Bankrot v Aporveru. O nejdražším českém filmu

Byznys

Příběh nejdražšího filmu v dějinách české kinematografie by mohl začít pohádkově. Byl nebyl jednou jeden film. Byl pohádkově drahý a jmenoval se Poslední z Aporveru. Stál prý až čtvrt miliardy, ale žádný divák jej nikdy vidět nemohl. Ani devět let od natáčení nebyl hotový. A před koncem loňského roku vyhlásil soud nad producentskou společností bankrot. Zázraky se ovšem děly i bez dokončení filmu: například když mizely cizí peníze, včetně státních.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Osud prvního českého fantasy filmu, který měl spojit živé herce s počítačově vytvořeným prostředím, míří ke dni zúčtování. S věřiteli, kteří v projektu bez výsledku utopili desítky milionů korun, i se spravedlností. U Aporveru existuje důvodné podezření, že projekt byl z velké části uměle nafouknutý kvůli sosání veřejných peněz na jeho vznik.

Magazín Reportér se Poslednímu z Aporveru, nejdražšímu filmu, jenž nevznikl, začal věnovat před necelým rokem. V té době se producentská společnost stojící za filmem nedobrovolně vydala na cestu k vyhlášení bankrotu. Úpadek producentské společnost Actor’s Runway Agency navrhla Česká televize poté, co několik let marně čekala na premiéru a pak na vrácení osmnácti milionů investovaných do výroby této fantasy. Ještě víc peněz přitom získala producentská společnost od státu – a to sedmačtyřicet milionů. Většinu z toho ve formě pobídek – tedy vratek, respektive zpětného proplacení části nákladů vydaných na vznik filmu. Celkové náklady na Aporver vykázané na papíře přesáhly na domácí poměry gigantických 240 milionů.

 

Producentskou společnost Actor’s Runway Agency (ARA), která Aporver připravovala, vlastní napůl Tomáš Krejčí a Jiří Košťál, sousedi z jednoho činžáku na pražských Vinohradech. Jiří Košťál fungoval především jako člověk přes papírování. Nyní šestatřicetiletý Tomáš Krejčí naopak vymyslel Aporver jako režisér a spoluautor scénáře plného přesmyček. Aby bylo jasnější, o co zhruba jde: ve světě Aporveru (přesmyčka slova Evropa) tokrejové (Tomášové Krejčí) propadli silám temna a ohrožují dobré srdce uložené v bájném Ecidilu (přesmyčka Lidice). Snímek měl údajně připomínat styl Karla Zemana, tvůrce legendárních filmů Cesta do pravěku či Baron Prášil, a divácky úspěšný Nekonečný příběh z osmdesátých let.

Před rokem Tomáš Krejčí ještě na dotazy ohledně filmu reagoval. Postup České televize podávající návrh na bankrot tehdy označil za absurdní, protože na projektu neustále pracuje a film už „funguje“.

„Kdyby televize neudělala nic, bude pobírat tantiémy a díky svému koproducentskému podílu postupně získávat peníze zpět. Teď, když by se mohlo s filmem začít nakládat, nechají místo toho zkrachovat naše eseročko… Tím jen docílí, že se jim investice nevrátí,“ uvedl loni v březnu při telefonickém rozhovoru s Reportérem na téma, co bude dál a co je s filmem. „Já si myslím, že ten film funguje a je o něj zájem. Báli jsme se, jestli to prostě není s…čka, nevěřili jsme tomu, byli jsme napnutí, jestli budou mít zájem lidi. Dělali jsme projekce i pro jiné televize a dostali jsme nabídky na předprodeje,“ tvrdil tehdy režisér a producent Krejčí.

Během následujících měsíců zveřejňoval na Facebooku fotky s popisky, jak jde do střižny s 47 terabajty dat dokončených počítačových triků, jak práce jedou naplno, a to i po půlnoci. Ještě začátkem listopadu tvrdil v časopisu Reflex, který důkladně zmapoval předchozí léta planých slibů, jak dokončování Aporveru „v současnosti platí celý ze svýho“ a momentálně na tom pracuje „šest až sedm“ lidí.

 

Konec pohádky

Konec říše fantazie přišel se závěrem roku. Soud rozhodl o bankrotu Košťálovy a Krejčího producentské společnosti stojící za filmem. Jiří Košťál u soudu uvedl, že firma nemá už několik let žádný majetek, ani účet, ani hotovost. „I když s tím lidsky nesouhlasím, všechny (obchodní) soudy jsme prohráli,“ uvedl do zápisu. Jako jednatel sám návrh na úpadek nepodal, protože věřil v dokončení filmu a budoucí příjmy. Na dotazy magazínu Reportér Jiří Košťál nereagoval.

Soudem jmenovaná insolvenční správkyně vyzpovídala oba producenty krátce před Vánocemi a přišel další posun do reality. „V současné podobě je film podle pana Krejčího nepoužitelný, protože jednotlivé pasáže netvoří jednotný celek. Naposledy se na filmu pracovalo v roce 2012 a od té doby nebyla učiněna žádná aktivita,“ uvádí správkyně ve zprávě pro věřitele. Film prý existuje v pracovní stominutové verzi na flešdisku u režiséra. „Dle vysvětlení autora,“ poznamenala si správkyně, „je film kompletní po herecké stránce, chybí zakomponovat (počítačové) animace v rozsahu cirka sto minut.“ Přeloženo do nefilmového jazyka: první český trikový fantasy film zbývá stále „jen“ vyrobit. I podle odhadu dua dosavadních producentů by na to bylo třeba dvacet milionů, a jak vysvětlili správkyni – „bez toho je ten film prakticky bezcenný“.

Pokud si říkáte, jak je možné, že za čtvrt miliardy vznikne „prakticky bezcenný“ nedodělek a kam ty peníze odešly, ptáte se stejně jako šéfka Státního fondu kinematografie Helena Bezděk Fraňková. Poslední čtyři roky jde systematicky krok za krokem za vyšetřením příběhu z Aporveru – fond dal několik podnětů finančním úřadům a policii.

Právní předchůdce současného fondu vyplatil, jak už bylo řečeno, devět milionů ze státního na vznik filmu a ministerstvo kultury poslalo Košťálově a Krejčího producentské společnosti dalších téměř osmatřicet milionů ve formě takzvaných pobídek. Ty vznikly kvůli přilákání zahraničních filmařů zpět do země a první tři roky existence (2010 až 2012) fungovaly skoro jako bankomat. Producent předložil každý rok vyúčtování potvrzené auditorem a dostal zpět pětinu z uznatelných nákladů v korunách na účet.

Přesně v tomtéž období dramaticky vzrostly vykazované náklady na Aporver. Z původně očekávaných 63 milionů v roce 2009, kdy se začalo natáčet s herci, až na zmíněnou pohádkovou čtvrt miliardu. Podle producentů Košťála a Krejčího to bylo kvůli náročnému zpracování animací na počítačích a přechodu filmu na 3D. Podle zjištění magazínu Reportér v tom ovšem sehrálo roli několik společností spojovaných s podnikatelem Milanem Kožíškem. Jeho jméno vzbuzuje pozornost už od konce devadesátých let, kdy se přihlásil k vlastnictví zlatých dolů v Ugandě v hodnotě miliardy dolarů a sháněl pro ně investory. Od té doby se mu také přezdívá zlatokop, několikrát byl vyšetřován kvůli podezření z finančních machinací. O podrobnostech Kožíškova angažmá v Aporveru ještě bude řeč.

 

Nejsme oslíček

Se začátkem roku 2013 veřejné zdroje pro neustále prodražovaný projekt definitivně vyschly. Ředitel ČT Petr Dvořák (on, stejně jako fond, zdědil projekt po svém předchůdci) vypověděl smlouvu se slovy „nejsme žádné oslíčku, otřes se“. Ve stejné době vznikl samostatný Fond kinematografie, výrazně se zpřísnily postupy okolo pobídek a vedení fondu dlaň zavřelo.

Fond si vyžádal hotovou verzi filmu, respektive to, co k danému datu producenti Krejčí s Košťálem vytvořili. „Postavy běhaly na zeleném pozadí s časovými kódy, dialogy nenavazovaly… Asi byste musel být hodně avantgardní umělec, abyste něco podobného dal do kina,“ vzpomíná bývalý šéf rady fondu Petr Vítek na promítání zhruba před třemi lety. „Ten film byl pravděpodobně natočený, herci tam jsou. Ale není vůbec postprodukovaný, chybělo tam to slibované spojení hraného filmu s vizuálními efekty,“ vysvětluje. Podle něj má vedení fondu velkou snahu „největší průšvih v dějinách československé kinematografie“ vyřešit, aby tento extrémní případ nezavdal důvod ke zpochybnění celého systému filmových pobídek. (Proto také dnes kontroly probíhají průběžně a na místě, sledují se a porovnávají vykazované ceny. A především se pobídky vyplácejí až po dokončení projektu.)

Fond si nechal na vyúčtování Aporveru udělat znalecký posudek na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze (FAMU). Podle posudku jsou náklady mnohdy vysoce nadhodnocené oproti cenám obvyklým a existuje podezření, že byly účelově účetně navyšovány. Vychází z dokladů, které dvojice producentů z Actor’s Runway Agency v průběhu výroby předložila ministerstvu kultury a poté fondu. Přišlo se například na to, že skoro půlku celého rozpočtu, konkrétně 115 milionů, tvoří faktury od firmy v oboru zcela neznámé. Extrémem podle analýzy byla i výplata dvanácti milionů (bez započtení honoráře režiséra) producentskému duu Jiří Košťál a Tomáš Krejčí za různé práce na filmu. Od administrativy po práci se zvukem a obrazem. Podle analýzy jde o neadekvátní částky překračující jakékoliv místní zvyklosti.

K tvrdému postupu fondu loni Tomáš Krejčí napsal, že jde podle něj jen o konkurenční boj a snahu zlikvidovat ambiciózní projekt. Argumentoval také tím, že vyúčtování nákladů a dotací je v pořádku, což potvrzují audity. Loni Reportérovi zaslal jednostránkový fragment jednoho z nich. V něm se píše, že audit ověřil správné účtování nákladů a splnění všech podmínek dotace.

Nyní již na podrobné otázky magazínu k projektu neodpověděl s tím, že nemá čas na detailní odpovědi, a místo nich poslal již zmíněný článek z Reflexu se svými poznámkami.

Posudek pro fond vypracoval Petr Oukropec vyučující na FAMU filmovou produkci. Patří k významným českým producentům, je čtvrtinovým společníkem ve společnosti Negativ. „O vypracování znaleckého posudku byla požádána škola. Já jsem byl osloven v rámci FAMU, protože jsem na katedře produkce, jsem v oboru aktivní,“ říká. Za posudkem si stojí. O detailech případu nesmí mluvit, ale obecně potvrdil, že tento případ je velká „fantasy“. „Posunuli hranice způsobem, že v podstatě ohrozili důvěryhodnost celého tehdejšího systému filmových pobídek,“ dodal.

 

První v Aporveru

Tomáš Krejčí je filmový selfmademan, zkušenosti nasbíral ve studentských a krátkých filmech a upozornil na sebe jako režisér a autor některých dílů seriálů Redakce a Horákovi. Poslední z Aporveru byl jeho vysněný projekt. Napsal k němu desítky verzí scénáře s úmyslem vytvořit pohádkovou fantazii.

Na jeho projekt kývla na konci roku 2006 Česká televize. Koktejl byl na startu namíchaný dobře: mladý talentovaný režisér, v Česku neobvyklý žánr, potenciál u dětí i dospělých a v pozadí solidní producent. Tím však byl tehdy někdo jiný – Jiří Konečný a jeho společnost Endorfilm. „Měli jsme s Tomášem Krejčím gentlemanskou dohodu, že na Aporveru fungujeme půl na půl,“ říká. Jeho společnost Endorfilm žádala o první dotaci na fondu, podepsala smlouvu s Českou televizí a vedla jednání se slovenským partnerem o vstupu do Aporveru.

Podle Jiřího Konečného mělo jít o film výrazně výtvarně stylizovaný. „Věřili jsme, že díky tomu bude stačit získat mezi dvaceti až třiceti miliony v penězích plus další věcná plnění. A budeme schopni udělat film relativně levně. Na úrovni dražšího, ale ne příliš drahého celovečerního filmu,“ vysvětluje. Rozpočet byl tehdy na třiašedesát milionů.

Ještě před natáčením se však rozešli. Podle Konečného v tom byl rozdílný pohled na uměleckou stránku projektu. A protože Tomáš Krejčí byl navíc režisér a spoluautor scénáře, odešel producent Konečný. Dotaci a smlouvy se souhlasem všech převedl na společnost Actor’s Runway Agency Tomáše Krejčího a Jiřího Košťála. „Odešel jsem bez jakékoliv finanční kompenzace. Co bylo dál, to už se mě netýkalo,“ říká bývalý producent filmu Jiří Konečný a dodává: „Je mi líto, že se projekt nedařilo dokončit, ale já s tím nemohl nic dělat.“

 

Dva v tom

Do velkého a na výrobu složitého trikového filmu naskočilo nezkušené duo režiséra Krejčího a účetního (původně hledače hereckých talentů) Košťála. To, co následovalo, účastníci popisují jako směs tvůrčího zápalu, chaosu a diletantismu.

„Výmluvnost Tomáše Krejčího je brilantní, dokáže lidi přesvědčit a nadchnout. Ale tady se pustil do něčeho, na co neměl,“ říká Michal Křeček. Najatý byl jako supervizor a měl řídit velkou část postprodukce, tedy skládání záběrů na počítačích. Už v průběhu příprav bylo podle něj spousta prodlev a odkladů. „Během natáčení bylo strašně cítit, že tam finanční prostředky chybí. My jsme krátce po konci natáčení projekt Aporver opustili. Přestali jsme mu věřit,“ dodává jeden ze zakladatelů trikového studia Magiclab. Odešel a následovaly – stejně jako v případě několika dalších dodavatelů – soudy s producenty o proplacení odvedené práce.

Natáčení probíhalo ve studiu s herci před zeleným plátnem, na které se později měly v počítačích nanášet vizuální efekty a vrstvu po vrstvě skládat výsledný obraz. Několik účastníků vzpomíná, že nebyl k dispozici technický scénář rozebírající záběr po záběru, co a jak se bude přesně točit. To byl problém později i u práce na počítačích, protože nebylo jasné, jak má záběr vypadat a jak ho poskládat.

„Když nám pustili první sestříhanou verzi toho, co natočili, zůstal jsem v němém úžasu. To byl čistý diletantismus s amatérismem a pro mě popud z toho odejít,“ říká Marek Veselický. Jeho společnost Farbyka byla slovenským koproducentem a měla přinést do Aporveru vklad zhruba 650 tisíc eur. „Následovaly dva roky trápení, kdy pan Krejčí posílal dvouminutové ukázky. V životě jsem od něj neviděl nic uceleného,“ říká. Platby zastavil, když do filmu Farbyka vložila zhruba deset milionů korun, tedy přes polovinu původně přislíbené sumy.

České producentské duo reagovalo několika trestními oznámeními, policie je podle Marka Veselického odložila jako bezdůvodné. „Bylo to od nich jen odvracení pozornosti od vlastních problémů. Klasické zloděj křičí: chyťte zloděje,“ tvrdí. Účet za Posledním z Aporveru ve výši přes 240 milionů je podle něj úplný nesmysl. „Nafouknutá bublina kvůli pobídkám. Mají faktury, ale žádný produkt. Podle mého odhadu reálně utratili tak třicet čtyřicet milionů. Ode mě, České televize a fondu získali kolik… sedmdesát osmdesát milionů. Kde to je, když žádný film není?“ vypočítává. Jeho našlápnutá kariéra filmového producenta s účastí v nepovedeném Aporveru ovšem fakticky skončila.

„Přemýšlím, že o Krejčím udělám film,“ přemítá nicméně. „On byl svým způsobem úžasný. Vždyť si vezměte, kolik společností a lidí do toho dokázal zbláznit, kolik peněz dokázal posbírat. Jako Leonardo DiCaprio v Chyť mě, jestli to dokážeš,“ říká Marek Veselický s odkazem na známý film o mladém podvodníkovi.

 

Filipínská spojka

Jak už bylo zmíněno, Fond kinematografie došel na základě posudku k podezření, že v případě Aporveru mohlo dojít k dotačnímu podvodu, a podal trestní oznámení. Konkrétně kvůli některým podivuhodným fakturám a podezření z umělého navyšování nákladů, z nichž fond vracel pětinu v hotovosti jako pobídku.

Policie již dvakrát podezření odložila ad acta s tím, že se nic nepodařilo prokázat. Odůvodnila to tím, že výkazy byly auditované, účetnictví a faktury sedí na korunu. Fond proti tomu dvakrát podal stížnost. „Podle názoru fondu se policie nevypořádala se zásadní otázkou, zda byly uznatelné náklady na výrobu filmu uměle nadhodnocovány a zda plnění, o němž bylo účtováno, bylo skutečně poskytnuto,“ uvedla ředitelka fondu Helena Bezděk Fraňková. Tedy zda to, co je napsáno na fakturách, skutečně vzniklo a zda vykázané částky byly reálné.

V lednu mělo státní zastupitelství rozhodnout, zda ve vyšetřování podezření z dotačního podvodu pokračovat, nebo případ odložit k ledu. Do uzávěrky tištěného Reportéra rozhodnutí nepadlo.

Podněty policii směřovaly na firmy, které jsou v oboru zcela neznámé, a přesto se prý na výrobě a financování Aporveru podílely. Šlo zejména o společnost CZ PAP, která producentům Košťálovi a Krejčímu vyúčtovala 115 milionů za pronájem techniky a post-

produkční práce – údajnou platbu pak samozřejmě zahrnuli do nákladů, jejichž část jim fond na podporu kinematografie proplatil.

Při zkoumání této operace narazíte na komplikovaný příběh s bizarními zatáčkami, z nichž jedna vede dokonce na Filipíny. Klíčové je, že není zcela jasné, komu, jak, za co a čím vůbec zaplatil, ovšem producenti samozřejmě dali faktury Fondu kinematografie a dostali od něj peníze.

Zjednodušená verze spletité historie je tato: najatá firma CZ PAP – která byla již dříve spojována s obchody podnikatele a „zlatokopa“ Milana Kožíška –

v oboru filmové postprodukce nepodnikala a neměla žádné zaměstnance. Objednala si tedy práci u americké společnosti Romelys Associates, za kterou jednala paní Emilia Cordero Rodriguez žijící v hlavním městě Filipín Manile. Ta také měla údajně předávat jednateli CZ PAP hotové filmové triky na discích a ten je předával dál producentům Krejčímu s Košťálem. (Romelys Associates již neexistuje, společnost figuruje na seznamu offshorových schránek šetřených v souvislosti s pádem české kampeličky WPB Capital.)

Firma českého producentského dua Krejčí–Košťál přitom neplatila CZ PAP ani americko-filipínské společnosti penězi, ale „reklamním plněním“ a podílem na filmu Poslední z Aporveru. Současně si ovšem producentská společnost Krejčího a Koštála půjčila, když neměla finance, třicet milionů u již zmíněného Kožíška (konkrétně u jeho společnosti Pangea Minerals Development) – a v tomto případě splatila úvěr penězi i s úroky: stalo se tak někdy v době, kdy producenti dostali finance od fondu.

Milan Kožíšek na dotazy magazínu Reportér nereagoval, do uzávěrky tištěného Reportéra neodpověděl ani jeho bratr Kamil, jenž se prací na Aporveru také účastnil.

Jak už bylo řečeno, nikdo nebyl v celém příběhu z ničeho nekalého obviněn.

 

Poslední u Aporveru

V případu Aporver přitom nemusejí být poškozenými jen stát nebo investoři.

Martin Zbořil je zřejmě posledním profesionálem na vizuální efekty, který se Aporveru soustavně věnoval. K projektu přišel až ke konci roku 2012, kdy už měla být ve filmu vidět hodnota za čtvrt miliardy. „Toto jsem viděl na začátku,“ pouští na počítači torza snímku. „A já se pořád ptal, kde je něco hotového. To je ono, říkali mi. Úplný nesmysl,“ ukazuje záběry s nedokončeným pozadím, chybějícími 3D efekty.

Z bývalého Československa odešel pod nátlakem do emigrace a uchytil se jako vystudovaný scénograf za mořem. Nejprve jako spolutvůrce konceptů v zábavních parcích u Disneyho a potom přímo u filmu jako tvůrce vizuálních efektů. Návrat do Česka a práci na Aporveru nyní považuje za životní chybu.

Do dokončování filmu vložil rok práce i peníze, které se mu nevrátily. Jeho trestní oznámení na producenty Aporveru policie odložila s tím, že se má s producenty Krejčím a Košťálem o peníze soudit sám. „Já jsem to zaplatil životem. Onemocněl jsem, měl jsem těžké stresy,“ vypráví. „Nedostal jsem zaplaceno, banka mi zesplatnila úvěr a já začal platit sedmadvacetiprocentní úrok. Takže já ve svých 71 letech stále pracuju jako idiot, abych teď doplatil úvěr za něco, co jsem vůbec nemohl ovlivnit,“ říká a svým hodně drsným humorem dodává. „V Americe jsem pověsil řemeslo na hřebík a přijel jsem si užít penzi do koncentráku. A teď se nestačím divit, do jaké bezprávní situace jsem se dostal,“ uzavírá. •

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama