhovali se sem na stáří, ale posledního srpna končím; tuny lidí se už sem chodí loučit se svojí srdcovkou. Mě to ale nedojímá, těším se na novou Gorilu v Praze. V Praze jde totiž všechno nahoru, lidí v hospodách přibývá, kdežto tady už jen a jen ubývají. Jo, je to tady hezký. Zpočátku jsem chtěl dokonce pokorně poprosit, jestli bych se nemohl stát Krumlovákem, ale dneska už vím, že se tu necítím doma. Protože Krumlov to nějak pohnojil. Dopustil vybydlený centrum – to nesmíš. Místní říkají, že je centrum Prahy vybydlený taky, ale zatoč do vedlejší ulice, kde je dobře!“

Jistě, stará Praha je mnohem větší a vzdušnější, ale i v centru Krumlova stačí zatočit, například z Radniční do Masné ulice, a tam… V čísle 130 dnes otevírá překrásná a ambiciózní kavárna – zdejší kafe dostává deset z deseti.

Nejkvalitnější suroviny. Nádherný design. První dny tu obsluhuje nejlepší česká baristka pro letošní rok Nataša Juklíčková, ceny jsou přiměřené kvalitě, ale na Krumlov to je pravděpodobně risk: „Nebojíte se?“ ptám se majitelky (spolu s manželem, samozřejmě) kavárny i celého domu Petry Hanákové, která už čtyři měsíce navštěvuje kurzy baristiky, aby mohla připravovat kávu sama, což obdivuju.

Nejdřív se dovídám, že je Krumlovačka – před čtyřiačtyřiceti lety se narodila pět minut pěšky odtud. Celý její příběh je zajímavý: „Prožila jsem tu dětství, ale pak jsem se rozletěla do světa – učila jsem například na katedře filmové vědy, měla jsem možnost žít ve Státech nebo v Paříži, jenomže potom jsem, před třemi lety, v podstatě vyhořela. Uvědomila jsem si, že současná akademická sféra je v humanitních vědách úplná pakárna, s manželem jsme se rozhodli začít žít zdravě a pro ten účel koupit chalupu za Prahou...“

Abych to zkrátil – původně si mysleli na malé Kokořínsko, nakonec skončili tady v Krumlově s mnohonásobně vysokou investicí.

„Tenhle dům byl jako po zemětřesení, vybydlenej, vařily se tu drogy, strašnej smrad, měsíc jsme to vyklízeli, i když uvnitř vlastně nic nebylo. Ale nakonec jsme přízemí nějak opravili, rok a půl hledali nájemce a… nic. Lidi chodili, že by tady chtěli smažit kuřata, ale my stáli o kavárnu, do jaké bychom sami rádi chodili. Nakonec to dopadlo, jak nejspíš muselo – chtěli jsme to tu mít až na důchod, ale spoustu času budeme v Krumlově trávit už teď...“

Petra si nevybrala lehkou cestu: „Vždyť uvidíme,“ nechce se stresovat, „jak to dopadne. Mám ale pocit, že když mě něco hodně baví, tak to musí šlapat.“

„Přesně,“ vstupuje do kavárny jakýmsi zvláštním štěstím zářící sousedka z domu hned naproti a představuje se jako Gábina Miglová. „Nesu vám zelnou polívku, navařila jsem pro celou ulici. A máš pravdu, Péťo – bude to šlapat. Jestli zpočátku ne, tak my ti pomůžeme.“

Zírám na ni. „Nejseš ty brigádnice, která hraje za honorář pěkný sousedský vztahy v mrtvým Krumlově?“

Vyprskne smíchy. „Ne. Krumlov není mrtvý, ale perfektní město; jen to občas někdo nechce vidět nebo nevidí. Dej si tu polívku taky – a pak se zastav u mě v obchodě na domácí perník anebo excelentní zelňáky!“

Vysvědčení pro Krumlov

Po čtyřech dnech bloumání, okukování a tlachání se přikláním k názoru, že Krumlov je příjemné město s vysokým procentem zajímavých, šikovných a chytrých lidí, ale vrcholem pobytu je pro mě teprve setkání s Gábinou.

„Myslela jsi vážně,“ nechávám si zopakovat, „že se ti tu žije dobře?“

„Jasně,“ začne svoji ódu na radost ze života: „Z Masné to mám všude kousek, dojdu si pro rohlíky do Jednoty, pozdravím souseda ve vinotéce, s kamarádkama skočíme do kavárny, všude jsou nějací známí; okna mívám otevřená celou noc a nic mě neruší, protože Masná je bokem a nejezdí tu auta, no a když chci do práce, mám to pět minut na první nádvoří, v našem obchodě to nádherně voní perníkem, zaměstnáváme pět lidí, které mám ráda, a kteří mají rádi mě, takže nechtějí nikam odcházet...“

Gábina vypadá, že to myslí vážně: „Krumlov je  perfektní, máme se tu dobře. Dáš si k těm zelňákům medovinu?“

O pět minut později budu o něco moudřejší – řekne mi totiž svůj příběh.

„Je mi třiačtyřicet,“ říká, „a myslím, že jsem lidi měla ráda vždycky. Tak třeba na Štědrý den dělávám každoročně pětatřicet litrů thajské krevetové polívky a pak začne den otevřených dveří, kdy všechny obsloužím; to mi dělá největší radost… Nicméně před osmi lety se stalo ještě něco – vyrazili jsme ve velikém mercedesu na lyžařský závody, já, jediná ženská mezi osmi chlapy, jsem se odepnula a nalívala jim čaj, auto dostalo smyk, já vypadla bočními dveřmi a ono na mě spadlo: tři a půl tuny. Lékaři řekli, že nemůžu přežít – měla jsem mimo jiné sedmdesát čtyři zlomených kostí, navíc rozdrcený pánevní kruh, což bylo třeba operovat šestnáct hodin v kuse, a spousta operací následovala. Devět měsíců jsem ležela, než mě posadili. Nemohla jsem vídat syna. Celkem rok jsem byla na vozíčku...“

Měla prý dost času přemýšlet o budoucnosti. Vždy se našel dobrovolník, který Gábině předčítal anebo obracel stránky, a v jedné z knih se dočetla o řádu celestinů, kteří pěstovali včely, stáčeli med a vyráběli perník. V tu chvíli se rozhodla, že až začne chodit, bude vytlačovaný perník vyrábět v Krumlově taky.

A vyrábí. V obchodě hraje docela potichu poslední deska Františka Segrada, všechno voní medem. Chodívají sem bohatí turisté i obyčejní Krumlováci ze sídliště. Gábina se s každým baví, občas dává něco ochutnat. Vlastnoručně dělané perníky, čokolády, marmelády… Obchod je na luxusním místě a za nájem se platí čtyřicet tisíc korun měsíčně, ale ona mě už nepřekvapuje: „Jasně že vyděláváme. Já jsem spokojená a ostatní holky taky...“ 

Dostávám od ní perníkové srdce – až později mi dojde, že se to mělo stát naopak.

Krumlov je opravdu okouzlující město, už to vím jistě.

Někdy stačí potkat pár lidí…