King Skate oslavuje pohyb a svobodu

Kultura

Pohyb. Gumová kolečka vržou o asfalt, kapky potu ho zkrápějí. Řízná rocková muzika. Udělat na skejtu trik lepší než ostatní je v tuhle chvíli nejdůležitější věc na světě. Skejťáci. Subkultura, o které většina lidí ví jen to, že existuje. Kde se vzala a o co jí šlo? O velké jízdě v době reálného socialismu vypráví dokument King Skate.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jak natočit výpověď lidí, kteří v osmdesátých letech stáli u zrodu skejťácké komunity? Autor námětu a režisér Šimon Šafránek se rozhodl pro adrenalinovou jízdu nadupanou rockovými songy. Výsledkem je dokument, který vám vezme dech a nažene husí kůži – takových u nás moc k vidění není.

King Skate má několik vrstev a každý si může vybrat tu, která ho zasáhne nejvýrazněji. Zaprvé jde o strhující portrét lidí, kteří chtěli na zhusta podomácku vyrobených „prkýnkách“ ujet dusivému a v té době už notně zahnívajícími režimu. Film nabízí i detailně přesné vykreslení toho, jak v tehdejším Československu fungovaly různé subkultury. A v neposlední řadě před námi defilují cenné archívní záběry, nad nimiž budou žasnout nejen pamětníci. Tušili jste například, že jednou z nejvýraznějších skejťáckých osobností byl syn světoznámého režiséra Petr Forman?

Dokument King Skate působí lehce, svižně a spontánně – jako kdyby byl výsledkem šťastné souhry náhod, což do velké míry také je. Na počátku stála knížka Prkýnka na maso jsme uřízli autorů Martiny Overstreet a Michala Nanoru. Šimon Šafránek si ji šel vypůjčit do knihovny, prý jen tak. Možná podvědomě tušil, že se na jejích stránkách skrývají příběhy, které čekají, až je někdo odvypráví filmovou řečí.

„Bylo to tam hned. Slova mi vyskakovala do očí, křičela neobvyklým zaujetím, vášní a láskou. A potom ty fotky! Archivní momentky, co vibrují i po letech pohybem,“ líčí Šafránek v propagačním materiálu k filmu. Ač sám na skejtu dle vlastních slov stál jen několikrát a nikdy nebyl členem žádné podobné party, pustil se do práce. Probral se zhruba pětadvaceti hodinami archivních záběrů, které skejťáci natáčeli většinou na 8mm film. Vesměs šlo o raritní materiál, který od doby jeho vzniku nikdo neviděl.

 

Legendy bez patosu

Šimon Šafránek nás tak od první chvíle zavalí ostrými střihy, v nichž se ty nejdynamičtější momenty střídají s dnešními výpověďmi hlavních aktérů. Ty pozvolna zapadají do kontextu a vytvářejí bez jakéhokoliv patosu komplexní obraz jejich posedlosti. Před kamerou defilují osobnosti, které bychom mohli brát jako svého druhu legendy, ale ani jedna z nich se nesníží k prázdnému žvanění nebo zdůrazňování vlastní důležitosti.

King Skate je nabušený jak obsahově, tak formálně. Prim hraje odstup, suchý humor a nadhled. Skvělá je i práce s hudbou, respektive s písničkami: rytmus King Skate je výraznou měrou podřízen muzice, která mu dává ohromný švih. Zní tu písničky punkových klasiků The Clash a Sex Pistols, novovlnných Devo i českých kapel Moimir Papalescu & The Nihilists, Die alten Maschinen nebo Wild Tides.

„Nezůstávali jsme jenom u anglosaského zvuku, pro sekvenci, která zachycuje tehdejší sebevražednou skejťáckou disciplínu – skákání do dálky – jsme vybrali hit belgických Plastic Bertrand s názvem Ca plane pour moi,“ říká Šimon Šafránek. Pokud vám jméno téhle písničky nic neříká, zkuste si vybavit reklamu na Coca Colu s Emmou Drobnou a Ester Ledeckou. Dnes už poněkud profláknutá melodie, ne však v době, kdy dokument vznikal.

 

Zmizelo spiklenectví

Nejcennější na Šafránkově dokumentu je to, jak nenásilnou formou a bez jakéhokoliv zlobného ukazování prstem popisuje dobu, v níž se první česká skateboardová komunita formovala, a také jak se k ní stavěli jednotliví aktéři. V zásadě nešlo o vzdornou rebelii. Ti kluci – dnes již pánové v letech – prostě chtěli „jen“ jezdit. Svobodně, pokud možno. Režim nad nimi přivíral oči shovívavěji než nad bandou vlasatců a výstředně oděných živlů s kytarami – šlo přece jen o sport, byť s jakýmsi „imperialistickým“ nádechem.

I tak ale můžeme mluvit o jakési subkultuře a svého druhu přece jen undergroundu. Měl své hrdiny i poražené, viz velmi poutavý příběh skejťáka Romana Bagina, kterého Petr Forman v dokumentu označuje za českého Sida Viciouse. Tento punker a průkopník graffiti zvaný Jimmy si jako první v Československu vytvořil svůj vlastní tag – podepisoval se číslovkou 13, kterou stylizoval jako písmeno B. V polovině osmdesátých let skočil z mostu, bylo mu jen něco málo přes dvacet. 

Výjimečný snímek dělá z King Skate i to, že se mu během celkem skromné osmdesáti minutové stopáže daří vyklenout dějový oblouk, v jehož rámci hlavní aktéři dojdou velmi upřímné sebereflexe – když je řeč o listopadu 1989 a hlavně o tom, co se dělo potom.

Léta devadesátá v Česku lze vykreslit jako džungli, do níž vtrhne natěšená horda. Rázem bylo dovoleno takřka vše. A jak poznamenává jeden z hlavních aktérů, ne každý to ustál. Zmizela podzemní semknutost a spiklenecký pocit vyděděnosti, prim začaly hrát kariéry a peníze. Co si počít s nově získanou svobodou, na kterou jsme vlastně tenkrát nebyli moc připraveni? I takovými otázkami se Šafránkův film zabývá. Bylo by zajímavé, kdyby se autor s podobnou vervou a zaujetím pustil i do mapování dalších subkultur.

 

Další snímky si můžete prohlédnout v galerii.

 

Neposlouchali jen Sex Pistols
Hudba je ve filmu King Skate katalyzátorem a zároveň nosičem emocí. O sestavování soundtracku hovoří režisér snímku Šimon Šafránek.
 

 

Podle jakého klíče jste dávali dohromady písničky, které ve filmu znějí?
Jako hudebním dramaturg je pod filmem podepsaný Martin Přikryl z kapely The Prostitutes. Má ohromné charisma a dokáže nadchnout. Vždycky se vřítil do střižny a halekal: Kluci, já tady mám úžasnou věc z Maďarska, poslouchá to můj syn, to tam musíme dát. Pak odešel a my jsme si to pustili a jenom se drbali po bradě. Ale i díky tomu jsme rychle zjistili, jaký typ nálady a sentimentu s obrazem funguje. Sestavili jsme si playlist na Spotify a posílali si s Martinem písničky. Chtěli jsme udělat tu směs co nejpestřejší.
 
V King Skate je opravdu hodně divoká směska – od The Clash, Devo, Sex Pistols přes Zónu A nebo Garáž až k Markétě Muchové.
Skejťáci tenkrát neposlouchali jen Sex Pistols a podobné kapely, chtěli jsme zachytit obraz a atmosféru doby, ve které se to odehrává. Proto tam máme i Laca Lučeniče nebo Mira Žbirku – Slováci měli v osmdesátých letech mnohem lepší a nápaditější muziku než my.
 
V závěrečných titulcích zní písnička Udržuj svou Ledničku plnou od Moniky Načevy. Proč zrovna tahle věc?
Je to film o české komunitě, takže jsem ho chtěl uzavřít českou písničkou. Bylo to hodně obtížné, protože ve střižně jsme si tam pracovně vlepili Heroes od Davida Bowieho, což byla moje první volba, pokud jde o dojímavou pecku. Hledali jsme toho hodně, měli jsme tisíc variant, až mě jednou v noci napadla tahle písnička, jejíž atmosféra mě zasáhla přímo do jater a navíc ze směru, který jsem nečekal.
Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama