Surrealistický banalismus Jaroslava Kučery

Vystudoval jste stavařinu na ČVUT. Jak se inženýr stane fotografem?

Nejsem jediný, Josef Koudelka je taky inženýr. Já fotil od malička, protože otec byl docela dobrý amatérský fotograf. Měl Voigtlander, takový malinký měchový přístroj, který zmizel, když mě vykradli, což mě dodnes mrzí. Táta fotil hlavně rodinu, sám si fotky vyvolával, ve vesnici byl jediný, kdo vystudoval střední školu. On mě učil fotografovat a vyvolávat, dokonce mi koupil aparát Fokaflex (jednoduchý aparát na svitkový film – pozn. red.). Ve skříni byl zvětšovák, mističky, sám jsem si míchal vývojky. Na střední škole jsem už měl Ljubitěl a tím jsem fotil kamarády. Jako vysokoškolák jsem pak v roce 1969 spoluzakládal Fotoklub Strahov.

Kdy vás poprvé napadlo, že byste se mohl fotografií věnovat vážněji?

Když mě sebrali při první demonstraci proti sovětské okupaci. Rozšlapali mi expozimetr Leningrad, protože si mysleli, že je to špionážní aparát. A při výslechu na služebně v Krakovské mě strašně mlátili. Kopali do mě, ať vytáhnu film z aparátu a já přitom věděl, že tam mám fantastický fotky. Třeba demonstranta, jak hází na jednoho z velitelů zásahu velkej odpadkovej koš. Nakonec jsem ten film vytáh a tím ty fotky zničil… Pak mě převezli na Pakrác, kde mi to nějak sepnulo a poprvé jsem si řekl, že by mě bavilo být reportérem.

Chtěl jste zaznamenávat případy bezpráví?

To ne, spíš obyčejný život. Já nikdy neměl touhu svými fotografiemi něco kritizovat. Snažil jsme se o snímky, které by si člověk rád pověsil na zeď. Právě proto jsem toho reportéra nakonec nikdy nedělal. Reportážní fotky se dají velice snadno zneužít, může se pod ní objevit text, který je naprosto lživý. To je pak průser.

Zajímají vás hlavně lidé z okraje společnosti. Proč?

Protože je to oblast, kam se málokdo dostane a nikdo o ní nemá moc zájem. Myslím všechny ty bezdomovce, prostitutky, somráky, cikány… A když o ně projevíš zájem a mluvíš s nimi, vyjeví ti celou duši. Proto si k fotkám píšu krátké glosy a vzpomínky na ty konkrétní lidi. Vtáhneš tím obecenstvo do příběhu.

Jeden z vašich velkých projektů jsou Sudety. Jak se to přihodilo?

Chtěl jsem ukázat, jak to tam bolševik za těch čtyřicet let zničil. Ani ne tak fyzicky, jako hlavně lidsky. A jak to tam do značný miry ničil i hurákapitalismus v devadesátých letech. Teď mám o Sudetech výstavu, ale dnes už to tam takhle nevypadá. Žije tam i spousta jiných lidí, nejen ti ubožáci z okraje společnosti. Já za ty svoje Sudety hodně vděčím Zbyňkovi Ilkovi, který tam dělal fotografické dílny, některé trvaly třeba dva týdny. Nedělal jsem ovšem klasickou pouliční fotografii, nebyl jsem náhodný pozorovatel. Tak jsem fotil na začátku, když jsem se ostýchal, třeba v případě santusáků, kteří chodili dojídat zbytky do Koruny na Václaváku. Pak už ne, většinou jsem se s těmi lidmi skamarádil.

Napadl vás někdo, když jste fotil?