Kauza

Zemřeli, zapomeňte. Padesát let od invaze 1968

05 / 08 / 2018

Byly to mámy od dětí i lidé, kteří se snažili uprchnout. Zemřeli kulkou vystřelenou okupačním vojákem či pod koly sovětského vozidla. Kvůli okupaci ze srpna 1968 se umíralo také v následujících letech: střílelo se při protestech roku 1969, za normalizace lidé zahynuli při nehodách i rukou vraha – sovětského dezertéra. O ničem z toho se však až do pádu komunismu nesmělo hovořit.

Byly to mámy od dětí i lidé, kteří se snažili uprchnout. Zemřeli kulkou vystřelenou okupačním vojákem či pod koly sovětského vozidla. Kvůli okupaci ze srpna 1968 se umíralo také v následujících letech: střílelo se při protestech roku 1969, za normalizace lidé zahynuli při nehodách i rukou vraha – sovětského dezertéra. O ničem z toho se však až do pádu komunismu nesmělo hovořit.

Že už ho nic dobrého v Československu nečeká, bylo Jaroslavu Páníkovi jasné pár dnů po invazi armád vedených Sovětských svazem. V srpnu 1968, ve svých osmatřiceti letech, se rozhodl uprchnout ze země. Jeho pokus o emigraci však ukončil obrněný transportér sovětské armády. Narazil do auta, v němž Jaroslav Páník jel – a usmrtil ho.

 

Reakční živel

Jarka, jak mu v rodině říkali, měl z hlediska komunistického režimu závadný „buržoazní původ“ a byl politicky nespolehlivý. 

On, sestra Hana i jejich rodiče žili koncem šedesátých let v Praze – rodina však pocházela z Rokycan u Plzně a právě tam po komunistickém převratu v únoru 1948 přišli o všechno. O obchod, cihelnu, pozemky i svůj dům. Rodiče to velmi zasáhlo, dostali jen minimální důchod a žili ve společné domácnosti u dcery Hany, Jaroslavovy starší sestry. 

Jaroslav Páník se po válce začal učit v plzeňské firmě bratrů Albína a Karla Münzera. Za války sloužili jako českoslovenští vojáci v britské armádě, předtím se jim za dramatických okolností podařilo utéct z Hitlerem obsazované Evropy. Jejich židovští rodiče byli zavražděni s tisíci dalšími lidmi při masakru v nacisty spravovaném ghettu Izbica na východě současného Polska.

Praxi obchodního učně Jaroslava „Jarky“ Páníka ovšem narušil nástup komunistů k moci. Albín i Karel opět opustili zemi – první utekl do Kanady, druhý odešel do nově vznikajícího státu Izrael. Čerstvě plnoletý Jarek zůstal v Československu s rodiči a sestrou Hanou. 

Jako syna živnostníka a mladého brance na něj čekal povolávací rozkaz k povinné vojenské službě u „pétépáků“ přezdívaných také černí baroni. Na rozdíl od humorně laděného stejnojmenného filmu šlo zkraje padesátých let o kárné vojenské tábory nucených prací. Jarka musel do těch nejtvrdších, do hlubinných dolů na Karvinsku. Z nich si odnesl poničené zdraví a po opakovaných zánětech ledvin následovaly i operace. Místo kariéry obchodníka nebo podnikatele na něj čekaly v padesátých letech jen nekvalifikované práce pomocného dělníka a skladníka. 

V této době asi začal myslet na útěk, o čemž se neopatrně zmiňoval v dopisech svým přátelům v emigraci včetně Karla a Albína Münzerových. To se mu také stalo osudným. V roce 1962 jej zatkli a po půlroční vazbě v neveřejném procesu odsoudili na pět let za trestný čin „pokusu o vyzvědačství“. Podstatou mělo být to, že chtěl do západního Německa poslat svému známému-emigrantovi čtyři fotografie, na nichž byli údajně zaměstnanci ministerstva vnitra. Podle dobového rozsudku šlo sice o několik let staré fotky, ale pro cizí zpravodajskou službu byly prý stále cenné. Jaroslav Páník také údajně věděl, že adresát pracuje jako agent cizí rozvědky. 

Podle výzkumu Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) se tehdy Jaroslava Páníka snažila získat komunistická Státní bezpečnost ke spolupráci kvůli jeho kontaktům a znalostem cizích jazyků. Když se ale, jak si tajní policisté zapsali do poznámek, projevil jako „reakční živel a nepřítel zřízení“, splnili estébáci své hrozby. Předhodili jeho případ tehdejší „spravedlnosti“. V očích předsedy soudního senátu Vladimíra Podčepického mu přitížilo i to, že v korespondenci s bývalým šéfem Albínem Münzerem „pomlouval poměry v naší republice, vypichoval drobné nedostatky a přeháněl i své potíže“. „Také se nechal vyfotit za mříží, aby naznačil, že v naší zemi prý není svoboda,“ píše v rozsudku ze 17. září 1962 předseda senátu Vladimír Podčepický, jinak také jeden z nejznámějších soudců-katů z dob politických procesů padesátých let. 

Ve vězení v Ruzyni a Leopoldově strávil Jaroslav Páník tři roky. Ven se dostal při amnestii vyhlášené u příležitosti dvacátého výročí osvobození Československa Rudou armádou: šlo o jednu z posledních vln propouštění politických vězňů odsouzených v předchozích letech. 

Atmosféra v Československu se pomalu měnila, on však práci sháněl těžko. Nakonec pracoval jako balič zboží v obchodním domě Bílá labuť za 611 korun československých měsíčně. Později přešel do oddělení koberců. V roce 1968, kdy přišlo zásadní uvolnění poměrů a také relativně svobodná diskuse o zločinech předchozí éry, měl Jaroslav Páník blízko k soudní rehabilitaci – ale čekat na ni nechtěl.

 

Od nehody ujeli

Krátce po invazi pěti armád zemí Varšavské smlouvy 21. srpna 1968, které přijely zabránit „kontrarevoluci“, jíž měl být československý pokus o reformu socialismu, se Jaroslavovi ozval z Kanady bývalý zaměstnavatel Albín Münzer. Říkal, že už nemá čekat, dokonce mu koupil letenku, jež na něj čekala na letišti ve Vídni. Ve zmatku a bezvládí, které po invazi nastalo, bylo nejtěžší dostat se k západním hranicím; pak už se dalo jít volně, hranice byly v důsledku celonárodního odporu vůči okupaci a kolapsu pohraniční stráže volně průchodné i bez dokladů. 

Jaroslav Páník se tedy domluvil se svým známým taxikářem Lubošem Stojcem, že vyrazí do Rakouska. Jako třetí s nimi 28. srpna 1968 cestovala Eva Sládková.

Okolo sedmé večer se blížil taxík značky Volha po „staré“ silnici na České Budějovice k lesní křižovatce „U Sloupu“. Hlavní zde kříží vedlejší silnice spojující Hlubokou nad Vltavou a Lhotice. V jižních Čechách jde o jednu z nejznámějších křižovatek smrti. Dnes tu jsou výrazné stopky, dvě zrcadla, ale i řada křížků připomínajících tragické události. Tehdy, 28. srpna 1968 krátce po sedmé večer, vjel do křižovatky z vedlejší silnice obrněný transportér Sovětské armády. Náraz do mnohatunového kolosu volhu s Lubošem Stojcem, Jaroslavem Páníkem a Evou Sládkovou zničil. Podle zápisu o nehodě, kterou badatelé Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) získali z hlášení o konfliktech s okupační armádou pro tehdejší vládu, viníci nehody ujeli. Neposkytli první pomoc, dokonce podle zápisu napadli člověka, který se snažil vážně zraněné v autě ošetřit.

Raněné do nemocnice v Českých Budějovicích dovezli francouzští turisté, kteří se též snažili opustit okupovanou zemi. Jaroslav Páník na následky zranění zemřel ještě téhož dne v devět hodin večer, Luboš Stojec marně zápasil o život do druhého září. Třetí cestující přežila, její další osud není známý.

Jaroslav Páník a Luboš Stojec patří k 137 dosud identifikovaným obětem okupace v roce 1968.

Údaje zpracovávají experti z Ústavu pro studium totalitních režimů a Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, v publikaci Černá kniha sovětské okupace je nedávno popsali Prokop Tomek a Ivo Pejčoch, badatelé Vojenského historického ústavu Praha (VHÚ). 

Celkově až do odchodu sovětských vojsk z Československa v polovině roku 1991 okupanti zavraždili, zabili nebo se jinak podíleli na smrti více než čtyř set československých občanů. Jak upozorňují posledně jmenovaní autoři z Vojenského historického ústavu, výčet obětí bude jen těžko někdy kompletní. Část archivů není stále zpracovaná, část byla již skartována. K tomu je třeba přičíst i zrůdnost normalizačního režimu a aktivních kolaborantů, kteří pracovali na vymazání jakýchkoliv zmínek o obětech a škodách způsobených sovětskou okupací. 

 

Smrt zatajená před rodiči

Rodiče Jaroslava Páníka se o smrti svého syna nikdy nedozvěděli. Jarkova o dva roky starší sestra Hana smrt svého bratra před rodiči tajila až do jejich smrti. 

Hana zemřela před dvěma lety v požehnaném věku 87 let a z přímých příbuzných žije jen dcera Zita, která magazínu Reportér poskytla cenné osobní svědectví i kopie rodinných dokumentů. 

„Já jsem ročník 67, strejda Jarka byl zabitý 28. srpna 1968. Zbyl mi po něm jen kocour Macuška, plyšák, co jsem od něj dostala. Pro mě byl strejda nereálná, skoro jako pohádková postava,“ vypráví Zita Kazdová. Z matčina vyprávění pochopila, že by zpráva o Jaroslavově smrti rodiče po všech trápeních s režimem zabila. „Máma usoudila, že musí lhát a musí předstírat, že se Jarkovi útěk do Kanady podařil, ale už se jim nemůže ozvat zpět,“ pokračuje Zita Kazdová. Hana se domluvila s kamarádem, emigrantem do západního Německa, přes něhož rodičům chodily falešné vzkazy. „Přišel pozdrav: Jarka pozdravuje a má se dobře. Hrála se hra. Nevím, jestli to babička s dědou prokoukli. Já si myslím, že na tu hru přistoupili, i když museli něco tušit. Sama to nevím,“ říká Zita Kazdová.

Bratra pochovala sestra Hana v neoznačeném hrobě. Až když zemřel otec, nechala Hana napsat na náhrobek nápis rodina Páníkova. 

„Babička, tedy máma mé maminky Hany, v ten okamžik začala chodit k hrobu svého manžela, a netušila, že chodí i na hrob svému synovi,“ vysvětluje Zita Kazdová. „Že strejda Jarka nežije, to jsem se dozvěděla až po babiččině smrti. Byla jsem patnáctiletý puberťák, byl asi rok 1983. Tehdy mě to vůbec nezajímalo a až teď si uvědomuju, o co všechno jsem přišla,“ říká. Jinak se – aspoň před ní – o některých vzpomínkách na strýce Jarku nemluvilo. Nepřipomínaly se ani jeho nucené práce v dolech, ani odsouzení za údajnou špionáž, ani podnikání prarodičů za první republiky. 

„Máma nesměla na vysokou školu. Její první láska emigrovala někdy po válce do Austrálie a z nějakého důvodu si nesměli ani psát. Překládala módní prospekty z francouzštiny, angličtiny, němčiny a ruštiny v Ústavu bytové a oděvní kultury. A až někdy na konci kariéry, kterou nikdy nemohla udělat, směla pravidelně vyjíždět do zahraničí,“ vzpomíná. „Na mámě jsem viděla, že Jarkovým osudem trpí. Byl to nevypořádaný smutek, nevypořádaná křivda. Soužení, s kterým se neuměla popasovat. Strach, že se to odšpuntuje, když se na to zeptám, to mě od vyptávání na strejdu odrazovalo,“ vysvětluje. 

Z dokumentů, které Jarkova sestra Hana uchránila, vyplývá, že komunistický režim jeho násilnou smrt zametl pod koberec. Československý soud sice ještě na konci roku 1968 zahájil rehabilitační řízení politického vězně Páníka, ale kvůli jeho smrti neproběhl. Obvodní prokuratura v Českých Budějovicích vyzvala Hanu, aby uplatnila náhradu škody v souvislosti s úmrtím, pojišťovna se v březnu 1969 „omluvila“ a řízení tím skončilo. 

Viníci smrtelné nehody, tedy posádka sovětského transportéru, se nikdy nenašli. Za zabití dvou lidí ve volze na lesní křižovatce u Hluboké nebyl nikdo nikdy potrestán.

Podobně dopadli za minulého režimu pozůstalí většiny obětí okupačních vojsk. Bez omluvy, bez potrestaného viníka a obvykle i bez jakéhokoliv smysluplného odškodnění. Naopak museli mlčet, nic nepřipomínat. Často museli strpět i šíření lží o svých blízkých.

 

Nepotrestaní

Nevinní lidé umírali už během prvních hodin invaze, která začala pozdě večer v úterý 20. a pokračovala ve středu 21. srpna 1968. 

Výsadkáři se přesunuli do Prahy letadlem, od hranic mířily kolony tanků a obrněnců do velkých měst. Obsadit celé území nějakou dobu trvalo a oni hodně pospíchali. Pokud někoho cestou zranili, zabili, zpravidla nezastavovali a nechali člověka napospas osudu. „Rozkaz byl dojet na určité místo v určitý čas. A pak měli fakticky na výběr, zda splní rozkaz, nebo někomu pomůžou,“ říká Lukáš Cvrček, jeden ze čtyř autorů knihy Oběti okupace, Československo 21. srpen až 31. prosinec 1968. Před deseti lety to byla jedna z prvních prací mapujících osudy obětí na začátku okupace. „Narazil jsem snad na jediný případ, byl to zraněný řezník na penzi, kterého vzali Sověti do sanitky a dovezli do nemocnice na Bulovce. Tam však zemřel,“ uvádí.

V první vlně, jež se odhaduje na 300 až 600 tisíc vojáků, převládali osmnáctiletí a devatenáctiletí sovětští vojáci. Bulhaři dostali na starost ostrahu ruzyňského letiště, ve východních Čechách úřadovali Poláci, na jihovýchodním Slovensku Maďaři. Vojáci Německé demokratické republiky zůstali jako záloha na severní hranici, údajně z obav, že by přítomnost německých jednotek na československém území dvacet tři let po konci nacistické okupace mohla vyvolat lidové povstání: druhá světová válka byla přece jen tehdy ještě v živé paměti. 

Velikosti invazních armád podle historiků odpovídají i způsobené škody a počty obětí – největší mají na svědomí Sověti. Ostatní armády se navíc do začátku listopadu z Československa stáhly – na rozdíl od sovětské armády, jež „dočasně“ zůstala na celých třiadvacet let.

Na stránkách projektu pametnaroda.cz, digitálním archivu vzpomínek, pamětníci mluví o bizarních setkáních s vojáky ze vzdálených částí Sovětského svazu. Ti byli často poprvé v životě mimo domov, obdivovali silnice a kamenné stavby. Velká část českých a slovenských občanů v prvních dnech invaze přišla o život kvůli nesmyslné střelbě. Často za tím byl strach nezkušených vojáků z domnělých kontrarevolucionářů, selhání jejich velitelů, nedbalost a alkohol. K největšímu krveprolití došlo v bitvě o rozhlas v Praze, dále pak v Liberci, v Prostějově, v Jičíně a Košicích. 

Badatelé upozorňují, že v průběhu okupace nikdy nebyl oficiálně vydán rozkaz střílet do lidí, jinak by se mrtví počítali na tisíce. Naděje, že se okupační vojska opět rychle stáhnou, byla zase na československé straně hlavní motivací k výzvám k zachování klidu. Ví se tak jen o jediném případu úmyslného usmrcení z české strany – šlo o vraždu bulharského vojáka. 

Československá armáda dostala rozkaz zůstat v kasárnách a neklást odpor, sovětskou okupaci vnímali mnozí vojáci jako zradu, což mezi nimi vedlo k sebevraždám. Jedním z takových případů byla smrt stíhacího pilota majora Jiřího Modra na letišti v Mošnově. Od počátku okupace odmítal spolupracovat se Sověty a svůj život skončil demonstrativní sebevraždou, když skočil pod kola sovětského vojenského náklaďáku. Rodiče Jiřího Modra se po zprávě o synově smrti zhroutili, otec během tří měsíců zemřel. Po prvotní vlně soucitu se většina známých od rodiny odvrátila kvůli obavám z perzekucí během normalizace – o níž ještě bude řeč. Podle vzpomínek jeho syna, které zaznamenal historik Lukáš Cvrček, se rodina celou pravdu dozvěděla až po roce 1989.

Počty civilních obětí a raněných v prvních dnech ochromily tehdejší zdravotnická zařízení. Lidé, kteří v Praze někoho marně hledali, byli posíláni na patologii na Albertově. Zde byla nástěnka s ústřižky vlasů a oděvů: tak probíhala prvotní identifikace obětí. Až do půlky října 1968, kdy se vedení československého státu definitivně podvolilo a podepsalo se Sověty smlouvu o podmínkách „dočasného pobytu sovětských vojsk“, byli okupační vojáci fakticky beztrestní. Sovětští velitelé československé vyšetřovatele a úřady téměř dokonale ignorovali. Neodpovídali na dotazy, jaká jednotka se na místě tragédie pohybovala, neumožňovali výslechy a podezřelé z trestných činů nevydávali. Krátce po okupaci se přitom české bezpečnostní složky snažily případy poctivě vyšetřovat, ale nakonec je musely odložit ad acta s tím, že pachatel je neznámý. 

Až na několik nejkřiklavějších případů té doby nebyl nikdo z pachatelů potrestán. Například opilý vojín Rudněv údajně dostal od sovětské justice tříletý trest. Zastřelil bezbranného šestnáctiletého studenta Miroslava Beránka desátého září 1968 v pražské Opletalově ulici ranou z bezprostřední blízkosti do srdce. Mimořádný byl také případ řádění polského vojáka Stefana Dorny v Jičíně, jenž v opilosti zavraždil dva lidi a šest jich postřelil. Mezi postřelenými byli i dva polští vojáci. Okamžitě byl odsunut za hranice do polského Kladska, tedy mimo dosah československých úřadů. Původně dostal trest smrti, který mu byl zmírněn na doživotí a následně na patnáct let. Přitom to byl jeden z nejtvrději potrestaných pachatelů násilí na československých občanech.

„Častou výmluvou bylo, že voják byl už odsunut, nepobývá na území Československa, a není tedy možné zahájit úkony spojené s trestním stíháním. To byla docela oblíbená klička,“ říká Milan Bárta, badatel z Ústavu pro studium totalitních režimů a jeden z autorů knihy o obětech roku 1968.

Podle dohody o „dočasném pobytu“ sovětských vojsk měli vojáci a jejich rodinní příslušníci dodržovat zákony ČSSR, stíhaní a souzení měli být československou prokuraturou a justicí. Výjimkou byly trestné činy proti Sovětskému svazu nebo v souvislosti s plněním vojenských úkolů.

Ještě během roku 1969 činy sovětských vojáků vyšetřovaly československé orgány, ale je patrné, že vůle pátrat rychle klesala. Pokud byl sovětský voják například zadržen při činu, byl předán sovětské spravedlnosti. Jak to dopadlo, to se často nedozvěděly ani úřady, ani pozůstalí a poškození. Buď nedaly sovětské orgány vědět, nebo napsaly, že pachatel byl potrestán. Řada lidí dodnes neví, co se stalo s vrahy jejich blízkých, viníky vážných zranění a pachateli znásilnění. V pozdějších letech se zřejmě žádné trestné činy sovětských vojáků před československé soudy nedostaly. Aspoň historikové na takové případy nenarazili.

Styk s pozůstalými a poškozenými měl vyřizovat nově vzniklý úřad vládního zmocněnce pro záležitosti dočasného pobytu sovětských vojsk. Na každé straně – československé i sovětské – byl vysoce postavený voják. Československého zmocněnce kontaktovali poškození, úřad jim měl radit a vyjednávat s protistranou o případném odškodnění. Poškození z prvních měsíců okupace neměli šanci získat vůbec nic, pokud neměli pojistku nebo neuspořádali sbírku. Zmocněnec řešil případy až po uzavření smlouvy o „dočasném“ pobytu vojsk v říjnu. 

Mezi sebou vyjednávali zmocněnci a podle archivních záznamů šlo mnohdy o licitování jako na arabském tržišti. Poškození nebo pozůstalí o tom samozřejmě nevěděli a nemohli nijak zasáhnout. „Například v případě zabití dcery válečného hrdiny od Dukly licitovali o stokoruny. Zabitá (sovětským vojákem) prý měla obnošený kabát a nebudou náhradu platit v plné částce jako nový,“ říká historik Lukáš Cvrček. Pokud se sovětská strana rozhodla něco zaplatit, bylo to v případě úmrtí pár tisíc korun. „Pocity viny, studu, snahy něco napravit, to se jich absolutně netýkalo. Významnou část z odškodnění si navíc ponechal československý stát jako náhradu za ztrátu pracovní síly a zdravotní ošetření. V drtivé většině případů pozůstalí nedostali vůbec nic,“ dodává. Větší naději na finanční pomoc měli lidé, kterým voják pokácel tankem plot u chalupy než při zabití člena rodiny. Většina postižených okupací byla odškodněna až po roce 1989. Zdaleka ne všichni však o odškodnění požádali.

 

Hanebný devětašedesátý

V prvních dnech okupace se zvedla ohromná vlna solidarity s pozůstalými. Pokud byli členy nějakých spolků, pracovali ve velké továrně, všichni se jim snažili pomáhat. Pohřby ve větších městech se měnily ve veřejné demonstrace proti okupaci, sportovci pořádali závody na jejich památku. Některé zprávy z tehdejších novin znějí až neuvěřitelně. Například hlavní správa StB nebo pražské Lidové milice vydaly po vzoru vedení Komunistické strany Československa v srpnu 1968 prohlášení odsuzující okupaci a okupanty. Ale to vše se velmi rychle změnilo...

Z vedení státu začali mizet první reformátoři, například ministr vnitra, jiní se podvolovali. „Obnovila se cenzura a prvním pokynem bylo nepsat špatně o sovětské armádě, nezmiňovat slovo okupace a násilí, kterého se vojáci dopouštěli,“ vysvětluje Milan Bárta z ÚSTR. „Zamlčování obětí bylo už logickým pokračováním. Československo se normalizuje, předbíhá myšlenky a nevyslovená přání sovětské strany. V tom ta doba, to nadbíhání, může někomu připomínat současnost,“ dodává. 

Na případech obětí okupace je tak dobře vidět postup normalizace. „Ve spise jedné z obětí jsme například našli obálku s úřední korespondencí. Český vyšetřovatel se domáhal odpovědi a obálku nadepsal ,Prokurátorovi okupační armády‘. Takoví museli odejít ze sboru jako první,“ říká Lukáš Cvrček. Již v lednu a únoru 1969 vypukly čistky v policii a armádě. Začalo se od nejvyšších funkcí, po hodnostech šly až dolů na řadové příslušníky sboru. 

Objevily se živé pochodně, drastické případy sebeobětování se Jana Palacha a Jana Zajíce na protest proti invazi, a hokejové jaro. Dvě vítězství československého týmu na mistrovství světa v hokeji nad sovětskou sbornou spustila další demonstrace. Ukázalo se, že lidé okupaci stále neskousli a bude třeba přitvrdit. Do čela KSČ se dostali – staří i znovuzrození – vítači vojsk a starých pořádků v čele s Gustávem Husákem. První výročí okupace v srpnu 1969 mělo být testem, že se nový socialistický režim dokáže s protestujícími vypořádat. 

Ivan Doležal to pocítil na vlastní kůži, a to doslova. Jak říká, jeho příběh začíná 21. srpna 1968 na Václavském náměstí v Praze, kam jako mnoho dalších lidí zamířil první den invaze. Tehdy studoval chemii v prvním ročníku na vysoké a měl prázdniny. „Pojďte nám někdo pomoct rozdávat noviny! zaznělo volání z náklaďáku, a tak jsem vylezl nahoru a pomáhal. A další den jsem byl na náklaďáku znova, až jsem se dostal přímo do ilegální tiskárny v Legerce,“ vzpomíná po padesáti letech. V Legerově ulici v centru Prahy byla neoznačená, okupanty neobsazená tiskárna. Brzy pomáhal organizovat rozvoz. V tu chvíli netušil, jak se mu to brzy bude hodit. 

Po prázdninách se Ivan Doležal vrátil do školy, ale před koncem roku si jej zavolal děkan. Řekl mu, že na něj tlačí, aby studenty aktivní v tehdejším Svazu vysokoškolského studentstva kvůli „protistátní“ činnosti vyhodil. „Dostal jsem na vybranou. Skončil jsem školu na vlastní žádost a výměnou za to dostal kladný posudek bez zmínky o protikomunistické činnosti, jak tomu začali říkat,“ vypráví. V té době nevěděl, co dál. Hlásit se na jinou školu nemělo smysl. Potřeboval razítko v občance, že má práci. Vyrazil za známým ředitelem tiskárny v Legerově ulici a ten mu skutečně pomohl. Nastoupil jako dělník a při zaměstnání se začal učit na ručního sazeče. 

V den prvního výročí okupace, tedy 21. srpna 1969, mu končila směna ve dvě odpoledne. Legerova ulice, kde byla tiskárna, je kousek od Václavského náměstí. Spousty lidí mířily z přilehlých ulic na demonstraci proti okupaci stejným směrem. S kolegy dorazil až k oblíbené hospodě Demínka kousek nad Národním muzeem. Dál se nedostali, ulice byly přehrazené kordonem bílých policejních helem a milicionářů, příslušníků ozbrojených jednotek podřízených vedení komunistické strany. „Začali střílet. Zprvu jsem si myslel, že mě trefila do nohy nějaká dlaždička, lítaly tam dost hustě. Začal jsem kulhat a až opodál na tramvajové zastávce mi kamarádi říkali, že ze mě teče krev,“ vypráví. Kulka zasáhla nohu nad kolenem, netrefila kost, ale potrhala mu cévu. S několika dalšími zraněnými skončil na chirurgii ve vinohradské nemocnici. 

Během protestů na první výročí okupace přišlo o život pět lidí. Tři v Praze a dva v Brně. Postřelených bylo několik desítek. Sovětská armáda zůstala v kasárnách, Husákův režim nabízenou pomoc odmítl. Krvavé potlačení protestů zařídily především vybrané jednotky policie a milicionáři. Jako poslední opatření bylo vyslání armádního tankového pluku do ulic. Vedení armády však vojákům základní služby nevěřilo, nedali jim žádnou munici. „Loajalitu mužstva si pojistili tím, že do každého tanku nasedl důstojník, který měl jako jediný ostře nabitou zbraň,“ říká historik Lukáš Cvrček. Objevily se i případy, kdy vojáci odmítli proti protestujícím zasahovat. Ojediněle se to dělo i mezi milicionáři, kteří jinak byli při zásazích proti demonstrantům nejsurovější.

Úmrtí i zranění při potlačování protestů roku 1969 se vyšetřovala, ale jen formálně. Oficiální verze zněla, že se jedná o vraždy spáchané kontrarevolučními živly, které prý chtěly zdiskreditovat režim, komunistickou stranu a bezpečnostní složky. Od začátku bylo vyšetřování svedeno na falešnou stopu a nikdo od svědků žádnou pravdu slyšet nechtěl. Postřelenému Ivanovi Dostálovi přišlo předvolání jako svědkovi desátého září 1969. 

„Vyšetřovatel v Konviktské na mě začal ječet, že jsem kontrarevoluční živel. Oni po mně rovnou chtěli, kdo tam se mnou byl a dělal tam neplechu,“ vypráví. „Já jsem jim do protokolu oznámil, že jsem poškozený, který šel na pivo, a policajti mě cestou postřelili. Chlapi v práci mi dosvědčili, že jsme mířili do hospody. Byli jsme tak domluveni,“ vysvětluje. Ivan Dostál má schované i „vyrozumění poškozeného“ podepsané poručíkem Jiskrou z konce října. Trestní stíhání neznámého pachatele se přerušuje. „A už to nikdy neobnovili. Bral jsem to jako uzavřenou kapitolu a oni mi už dali pokoj. Vědělo o tom jen nejbližší okolí,“ říká Ivan Dostál. U tiskařiny zůstal celý život. Při zaměstnání dokončil učňák, střední grafickou a v osmdesátých letech i vysokou školu. Magazín Reportér jej vyhledal jen díky seznamu postřelených a zabitých, který si vytvořilo tehdejší ministerstvo vnitra.

Žádnou smrt, žádné vážné zranění ze srpna 1969 se kvůli nedostatku důkazů a falšování předchozího vyšetřování nepodařilo objasnit ani po pádu komunismu koncem osmdesátých let. Ví se jen, že viníky většiny úmrtí a zranění byly ozbrojené jednotky milicionářů.

V srpnu 1969 také definitivně skončily jakékoli projevy veřejné solidarity a sympatií s oběťmi okupace. Tři politici, které lidé ještě rok předtím masově podporovali v ulicích, prezident Ludvík Svoboda, předseda Federálního shromáždění Alexander Dubček (bývalý první tajemník ÚV KSČ) a předseda federální vlády Oldřich Černík, podepsali dočasný „obuškový zákon“. Umožňoval zadržet demonstranta na tři týdny bez obvinění, obviněný měl právo na advokáta teprve u soudu, zpřísnily se tresty za „hanobení“ režimu, protestující trestali i vyhazovem z práce či ze školy. „Lidé, kteří tehdy skončili ve vazbě, vzpomínají, jak na ně pokřikovali Dubček, Dubček, kde ho máte, toho svýho Dubčeka. Ten ti podepsal, že tě tady můžeme zkopat. Hodně lidí to tehdy demoralizovalo,“ říká Lukáš Cvrček.

Nejpozději od srpna 1969 zněl oficiální výklad okupace tak, že šlo o bratrskou pomoc. A bratři obvykle nezabíjejí, mají se rádi. 

Pomníčky a pamětní desky začaly mizet. Oběti žádné nebyly. Pozůstalí se setkávali s tím, že květiny a svíčky položené na hroby obětí našli následující den rozkopané. Nesměli o tom mluvit a jejich dětem ve škole se občas připomenulo, ať o zabití blízkých okupačním vojákem mlčí. „Nenajdeme papír, kterým by někdo dával příkaz bezpečnostním složkám třeba k rozkopávání výzdoby hrobů. Dávaly se obecné pokyny ve stylu – je třeba zabránit. A na konkrétních regionálních útvarech to řešili ústně mezi sebou,“ říká Milan Bárta, badatel z Ústavu pro studium totalitních režimů.

Jeden z pomníčků odolával pod Pražským hradem na místě, kde v srpnu 1968 bezdůvodně zastřelili pětadvacetiletou Marii Charouskovou, mámu ročního kluka. Její manžel Vladimír při rozhovoru s badateli vzpomínal, jak ho úřady vyzývaly k odstranění a varovaly ho, že to udělají samy a on bude muset uhradit náklady. Pak to zkoušely oklikou přes správu sadů a parků, ale stud ještě fungoval, takže nikdo se nechtěl pod výzvy k odstranění čitelně podepsat. Nakonec během normalizace pomník zmizel s oficiálním vysvětlením, že ho poničil neznámý chuligán a pozůstalému manželovi estébáci opakovaně hrozili, že pokud o zastřelení manželky sovětským vojákem promluví, přijde o zaměstnání. Po roce 1989 šlo o jeden z prvních obnovených pomníků.

 

Normalizace

Sovětská armáda zůstala od devětašedesátého roku v kasárnách. Vojáci se dostávali mimo jen při cvičeních, přejezdech a organizovaných programech „družby“, tedy navazování přátelství. 

Nejvíce obětí tehdy přibývalo kvůli častým dopravním nehodám, v některých případech ovšem umřely celé rodiny. Psát se o tom vůbec nesmělo. Vyšetřování nehod se sovětským prvkem bylo často formální, případy přebírala sovětská prokuratura. V některých případech oznámila české straně výsledek i trest, někdy vůbec nic. Poškození si nemohli dovolit bez opory ve vlastním státě ve sporech s okupanty jakkoliv pokračovat.

V nejtragičtějších případech hráli roli dezertéři. Být řadovým vojákem sovětské armády nebylo nic příjemného, byli zavření v kasárnách, kde panovala tuhá kázeň. Vojáci při útěku mířili často domů, na východ – a v zoufalé snaze se tam dostat občas dokonce vraždili. 

Prokop Tomek a Ivo Pejčoch z Vojenského historického ústavu zdokumentovali v posledních letech několik případů dezertérů. Tyto kauzy byly tajné. Případy přebírali nejvyšší straničtí pohlaváři a Státní bezpečnost se zprávy o skutečném viníkovi snažila zamlžit vypouštěním dezinformací. Ani nejbližší členové rodiny se pravdu o zavražděných nedozvěděli. 

Jeden z takových případů se stal ve vesničce na Olomoucku v roce 1981. Zběh zavraždil devětadvacetiletou matku s čtyřletým klukem a šestiletou holčičkou. Vrah byl dopaden, předán Sovětům a tamní justicí popraven. Československé úřady připravily dezinformační verzi. „Pachatelem není příslušník sovětských vojsk, ale jde o osobu kriminálně závadovou, která naším krajem jen projížděla, jde o zahraničního dělníka,“ píše se v pokynu náměstka ministra vnitra ČSSR Jána Pješčaka. Vše se muselo utajit. Pohřbu obětí se zúčastnilo tisíc lidí z okolí. Podle údajů historiků z VHÚ mezi nimi hlídkovalo dvacet estébáků, pětatřicet příslušníků Veřejné bezpečnosti, padesát milicionářů. Všichni v civilu, hlídali i smuteční proslovy. Otec vyvražděné rodiny o tom promluvil jedinkrát, dvacet let po tragédii a už za nového režimu. „I když zběha po dvou dnech našli ukrytého ve stohu slámy a poté byl zastřelen, neulevilo se mi,“ uvedl v Zemských novinách s tím, že pravdu o případu se dozvídal postupně.  

 

Epilog

Podle „Černé knihy sovětské okupace“ se stal poslední obětí okupace pan Josef Vajdák z Teplic. V roce 1990, v předvečer prvního výročí sametové revoluce šel na nákup a na chodníku jej přejel náklaďák řízený vojínem Sovětské armády.

Následující rok Sověti odešli. Součástí dohod o jejich odsunu bylo i to, že všechny vzájemné nároky mezi Československem a Sovětským svazem jsou formálně vyrovnané. Tedy velká tlustá čára. Nový demokratický režim převzal závazky za to, že ten předchozí nebyl schopný a ochotný chránit vlastní občany před zlem a nespravedlností. 

Počet dosud potvrzených obětí okupace přesahuje, jak už bylo řečeno, čtyři sta. Počty vážně raněných, znásilnění, škody na majetku a na životním prostředí – to vše se jen odhaduje. V souvislosti s okupací emigrovalo z Československa přes sto tisíc lidí: tento údaj vychází z rozsudků za tehdy nezákonné opuštění republiky.

Badatel Lukáš Cvrček se společně se sochařem Jakubem Grecem v posledních letech snaží o vznik pamětních desek méně známým obětem roku 1969 a nově i roku 1968. Nová doba přináší úplně jiné problémy. Zatím například marně shánějí majitele domu poblíž Prašné brány, který by souhlasil s připnutím pamětní desky na fasádu. Milicionáři zde v srpnu 1969 zastřelili dva lidi, Františka Kohouta a Vladimíra Krubu a další postřelili.

Padesát let od invaze pomalu odcházejí přímí svědkové a mizí jejich cenná svědectví o tehdejších obětech. Neteř Jaroslava Páníka, jehož smrt je popsána v úvodu článku, říká, že výročí okupace ji přimělo víc se zajímat o rodinnou historii. Současně Zita Kazdová vzpomíná, jak si máma Hana změnu režimu v roce 1989 náramně užila: „Byla snad na každé demonstraci. Byla šťastná. Bylo to tehdy snad poprvé, co jsem viděla mámu tak šťastnou.“

Galerie (12) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat